Kdo začne o věcech přemýšlet, tomu se dějí strašné věci – tak s nadsázkou varoval neuropatolog František Koukolík v první části rozhovoru, která skončila u otázky, proč je něco, a ne nic. Pokračování prochází zbylé čtyři Wheelerovy otázky a od fyziky se stáčí k lékařské praxi a k moci: k lidem, kteří se dozvěděli, že umřou, k zázrakům, které se nekonají, a k debilizaci jako nástroji, který vyjde levněji než násilí.
Svět má na dně kvantovou povahu
Druhá Wheelerova otázka zní, proč má existence kvantovou povahu. Mnozí se ptali, jak to vůbec můžeme vědět. Odpověď je prostá: stačí praštit pěstí do stolu nebo si pustit kolejnici na palec. Ruka stolem neprojde, protože elektronové obaly atomů v ruce neprojdou obaly atomů v desce – a to je svět makroskopický. V kvantovém světě se podle všeho, co o něm lze číst, dějí naprosto nepředvídatelné věci, které v makroskopickém světě nenastávají.
Analýzu čehokoli přitom lze dovést až na kvantovou úroveň a pracovat s ní. K tomu slouží největší stroje, jaké lidstvo postavilo, obří urychlovače, jako je ten v CERN. Proto lze bezpečně říct, že tento svět má na dně kvantovou povahu.
Věda zveřejňuje úspěchy, slepé uličky zamlčí
Noviny každý den hlásí převratný objev. Nikde se ale nedočteme, že vědci přišli na to, že tudy cesta nevede, protože se zásadně publikují kladné výsledky. Časopisy berou kladné výsledky a záporné odmítají, což je chyba, omyl a prohřešek současné vědy.
Částečně to mohou napravit předregistrované studie. Plán výzkumu posoudí pořádná komise, schválí ho a výsledek se pak zveřejní bez ohledu na to, zda vyšel kladně, nebo záporně. Zvlášť v měkkých vědách, jako je psychologie, jde o velmi vděčný nástroj proti nejistotám.
Horší je, když si výzkum stanoví cíl předem a pokusy se mu přizpůsobí. To už bývá nějaký druh podvodu. Podvodné jednání dnes zamořuje celý svět, a tak bohužel zamořuje i vědu.
Vesmír netvoříme, jen ho popisujeme
Třetí otázka se ptá, zda vesmír spoluvytváříme tím, že ho pozorujeme. Otestovat by se to dalo jen tak, že by totéž pozorovala stejně inteligentní nelidská bytost, jakýsi dvojník. Naše poznávací mechanismy zkonstruovala evoluce a jejich prostřednictvím poznáváme cosi, co existuje mimo nás. Svět jimi netvoříme, nýbrž nějakým způsobem popisujeme. Kdyby otázka zněla, zda vesmír spolupopisujeme, byla by mnohem přívětivější.
Nejlepší obraz lidského poznávání nabídl geniální autor sci-fi Stanisław Lem. Matematik sedí v kosmické lodi, vystrčí ruku do temného vesmíru, něco z něj vytáhne a má na to nachystané šatičky – soustavu rovnic. Buď to padne, nebo nepadne. Vesmír existuje objektivně, my ho jen popisujeme.
Nesmírně zajímavé by bylo vidět, jak by vesmír popsala inteligence, která vznikla jinde a nezávisle na nás. Ortodoxní matematici jsou přesvědčeni, že stejnými soustavami rovnic jako my. Koukolík by se na to rád podíval. Umělá inteligence takovou zkouškou není: je sestavená z našich myšlenkových konstruktů, a i když nás může překonat, pořád je to lidské dítě.
Informace bez nosiče neexistuje
Čtvrtá otázka, zda existence vzniká z informace, je ďábelská. Odpověď zní ne, protože neexistuje žádný důkaz, že by informace existovala odděleně od svého látkově-energetického nosiče. Všechny známé podoby informace jsou vždy vázané na nějaký typ látky a energie. Wheeler byl génius a Koukolík si netroufá ho opravovat, přesto se nedomnívá, že by informace tvořila existenci. Je jen její fazetou, jednou ze složek.
Nepřišla na to až moderní věda. Indická filozofie sánkhja, jeden z jejích šesti klasických systémů, učila, že svět tvoří tři guny: sattva, tamas a radžas. Do dnešní řeči je lze přeložit jako informaci, energii a látku.
