Zamilovat se lze i v osmdesáti, přestože evoluce s takovým stavem nikdy nepočítala. Patolog a neuropatolog František Koukolík z pražské Fakultní Thomayerovy nemocnice, Rytíř českého lékařského stavu a autor knih jako Nejspanilejší ze všech bohů nebo Metuzalém, rozebírá lásku jako biologický mechanismus, který s velkým lidským mozkem dostal poetickou podobu. Od orangutana, který kvůli samičce přestal jíst, se rozhovor dostává až k otázce, co drží lidskou společnost pohromadě – a proč se podle hosta její předivo trhá.
Zamilovanost jako normální psychóza
Láska má evoluční základy a je spolu se špetkou rozumu jedním z fundamentů lidství. Koukolík to ukazuje na pozorování nedávno zesnulé primatoložky Biruté Galdikasové, která celý život zasvětila orangutanům na Borneu a jejich záchraně. Popsala samečka, který se akutně zamiloval do samičky Priscilly. Podle pozorovatelky si mohl vybrat půvabnější, on z ní ale nedokázal spustit oči a dokonce přestal jíst.
Právě ztráta chuti k jídlu patří k projevům stavu, který Koukolík nazývá fyziologickou, tedy normální psychózou. Přichází ve chvíli, kdy se člověk pořádně zamiluje – a bum.
Láska má mnoho tváří, nejlépe ji popsal Pavel
Knihu esejů Nejspanilejší ze všech bohů pojmenoval Koukolík podle Hésioda, v jehož Zrození bohů vystupuje při vzniku světa Erós. Antika rozlišovala řadu druhů lásky: vášnivý erós, agapé, něžnou a starostlivou storgé, šílenou mánii, hravý ludus, přátelskou filii a rozumovou, věcnou pragmu. Čeština má pro všechno jediné slovo a jen k němu přidává přívlastky jako mateřská nebo soucitná. Lásku to podle Koukolíka neokleští, pokud si ji člověk v myšlení okleštit nenechá. Podstatné je vědět, že láska má fundamentální biologické kořeny, protože jde o zachování druhu, a že láska není akutní zamilovanost, která tak do roka přejde.
Soudobá neurověda rozlišuje jen dva typy – mateřskou a romantickou, tedy akutní vášnivou lásku. Psychologie jde dál: manželé Sternbergovi popsali lásku jako příběh a vyjmenovali spoustu typů takových příběhů. Koukolík tu práci vřele doporučuje a nazývá ji telefonním seznamem pro scenáristy a dramatiky. Dodává ale, že jde jen o tváře a aspekty lásky, ne o lásku samotnou.
O sexuálním chování se dnes dá dočíst cokoli, o lásce jako takové málo. Nejdokonalejší definici podle Koukolíka napsal Saul, pozdější svatý Pavel, v epištole Korintským: láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, nevychloubá se. Vrcholnou definici ženské lásky napsala Heloisa Abélardovi, když už bylo po katastrofě. Také Šalamoun se prý chlubil popisem lásky královně ze Sáby; svatební písně z té doby jsou krásné, mluví však spíš o akutní zamilovanosti a patří k rituálním hymnům plodnosti.
Zda je člověk lásky skutečně schopen, se pozná, až zamilovanost vyprchá a partner se dostane do těžkých potíží – například onemocní roztroušenou sklerózou. Z Pavlova textu Koukolík nevyzdvihuje závěrečnou trojici víry, naděje a lásky, ale větu, že láska nikdy nezanikne, zatímco proroctví pominou, jazyky ustanou a poznání bude překonáno. Dokud bude člověk člověkem, mělo by takové pojetí lásky zůstat jedním z jader lidství, podobně jako racionalita.
Zázrak to podle něj není. Jde o úžasný mechanismus života, který s našimi velkými mozky dostal abstraktní a poetickou podobu. Pavel, Heloisa i sumerské svatební písně jsou vrcholy – ale pořád vrcholy jednoho pohoří.
Mozek zamilovaného: dopamin, serotonin a zákaz rozhodování
Romantická láska a akutní zamilovanost znamenají upření pozornosti na jediného člověka, které provází euforie, ztráta chuti k jídlu či nespavost. Klíčovou roli hraje dopamin, spojený se systémem odměny a s touhou, a také norepinefrin. Hladina serotoninu naopak klesá, a odtud pramení obsedantní myšlenky na milovanou osobu.
