Michal Doubek sloužil v armádě 24 let, z toho skoro dvacet let u 41. mechanizovaného praporu brigády rychlého nasazení v Žatci, nakonec jako zdravotník. Na misi na Slovensku podle svých slov narážel na nedostatek vody, zkažené jídlo, svrab i covid, které velení odmítalo řešit. Po návratu se mu stal úraz a na útvaru, jak popisuje, začali tvrdit, že je podvodník. Ve sporu u soudu v prvním stupni neuspěl a podal odvolání.
Jde o jeho vlastní svědectví a názory. Část z nich míří na konkrétní lidi z armády a soudní líčení popisuje výhradně ze svého pohledu. Redakce jeho tvrzení neověřuje ani nevyvrací, předává je tak, jak je formuluje, a úsudek nechává na čtenáři. Lidi, kteří nejsou veřejně známí, uvádíme jen jejich rolí.
Svrab, covid a plné stany
Podle Doubka byly na misi všudypřítomné tři problémy: covid, svrab a zažívací potíže. Nadřízený lékař podle něj dvakrát nedokázal svrab diagnostikovat, a tak vojáci museli na týden opustit ubikaci, vynést matrace i veškeré vybavení ven a všechno vyprat.
S covidem měl jako zdravotník denně tři až pět pacientů. Před certifikačním cvičením ale covid podle něj oficiálně „neexistoval“. Opakovaně se ptal, proč nemocní nejdou do izolace a jejich spolubydlící do karantény, když to bylo nařízené. Na pokojích po šesti až osmi lidech přitom bývali dva nakažení. Odpověď zněla, že takhle to nebude. Stan u zdravotnického zařízení úrovně Role 1, kde měly být léky a zdravotnické týmy, byl rychle plný, protože covid se netýkal jen Čechů, ale i Slováků, Američanů a Němců.
Doubek je přesvědčen, že na samotném certifikačním cvičení byla řada nakažených, i když sám přiznává, že to prokázat nemůže. Teprve po cvičení se podle něj začala vést čísla a tabulky, přijeli lékaři a asi dvě stě až tři sta metrů od tábora vyrostly dva velké stany jako covidové centrum.
Chleba, který zkvasil za jedno odpoledne
Kvůli stravě přijela podle Doubka hlavní hygienička Slovenské republiky spolu s hlavní hygieničkou české armády, plukovnicí, jejíž jméno si nevybavuje. Osobně jí ukazoval chleba, který vojáci dostali na výcvik a který v sáčku zkvasil za jediné odpoledne. Něco takového prý viděl poprvé v životě. Na výcvik vojáci dostávali i sýrové a rybí pomazánky, a to v teplotách, které podle něj dosahovaly kolem padesáti stupňů.
V tom vedru se vojáci spálili na nose a na krku, přestože se mazali krémem s faktorem 50. Když žádal o panthenol, dozvěděl se, že není a že si ho mají koupit. Koupili ho tedy za 40 eur, jenže účtenku mu armáda podle jeho slov proplatit nedokázala a panthenol slíbila „možná někdy před zimou“. Takhle to podle něj fungovalo s veškerým materiálem, stravou i dalšími problémy.
Úraz a nálepka podvodníka
Do potíží s nadřízeným lékařem a velením praporu se Doubek podle vlastních slov dostal už na začátku mise, právě proto, že se snažil problémy řešit a zajistit vojákům aspoň základní zdravotní standard. Po návratu do Česka bylo všechno v pořádku až do května 2023. Tehdy si na stáži u záchranné služby, kam ho vyslal zaměstnavatel, při pracovním úrazu přetrhl křížový vaz. Následovala operace, rekonvalescence a rehabilitace.
Když odevzdával lékařské zprávy útvarovému právníkovi, kterého léta znal a tykali si, začal mu klást podle něj nestandardní otázky: zda se papíry, které odevzdal na ošetřovně, shodují s těmi, které nosí jemu. Na přímou otázku, co se děje, se prý dozvěděl, že mu velitel praporu nevěří, že je podvodník a že už to jednou zkoušel.
Doubek je přesvědčen, že ho tak lidé začali vnímat kvůli obvinění od lékaře, který podle něj neunesl, že za něj kdysi dostal vynadáno. Sám zdůrazňuje, že tak to cítí a vnímá on. Opakovaně mu prý do očí řekli, že je podvodník. Útvarový právník, kterému příběh vyprávěl, mu poradil bránit se právní cestou. Doubek, který podle svých slov nikdy předtím nic soudně neřešil, tedy oslovil advokáta a ten ho začal zastupovat.
