Kolem nás v mnoha koutech světa vyklíčily ozbrojené konflikty a stále hlasitěji zní apely, že se bez výrazně vyšších výdajů na zbrojení staneme kořistí geopolitických dravců. Vojenský analytik Jaroslav Štefec, bývalý poradce dvou ministrů obrany a národní ředitel pro vyzbrojování, ale toto rámování obrací: problémem armády České republiky nejsou peníze, nýbrž to, že nemá lidi ani jasně pojmenované hrozby. Podle jeho čtení disponuje armáda zhruba pěti tisíci bojeschopnými muži — počtem, který na ukrajinské frontě odpovídá týdenním ztrátám.
Pět tisíc bojeschopných mužů jako týdenní spotřeba fronty
Jádrem celé úvahy je provokativní bilance. Armáda České republiky momentálně disponuje zhruba čtyřmi a půl až pěti tisíci bojeschopnými muži — tedy počtem, jaký se na ukrajinské frontě spotřebuje řádově za týden bojů. Z toho plyne jednoduchá otázka, jak dlouho by taková síla v reálném střetnutí vydržela.
Štefec proto odmítá označovat současné ozbrojené síly za skutečnou armádu. Není podle něj schopná naplnit zákonný požadavek — paragraf 9 zákona o ozbrojených silách jasně ukládá, že se armáda primárně připravuje k odražení útoku na území státu. Místo toho je dlouhodobě budována jako jakýsi účelový expediční sbor, který v případě války někam vyrazí a vlastní území zůstane prakticky bez obrany. Zmizely i zálohy: od zrušení základní vojenské služby prošlo elementárním výcvikem jen minimum lidí, takže do případného konfliktu by reálně šli necvičení civilisté.
Klíčový je tu obrat priorit. Tlak nakupovat zbraně za pět procent HDP naráží na otázku „pro koho?" — drahá technika je k ničemu, pokud chybí ti, kdo by s ní uměli zacházet. Smlouva mezi státem a jeho občany, kdy si muži v určité etapě života osvojili schopnost bránit sebe i své okolí, se profesionalizací armády přetrhla, aniž by ji něco plnohodnotně nahradilo.
Evropa není před první, ale před druhou světovou válkou
Rozšířenou tezi, že se Evropa nachází ve stavu připomínajícím rok 1914, Štefec odmítá. Bližší paralelou je podle něj konec dvacátých a začátek třicátých let minulého století — doba, kdy se formovaly základy nacistické vlády v Německu a fašismus v Evropě začínal zvedat hlavu. Tehdejší Společnost národů sloužila spíš jako jeviště vzájemné nenávisti než jako nástroj míru, a dnešní situace je tomu podobná ekonomicky, mezinárodně i bezpečnostně.
Zásadní rozdíl oproti třicátým letům představují jaderné zbraně. Právě ony mění celou logiku případného střetu — a u člověka, který studoval rakety určené jako nosiče jaderných hlavic, vzbuzují největší obavy. Reálné riziko vidí Štefec v tom, že se Evropa fakticky už ocitla za prahem konfliktu: intenzivní podpora Ukrajiny ze strany evropských zemí NATO proměnila původní střet v zástupnou válku aliance s Ruskem na ukrajinském území, která může rychle přerůst v přímý konflikt.
V tomto kontextu zaznívá i odkaz na Donalda Trumpa a jeho vzkaz „nevyměním Detroit za Manchester" — tedy signál, že americké angažmá v evropských sporech má své meze a že problémy Evropy zůstávají problémem Evropy. Štefec to čte jako součást dlouhodobého amerického pokusu uvolnit historickou vazbu na Británii, kterou považuje za jednoho z hlavních hybatelů evropského napětí.
Stát bez obranné doktríny a nepojmenované hrozby
Symptomem hlubšího problému je podle Štefce skutečnost, že Česká republika nemá vlastní válečnou a obrannou doktrínu. Doktrína totiž pojmenovává nepřítele a rizika — a tady zůstává jediná hrozba, Rusko. Toto zúžení připodobňuje k mechanismu hledání univerzálního viníka: kde dříve „za všechno mohli" jedni, dnes „za všechno mohou" Rusové, což realitu zjednodušuje na nepoužitelnou míru.
Mimo zorné pole tak podle něj zůstává celá řada reálných rizik: možné dopady islamizace, otázka, co po skončení ukrajinské války s velkým množstvím migrantů v Evropě, turecká rozpínavost i územní a historické nároky mezi sousedními státy včetně snah zpochybnit poválečné uspořádání. Na tato témata se obrana nepřipravuje, protože nejsou ani pojmenována.
Z toho plyne hlavní výtka celé debaty o zbrojení: pořád se mluví o tom, kolik se utratí, ale nikdo nedefinuje proč — proti jakým konkrétním hrozbám se armáda vlastně vybavuje. Bez odpovědi na tuto otázku se podle Štefce vynakládají obrovské prostředky na válku, která existovala před třiceti či čtyřiceti lety, zatímco na to, co se kolem nás reálně děje, se země nepřipravuje.
Závěr
Štefcova analýza obrací obvyklé pořadí otázek: dřív než kolik utratit za zbraně je podle něj nutné vědět, proti čemu a s kým se vlastně chceme bránit. Pět tisíc bojeschopných mužů, chybějící zálohy a absence obranné doktríny jsou v jeho podání symptomy státu, který zbrojí bez jasně definovaného účelu. Východiskem nemá být závod ve výdajích, ale návrat k diplomacii a střízlivé pojmenování skutečných rizik.