Hříčkou přírody ale člověk být nemusí, pokud si zachová trochu zdravého rozumu. V akutním stavu je to velmi obtížné, a proto Koukolík připomíná slova svého učitele psychiatrie: akutní vášnivá láska je velmi podobná akutní psychóze, i když s ní není totožná. Užijte si ji, ale v tomto stavu nic nerozhodujte.
Jak se s takovým stavem dá naložit, ukazuje na nesmírně moudré ženě, která mu chodila na přednášky. Měla tři nebo čtyři děti, když se její muž akutně zamiloval do jiné. Pokaždé, když se od milenky vracel, ho prý chtěla zabít. Místo toho mu vštípila pocit viny: nabídla mu večeři a zeptala se, jestli se nechce podívat na děti. Muž začal trpět tím, že má doma tak dobrotivého a láskyplného tvora a zahýbá mu. Druhá strana, tedy milenka, ale může podniknout protiopatření – třeba si také pořídit dítě. A jak píše Ayn Randová v Atlasově vzpouře, i pocit provinění trpí únavou materiálu.
Láska v osmdesáti: evoluce s ní nepočítala
Kdyby byla zamilovanost jen trikem přírody, která chce potomky, romantická láska ve vysokém věku by neměla existovat. Vysvětlení je podle Koukolíka jednoduché: celý program vznikl pro dobu, kdy se lidé dožívali v průměru třiceti let. Evoluce s námi počítá zhruba do třiceti, pětatřiceti let – vysoká dětská úmrtnost, co nejvíc dětí. Nepočítala s tím, že se tolik lidí dožije padesáti, šedesáti či sedmdesáti let a že se člověk dokáže akutně zamilovat i v osmdesáti. Celoživotní romantická láska je tak důsledkem toho, že jsme evoluční meze překročili.
Koukolík vzpomíná na starou dámu, která se akutně zamilovala. Vyprávěla mu o tom celá růžová a vypadala, jako by jí bylo šestnáct. Pro neuropatologa to není dojemné ani směšné, ale neuvěřitelné: tak starý mozek dokáže pracovat v takové dimenzi, jako by se znovu naučil matematiku. Výstižně to shrnul sochař Albín Polášek, když se v pozdním věku znovu oženil – kdyby byl kůň, splašil by se.
Romantickou lásku zná skoro každá kultura, ne každá ji dovolí
Antropologové podle Koukolíka doložili romantickou lásku ve 147 ze 166 zkoumaných současných kultur. O zbylých devatenácti s nadsázkou poznamenává, že se tam asi jen špatně ptali. Romantická láska existuje všude – otázkou je, zda ji společnost dovolí.
Koukolík připomíná model jednoho rusko-amerického psychologa, který rozlišuje makrosystém, mezosystém a mikrosystém. Kulturní a společenský rámec city povoluje nebo zakazuje, doporučuje nebo nedoporučuje; na nižší úrovni totéž dělá rodina, sociální vazby a škola. Střet těchto vrstev prostupuje veškerou romantickou a dramatickou literaturu od Paní Bovaryové po Romea a Julii.
Existovaly i společnosti, kde byla romantická láska zakázaná. Koukolík má na mysli zejména raný i pozdní středověk a dámy z vyšších vrstev, které byly zbožím. Na vývoj dětí to vliv mělo: hodně záleželo na tom, zda měly hodnou chůvu. Stačí si přečíst Romea a Julii – Julie se neobrací na matku, ale na chůvu. Dnes by se jí řeklo primární vazebná figura, náhrada mámy.
Mateřská láska přebije pud sebezáchovy
Neurověda se soustředí na mateřskou a romantickou lásku, protože se dají nejsnáz definovat. Z hlediska propojení mozku jsou si velmi blízké – řada uzlů se prolíná, řada je odlišná. Na funkční magnetické rezonanci je to krásně vidět. Když člověku ve skeneru promítáte obrázky milované bytosti a jiné podobné bytosti, vznikne jasná funkční mapa. Ta se liší od mapy matky, které se promítá vlastní a cizí dítě. Jde o odlišné systémy, funkce, evoluci i prognózu.