Soud, který ho nevyslechl
Doubek věřil, že má jasno: měl svědka, který celý příběh prožíval s ním a podle něj zaslechl i klíčový rozhovor. Podali trestní oznámení a věc se dostala k soudu. Při prvním stání čekal, že ho soudce vyzve, aby vylíčil celý příběh, protože žaloba podle něj obsahuje jen hlavní body. Soudce ale řekl, že to proběhne až na konci, což mu prý jeho právník pošeptal jako nestandardní.
Následovaly výpovědi svědků. Podplukovník, kterého do té doby bral jako vojenský vzor, podle Doubka všechno popřel, třásly se mu ruce a nedokázal se mu podívat do očí. Vrchní seržant, který mu podle jeho líčení dříve venku mezi čtyřma očima něco tlumočil od podplukovníka, si u soudu nic nepamatoval. Když mu Doubek řekl, že má svědka, který to slyšel, seržant prý odvětil, že tam byli úplně sami a nikdo je slyšet nemohl. Z toho Doubek usuzuje, že se svědci domluvili a „ztratili paměť“, zatímco jiní podle něj přímo lhali.
Jediný velitel roty podle něj potvrdil, že mezi Doubkem a lékařem byl zásadní konflikt, který všichni vnímali jako mstu lékaře vůči němu. Lékař sám podle Doubka ve výpovědi popřel, že by s ním měl jakýkoli problém. Soud jeho svědka nepředvolal, přestože na tom opakovaně trvali. Když chtěl jeho advokát přistoupit k výpovědi žalobce, soud podle Doubka řekl, že už si udělal úsudek a jeho výpověď není potřeba. Spor prohrál, aniž by ho soud vyslechl, což vnímá jako popření svého ústavního práva vypovídat. Podali odvolání.
Rozhodl se celou věc zveřejnit, protože je přesvědčen, že do ní zasáhl někdo „s dlouhými prsty“, aby se lidé nedozvěděli, jak to na Slovensku probíhalo a jak to podle něj probíhá v příbězích mnoha dalších vojáků.
Dvacet let u praporu v Žatci
Popsané problémy přišly až na konci jeho kariéry. Začínal jako řidič sanitky a v této roli byl i v Afghánistánu. Pak ho kamarád, lékař, podle jeho slov „vyhecoval“ ke studiu: pět let dálkově studoval zdravotní školu, poté se stal všeobecnou diplomovanou sestrou a absolvoval armádní odborné kurzy, mimo jiné v Hradci Králové, třeba urgentní medicínu v boji.
Za celou kariéru byl podle svých slov potrestán jen jednou. Při výcviku si přetrhl křížový vaz, u čehož byl i tehdejší velitel praporu. Během operace a rehabilitace ale zapomněl požádat o úlevu z tělesné přípravy, a armáda mu za nesplněnou tělesnou přípravu uložila nejvyšší možný trest, srážku 15 procent na tři měsíce. Odvolání nepomohlo. Jinak měl podle svých slov vždy dobré hodnocení, certifikáty, pochvaly, finanční i kázeňské odměny. Celoživotní službu podle něj ale jedno obvinění dokáže úplně vymazat. Sám se nepovažuje za dokonalého, jen za řadového vojáka, který plnil povinnosti a snažil se posouvat dál. Během služby ale podle něj vidí člověk věci, které mu vezmou veškeré iluze, protože nejsou fér a armáda je zametá pod koberec.
Utajený závěr hygienické kontroly
Jako konkrétní příklad uvádí právě stravu na Slovensku. Vojáci o ní podle něj nesměli vůbec mluvit. Hygieničky měly o kontrole sepsat zápis a závěr, jenže ten byl podle Doubka utajen a nikdo se nedozvěděl, k čemu kontrola dospěla. V jednu chvíli přitom mělo průjem 40 až 45 vojáků, lidé zvraceli, měli svrab a bydleli v nevyhovujících pokojích. Kolovala fotka potkana na záchodech, byli tam i švábi.
S tím se podle něj vojáci dokázali vyrovnat. Nedokázali se ale smířit s tím, že se na ně podle jeho slov pohlíželo jako na dobytek, který si musí nechat líbit všechno.
Návštěva generála a kontroly z Prahy
Doubek vzpomíná, jak za vojáky přijel generál Řehka, kterého uvádí jako náčelníka generálního štábu. Mluvil s nimi velmi přátelsky a ptal se, co vidí jako problém. Mnozí otevřeně řekli, co nefunguje. Generálové z generálního štábu, kteří za ním stáli, podle Doubka „skřípali zuby“, protože jim vojáci vytahovali kostlivce ze skříně.