Výjimkou není ani světlo. Einstein dostal Nobelovu cenu za zjištění, že se světlo může chovat jako kuličky, které z látky dokážou něco vyrazit. O tom, zda má světlo povahu částic, nebo vln, přemýšlel už Newton a kolem roku 1800 Thomas Young. Kdo namítne, že světlo mohou ovlivňovat věci, které zatím neumíme měřit, měl by si dát pozor na argument z nevědomosti. Klást je třeba výroky testovatelné, ne netestovatelné.
Smysl dáváme jevům my
Pátá otázka se ptá, co dává jevům smysl. My, lidé. Nejde o argumentaci v kruhu: jevy existují, a když jsme v pořádku, přisuzujeme jim smysl od nejranějšího dětství, protože jsme na to vývojově naprogramovaní.
Rozhodit to jde snadno – intoxikací, těžkým onemocněním mozku nebo pořádnou depresí. Stačí příliš alkoholu, psychofarmakum nebo droga a svět se doslova rozsype. Po LSD člověk jevy dohromady nedá, myslí si, že létá, a kamarádi ho musí držet, aby nevystoupil z okna v pátém patře. Evoluce i život nás tedy nastavily tak, aby jevy dávaly smysl. Často si ovšem pleteme příčinnou souvislost s pouhou časovou následností.
Smysl života se ukáže, když člověk ví, že umře
Častá odpověď zní, že smysl života je ten, který mu dáme sami. Platí to, pokud se to povede. Miliony a miliardy lidí takovou šanci, jakou mají bohatí a vzdělaní, v dějinách nedostaly a dodnes nemají; jsou jen otroky v levných dílnách. Je to absolutně nefér.
Lékař se s otázkou smyslu setkává nejčastěji ve chvíli, kdy se člověk dozví, že umře. Patologové odečítají biopsie, často v nich prokážou vysoce zhoubný a agresivní nádor a stává se, že si o tom pacient přijde popovídat. Koukolík to zažívá celých zhruba šedesát let, co své řemeslo dělá. Lidé reagují podle své povahy. Někomu se doslova zhroutí svět, jiný řekne: jsem rád, že mám děti, že jsem napsal knížku, postavil fabriku a dal lidem práci – nebo že jsem přišla na to, jak se pořádně plete svetr. V takové situaci je najednou vidět, že smysl existuje a že ho lidé buď mají, nebo nemají.
Když se smysl rozpadne, je to hrozné. Na chirurgii v jednom krajském městě ležel katolický kněz s břichem plným nádoru, se kterým se nedalo nic dělat. Neměl bolesti, zažívací trubici měl průchodnou, a tak spokojeně ležel a ptal se, co bude dál. Dostával infuze obarvené vitaminem, jak se to dělá. Po čase vyšlo najevo, že věří, že ho Bůh zkouší, že je na kříži a že ho Bůh spasí: břicho se zmenší, vstane a bude zase kázat. Když pochopil, že se to nestane, doslova se rozpadl – Eli, Eli, lama sabachtani, proč jsi mě opustil. Lékaři byli tehdy rádi, že mají morfin a lytickou směs. Uvedli ho do ráje a odešel v klidu. Byl to strašný náraz víry, doslova dětského přání, do reality.
Takový konec je ale výjimka. Až na jednoho dva pacienty lidé smysl ve svém životě vždycky našli a byli nesmírně stateční. Nejstatečnější byly ženy: měly děti, něco jim předaly, něco je naučily a vychovaly z nich zralé, dospělé, normální lidi. To mělo smysl.
Zázraky se nekonají, i když nádor někdy ustoupí
Stává se, že člověk navzdory všem testům a jasné prognóze z moderních zobrazovacích metod neumře. Je to opakovaně popsané: generalizované malignity někdy spontánně ustoupí. Bývá to u zhoubných nádorů v dutině břišní – když pacient nezemře na zánět pobřišnice, zánětlivá reakce nádor přitlumí. Známe to i u malých dětí umírajících na leukemii, které dostaly spalničky, přežily je a leukemie na čas zmizela.
