Svobodná vůle patří k pojmům, které se snadno vysloví a těžko ohraničí. Neurověda posledních desetiletí ji nezrušila, ale posunula otázku jinam: místo sporu, jestli ji člověk má, jde o to, kolik jí v konkrétní chvíli zbývá — a co všechno ji dokáže umlčet dřív, než si toho stihne všimnout.
Otázka nezní, zda svobodnou vůli máme
Věda neukazuje, že by svobodná vůle byla úplnou iluzí. Tradiční filozofická otázka „máme, nebo nemáme svobodnou vůli“ je ale položená špatně. Správně se má ptát jinak: kolik jí v daném okamžiku máme.
Aby odpověď dávala smysl, je nutné oddělit tři roviny, které se v debatách běžně slévají do jedné. Jinak mluví laboratorní experiment, jinak každodennost a ještě jinak filozofická úvaha. Co platí v jedné rovině, nemusí platit ve druhé.
Mozek se rozhodne dřív, než si to uvědomíme
Libetovy experimenty z konce minulého století k překvapení většiny neurovědců i filozofů prokázaly, že se mozek rozhoduje dřív, než si to člověk uvědomí. Řádově o několik set milisekund. Pozdější pokusy posunuly náskok ještě dál — v některých uspořádáních až na osm sekund.
Číslo zní dramaticky a bývá tak i citováno. Detail, který se v citacích ztrácí, je ovšem povaha úkolu.
Ohnout prst není totéž co prst na spoušti
Šlo vždy o velmi jednoduché experimentální akce: ohnout prst, natáhnout prst. Účastníci věděli předem, co mají udělat, a zbývalo jim rozhodnout jen to, že to udělají. Taková rozhodnutí zapínají pouze některé funkční systémy mozku a ty skutečně předcházejí okamžiku, kdy si člověk rozhodnutí uvědomí.
Běžná rozhodnutí jsou o řád složitější. Prst na spoušti zbraně už je mimo experimentální situaci — vstupuje do ní paměť, emotivita a spousta dalších proměnných. Právě proto se laboratorní výsledek nedá přenést do života jako verdikt. V každodennosti platí, že svobodnou vůli máme a že jsme za svá rozhodnutí odpovědní.
Námitka je nasnadě: rozhodovací procesy máme z větší části předprogramované. Biologicky genetickou výbavou a evolučním vývojem mozku, sociálně pak výchovou, prostředím, společenským systémem i náboženstvím, ve kterém jsme vyrostli. Odpověď na otázku, jestli celému koktejlu dokážeme v jediném okamžiku čelit, zní střízlivě: záleží na tom, kolik máte času a kolik energie a vůle chcete rozhodnutí věnovat.
Vědomá mysl jako kontrolor a takzvaný manažer
Nabízí se představa, že vědomá mysl je jen kontrolor, který smí spuštěný proces schválit nebo na poslední chvíli zastavit — a že jsme tedy dělníci obsluhující stroje vlastních životů, zatímco manažer sedí někde jinde. Obraz sedí jen zčásti. Funkční systémy mozku tvoří hierarchii, ale hierarchii, která se mění podle toho, z jakého úhlu a z jaké funkce se na ni díváte.
Onomu manažerovi se říká autoreferenční systém. Je vázaný na rozsáhlé oblasti uvnitř mozku a zpětnými vazbami propojený s ostatními sítěmi včetně paměťových. Máte-li dost času, můžete učinit rozhodnutí po zralé úvaze. Nemáte-li ho, rozhodnete se automaticky, impulzivně, hloupě, špatně. Realita vám pak ukáže, jaké to rozhodnutí bylo.
Osnova, člunek a meč
Nad svými rozhodnutími si ruce umýt nemůžeme. Odpovědnost zůstává. Východiskem je takzvaný dvojvrstevný model svobodné vůle, ke kterému existuje celá knihovna odborných prací — a který o víc než století předběhl romanopisec.
