Otázky, které vydrží celý život, obvykle nezačínají v laboratoři. Neuropatologovi, spisovateli a rytíři Českého lékařského stavu Františku Koukolíkovi je otevřel filozofický slovník Vladimíra Neffa, který mu otec vložil do ruky ve dvanácti letech, když už na jeho dotazy nechtěl odpovídat. Přes sedmdesát let se k témuž seznamu otázek vrací — jen k nim nehledá odpověď ve filozofii ani ve víře, nýbrž v tom, co k nim může říct moderní neurověda.
Zvědavost, která začala filozofickým slovníkem
Zvědavost sama na sebe, na svět a na vlastní interakci se světem sahá do nejranějších vzpomínek. Probouzely ji pohádky, pověsti a vyprávění rodičů a prarodičů, dokud otec vyptávání nepředal knize. Slovník přečetl celý a většině věcí tehdy nerozuměl — ale otázky, které v něm v rané adolescenci potkal, s sebou nese dodnes a probírá je pořád dokola.
Rozdíl je v tom, odkud si na ně bere odpovědi. Nesbírá je z hlediska filozofického ani religiózního, ale z hlediska toho, co k nim může říct moderní věda o mozku. A hned na úvod přidává varování, které v rozhovoru platí pro všechno další: všechno, co říká, je věc ke zpochybnění.
Realitu jde ověřovat zamítáním, ne dokazováním
Návod, jak poznat, že něco je skutečnost, existuje a jmenuje se vědecká metoda. Realitu jde ověřovat, ale nejlépe zamítáním, nikoli dokazováním — to je lekce Karla Poppera. Chce-li člověk vědět, jestli něco existuje, zformuluje to jako výrok a ten testuje. Testovatelný je přitom pouze negací.
Školní příklad: výrok všechny labutě jsou bílé. Můžete přinést libovolný počet bílých labutí a nedokážete nic. Stačí ale jediná černá a výrok padá. Pozdější slavná kniha o černé labuti tenhle obraz posunula do poněkud jiné dimenze, než v jaké ho myslel Popper.
V patologii to má velmi konkrétní podobu. Dnešní metody umožňují stanovit diagnózu s vysokou senzitivitou i specificitou, takže překvapením není potvrzený předpoklad — překvapením by bylo, kdyby se proces nevyvíjel tak, jak vědecká metoda s vysokou pravděpodobností předpovídá.
Čtyři způsoby, jak se dá dívat na smysl života
Smysl života není ani tak myšlenka jako vysoce komplexní pocit. Startuje někdy v průběhu adolescence a roste s člověkem — ovšem jen tehdy, když se o něj stará a rozvíjí ho. Některé lidi ta otázka nikdy nenapadne. Jiní do ní narazí jako do zdi ve velké existenciální krizi, třeba když onemocní agresivním nádorem a najednou se ptají, jaký smysl mělo to, co dělali a co nedělali.
Pohledů, ze kterých se na odpověď dá dívat, je několik a žádný z nich není univerzální. Religiózní výklad je uvnitř dané věrouky logický a perfektní, jenže náboženství je na světě zhruba tolik co jazyků — a výkladů tedy podobný počet; stačí vzít větve křesťanství, větve islámu, o hinduismu nemluvě. Filozofie napsala o smyslu života obrovské knihovny, ve kterých se dá číst až do skonání věku, aniž by se člověk k něčemu dobral.
Zbývají dva krajní póly a jeden střed. Nihilistický postoj říká, že život žádný smysl nemá, je to bestie a pak umřeš — případně předáš genetický materiál dál. Humanistický model je krásný, vřelý a limitovaný. A pak je pohled přírodovědný, ten, kterému se říká chladný. Chladný přitom není — je krásný, vřelý a neuvěřitelný v tom, kam až současné poznání došlo, než narazilo na hranice a položilo si základní otázky.
Jsme udělaní z popela raných hvězd
K přírodovědné odpovědi vede obraz, který Paul Gauguin namaloval roku 1898 na Tahiti a který dnes visí v Americe. Je obrovský, jsou na něm bohové, lidé, zvířata i malé děti — a vlevo nahoře ve zlatém rámečku tři otázky: odkud přicházíme, co jsme, kam jdeme. Maloval ho nemocný a bez peněz. Stát před tím plátnem znamená ptát se znovu a znovu.
Chcete-li vědět, kdo jsme, musíte se podívat, z čeho jsme udělaní. A jdete-li po rovinách složitosti, dojdete k tomu, že jsme udělaní z popela raných hvězd — z nich pocházejí veškeré prvky, ze kterých je postavené něco tak složitého, jako je život. Ve škole je Mendělejevova tabulka nezáživná mřížka. Zpětně je za ní třináct miliard let, během kterých se ten zázrak rodil, a génius, který z rozházených cihliček dokázal udělat vědecký systém.
Kvantová teorie: to, co fascinuje a čemu nerozumí
O rovinu hlouběji začíná kvantová teorie a s ní přiznaná mez. Vlastní matematika končí kousek za trojčlenkou, mottem je Feynmanův výrok, že kdo tvrdí, že kvantové teorii rozumí, tím dokazuje, že jí nerozumí. Vstupenkou do kvantové fyziky je dobrá znalost matematiky, protože se tam odehrávají věci, které bez matematického aparátu nejdou popsat slovy.
