Umělá inteligence jako zkouška lidskosti, tři různé podoby smrti, přísná kritika populární esoteriky a nakonec hypotéza, která jde proti proudu evoluční biologie. Rozhovor s Emilem Pálešem spojuje jedna myšlenka: příroda není mrtvý stroj a tytéž duchovní pravzory, které formují dějiny, se v jeho pojetí otiskly i do vývoje živých organismů.
Umělá inteligence: egregor, nebo zkouška lidskosti?
Jestli se do hardwaru umělé inteligence může vtělit egregor a promlouvat skrze ni, zatím posoudit nelze. Vážnější je něco jiného. Když vývojáři přiznávají, že nerozumějí, jak jejich systémy fungují, vypovídá to o povaze neuronových sítí, které se programují samy: dostanou data, něco se z nich naučí a vydají výstup, ale cesta k němu zůstává skrytá. Rozhodování se tím dostává mimo lidské vědomí a nikdo za něj nemůže odpovídat. Už dnes je sporné, kdo ponese odpovědnost, když samořídicí auto někoho srazí.
Páleš se výzkumu umělé inteligence věnoval už za socialismu. Vyvíjel tehdy jazykový model, v němž vidí předobraz dnešního GPT – jen počítače na něj ještě nestačily.
Ekonomické dopady budou obrovské, jádro problému je však jinde: zůstane člověk člověkem, když stroji svěří své nejlidštější schopnosti, tedy hodnocení, přemýšlení a rozhodování o tom, co dělat? Téma Páleš otevřel ve vysílání už před třemi lety a dnes v něm vidí velmi přesnou shodu s encyklikou papeže Lva XIV.
Každá schopnost, kterou člověk předá stroji, v něm slábne. Kdo místo práce na poli pošle kombajn, tomu ochabnou svaly a musí začít sportovat. Kdo předá myšlení, tomu se podle tohoto přirovnání během týdnů a měsíců scvrkává mozková kůra. Úbytek u studentů, kteří se už nenamáhají a nechávají si všechno napsat, prý už někdo i změřil. Se sportem je to podobné: někteří se k námaze přimějí, mnozí ale pohodlí propadnou jako obezitě. Rozhodující bude, jestli si člověk udrží lidskost a umělou inteligenci bude jen používat, a ne ji poslouchat.
Tři andělé smrti
Proč se pojetí smrti v různých tradicích tak diametrálně liší? Protože smrt má více podob a každé odpovídá jiný anděl. Rozlišit je a vyložit, co o nich vyprávějí legendy, je práce pro celou angelologii.
Andělem smrti v nejhmotnějším smyslu je Saturn s archandělem Orifielem. Jde o děj, při kterém se životní síly odpoutají od fyzického těla: tělo kostnatí, dřevnatí a životní proudění ustane.
V církevní tradici platí za anděla smrti Michael, jenže v úplně jiném smyslu. Je andělem duchovní věčnosti. K němu, do sféry Slunce, míří nesmrtelná část těch, kdo si za života vydobyli vnitřní duchovní zlato. Smrt je tu vzkříšením a branou k nesmrtelnosti. Podobně chápali posmrtnou cestu hrdinů k bohu slunce už indiáni.
Samael působí do astrálního, tedy duševního těla. Jeho doménou je psychická smrt: karma, hřích a zlo, které člověka umrtví duševně, zatímco úbytek životních sil přichází až druhotně. Legenda z něj udělala Satana, s nímž začal pád. Kdo ví, oč jde, vidí v Samaelovi spíš zákonitost: když se člověk rozhodne pro zlo, duševně ho to otupí a umrtví.
New Age: kousek zlata v hnoji
Na New Age neexistuje jednoduchá odpověď ano, nebo ne. Je v něm skrytá pravda jako kousek zlata pohozený v hnoji, jenže všechno je pomíchané dohromady. Páleš v mládí poctivě prošel malá duchovní hnutí, od nadšenců pro UFO po spiritisty, a zná je lépe než farář, který je kritizuje, aniž by rozuměl, co se v nich děje.
