Dystopie se pozná podle toho, že v ní nic nechybí. Lidé mají klid, pohodlí a dokonalou rovnost, a právě proto v ní není co ztratit. Román Fahrenheit 20-84, kterým hudebník a spisovatel Dan Šustr navazuje na Orwellovo 1984 a Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita, staví svět, kde je sex zakázaný, rodina zrušená, z jazyka zmizely rody a po ulici nechodí nikdo starší padesáti let. Groteska, nebo varování? Většina součástek toho světa je poskládaná z věcí, které jsou v zárodku k vidění už dnes.
Generace, která odevzdala psaní i čtení
Popudem k napsání knihy nebyla politika, ale stav digitální společnosti a to, jak v ní vyrůstá nejmladší generace. Tradiční prostředí vzdělání, psaní a čtení se z jejího dětství vytrácí. Rodiče s dětmi nekomunikují, mobil je nejrychlejší způsob, jak od nich mít pokoj. V logopedické poradně sedí česká holčička, která mluví skoro anglicky, protože se celé dny dívala na jednoduché filmy v angličtině. Učí se přirozeně, jen ne od lidí kolem sebe.
U starších dětí se to projeví jinak. Dnešní středoškoláci mají problém přečíst souvislejší text a porozumět mu. Vázané psací písmo prakticky vymizelo, protože se jím už nikde nepíše: dřív dopisy, dnes nanejvýš sešit ve škole. Na mobilech, tabletech i počítačích se píše přes klávesnici tiskacími písmeny a vrcholem je komunikace ikonkou, smajlíkem nebo aplikací. Jinými slovy návrat k ikonografii, jen s lepším rozlišením.
Symbolem té výměny je scéna z maturitního plesu. Zatímco rodiče drželi na stužkování ruličky s drobnými, sálem se chodilo s transparenty s QR kódem. Nikdo přitom neřeší, co se tou digitalizací odevzdává. Když na jedné přednášce o umělé inteligenci zaznělo, že studenti v Oxfordu už nechtějí tištěné učebnice, protože než se učebnice vyrobí a vytiskne, je zastaralá, byl to poslední chybějící dílek. Argument zní logicky: v online světě je všechno na kliknutí, okamžitě a aktuálně.
Přepisování minulosti jedním kliknutím
Právě tady se otevírá druhá strana pohodlí. Winston Smith seděl u Orwella na ministerstvu pravdy, musel vzít novinový článek, vystřihnout fotku, nalepit jinou a poslat výsledek potrubní poštou. Dnes obrázek vyměníte, kliknete a je to na internetu. Titulky se opravdu mění, když se některý přestane hodit, a zpětně to už nikdo nedohledá.
Stará cenzura měla jednu výhodu, na kterou se dnes zapomíná. Nechávala po sobě bílé místo nebo začerněný blok, takže se vědělo, že tam něco být mělo. Digitální verze je čistší: nic nechybí, jen se to celé vzápětí přeskládá.
Strana, která vyhrála volby a hned je zrušila
Kniha se odehrává ve společnosti, kterou po velké říjnové zelené revoluci a následném vítězství v demokratických volbách ovládla protestní strana antinárodního socialismu, zkratkou ANASOC. Ta vzápětí využila parlamentní většiny a zrušila demokratické volby i všechny ostatní politické strany s výjimkou svých spojenců, zelených pirátů. Orwellovské hrátky se slovy jsou tu zjevné a zelený pozdrav se navíc hezky rýmuje s historickými konsekvencemi.
Předobraz není potřeba hledat daleko. Kdo byl zvolen v demokratických volbách a poté zrušil všechny ostatní strany, komunisty i sociální demokracii? NSDAP. Lidské povahy se v průběhu staletí nemění, a proto fungují antické tragédie i Shakespeare a proto se v Evropě smějeme žluté rodině Simpsonových, přestože žije v jiných sociálně kulturních souvislostech. Skutečná ústava je na takový scénář připravená právě proto, že se opakuje: podstatné náležitosti demokratického právního státu a svobodná soutěž politických stran leží v nezměnitelném jádru Ústavy, kam žádná většina nesmí.
Rovnost, která se zvrhla ve stejnost
Vládnoucí strana se v knize řídí čtrnácti artikulemi a stačí namátka, aby bylo jasné, odkud vítr vane. „Všechna humana jsou si rovna.“ Je jenom jedno pohlaví, pohlaví lidské. Sex rozděluje lidi na muže a ženy a takové rozdělení je zločinem proti rovnosti, proto je sex zakázán. Rodina je společenský konstrukt. Teorie o mnoha pohlavích je tu otočená naruby a sražená na jediné, aby nikdo nemohl být diskriminován.