Herman Melville v Bílé velrybě popsal vztah nutnosti, náhody a svobodné vůle v kapitole, kde dva námořníci na palubě pletou mečovou rohož. Napjatá osnova je nutnost: od základního směru se odchýlit nedá, ať se jednotlivá vlákna chvějí sebevíc. Člunek protahovaný mezi vlákny je svobodná vůle — pohybovat se smí, ale jen v mezích osnovy. A lhostejný dřevěný meč, který útek přiráží jednou šikmo, jednou nakřivo, silně nebo slabě, je náhoda. Teprve poslední úder dává hotovému předivu konečnou podobu.
Všechny tři síly pracují společně a nerozcházejí se. Je to nejgeniálnější popis jejich vztahu, jaký dosavadní experimenty nepřekonaly, a stojí v textu z poloviny devatenáctého století.
Nutnost, kterou mnozí cítí jako klec
Náhoda, svobodná vůle a nutnost dohromady vytvářejí osud. Právě v nutnosti ale mnozí lidé vidí důkaz, že jsou ve své svobodné vůli okleštěni. Máte plné zuby manželky, děti už jsou větší, a přece jen vám to nedá. Pro spoustu lidí je podobná situace argumentem, že žádnou svobodnou vůli nemají, protože jsou v zajetí společenských a sociálních vazeb.
Část argumentu sedí: sociální vazby svobodnou vůli jedince omezují, protože každý je součástí sociální sítě. O tom se nedá diskutovat. Neplyne z toho ale, že svobodná vůle mizí — jen se zužuje prostor, ve kterém se uplatňuje.
Svobodná vůle bolí a stojí úsilí
Uplatňování svobodné vůle si žádá vědomé úsilí. Je to rizikové podnikání a bolí to, protože ve výchozím nastavení jedeme na automatického pilota, v zajetých modelech a bezmyšlenkovitě.
Obecný recept má čtyři body. Vědět, co chcete. Zjistit, zda je to dosažitelné. Vědět, jak se na to jde. A odhadnout, do jaké míry vás to přesahuje. Dohromady to dá spoustu práce.
Dál než k obecné podobě se ale postoupit nedá. Do konkrétní představy by se recept musel převádět člověk po člověku, a to by znamenalo každého jednotlivě si vyslechnout. Omezuje nás povolání, vzdělání, vlastní neurobiologie i sociální vztahy. Chtěli bychom mnoho — někteří jen něco, jiní rovnou něco nedosažitelného.
Moudrý člověk svou vůli neprosazuje
Kdo má lepší předpoklady do takového rizikového podnikání jít? Inteligentnější, bohatší a mocnější lidé. Moudřejší lidé mezi ně ale nepatří. Moudrý člověk je moudrý mimo jiné právě proto, že svou svobodnou vůli příliš neprosazuje.
Moudrost je balík vyloženě výjimečných vlastností, jejichž výskyt je ve všech dobách a na všech místech konstantní. Moudří lidé jsou navíc nenápadní. Obava, že se jejich podíl v rostoucí populaci naředí, je ovšem lichá: poroste-li počet lidí, poroste pravděpodobně i počet těch moudrých. Z toho ale neplyne, že by měli odpovídající sociální vliv.
Zamilovanost jako akutní psychóza
Svobodné vůli se obšírně věnoval Arthur Schopenhauer ve Světě jako vůli a představě. Jeho pověst zatěžuje historka o švadleně, kterou měl srazit ze schodů — případ je ovšem složitější, než se traduje. Nikdy nebylo prokázáno, že ji shodil, kolem incidentu zůstaly nejasnosti a filozof jí pak do konce života platil rentu. Byť z donucení.
