Debata o pětiprocentním podílu HDP na obranu je podle vojenského analytika Jaroslava Štefce absurdní v okamžiku, kdy má Česká republika ve skutečnosti bojeschopných zhruba 5 000 vojáků, neexistující doktrínu, vyprodaná kasárna a žádné definované hrozby, proti kterým by se měla bránit. Štefec, dříve národní ředitel pro vyzbrojování a poradce dvou ministrů obrany, vidí situaci v Evropě analogickou s koncem dvacátých let minulého století — s tím rozdílem, že tentokrát chybí jak zbraně, tak schopnost mobilizovat, a stejně jako tehdy se spoléhá na spojence.
Stát selhal v základním úkolu
Politici sice vydávají zásadová prohlášení a podepisují kvóty, ale nikdo pojmenovává konkrétní hrozby a chybí jasná představa, čím a jak je odvracet. Doktrína podle Štefce neexistuje, zálohy se rozpustily, kasárna se prodala. Příručku ministerstva vnitra „72 hodin" Štefec ironizuje — pokud má občan přečkat tři dny, otázka, co bude po nich, zůstává nezodpovězena.
Tento stav označuje za výsledek dlouhodobého ústupu od základů obranyschopnosti, který má své kořeny v 90. letech. Česká republika podle něj byla po skončení studené války v severoatlantickém prostoru vnímána jako poražená strana a byla cíleně odzbrojena. Generální tajemník NATO George Robertson už v roce 1999 nebo 2000 naléhal podle Štefce na ministra obrany Vladimíra Vetchého, aby zbavování se výzbroje a redukce armády urychlil. Jako poradce ministra to Štefec sledoval s vědomím, že modernizace se nekoná — jde o demontáž.
Vstup do NATO: užiteční idioti čtrnáct dní před Bělehradem
Vstup do Severoatlantické aliance v roce 1999 Štefec, který obdržel stužku k medaili za zásluhy na tomto vstupu, dnes hodnotí přímo: byli jsme do NATO vstoupeni, ne jsme do něj vstoupili. Politická reprezentace včetně tehdejšího premiéra Miloše Zemana podle jeho slov nebyla na rozhodnutí připravena. O dva týdny později začalo bombardování Bělehradu — a Česká republika v ten okamžik už měla otevřený vzdušný prostor pro průlety amerických letounů i průzkumných bezpilotních prostředků. Dohody navazující na Severoatlantickou smlouvu se vyřídily bleskově.
Vlastní vystřízlivění klade do let 2000 a 2001 — když začal sledovat tlak na likvidaci výzbroje, formování korupčních řetězců kolem armády a rozprodej techniky za zlomek hodnoty do zahraničí. NATO podle něj nepřežilo původní účel: Macronův výrok z roku 2019 o „mozkové smrti" označuje za příliš mírný, sám soudí, že aliance je „chcíplá u plotu". Hra se ale podle Štefce hraje dál, dokud se občanům daří kupovat dovolenou v Egyptě a úvěry na byty.
F-35 jako omyl, který bude platit ještě 25 let
Nákup amerických stíhaček F-35, který za vlády Petra Fialy prosadila ministryně obrany Jana Černochová, označuje Štefec za omyl s dlouhodobým fiskálním dopadem. Argumenty čerpá z veřejně dostupných slyšení amerických orgánů: F-35 trpí poruchovostí, americký dodavatel snižuje očekávanou životnost o zhruba třicet procent a náklady na údržbu výrazně rostou. Údajně nevypověditelná smlouva podle něj žádnou skutečnou nevypověditelnost neobsahuje — pokud na něco nejsou prostředky, lze od ní odstoupit. Argument Andreje Babiše, že odstoupit by bylo dražší než stíhačky koupit, podle Štefce odkazuje spíš na různé právní kličky, které americká strana mohla do kontraktu zapracovat.
