Za jakých podmínek slouží čeští vojáci na misích v zahraničí a co čeká toho, kdo na špatné podmínky opakovaně upozorňuje? Na tyto otázky odpovídá svým příběhem Michal Doubek, donedávna nadrotmistr a zdravotník 41. mechanizovaného praporu v Žatci. V roce 2022 sloužil jako zdravotník bojové roty v mnohonárodním bojovém uskupení NATO ve vojenském výcvikovém prostoru Lešť na Slovensku.1 Popisuje zkažené jídlo, nepitnou vodu, zatékání do elektrických rozvodů – a to, jak se podle něj ze zdravotníka, který problémy nechtěl zametat pod koberec, stal v očích nadřízených podvodník.
Jde výhradně o jeho vlastní svědectví a zkušenosti; část z nich jsou vážná obvinění konkrétních nadřízených. Redakce je neověřuje ani nevyvrací, předává je tak, jak je Doubek formuluje, a úsudek nechává na čtenáři. Jména dalších osob článek neuvádí – stejně jako redakce, která rozhovor natočila, je ponechává jen v rolích, protože smyslem příběhu má být poukázat na systémové chyby. Důstojníci praporu, kteří se mise účastnili, se k podmínkám na misi odmítli vyjádřit.
Zdravotník pro sto třicet vojáků
Doubek na misi fungoval jako zdravotník pro bojovou rotu o zhruba 130 vojácích. Říká, že podobných příběhů je v armádě mnohem víc, ten jeho ale podle něj „přešel veškeré meze toho, co jsem byl schopen snášet“. Věří, že se v něm najde spousta dalších lidí.
Po příjezdu jednotka řešila obvyklé věci – aklimatizaci, orientaci na místě a materiální zabezpečení. Právě to se podle Doubka brzy ukázalo jako zásadní slabina: armáda podle jeho zkušenosti nedokázala logisticky zásobovat vojáky zdravotnickým materiálem ani zajistit stravu v kvalitě, která by se neodrážela na jejich zdraví. Problémy, které z toho plynuly, musel jako zdravotník řešit s nadřízenými – a protože jich bylo tolik, upadl podle svých slov v nemilost.
Dva světy jednoho vojenského prostoru
Vojenský prostor je podle Doubka dlouhý zhruba 15 až 20 kilometrů a na jeho dvou koncích žili dva různé světy. Na jedné straně stál moderní komplex, kde bydlelo velení – kromě českého také Němci a část Američanů. Měli tam podle něj saunu, posilovnu, pěkné pokoje v zateplených budovách, velkou jídelnu, moderní kuchyň a dokonce místo, kde si mohli dát kávu.
Na druhé straně byli řadoví vojáci. Ubytovali je v budovách, které podle Doubka měly být už před 25 či 30 lety zbourány. Staré postele ani kamínka, jimiž si přitápěli, mu nevadily – na to jsou vojáci zvyklí. Zarážely ho ale vosy a sršně všude kolem; vojáci za ním běžně chodili s tím, že je sršeň štípl ve spánku. A při bouřce jim přes objímku žárovky protékala voda. „Takže bezpečnost nula,“ shrnuje.
Ve staré kuchyni zpočátku vařili slovenští kuchaři a strava byla podle Doubka ještě v pořádku. Když vaření převzala slovenská soukromá firma, začaly „strašné problémy“: nekvalitní strava, zkažené maso a potraviny. Vojáci podle něj trpěli průjmy a zvracením.
Voda z vodovodu, chlor a balené lahve za vlastní
Velkým problémem byla podle Doubka voda. Na základnách je běžné, že vojáci mají k dispozici palety balené vody na pití i hygienu. Na Slovensku to česká armáda podle něj vyřešit nedokázala – narazila prý na zálohované lahve a Doubkovi bylo řečeno, že s tím armáda „neumí pracovat“.
Vojáci si proto plnili vlastní lahve z vodovodu a okamžitě přišly průjmy a zvracení; v trubkách starých budov podle Doubka bylo zaneseno bůhví co. Když to nahlásili, druhý den tekla z kohoutků voda bílá jako mléko, silně chlorovaná a nepitelná. Dostali radu, ať ji nechají odstát, chlor se vypaří a voda bude nezávadná. Nějakou dobu ji tak pili, pak si vojáci začali za vlastní peníze kupovat balenou vodu v obchodě. Než armáda začala vodu dovážet, trvalo to podle Doubka tři až čtyři měsíce – a následky musel jako zdravotník řešit on.