Zázrak to ale není. Zázraky neexistují, to Koukolíka naučil známý skeptik David Hume, autor břitvy na zázraky. Žádné svědectví podle něj nestačí k důkazu zázraku, leda by samo bylo zázračnější než ten zázrak – a pak se obě věci vyrovnají.
Hume, nesmírně vtipný chlap a filozofický génius, patří k lidem, kteří Koukolíka myšlenkově zásadně ovlivnili. Dochovala se historka o tom, jak se na chvíli stal hluboce věřícím. Šeptalo se o něm, že je ateista, což se tehdy nahlas říct nedalo. Jednou spadl do bažiny, ze které se nemohl dostat. Kolem šla negramotná prodavačka ryb, poznala ho a slíbila, že mu pomůže, když odříká Otčenáš. Odříkal ho a ona ho vytáhla. Prodavačku pak prý označil za nejlepší učitelku teologie, jakou poznal; podle Koukolíkova podání to vyprávěl i Adamu Smithovi, otci politické ekonomie.
Debilizace je levnější než agrese
Aby se člověk ptal, zda má jeho život smysl, musí si vůbec klást otázky. Schopnost ptát se na věci, které nás přesahují, ale klesá. Koukolík pro to má slovo debilizace. Je to nesmírně cenný mocenský nástroj, který lidi zbavuje jejich potenciálu, vyjde levněji než agrese a dá se ušít na míru různým skupinám, od univerzitních profesorů po uživatele sociálních sítí.
Co bylo dřív, zda pokles schopnosti ptát se, nebo debilizace, nelze oddělit; obojí jde ruku v ruce. Nepřímým dokladem je Flynnův efekt. Novozélandský psycholog, po němž nese jméno, prokázal, že výsledky inteligenčních testů zhruba od roku 1918 po desetiletí rostly, i když testy z doby před sto lety nejdou s dnešními přímo srovnat. Růst se ale v řadě zemí zastavil, takže se s populací něco děje.
Kdo se chce udržet u moci a zachovat absurdní model společnosti s čím dál užší mocenskou a politickou špičkou, musí lidem pod sebou říkat cokoli, jen aby nechtěli svůj podíl. K tomu slouží celá řada debilizačních mechanismů.
Mocenská pyramida se vždy postaví znovu
Kořeny sahají do genů. Když se srovná chování lidských a šimpanzích skupin, najde se několik společných jmenovatelů: hierarchické uspořádání, teritorialita a soutěž o zdroje. Za posledních deset tisíc let, od zemědělské revoluce a vzniku civilizace, má každá lidská skupina mocenskou pyramidu. Nahoře sedí špičky, které žijí ve své nice a udělají možné i nemožné, aby o ni nepřišly.
Každá revoluce, povstání či válka, která se pokusila systém změnit, dopadla stejně. Společnost se na týden, na měsíc nebo na dva rozsypala, a za půl roku, za rok, nejvýš za tři byla pyramida zpátky. Když to dopadlo dobře, seděl nahoře někdo jiný, případně někdo s převlečeným kabátem. Moc je sladká a pro řadu lidí působí jako heroin; existuje mocenská závislost i mocenská posedlost.
Proto je současný okamžik dějin extrémně rizikový: existují jaderné zbraně. Skutečná mocenská špička přitom není ta, kterou vidíme v televizi. Lidé na obrazovce jsou tu od toho, aby promlouvali, a obvykle za nimi stojí někdo, kdo vidět není. Taková špička udělá všechno, aby se na rozdělení moci a majetku nic nezměnilo. Ve volně přístupných zprávách OSN, jako je Human Development Report, nebo ve zprávách Světové banky je vidět, jak pyramida roste. Špička je vyšší, užší a bohatší, žije ve své nice a je úplně odtržená od reality.
Že se o zdroje soupeřilo vždy, jen v dosahu tehdejší moci, ukazuje archeologická práce, snad z Mexika, která sledovala jedno údolí. Nahoře bydlela jedna skupina, dole druhá. Dokud se nepotkaly, bylo všechno v pořádku. Pak začaly obchodovat, dařilo se jim, rozmnožily se – a přišla válka. Jedna ze skupin si odnesla bůžky té druhé, postavila si je do svého chrámu a dějiny pokračovaly stále stejným krvavým a nesmyslným kolem. Pokud mocenské elity v době jaderných zbraní tento jednoduchý biosociologický mechanismus nepochopí, na další existenci lidského druhu by Koukolík moc nevsadil.
