Česká diplomacie slouží třem pánům: vládě, Hradu a vrstvě kariérních diplomatů, kteří přečkají každého ministra i prezidenta. Hlasitý spor Černínského paláce s Pražským hradem přitom na směru české zahraniční politiky nic nezmění — nakonec se stejně udělá, co se od Prahy čeká. Druhá polovina rozhovoru patří Rusku: tajné návštěvě ředitele CIA v Moskvě, Pobaltí, eskalaci války na Ukrajině a podmínkám, za jakých by mohla skončit.
Jistě, pane ministře: diplomaté, kteří přežijí každou vládu
Z čistě ústavního hlediska je v systému zabudovaný rozpor. Za zahraniční politiku odpovídá vláda. Vedoucí zastupitelských misí ale přijímá, pověřuje a odvolává prezident republiky — tak to stanoví čl. 63 Ústavy. A to je pro diplomaty podstatná věc.
Každý velvyslanec, který seděl v sále a poslouchal projev ministra Macinky, ví, že pokud Petr Pavel obhájí mandát, bude s ním muset vycházet dalších pět let. Ministři zahraničí se naopak střídají; v českém systému málokdo z nich funkci po volbách prodlouží. Velvyslanci proto balancují mezi ministrem a prezidentem.
Ducha Černínského paláce vystihuje už název historického románu, který zhruba před deseti lety napsal jeden z jeho zaměstnanců: Chvála oportunismu. Jde ale o víc než o přizpůsobivost. Diplomaté, kteří v paláci přežívají, mívají vlastní ideologii — právě tu, kterou se Macinka v projevu snažil nabourat, když jim připomínal, že už nežijeme v 90. letech a tehdejší iluze neplatí.
Po nich to ale steče jako každý jiný ministrův projev. Až s ním budou mít příležitost mluvit, ujistí ho, že mluvil ze srdce a že jsou rádi, že ministrem je zrovna on. Totéž dokážou říct jakémukoli ministrovi, ať říká cokoli. Taková je hra Černínského paláce.
Multipolární svět, ale mimo Evropu hlavně Amerika
Projev jinak špatný nebyl. Základní vzkaz velvyslancům — sledovat český zájem, myslet vlastní hlavou a ptát se nejdřív, co jejich úřad dělá pro Českou republiku — byl správnou instrukcí.
Zásadní výhrada míří k jediné pasáži. Ministr popsal svět, který se stává multipolárním, v němž Západ už nehraje dřívější roli a Česko musí hledat i jiné partnery, a to i v bezpečnosti. Vzápětí ale Spojené státy vyzdvihl jako nejdůležitějšího spojence mimo Evropu, takže celé to vyznělo jako staré známé následování Washingtonu. Takový obrat působí až komicky.
Ministr, který místo uhlazování přilévá olej do ohně
Vztah vlády a prezidenta je v Česku málokdy harmonický. Tak vysoký stupeň konfliktu, a hlavně taková publicita, jakou dostává, jsou ale nebývalé. Napětí patří k českému politickému systému: premiér Klaus a prezident Havel, prezident Klaus a jeho různí premiéři, prezident Zeman a premiér Sobotka.
Ministr zahraničí ve všech těchto konstelacích uhlazoval. Vysvětloval, že premiér i prezident mají každý svou pravdu a na věci se vlastně dívají stejně. Dnes je to naopak. Premiér a prezident dávají najevo, že spolu nějak vycházejí, a přestože mnoho věcí vidí jinak, dokážou fungovat jako tým. Do toho vstoupí ministr zahraničí s ostrými slovy na adresu prezidenta a prezident mu to oplácí odmítavým postojem. Taková role ministra zahraničí je nová a zahraniční politice nesvědčí.
Samotná pozice, kterou Macinka proti prezidentovi hájí, je v základním směřování správná — s výjimkou výlučné orientace na USA a Izrael. Ministr zahraničí má ale jednat diplomaticky a veřejné okopávání s prezidentem české zahraniční politice neprospívá.
Hlavní problém leží jinde. Na tom, co Česká republika dělá na mezinárodní scéně, ve skutečnosti nezáleží, a všichni to vědí. Česko svou vahou ani svými kroky situaci nikdy nevyhrotí a nakonec udělá, co se od něj čeká. Jak se tedy má ministr zahraničí nebo prezident zviditelnit a ukázat, že nese nějaký prapor? Konfliktem s protějškem. Vzniká tak obrovský spor o zahraniční politiku, který se do jejího skutečného směru nijak nepromítne. Česko bude dál dělat to, co po něm chtějí Američané, Němci nebo Evropská komise. Aby domácí aktéři nevypadali jako nesvéprávní přikyvovači, rozdají si to aspoň mezi sebou — ať to vypadá, že za něco bojují.
Šéf CIA v Moskvě: jednání, o kterém nikdo nic neví
Jak číst návštěvu ředitele CIA v Moskvě, se interpretuje těžko. Jisté je jen jedno: neodehrála se tak, jak ji líčí hlavní mediální proud. Angloamerická média, z nichž česká redakce věrně přebírají, psala, že šéf CIA přijel do Moskvy udělat pořádek. Měl Rusům vzkázat, ať nesahají na Pobaltí, neútočí na NATO a přestanou se kamarádit s Íránem.
S takovými vzkazy se ale šéf CIA nikam neposílá. Patří do veřejné diplomacie a propagandy. Když šéf zpravodajské služby někam jede, jde o velmi důvěrné jednání, o jehož obsahu se nemá nic vědět. Mediální verze připomíná spíš megafonové vzkazy, jaké by si vymyslela partička liberálů přemýšlejících, jak to Rusku pořádně nandat.