Věcná část jeho výkladu stojí sama o sobě: biologická danost a potřeba zachování rodu člověka svobodné vůle zbavují. Zamilovaní lidé opravdu nevypadají, že by ji měli, a nemají ji. Před šedesáti lety to na přednášce psychiatrie zaznělo bez okolků — akutní vášnivá láska existuje, je velmi podobná akutní psychóze, a budete-li mít štěstí, potká vás v životě několikrát. Užijte si to. Ale v tomto stavu nic nerozhodujte.
Geniální tvořivost a mizerný charakter
Vedle zamilovanosti stojí ještě jedna otázka, kterou si laik klade: proč lidé vytvářejí velké myšlenkové, duchovní i umělecké hodnoty, přestože jejich osobnostní nastavení bývá prachmizerné. Příkladem budiž skladatel Alessandro Stradella, o němž byla složena opera právě proto, že to, co tropil, stálo za zaznamenání.
Odpověď je nekomplikovaná. Tvořivost s morálním profilem ani se svobodnou vůlí nemusí mít nic společného. Lidé jsou tvořiví v různé míře, někteří vysoce, někteří geniálně — a přitom to mohou být pěkní mizerové.
Intelektuálština a žena se třemi dětmi
Do úvah o momentální nepříčetnosti a chvilkovém pominutí mysli přichází korektiv, který celou debatu obrací. Pominutí mysli se nezkoumá pod mikroskopem, poznáváme ho u sebe nad mikroskopem. A hlavně: povídáme si jako nějakým způsobem vzdělaní, hmotně zajištění a kultivovaní intelektuálové. Naprostá většina lidského druhu takto nežije.
Celé se to dá odbýt jako čistá intelektuálština. Je i není. Vezměte si udřenou ženu se třemi dětmi, které utekl chlap a která je musí nějak uživit. Na rozhodování jí ze svobodné vůle moc nezbývá. Má program „starej se o děti“, a jestliže ho má v pořádku, udře se, aby se o ně postarala.
Bez svobodné vůle nedrží morálka ani právo
Přesto je koncept svobodné vůle klíčový pro udržení morálky a právního systému. Bez předpokladu, že se člověk mohl rozhodnout jinak, ztrácí smysl vina i trest — a to i tehdy, když se berou v potaz všechny neuropsychologické limity člověka, pudy a emoce.
Od toho jsou soudy a jejich znalci, aby rozhodli, co se vlastně stalo; kdo v české justici o čem rozhoduje a kdo ji kontroluje, ukazuje přehled soustavy soudů a dohledu nad ní. Bývá to víc než problematické. Jsme jenom lidé, a proto je naše poznání omezené. Při nejlepší vůli často nevíme a tápeme, a přitom je nutné dojít k závěru.
Odtud plyne i jedno z omezení svobodné vůle soudce. Má ji, má být vzdělaný, má vědět, co dělá, a rozhoduje na základě zkušenosti a spisu o lidských osudech. Strašlivá tíha odpovědnosti.
O svobodě může rozhodovat hladina cukru v krvi
A pak je tu ještě jeden, nepříjemně přízemní činitel. Izraelský výzkum sledoval rozhodování soudu o podmínečném propuštění. Když byli soudci dobře nasnídaní, propuštění bylo znatelně víc, než když byli hladoví.
O něčí svobodě nebo vězení tak spolurozhoduje hladina krevního cukru toho, kdo rozsudek vynáší. Ne bakterie ve střevech, jak se dnes módně předpokládá — prostě cukr. Praktický závěr pro kohokoli, koho čeká soudní stání, se nabízí sám: vzít s sebou něco sladkého a opatrně podstrčit.
Co z toho plyne
Svobodná vůle není binární vlastnost, kterou člověk buď má, nebo nemá. Je to proměnlivé množství, které klesá s časovým tlakem, únavou, sociální tísní a vnitřním rozpoložením — a roste jen tehdy, když se do rozhodnutí vloží vědomé úsilí. Pořád je jí dost na to, aby na odpovědnosti nic neměnila. A zároveň tak málo, že stojí za to vědět, kdy jí máme nejmíň.