Jeden informovaný povede deset neinformovaných
Ani to, čemu se říká deevoluce mozku, není dané biologií, ale debilizací, tedy učením. Naprostá většina z nás je v tomto ohledu bezmocná a na rozhodovací moci nemá žádný podíl; takzvané volby jsou spíš legrace. Lidské skupiny se dají snadno nasměrovat tam, kam kdo zrovna chce. Existují na to krásné modely: stačí jeden informovaný na deset neinformovaných a povede je. I to máme v genech.
Koukolík na to přišel v deseti letech nad Lesními novinami Vitalije Biankiho. Vybavuje si z nich pokus s rybkami, které plují v nádherných hejnech, a čím víc hejno mění tvar, tím odolnější je vůči predátorům. Když rybce vyjmete mozek, přežije, ale začne se chovat bláznivě – a hejno ji začne následovat.
Druhou lekci mu daly knihy egyptologa Františka Lexy se zmínkou o jednom z prvních povstání otroků ve starém Egyptě. Otroci svrhli své pány a lehli si do jejich postelí. Pyramidu tedy postavili znovu. Sedí na to i pozdější aforismus, že otrok nesní o svobodě, ale o vlastních otrocích.
Proti bombě dnes nikdo nedemonstruje
Co s otázkou po smyslu života, když i vzdělaný a známý člověk veřejně prohlásí, že svrhnout na někoho jadernou pumu by nám tolik neublížilo a byl by to projev soucitu a lásky? Konec může přijít během vteřiny, v kterémkoli okamžiku. I bez jaderné zbraně stačí vyjít na ulici a mít smůlu, že vás někdo přejede. To je věc náhody.
Nové je něco jiného: drcení lidí absurdní, nezvládnutelnou mocí. Začalo v roce 1945, kdy Spojené státy svrhly jaderné bomby na Hirošimu a Nagasaki. Byl to klíčový okamžik moderních dějin, který ukázal, kudy by cesta vést neměla. Koukolík si ještě pamatuje masivní demonstrace proti jaderným zbraním na Západě i na Východě, kdy si lidé uvědomovali, co mohou znamenat, a postavili se proti nim. Dnes nedemonstruje nikdo, jako bychom se kompletně zbláznili a ztratili pud sebezáchovy. Svědčí to jen o jednom: o neuvěřitelné efektivitě debilizace.
Soukromá vzpoura proti ní vypadá nenápadně. Zachovat si zdravý rozum a používat vědeckou metodu. A věřit na zázraky? Právě že ne.
Poznat sám sebe je celoživotní narážení nosem
K otázce smyslu života patří i stará antická výzva poznat sám sebe. Je to jeden ze základních a nejtěžších úkolů, protože to, jak fungujeme, není vědomé pozornosti přístupné. Mašinerie je schovaná, Freud tomu říkal nevědomí, a samotná zaměřená pozornost tam nedosáhne. Poznat, jak funguji, kdo jsem, jak jsem zkonstruovaný, jak vypadají moje emoce a kde dělám chyby, je celoživotní práce a celoživotní narážení nosem.
Mysl nám přitom ráda lže, protože se vyhýbá trápení. Benigní lež, která nepřijde do příliš tvrdého kontaktu s realitou, se dá užívat, a když člověk umře, aniž se z ní probere, budiž. Běda ale, když narazí na holou, studenou a jednoduchou realitu. Pak se buď začne sbírat, nebo se rozpadne jako žárovka na střípky.
Poznal se Koukolík za zhruba osmdesát let vědomého života? Jakž takž. Ještě těžší je poznané přijmout, včetně toho, co o sobě člověk vědět nechce. Často se prý zhrozil a říkal si: Frano, to není možné. A bylo.
Závěr
Fyziku, patologii i politiku v rozhovoru spojuje jediný princip: realitu nelze obejít. Neprojde jí ruka ani informace bez nosiče, zázrak ani mocenská iluze. Kdo si zachová zdravý rozum, vědeckou metodu a ochotu přijmout, co o sobě zjistí, má proti debilizaci aspoň soukromou obranu – i v době, kdy proti bombě už nikdo nevychází do ulic.