Populární esoterika stojí z devadesáti procent na subjektivních přáních a sebeklamech. Člověk si zaplatí někoho, kdo mu potvrdí, že byl v minulém životě králem v Atlantidě, protože se tak cítí dobře. To není skutečný duchovní svět, ale „hra na sebeuspokojování“. Na andělských seminářích si účastníci představí příjemné obrazy, které jim lichotí, a na dvaceti seminářích vidí každý jiného Gabriela. Nikoho přitom nenapadne se zeptat proč. Odpověď je prostá: jde jen o představu. Kdo hledá skutečného Gabriela, musí zjištění testovat, třeba tím, zda s jejich pomocí dokáže předpovědět průběh dějin a evoluce života. Právě v touze po tom, co je příjemné, i když to nemusí být pravda, je Lucifer jako doma.
Fatální chybou New Age je pojetí intuice. Páleš ji chce vůči rozumu rehabilitovat stejně jako hnutí New Age, jenže hnutí věří, že intuice padá shůry bez zásluhy a bez námahy jako pečený holub. Taková intuice neexistuje. Andělé nediktují knihy o jiných světech líným a sobeckým zápecníkům. Pomáhají jen těm, kdo zápasí o nadosobní cíl a přinášejí mu oběti. Teprve tehdy se dá do pohybu duševní děj, při němž člověku vyšší inteligence něco sdělí nebo ho usměrní.
Přesto má každé z tradičních témat – magie, alchymie i astrologie – nějaké pravdivé jádro. Poctivě ho očišťovat, dolovat a plevy vyhazovat je smysl práce, kterou pohání zájem o pravdu, a ne touha po dobrém pocitu.
Příroda není mechanický strojek
Otázka na odlehčení, kam v duchovní struktuře patří zvířata, zejména psi a kočky, vede k širšímu tématu duše přírody. Duše přírody je i téma přednášky, kterou Páleš připravil pro esotericky laděný festival v polozřícenině na Bzovíku na jižním Slovensku – o tom, jak se lidská duše s přírodou vzájemně prolíná.
Když se člověk zadívá do vlastního nitra, spatří určité pratvary: ideály krásných bytostí, formy a symboly, platónské ideje. Nejsou to jen výtvory hlavy, ale skutečné síly, které utvářejí celé kulturní epochy i evoluci přírody. Tytéž síly, jež člověk zahlédne ve vlastní duši, v tomto pojetí vytvořily stromy, zvířata i dinosaury.
Předkové to vnímali intuitivně. Všude viděli živé bytosti: ve stromu stromovou vílu, v kameni skřítka, ve zvířatech duchovní bytosti a dévy, s nimiž se dalo mluvit. Tygr pak člověka nesežral, nebo mu dokonce pomohl. Legendy vyprávějí o svatém Jeronýmovi, kterému lvi na poušti nic neudělali a lehli si mu k nohám, nebo o svaté Prisce, před níž se lev v římském Koloseu místo útoku choval jako kočička.
Materialismus mezi člověkem a přírodou spustil železnou oponu a prohlásil přírodu za mrtvou. Slavík v této optice nezpívá ze zalíbení ve slavici, ale je mechanickým strojkem na klíček: genetický program mu otevře zobáček, vyjdou zvuky a pták přitom nic necítí. Taková byla vize biologie 20. století. Dnes se to naštěstí mění.
Andělský řád ve zkamenělinách
Evolucí prostupuje něco hlubšího, než dokáže evoluční biologie pochopit – jakýsi evoluční duch času. Stará nauka o andělech znala cheruby, kteří odpovídají znamením zvěrokruhu. Ve staré Persii se o jejich řádu říkalo, že podle něj se Země vyvíjela od svého vzniku. Páleš tuto představu porovnal s fosilním záznamem a testuje, zda se řád duchovních bytostí v evoluci opravdu projevuje.
Příklady, které z tohoto srovnání předkládá, jsou pozoruhodné. V jupiterském období vzniká hned na začátku javor, strom Jupitera, a s ním sedm dalších čeledí stromů s dlaňovitými listy. Jupiteru náležejí i končetiny a všechno, čím lze jednat a manipulovat – a v jeho období vznikají končetiny a čelisti. Když se rytmus po 300 milionech let vrátí, vznikají čelisti znovu: někteří živočichové získají druhou, takzvanou hltanovou čelist. Ve stejné době si čelist vytvoří i rostlina, mucholapka podivná, která chytí mouchu, jakmile na ni usedne. Rostliny a zvířata jsou přitom zcela odlišné říše, které spolu nemají souviset, a přesto jako by v tom období zavládl napříč přírodou tentýž tvůrčí impulz.