Noc s podezřením na infarkt a dieta, kterou nebylo z čeho uvařit
Jednou podle Doubka dostali uvařené maso, které bylo vyloženě zkažené a páchlo, a někteří vojáci ho přesto snědli. Jednoho rána se mu pak hlásilo 48 lidí s průjmem a zažívacími potížemi; případy se řešily výtěry u lékaře.
Jinou noc ho po půlnoci vzbudili, že voják trpí bolestmi. Doubek měl k diagnostice jen pulzní oxymetr, tlakoměr a fonendoskop – na víc podle něj materiální zabezpečení nestačilo. Voják si stěžoval na bolest na hrudi vystřelující do končetiny, Doubek pojal podezření na infarkt a zavolal slovenskou záchrannou službu, která jeho podezření po natočení EKG sdílela. Vojáka odvezli do nemocnice v Banské Bystrici. Tam se ukázalo, že nešlo o infarkt, ale o zánět žlučníku – podle Doubka v důsledku nekvalitní stravy. Propouštějící lékaři vojákovi předepsali přísnou dietu.
Doubek řešil, jak dietu v takových podmínkách zajistit. Nadřízený lékař mu podle jeho líčení poradil, ať vojákovi dává pečivo a zeleninu. Když namítl, že pečivo mají staré, někdy i plesnivé, a zeleniny málo, lékař mu podle Doubka řekl, že ho to nezajímá, ať si poradí, a zavěsil. Při dalším telefonátu mu prý nabídl, ať si přijede do komplexu velení, kde bylo jídla i pití dost, a vezme si z lednice, co potřebuje. Doubek se ohradil, že řešením tedy má být, aby si voják s dietou bral zbytky velení. Lékař podle něj odmítl se o tom dál bavit.
Řešení za devět eur denně a předvolání na kobereček
Doubek se svěřil vrchnímu seržantovi, který fungoval jako spojka mezi velením a řadovými vojáky. Ten navrhl jednoduché řešení: vojákovi se zruší stravní dávka, dostane místo ní 9 eur denně a bude si jezdit nakupovat dietní stravu – šunku, kuřecí maso – do Kauflandu ve Velkém Krtíši. Doubkovi to přišlo jako ideální řešení a takto ho předal i svému nadřízenému.
Večer ale podle něj nadřízený lékař zavolal veliteli roty, že se má Doubek ráno okamžitě dostavit „na kobereček“. Lékař podle Doubka nesl těžce, že dostal od nadřízených vynadáno. Za zavřenými dveřmi mu vedl desetiminutový monolog: vyčítal mu, že řeší věci, které mu nepřísluší, že lékař je on a rozhoduje on. Nařízení o stravní dávce, které podle Doubka všem připadalo logické, prý okamžitě zrušil. Rozhovor podle Doubka zakončil výhrůžkou, že pokud se něco takového bude opakovat, znepříjemní život jemu i celému velení. Od té doby ho prý neoslovoval křestním jménem, ale jen hodností, a choval se k němu chladně a odměřeně.
Zlomené žebro a obvinění z podvodu
Vojáci na misi měli volno na sport a Doubek, který boxuje, s kolegy boxoval – jak sám přiznává, trochu bláznili. Po úderu na spodní žebra cítil, že je něco špatně, a jel na rentgen do civilní nemocnice ve Zvolenu. Chirurg tam podle něj stanovil zlomeninu osmého žebra. Zprávu Doubek odevzdal nadřízenému lékaři, který ji měl předat právnímu oddělení.
Místo toho za ním podle jeho líčení přišel vrchní seržant s tím, že pro něj má špatnou zprávu: nadřízený lékař ho obvinil z podvodu a velitel praporu mu vzkazuje, že za trest si má vykopat okop pro stojícího střelce. Co přesně se podvodu týkalo, nikdo nevěděl. Lékař měl podle toho, co se Doubek dozvěděl, zavolat slovenskému chirurgovi, který ho vyšetřoval, a s něčím ho konfrontovat; slovenský lékař pak měl říct, že si Doubek o zlomené žebro údajně řekl, aby nemusel na cvičení.
Doubkovi to připadalo absurdní, vážnost situace ale viděl. Navrhl, že spolu pojedou do slovenské nemocnice, konfrontují lékaře a on podstoupí kontrolní rentgen. „Nedokážu si představit, že by v cizí zemi cizí člověk přišel za doktorem a řekl mu: Prosím vás, napište mi diagnózu,“ říká. Okop odmítl kopat a požádal o předvedení na hlášení k veliteli praporu, kde se za přítomnosti personalisty a právníka pořizuje oficiální zápis. Dozvěděl se prý, že nejvýše postavený plukovník s tím nesouhlasí, žádné hlášení ani konfrontace nebude, protože česká armáda si nepřeje konflikt se slovenskou stranou. Celý postup Doubek vykládá jako odplatu nadřízeného lékaře za to, že kvůli němu dostal vynadáno.