Zbývá tedy představa poučeného laika, pozorovatele zvenčí: hlubina existence, která je subatomární, kvantové události v něčem, čemu lze říkat kvantové vakuum. Události tam vyskakují a zase mizí, čas tam není, protože jde i zpátky, a tím se anuluje. Teplota by se mohla pohybovat kolem absolutní nuly. Všechno jsou to hypotézy — ale hypotézy, které při dobré obrazotvornosti člověk doslova vidí.
Láska starší než civilizace a život jako naprostá výjimka
V Koukolíkových knihách stojí teze, že láska je hluboký biologický a kulturní mechanismus podstatně starší než sama lidská civilizace. Otázka, jestli by z toho neplynulo, že vesmír je projevem lásky, je ale ohromný myšlenkový skok — skok ze života do neživota.
Život je totiž, pokud víme, extrémně úzká a zřejmě naprosto výjimečná forma existence. Nikdo neprokázal, že by existoval mimo Zemi, mimo sluneční soustavu nebo mimo Mléčnou dráhu. Myslet si to lze, jenže platí totéž pravidlo jako u labutí: tvrzení se testuje zamítáním, a veškeré dosavadní testy říkají ne. Prostor mlčí. Otázka není nová — Enrico Fermi ji položil svým slavným kde tedy jsou.
Odkud se vzal vesmír, evoluce a místo pro náhodu
Odkud vesmír vznikl, neví nikdo. Mluví se o velkém třesku, jenže nejzajímavější a nejzáhadnější je, co bylo předtím. Odpovědí je přiznaná dětská představa kvantového vakua: kde vzniklo, jak a proč, není známo, kdo ho udělal, také ne — ale existuje. Čas v něm není, zato v něm platí Heisenbergův princip neurčitosti, tedy jistá pravděpodobnost, že to někde bouchne a vznikne vesmír. Kdyby ta představa platila, rodily by se vesmíry pořád.
Ve sporu evoluce a stvoření nepřichází vítězné gesto, ale hranice: zde končím, dál nevím. A protože končí, nebude kromě vlastních dětských představ konstruovat další teorie. Náhoda přitom v tomhle slovníku místo má — jedním z parametrů přírody je náhodnost, stochasticita. Podmínky, které na třetí planetě vznikly, jsou přesto absolutně nepravděpodobné; méně pravděpodobné než tužka, která se během zemětřesení udrží na špičce. A přesto se narodil život.
Proč je něco, a ne nic
Fyzik John Wheeler zformuloval pět otázek, na které dodnes nikdo nezná dobrou odpověď. První z nich zní: proč něco existuje, neboli proč není nic? Vymyslel ji ovšem dávno před ním Leibniz.
Pokus o odpověď je logický. Kdyby existovala nicota, neměl by se kdo ptát. A i to, čemu říkáme nic, je něco: je-li vesmír nekonečný, je to pořád něco. Nic je logický pojem, a jako takový existuje — v podobě interakce v hlavě, protože jsme si ho vymysleli. Fyzikálně tedy nic neexistuje. Matematická nula je jiný případ, geniální a nesmírně užitečný vynález; jestli se ovšem smí nazvat ničím, jisté není. Je to podobné jako s Pegasem: fyzikálně neexistuje, v představách je krásný, jsou o něm pohádky a dá se s ním mluvit. Otázka po ničem tak může být především špatně položená.
Co se v hlavě děje, když začneme přemýšlet
Jakmile člověk začne o věcech přemýšlet, dějí se strašné věci — myšleno neurofyziologicky. Lidský mozek má desítky miliard nervových buněk a stovky bilionů synapsí, tedy míst, kde si buňky vyměňují informace. Architektura není náhodná; současné zobrazovací metody v mozku rozlišují několik desítek sítí velkého rozsahu, kterým se říká konektomy. Prakticky každá z nich komunikuje s ostatními, jsou propletené a povídají si.
Nastavené je to ve třech vrstvách najednou: vývojem života za nějakých 3,5 miliardy let, tím, kdo byli vaši předkové, včetně nitroděložního života, a nakonec vaší vlastní současnou zkušeností. Informačně jde o něco extrémně složitého. Jedním z klíčových systémů v té změti je jazyk — obrovská síť. Podněty do ní přicházejí zvenčí smysly, zevnitř z organismu, nebo si je systém bere sám ze sebe, z paměťových okruhů. A z toho všeho se nakonec narodí pojem, který pak označíte slovem — a z ničeho máte něco.
Tohle je přitom teprve slupka toho, čemu se dá věnovat pětasedmdesát let. Rozdíl udělaly funkční zobrazovací metody: to, co začaly říkat, by před rokem 2000 bylo čirou science fiction. Dožít se vlastní životní science fiction udělané v praxi je štěstí — a zároveň něco velmi křehkého.
Rozsah naší nevědomosti je neznámý
Nejpoctivější závěr celého rozhovoru je zároveň nejnepohodlnější: nevíme, co nevíme. Nedokážeme tedy ani rozhodnout, jestli víme málo, nebo mnoho — rozsah naší nevědomosti je neznámý a s jistotou ohromný. Zároveň z toho nesmí vzniknout argument z nevědomosti — tedy závěr, že když něco nevíme, platí tím pádem to, co tvrdíme my.
Zbývá obraz, kterým se rozhovor uzavírá. Je to jako když dítě vezme velké jablko a kousne do něj. Za chvíli už skoro nemůže — tak si odpočine a kouše dál.