V tomto výkladu zasáhl stejný impulz na počátku třetihor i předky člověka. Druhá čelist nám sice nevznikla, ale jazylka, drobná kost tvarem podobná zmenšené čelisti, tehdy zesílila, odpoutala se a začala pomáhat při polykání i artikulaci.
Před třiceti lety tomu nikdo nechtěl věřit. Podobně uvažoval i biolog Rupert Sheldrake, který se se svými názory ocitl mimo akademický hlavní proud. Moderní genomika dnes pomocí počítačových bayesovských modelů zpřesňuje strom života: kdy se rozešly vývojové linie a kdy vznikl který znak. Páleš si vede dlouhý seznam případů, kdy evoluční biologie opravuje dřívější datace a nové údaje zapadají do období, která odpovídají angelologii. Sám přiznává, že neví, jestli se to potvrdí, a nechce se tomu věřit ani jemu. Něco pravdivého ale podle něj ve staré moudrosti být musí, protože náhoda tu vychází jedna k milionům.
Evoluce není jen přizpůsobení
Od zimy se Páleš zabývá evoluční biologií s otázkou, zda lze fosilní záznam vysvětlit i jinak než čistě materialisticky, tedy jen vlivem prostředí a adaptací. Nejde přitom jen o vědu. Pokud je všechno jen přizpůsobení, vychovávají se tak i lidé: jsou tu mocní, tak se jim přizpůsobím a budu říkat, co ode mě chtějí. Tak se z nás stali sociální darwinisté.
Hmotné podmínky a přizpůsobení k nim samozřejmě existují. Přírodě ale podle tohoto pojetí dávají v určitém řádu směr i duchovní impulzy, takže se v určitých obdobích vyvíjejí určité věci. Tytéž pravzory se opakují v milionech let evoluce, v dějinách i v lidské duši, protože mají pradávný původ. V rostlině či zvířeti, které vědomí nemají, působí stejné ideály jako v člověku, jen si je člověk dokáže uvědomit.
Z toho plyne inspirace: svět není jen o přizpůsobení. Člověk má duchovní ideál, který se vynořuje zevnitř, a může jím svět změnit. Potřebná je rovnováha. Když se všichni všemu přizpůsobují, jde se do pekla. Je třeba mít cíl a ideál – přesvědčení, že to nemá být tak, ale jinak.
Renesance jako ozvěna třetihor
Nejnázornějším příkladem je počátek třetihor, paleocén a eocén, tedy doba před 50 až 60 miliony let. Tehdy se v přírodě děly tytéž věci jako v renesanci. Renesance je buď ozvěnou starších třetihor, nebo naopak starší třetihory formovala tatáž duchovní síla, která se v renesanci projevila vědomě. Páleš to nepovažuje za spekulaci, ale za empirické pozorování.
V obou obdobích působí pravzor spojený s Jupiterem a Zacharielem. Renesančním ideálem je muž činu – ne univerzitní teoretik, ale ten, kdo dokáže věc provést. V přírodě tomu odpovídají končetiny a čelisti. U prvních opic se oči posunuly dopředu, zorná pole se překryla a vzniklo stereoskopické vidění, které vnímá hloubku prostoru. Renesanční umělci byli zase nadšení trojrozměrností a po nocích malovali perspektivu a hloubku obrazu, v čele s da Vincim.
Místo vysokých katedrál se stavěly paláce do šířky a rostliny v téže době přestaly růst do výšky a začaly se větvit do šířky. Renesance milovala čtverec: čtvercová okna, šachovnicovou dlažbu, kazetové stropy, fasetovou bosáž, stěny obložené pravoúhlými tvary nebo mnohoúhelníky. Když Páleš spočítal rostliny, jejichž stonek nemá běžný kruhový průřez, ale čtvercový či mnohoúhelníkový, všechny se objevily právě v tomto období.
Pokud se na jiném místě vrátí jako celek dvacet konkrétních shod najednou, nemůže jít o jednotlivost. Něco tu přesahuje miliony let a vede od přírody přes dějiny až k člověku.
Andělé jako ideály v nás
Z celé práce plyne výzva: andělé a bohové starých tradic jsou ideály, které žijí v nás. Jsou tvořivé, tvořily přírodu, utvářejí dějiny a mohou utvářet i náš život – ale jen tehdy, když si je uvědomíme a začneme s nimi vědomě spolupracovat. Hypotéza o andělském řádu v evoluci zůstává Pálešovým pojetím, které sám považuje za neuzavřené a čekající na potvrzení.