Matka dokáže vypnout i pud sebezáchovy, nejsilnější pud, jaký člověk má. Ještě silnější informací od evoluce je totiž potomstvo: starej se a udělej všechno, aby tě přežilo – a bude-li to nutné, dáš za něj život.
Tady se podle Koukolíka otevírá oblast morálního rozhodování. Experimenty s morálními dilematy staré dvacet až pětadvacet let ukázaly, že neseme dva systémy. První, zděděný po přírodě, říká: neublížíš dítěti, i kdyby tě to stálo život. Druhý, lidský, racionální a utilitární, říká: když je to nutné, dítě zahubíš. Modelové dilema zní takto: vesnici obklíčili nepřátelští vojáci, koho najdou, toho zabijí, a vaše dítě v úkrytu začne plakat. Podle Koukolíka tyto modely ve vietnamské válce proběhly v reálném životě – matky děti udusily a ochránily skupinu.
Něco takového dokáže jen člověk. Žádná samice v přírodě vlastní mládě nezabije, raději sama zahyne. Šimpanzí matka, které mládě zemře, běžně nosí jeho mumifikované tělíčko dál na zádech.
Roztrhané předivo a deprivace přes generace
Na otázku, zda se v mozcích nezměnila i potřeba zachovat rod, odpovídá Koukolík ostře: současná debilizující společnost razí individualitu a individuální hodnoty za každou cenu. Ničí předivo společnosti a z lidí dělá osamělé, neschopné a poškozené jednotlivce.
Hodně přitom záleží na tom, jakou matku měla sama matka. Deprivace se podle Koukolíka táhne přes generace jako červená nit: matky se špatným vztahem k vlastnímu dítěti měly ve více než 70 % případů špatný vztah i k vlastní mámě. Kdo měl štěstí a vyrůstal láskyplně v takzvané bezpečné vazbě, bude s vysokou pravděpodobností stejně vychovávat i své děti.
Rozhodují geny i prostředí. Evoluce nás napsala jako muže a ženu, kteří mohou mít děti, a počítala s životem do třiceti let. Pak nastupuje učení, které začíná už v děloze: stresovaná matka vyrábí kortizol, který narušuje a poškozuje mozek dítěte. S tím pak dítě přichází na svět – a může se to, ale nemusí projevit.
Pohlaví jako konstrukt a endokrinní disruptory
Dětem, které se dnes dozvídají, že pohlaví je společenský konstrukt a že si ho časem budou moci vybrat, to podle Koukolíka škodí. Má to prý maligní vliv na část populace a část lékařů se toho bohužel účastní, protože prachy jsou prachy. Vodit po školách drag queens, které dětem vykládají věci, jež je mrzačí, považuje za něco strašného. Poukazuje na statistiky – o kolik stouply žádosti o změnu pohlaví a kolik je žádostí o změnu zpětnou.
Druhé riziko vidí v prostředí zamořeném látkami, které mění účinnost hormonů, takzvanými endokrinními disruptory. Do vody teče spousta léků, antikoncepce a barev na vlasy, nemluvě o polychlorovaných bifenylech. Spousta takzvaných sexuálních mozků tak podle Koukolíka může přijít na svět už narušená, špatně vykonstruovaná. Tato generace podle něj začíná být po této stránce nabouraná.
Co drží lidi pohromadě a teze o řízené akci
Když se relativizuje všechno a každý má svou pravdu, co může pomoci? Koukolík jmenuje volbu mezi racionalitou a pseudoracionalitou, rozhodnutí pro sociální odpovědnost a vzájemnost a zdravý rozum místo sociálních sítí s naprogramovanými influencery. Podle Koukolíka se tam zjišťuje zhruba 30 % algoritmizovaných botů – strojů a programů, které s lidmi mluví. Když chce společnost zblbnout, zblbne.
Lidi drží pohromadě i partnerské pouto, úplně jiný koktejl hormonů, který jim umožňuje zůstat spolu i ve věku, s nímž příroda nepočítala. Takových vazeb je víc a mají řadu prvků. Jestliže se ale podaří toto předivo společnosti roztrhat, jsme podle Koukolíka mrtví – jen o tom ještě nevíme.