Jádro té absurdity ale není v zákazech. Rovnost, která se přikazuje, přestává být rovností a mění se ve stejnost, tedy ve zprůměrování. A vynucená stejnost je nejhorší představa totality, jaká může společnost potkat, protože každý člověk je jiný. Nejde ani o to, že jsou muži a ženy: jiný je každý muž od dalšího muže, každý kluk od kluka, každá holka od holky. Totalita, která tohle srovná, nepotřebuje bít. Stačí jí spravedlnost.
Jazyk, ze kterého zmizely rody
Zrušení rodů v jazyce vypadá na papíře jako drobnost a v textu je z něj bizarní svět. Postava jménem Eva v knize nevstane, ale vstalo. Marko si nepomyslí, pomyslelo si. A vy jste ve městě nikoho nad padesát nepotkalo. Čtenář o tu shodu klopýtá ve chvíli, kdy ji chce přečíst nahlas, a přesně o to jde: řeč, ze které zmizel rod, přestane být samozřejmá.
Napsat to dalo práci, protože shoda podmětu s přísudkem v minulém čase je v takovém jazyce peklo. Při dopisování rukopisu se autor přistihl, že v tom středním rodě začal i myslet, podobně jako člověk po čase v Berlíně začne myslet německy. Slovník té společnosti navíc plave v přejímkách, od morning shotu po fair trade břečku, takže i nadávka na kávu zní jako reklama.
Soma se dnes nepolyká, stačí pohodlí
Huxleyho Konec civilizace stojí na dobrovolnosti. Hrdinové berou somu sami, protože je zbavuje racionálního pohledu na svět. Nabízí se otázka, jestli si v dostatku, přebytku a v nekonečném klikání nedávkujeme somu také a jestli by mnozí neměnili svobodu vlastního myšlení za pohodlí.
Z Huxleyho si Fahrenheit 20-84 bere hlavně řízenou reprodukci, tedy umělou výrobu dětí. Jinak jde ale opačným směrem. Ve světě knihy platí prohibice 361 dní v roce s výjimkou čtyř svátků, kdy se smí zadarmo popíjet povolené pivo, lehké drogy jsou dovolené a tabák zakázaný, takže se čile veksluje. Každá nedostatková ekonomika si totiž vyrobí černý trh. A hrdinové se nepodvolují dobrovolně: většina z nich hledá únik, skulinku nebo aspoň vlastní soukromý prostor v rámci mizivých možností. Překvapení přijde odjinud. I postavy, se kterými se čtenář chce ztotožnit, mají myšlení v některých okamžicích zmrzačené a nemocné.
Mars jako slušné slovo pro odklizení starých
Nejtemnější nápad knihy je schovaný v eufemismu. Mars je v ní slangový výraz pro důstojný a spravedlivý občanský důchod, do kterého každý odchází už v padesáti, aby si mohl užít krásnou druhou polovinu života poté, co tu aktivní odevzdal ve službě nové společnosti. Ve městě proto nikoho nad padesát nepotkáte. Žádní motající se a překážející důchodci v cestě, žádná stará a nemocná humana obtěžující vysedáváním na lavičkách v parcích. I to je velký společenský pokrok.
Groteska stojí na něčem, co je cítit už dnes, kdy se proti sobě staví blaho generace dětí a generace prarodičů a kdy se podprahově pracuje na tom, aby staří byli vnímáni jako přítěž. Proti tomu stojí stará orientální pohádka o mladém králi, kterého děsil pohled na staré lidi, a tak je nechal vystěhovat z královského města. Pak přišel problém, který nikdo nedokázal vyřešit, a poradil až starý člověk. Král pochopil, že moudrost odvezl za hradby spolu s vráskami.
Cargo kult: kopírovaná forma bez pochopení obsahu
Pro stav dnešní kultury a médií se hodí pojem cargo kult. Vznikl v Melanésii za druhé světové války, kdy na americké vojenské základny přilétala zásobovací letadla, shazovala náklad na padácích a domorodci z něj občas něco dostali nebo našli. Když vojáci odešli, začali domorodci stavět letadla z bambusu, nasazovat si na hlavu kokosové ořechy místo sluchátek a předstírat, že vysílají. Viděli jenom vnější znaky a nechápali, co je za nimi.
V médiích vypadá tentýž mechanismus následovně. Všechny televizní kanály a komerční rádia musí neustále vysílat, takže potřebují obsah, hezky česky content. Definice, kterou dnes k heslu cargo kult v kultuře nabídne internet, mluví o bezmyšlenkovitém kopírování úspěšných formátů, trendů a estetiky bez pochopení toho, proč původní dílo fungovalo. Televize převezme zahraniční koncept reality show nebo talk show, napodobí vizuální kulisy a strukturu, ale selže v dramaturgii, castingu a dynamice. Zbude billboard slibující nejúspěšnější pořad v Británii a pořad, který nikoho nebaví.