Odplatou pak podle něj bylo, že každých čtrnáct dní začala z Prahy jezdit kontrola, která vytýkala nepořádek na pokojích a neoholené tváře. Zajistit vodu, kvalitní jídlo nebo baterie do kolimátorů ale podle něj nedokázala a vojáci slyšeli, ať si nestěžují a koupí si to. Jakmile se armáda dostane do úzkých, je podle Doubka všechno tajné a pozornost se odvádí k nedostatkům vojáků. Podobně to podle něj chodí s výstrojí: kdo si za vlastní tisíce nekoupí funkční boty nebo zimní bundu, dostane nekvalitní armádní. Mohl by prý vyprávět mnohem víc, ale nechce zacházet mimo svůj příběh. Za léta služby se podle svých slov dozvěděl tolik špatného, že se modlil, aby už dosloužil.
Vzkaz těm, kdo do armády vstupují
Mladým lidem, kteří do armády vstupují, Doubek vzkazuje, že kdo hledá adrenalin a disciplínu, rád se pohybuje v lese a má rád zbraně, ten se v ní najde. Časem ale podle něj narazí na věci, které se mu nebudou líbit: armáda podle něj stále tvrdí, jak všechno skvěle zvládá, ale ještě nedávno si vojáci museli součástky výstroje shánět sami a armáda podle něj nejedná férově a čestně. Připouští, že to neplatí u každého a někteří odcházejí spokojeni. Většina ale podle něj nadává, mnozí tam jsou hlavně kvůli výsluze a vyskytuje se i šikana.
Zdůrazňuje, že armáda má skvělé vojáky a on sám měl perfektní kolegy, profesionály každým coulem. Slabší jedinci to ale podle něj často odnesou, protože chyby jednotlivce odskáče kolektiv a ten mu to pak vrátí. Jeho rada zní zakousnout se a vydržet. Hodně podle něj záleží na tom, kde člověk slouží: hlídat plot na letišti je něco jiného než brigáda rychlého nasazení. Ta už podle něj není taková jako dřív. Berou se prý i vojáci s lehkým astmatem, kteří neudělají shyb nebo nevidí na padesát metrů na cíl, jen aby se naplnily tabulkové počty, a to podle něj půjde na úkor kvality.
Plaketa, medaile a hořký závěr
Na závěr Doubek ukazuje pamětní desku s poděkováním velitele brigády rychlého nasazení za službu u 41. mechanizovaného praporu, pamětní list NATO podepsaný Markem Ruttem za službu na slovenské misi a pamětní medaili za službu na Slovensku.
Jeho verdikt je přesto hořký: slovenská mise mohla být dobrá, kdyby ji podle něj celou nepokazila česká armáda. Tento názor podle něj sdílí každý, kdo na misi s ním byl. Mnozí, kteří dál aktivně slouží, se ale bojí mluvit, protože jim armáda podle Doubka řekla, že o tom mluvit nesmějí.
Co odpovědělo ministerstvo
Redakce, která rozhovor natočila, se s dotazy k podmínkám na misi v Lešti obrátila na tiskové oddělení ministerstva obrany a generálnímu štábu poslala žádost podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Tiskové oddělení podle ní nereagovalo, na žádost odpověděla 2. listopadu kancelář ministra obrany.
Ministerstvo podle této odpovědi uvádí, že mimořádná hygienická kontrola v srpnu 2022 zjistila závažné nedostatky, které mohly mít negativní dopad na zdraví vojáků, a přiznává i problémy se stravou. Za stravování odpovídala hostitelská slovenská strana, česká armáda ho ale platila a měla právo ho kontrolovat. Po opakovaných reklamacích slovenská strana dodavatele vyměnila. Ministerstvo zároveň tvrdí, že velení vojákům mluvit o podmínkách na misi nezakázalo. Vzápětí ale vyjmenovává zákon o vojácích z povolání, rozkaz velitele mise, rozkaz ministra i nařízení náčelníka generálního štábu, které určují, kdy, jak a o čem se vojáci smějí veřejně vyjadřovat. Patří mezi ně i obecná povinnost chovat se tak, aby neohrozili vážnost a důvěryhodnost ozbrojených sil.
Závěr
Michal Doubek popisuje misi na Slovensku jako sled nedostatků, od covidu a svrabu po zkaženou stravu, a svůj pozdější spor s armádou jako odplatu za to, že na ně upozorňoval. Část jeho líčení, totiž nedostatky zjištěné hygienickou kontrolou a problémy se stravou, ministerstvo obrany ve své odpovědi samo připouští. Průběh soudního sporu a motivy lidí z armády ale zaznívají jen z jeho strany. Jde o jeho svědectví a jednotlivá tvrzení si čtenář může posoudit sám.