Návštěva spíš ukazuje, že americká diplomacie selhává na mnoha frontách — na Blízkém východě, v Íránu i na Ukrajině. Trump má vůči profesionálním diplomatům oprávněnou nedůvěru, protože si není jistý jejich loajalitou. Vsadil ale na lidi, kteří si s diplomacií neumějí poradit: na dvojici Kushner a Witkoff, jakési Pata a Mata. Když to s Rusy nešlo, vytáhl dalšího muže. Ratcliffe má zkušenosti s hlubokým státem, v Trumpově předchozím období už sloužil jako hlavní koordinátor zpravodajských služeb a má jeho plnou důvěru. Ví, jak s Rusy mluvit a co se s nimi dá dohodnout.
Ředitel CIA tak mohl otevřít nová témata. Určitě se mluvilo o Ukrajině a Íránu, jen ne stylem, jaký popisovala média. Mohlo jít i o navázání nového typu komunikace. Zpravodajské služby se diplomacii obvykle věnují tehdy, když jiná komunikace možná není — mezi nepřáteli bez diplomatických vztahů, kteří spolu třeba i válčí. Na takové úrovni rusko-americké vztahy nejsou. Problém je jinde: Trumpova diplomacie je do jisté míry bezradná a hledá nového posla, který by Rusku mohl předávat informace důvěryhodně. O čem se v Moskvě jednalo, nikdo neví. Jisté je jen to, že ne tak, jak to líčí hlavní média.
Pobaltí: invaze by Rusku nedávala smysl
Představa, že by si Rusko chtělo provokací nebo dokonce invazí do pobaltských států otestovat reakci NATO, je příliš vyhrocený výklad. Ruské zpravodajské služby jsou schopné leccos, vojenská intervence ale z ruského hlediska smysl nedává. Dala by NATO záminku zapojit se do války na Ukrajině ještě víc.
Ukrajina přitom není v dobré situaci. Rusko trpí a ztrácí, Ukrajina ale mnohonásobně víc — je menší, má méně zdrojů a opotřebovací válku vydržet nemůže. Pokračování současného stavu je proto pro Moskvu výhodné a o širší zapojení Západu nestojí.
Pobaltí tedy není zvlášť ohrožené, pokud se samo do něčeho nepustí. Objektivní problém tu ale existuje. Rusko na jaře varovalo Lotyšsko před zapojením do dronových útoků, které se podle Moskvy připravovaly mezi Ukrajinci a Lotyši. Zatím podle ruské strany drony pobaltské území jen přelétaly. Kdyby odtud startovaly přímo, byl by to důvod k ruské reakci. Otevřené a hlasité varování mělo světu ukázat, že o takový vývoj Rusko nestojí. Putin podle všeho tento postup měnit nechce.
Rok přitvrzování
Že Putin přitvrdí, jak píše agentura Bloomberg, je bohužel pravděpodobné — možností eskalace v rámci Ukrajiny má Rusko dost. Přesněji řečeno, Rusko přitvrzuje už poslední rok. Výrazně stoupl počet ukrajinských civilních obětí, přestože na začátku války jich bylo minimum.
Počty padlých vojáků tají obě strany, o civilních obětech se ale mluví. Rostou na obou stranách, ukrajinské jsou však o dva řády vyšší. Rusko se rozhodlo zlikvidovat veškerou dopravní a energetickou infrastrukturu. Pokud to bude pokračovat, normální život na Ukrajině přestane být možný.
Válka, ze které se utíká
V české debatě se roky opakuje, že Ukrajinci chtějí bojovat. Nedobrovolnost a násilí při odvodech jsou ale zatím vidět hlavně na ukrajinské straně. O Rusku se začíná spekulovat, že po podzimních volbách Putin chystá mobilizaci. Jestli je to pravda, nevíme — o Rusku se říká spousta věcí a často nejsou pravdivé. Vyloučit to ale nejde; mobilizace může být součástí eskalace.
Evidentní mobilizace a evidentní odpor obyvatel jsou však na Ukrajině. Kolují videa, sama o sobě ale mnoho neříkají. Důležitější jsou statistiky: obrovská čísla Ukrajinců, kteří se snaží vyhnout službě, dezertují a utíkají.
Výmluvná je i nabídka, jakou Zelenského vláda dává mladým mužům pod věkovou hranicí mobilizace: když si odslouží kontrakt, smějí pak ze země odjet. Vláda jim tedy vlastně říká, že po službě o ní už nemusejí slyšet. Pro mladé lidi, kteří chtějí mít nějakou budoucnost, je tak nejlepší perspektivou z vlastní země utéct. To o vztahu obyvatel k režimu vypovídá všechno.
Co by leželo na jednacím stole
Že válka skončí u jednacího stolu, zaznívalo od začátku. Ruské podmínky se přitom v podstatě nemění. Moskva si nárokuje určité oblasti a požaduje neutrální Ukrajinu mimo NATO. Mluví i o denacifikaci, tam je ale hodně prostoru pro výklad. Jasné jsou dvě věci, přes které Rusko nepůjde: území a status Ukrajiny.
Čím déle se bude válčit, tím horší podmínky Ukrajina dostane. V původních ani současných ruských požadavcích dnes například není Oděsa. Pokud se bude bojovat ještě rok, bude v nich nejspíš i ona. Pro Ukrajince je to tragická vyhlídka.
Závěr
Rozhovor spojuje jedna nit: skutečná politika se odehrává jinde, než kam míří reflektory. Hádka ministra zahraničí s Hradem je představením pro domácí publikum, zatímco směr určují jiní. Zprávy o vzkazech šéfa CIA jsou megafonovou verzí jednání, o jehož obsahu nikdo nic neví. A válka na Ukrajině se čím dál víc opírá o donucení, přičemž každý další rok zhoršuje podmínky, za jakých jednou skončí.