Stejně pracují redakce, které mechanicky kopírují stavbu úspěšných internetových titulků nebo styl videí z TikToku bez pochopení psychologie diváka, a dosáhnou jen povrchní a krátkodobé pozornosti. Do stejné kategorie patří seriálové hvězdy: vyskočí na vás upoutávka bulváru, seriál neznáte, člověka neznáte, ale je to hvězda, a pokud možno se vyjadřuje k jaderné energetice. Bulvár potřebuje obsah, k obsahu potřebuje hvězdy a kolotoč se točí dál. Nejostřeji to dopadá na politiky a jejich tiktokové výstupy: postavení zavazuje a tohle je nedůstojné. Zbývá jediné pravidlo, které v takovém provozu obstojí. Nevěřte ničemu, co si nemůžete ověřit.
Vypněte zvuk a dívejte se
V knize se lidem promítají reklamy přímo do mozku přes čipy, aby byli lépe ovladatelní. Tak daleko plošně nejsme, i když pokusy existují. Otázka tedy zní, v jakém stádiu digitální společnosti se nacházíme a jak si ho ověřit vlastníma očima.
Nejlepší dostupný test je jednoduchý a připomíná ho Jaroslav Dušek: pusťte si zprávy nebo tiskovou konferenci a vypněte zvuk. Vjemy získáváme z drtivé většiny vizuálně a řeč těla je to, co v nás vyvolá pocit, že s mluvčím něco nesedí, ještě než stihneme rozebrat, co vlastně říká. Ten pocit, že mi něco povídal a bylo to nějaké divné, není iracionální. Je to informace, kterou zvuk přehluší.
Svislé video ořezává souvislosti
Vizuálním fenoménem doby jsou reels, tedy krátká videa ve svislém formátu. Přitom máme širokoúhlé periferní vidění, které nás informuje o souvislostech kolem a o blížícím se nebezpečí, třeba o autě. Filmová technika to respektovala a vyvinula širokoúhlé formáty, ty s černými pruhy nahoře a dole, aby divák viděl do šíře. Mobil to otočil a boky uřízl.
Nejde přitom o žádný záměr, spíš o tupost vynucenou formátem přístroje, protože otočit telefon na ležato je nad síly uživatele. Účinek je ale stejný jako u vypnutého zvuku, jen obráceně: řeč těla informaci přidává, oříznuté postranní souvislosti ji odebírají. A protože se do svislého formátu převádějí i dříve natočené širokoúhlé záběry, ubývá rozhled i tam, kde ještě byl. Ďábel je ukrytý v detailu a tenhle detail je symbolem zúženého rozhledu digitální společnosti.
Rock and roll nezačal u kytar
Nabízí se otázka, zda není čas na znovuzrození protestní role hudby. Rock and roll vznikl proti salonnímu swingu, o dvacet let později přišel punk také jako protestní hnutí. Jenže historie vzniku rock and rollu vypadá při bližším pohledu jinak, než se traduje. Americký diskžokej Alan Freed byl tím, kdo spojení rock and roll prosadil v rádiu a dal tak hudbě jméno. Prvotní rock and rollové skupiny byly převážně černošské a hlavním nástrojem v nich nebyla kytara, ale saxofon a piano, jak dokládá Little Richard. Šlo o zdivočelý swing vycházející z blues, o dvanáctitaktové schéma hrané rychleji. Kytara přišla až s Chuckem Berrym.
Ani protestní punc nebyl na začátku. Rock Around the Clock od Billa Haleyho a jeho kapely Comets se bral jako nová zábavní hudební forma a rebelský nádech dostal až díky filmu o problémové mládeži na střední škole. Potíže dělala textová složka, protože písně kroužily kolem sexu aspoň v náznaku, a komise chtěly rock and roll zakazovat kvůli kažení mravnosti mládeže. Rebelie jako program ale nefunguje. Funguje jen to, co se v člověku nastřádá jako pocit nebo intuice, že se ve společnosti něco děje, a co pak hledá tvar. Próza je v tom mimochodem svobodnější než písňový text: neomezuje vás délka slabiky, strofy ani řádku a žádný rytmus, je to jako vyběhnout na prázdnou louku.
Závěr
Fahrenheit 20-84 není strašidelný tím, co v něm je zakázáno. Je strašidelný tím, jak pohodlně se v něm žije. Zákaz sexu, zrušená rodina, jazyk bez rodů a odsun padesátníků na Mars jsou jen důsledky jediného předpokladu, že rovnost znamená stejnost a odlišnost je poruchou, kterou je třeba odstranit. Kdo hledá, jak se to pozná dřív, než to bude hotové, má k dispozici docela obyčejné vodítko: ubývá čtení, ubývá psaní, ubývá rozhled a přibývá obsahu, který jen napodobuje formu.
A jedno praktické doporučení na závěr, napůl žertem a napůl vážně. Až vám bude někdo v televizi tvrdit, že je všechno v pohodě a nehrozí žádné nebezpečí, nechte všeho a zdrhejte.