Hlavní problém ale není v ceně samotného nákupu — jsou to dvacet pět let provozu, výcviku a logistiky. F-35 je podle něj letoun pro velkou zemi; pro Česko nesedí. Pravým motivem nákupu je podle něj snaha vytvořit na českém území logistický uzel a servis pro F-35 dalších států, včetně Spojených států. S tím souvisí i takzvaná DCA dohoda o vojenské spolupráci, kterou Spojené státy bleskově uzavřely s téměř všemi spojenci v alianci a která podle citovaného ústavního právníka nemá oporu v české ústavě — autoři ústavy podle něj nepředpokládali vládu, která by své území Spojeným státům vydala dobrovolně.
Premiér Fiala, válečnická rétorika a problém civilní kontroly armády
Štefec se kriticky vyjadřuje k programovému výroku premiéra Fialy „jsme ve válce". Fiala podle něj sám připustil, že vláda dodávala zbraně a munici na Ukrajinu už před zahájením ruské invaze v únoru 2022. Česká republika podle Štefce jako jediný z dodavatelů netrvala na tom, aby dodané zbraně nebyly použity proti civilnímu obyvatelstvu — a byly podle něj použity i při ostřelování v Donbasu a Luhansku. Důsledkem podle jeho čtení bylo zařazení ČR mezi nepřátelské státy Ruské federace bezprostředně za Spojené státy.
Petr Pavel jako prezident podle Štefce udělal stejnou chybu, když ještě před druhým zvolením Donalda Trumpa prohlásil, že by si s ním nikdy nepodal ruku. Trump podle něj o podobných výrocích dobře ví a v praktické politice s nimi pracuje.
Náčelník generálního štábu v roli politika
Velkou kritiku Štefec adresuje končícímu náčelníkovi generálního štábu Karlu Řehkovi. Řehkův mandát končí na konci srpna 2026 — vláda Andreje Babiše už schválila jako nástupce dosavadního prvního zástupce náčelníka Miroslava Hlaváče. Podle Štefce Řehka v posledních měsících opustil neutrální vojenskou pozici a otevřeně vede politickou kampaň, údajně se chystá kandidovat do Senátu. Pro armádu by to podle Štefce znamenalo ztrátu civilní kontroly — politici už dnes podle něj nad armádou kontrolu prakticky nemají.
Jako symbol problému uvádí epizodu, kdy Řehka přišel do Poslanecké sněmovny ke klíčovému hlasování o podpoře Ukrajině v polní uniformě po boku ministryně Jany Černochové. Pravidla podle Štefce u tak významného vystoupení požadují společenskou uniformu — vykázat měla podle něj tehdejší předsedkyně sněmovny Markéta Pekarová Adamová oba. Že se to nestalo, podle Štefce ukazuje, že pětikoalice s narušenou civilní kontrolou nad armádou problém neměla.
Pragmatický postoj k českému zbrojnímu průmyslu
Štefec přitom nezpochybňuje, že zbrojní průmysl je pro stát finanční zdroj. Litován je naopak toho, že premiér Babiš nevyužívá současné situace, kdy český zbrojní výrobce CSG (z transkriptu „SGS") čelí tlaku zahraniční konkurence — německý Rheinmetall by podle něj rád převzal zakázky, na kterých vydělávají Češi. Česká republika podle Štefce drží druhou největší produkci výbušnin a střelivin v Evropě (první mají Italové) a v současné krizi automobilového průmyslu představuje zbrojní výroba rezervní zdroj státních příjmů. K nákupu Gripenů i F-35 přesto trvá v kritické pozici — pragmatismus podle něj neznamená podporovat každý nákup, ale spočítat si dlouhodobé náklady.
Závěr
Štefcova analýza staví českou debatu o obraně do širokého rámce: prázdná armáda, podle jeho čtení nefunkční severoatlantická aliance, vazalská bilaterální smlouva se Spojenými státy, nákup stíhaček bez funkční doktríny a politicky aktivní velení armády. Pro voliče z toho plyne nepříjemná zpráva — pětiprocentní kvóta HDP se sice politicky podepisuje snadno, ale ani současná koalice podle této analýzy nezná odpověď na to, na co konkrétně peníze vydat a před kým se bránit.