Nálepka podvodníka a koleno, za které nechtěl odškodnění
Od té doby podle Doubka nesl nálepku „podvodníka“, která se s ním táhla celou službu. Velitel praporu mu ještě na Slovensku v jednu chvíli řekl, že mu věří, a Doubek to bral jako uzavřenou věc. Odstup nadřízeného lékaře ale podle něj trval.
Před návštěvou tehdejší české ministryně obrany se v areálu, kde řadoví vojáci bydleli, ve spěchu stavělo kontejnerové městečko, kopala nová kanalizace a vedení pro osvětlení. Uprostřed lesa bez světla Doubek spadl do jednoho z výkopů a poranil si koleno. Nadřízený lékař mu podle něj už dával najevo, že se pokouší o „další podvod se zdravím“. Doubek proto výslovně řekl, že o úrazu nechce žádný zápis ani finanční vyrovnání – a lékař ho poslal na právní oddělení podepsat, že armáda mu za koleno nic plnit nebude.
Tam se podle Doubka „znovu otevřela rána“. Asistent právníka se ho zeptal na žebro, a když Doubek odpověděl, že věc má za uzavřenou, slyšel: „Nikdo vám nevěří.“ Všichni ho tam prý mají za podvodníka. Zpětně se podle svých slov dozvěděl, že nadřízený lékař bez jeho vědomí překvalifikoval zlomeninu žebra na pouhou naraženinu; i u žebra musel nakonec souhlasit s tím, že úraz jako by neexistoval. Zbývaly asi tři týdny do konce mise. Důstojníci, se kterými sloužil dvacet let a s nimiž dřív vycházel dobře, se na něj podle něj začali dívat skrz prsty. „Musím to vydržet,“ říkal si.
Po návratu domů: utržený vaz a potřetí podvodník
Po návratu do Česka bylo podle Doubka všechno v pořádku až do května 2023. Tehdy si na stáži u záchranné služby, kam ho vyslal zaměstnavatel, utrhl při pracovním úrazu křížový vaz. Následovala operace, rekonvalescence a rehabilitace. Lékařské zprávy odevzdával právníkovi útvaru – dlouholetému známému, s nímž si tykají – a ten se ho podle Doubka začal ptát, zda papíry, které nese jemu, odpovídají těm, které odevzdal na ošetřovně.
Když se ho Doubek zeptal, co se děje, dostal potřetí stejnou odpověď: velitel praporu mu nevěří, má ho za podvodníka, který „už to jednou zkoušel“. Doubek, který se podle svých slov nikdy předtím právní ani soudní cestou nebránil, se tentokrát obrátil na advokáta z Chomutova. Ten mu po vyslechnutí celého příběhu řekl, že jde o ošklivou věc, a převzal jeho zastoupení. Tím první část svědectví končí; pokračování redakce, která rozhovor natočila, ohlásila.
Otázky, na které armáda zatím neodpověděla
Na základě výpovědi Michala Doubka a dalších vojáků poslala redakce dotazy tiskovému odboru ministerstva obrany a podle zákona o svobodném přístupu k informacím i generálnímu štábu Armády České republiky. Ptala se na podmínky ubytování, stravování a zásobování pitnou vodou, na závěry hygienické kontroly a důvody jejich utajení, na izolaci nemocných vojáků, na vybavení zdravotníků i na to, zda velení vojákům zakazovalo o podmínkách na misi mluvit a jak armáda chrání ty, kdo na problémy upozorňují. Do zveřejnění rozhovoru odpověď nepřišla.
Celý příběh je osobním svědectvím bývalého vojáka – jeho zkušeností, dojmů a výkladu motivů nadřízených. Jednotlivá tvrzení si čtenář může ověřit a posoudit sám.
Ověřená tvrzení
1 Ministerstvo obrany Slovenské republiky. „Novým veliteľom mnohonárodnej bojovej skupiny NATO na Slovensku sa stal plukovník Karel Navrátil.“ mod.gov.sk – první rotaci českého kontingentu v mnohonárodním bojovém uskupení NATO v Lešti tvořili převážně příslušníci 41. mechanizovaného praporu Žatec.