Proč se to děje? Koukolík vidí dvě možnosti. Buď jde o program někoho, kdo bytostně nenávidí evropský vzorec racionality, nebo o vedlejší produkt vývoje. Mezi nimi rozhodnout nedokáže, podle něj ale existují závažné důvody myslet si, že jde o řízenou akci.
Davy, propaganda a Cromwellova lekce
Že lze přeprogramovat tolik lidí, zažil Koukolík po roce 1989. Při pohledu na skandující davy byl hluboce nešťastný, protože věděl, do čeho spadnou. Dvakrát byl v Americe, kde má polovinu rodiny, a věděl, co tamní systém obnášel; dnes podle něj doslova zmalignizoval. Lidé, kteří si budoucí život v kapitalismu představovali podle béčkových hollywoodských filmů, se nechali sežrat propagandou.
Davovou psychózu lze pochopit a možná ji i sledovat zobrazovacími metodami v mozku. Zarážející je, jak snadno se dav přepne. V jedné z Koukolíkových knih se připomíná Cromwell, který o davu nadšeně skandujícím při jeho nástupu poznamenal, že by skandoval úplně stejně, kdyby ho věšeli. Postřehl tím podle Koukolíka něco, co moudří a zkušení státníci věděli tisíciletí před ním.
Vesmír o nás neví, zachránit lze jen nejbližší
Může nás zachránit, že je vesmír projevem lásky? Koukolík nesouhlasí: vesmíru jsme úplně fuk. Nemá vědomí, jen funguje podle pravidel, která jsme schopni poznat. Připomíná pochmurný vtip o třech planetách, z nichž jedna si stěžuje, že chytila lidstvo – a ostatní ji utěšují, že to přejde.
Tvrdit, že je na nás, abychom věci pochopili nebo změnili, by podle něj znamenalo podcenit váhu hierarchizace společnosti. Při současném rozložení moci záleží na vědomí a odpovědnosti špiček mocenských elit. Pochopí-li, náš druh přežije; nepochopí-li, zanikne.
Obyčejná mezilidská láska tak zachrání člověka a malou skupinu kolem něj, systém ne. Nejvíc, co člověk dokáže, je pomoci několika nejbližším lidem ve své sociální a emoční slupce – pěti, deseti, patnácti či dvaceti. Není to mnoho, ale stačí to.
Sto padesát lidí jako hranice mozku
Geneticky jsme podle Koukolíka nastavení na skupiny do 150 lidí; větší celky naše jednotlivé mozky nezvládnou. Jde o takzvané Dunbarovo číslo, pro které existuje řada dalších excelentních důkazů. Jedním z moderních jsou hutterité, náboženská komunita v Kanadě, která se snaží žít jako první křesťané a o všechno se dělí. Jakmile komunita naroste zhruba ke dvěma stovkám členů, rozdělí se na dvě. V tu chvíli by totiž začala potřebovat policii – někoho, kdo dohlíží na podrazáky. Evoluce je nemilosrdná.
Co drží neuropatologa: racionalita a Thalés v jámě
Co pomáhá přežít jemu samému? Racionalita. A způsob myšlení staré ženy z antické anekdoty: když se Thalés v noci šel dívat na oblohu a spadl do jámy, řekla mu, že se chodí koukat, co má nad hlavou, ale neví, co má pod nohama. Právě tento způsob myšlení Koukolíka drží. O vlastním myšlenkovém světě s nadsázkou dodává, že je to tříšť, od které nikdo nemá čekat nic koherentního.
Závěr
Láska v Koukolíkově pojetí je biologický mechanismus s hlubokými evolučními kořeny, který v lidském mozku dostal podobu poezie i morálky. Odlišuje pomíjivou zamilovanost od lásky, jež se prokáže až v nemoci a potížích, a mateřské pouto od romantického. Stejně ostře popisuje rozpad přediva vazeb, bez kterého podle něj společnost nepřežije – ať je ten rozpad vedlejším produktem, nebo řízenou akcí, pro kterou podle něj mluví závažné důvody. Systém jednotlivec nezachrání; pár nejbližších lidí ano.
