Hunter Biden, syn bývalého amerického prezidenta Joea Bidena, mluví ve dvouhodinovém rozhovoru o tom, co podle něj drží současnou politiku pohromadě: o algoritmech, které vydělávají na nenávisti, o hrstce lidí, která drží většinu bohatství i klíče k umělé inteligenci, o válce s Íránem a o kauze notebooku, kterou popisuje úplně jinak, než jak se vžila.
Jde výhradně o jeho vlastní svědectví, zkušenosti a názory — část z nich jsou vážná obvinění konkrétních lidí a nedoložené domněnky. Redakce je nijak neověřuje ani nevyvrací; předává je tak, jak je Biden formuluje, a úsudek nechává na čtenáři.
Rozdělení, na kterém někdo vydělává
Zloba a krutost v politice tu podle Bidena byly vždycky, nikdy ale ne v takové podobě jako teď — beztrestně a jako běžná praxe. Sám proto sedá k lidem, kteří o něm i o jeho otci říkali tvrdé věci; ne aby je o něčem přesvědčil, ale aby v nich našel to lidské a mohl s nimi vůbec vést rozhovor.
Odpovědnost za rozdělení připisuje především platformám. Nemyslí si, že by je někdo zakládal se záměrem lidi rozeštvat; tvrdí ale, že jejich provozovatelé vytvořili nástroj, který se živí konfliktem, vzájemným ponižováním a pochybnostmi o sobě samém — a nechali ho běžet, protože vydělává. Telefon v kapse označuje za sáček heroinu, po kterém většina z nás sahá tisíckrát denně.
Jako příklad připomíná někdejší vystoupení bývalé vysoce postavené manažerky Facebooku před Kongresem. Podle Bidenova líčení přinesla interní studie firmy, které ukazovaly prudký nárůst sebevražd mezi dívkami ve věku 13 až 17 let od spuštění Instagramu a ještě rychlejší nárůst případů sebepoškozování; firma o souvislosti s vlastním algoritmem věděla, zprávu podle něj pohřbila a Kongres — Sněmovna i Senát — s tím neudělal nic. Sám u čísel dodává, že si je přesně nepamatuje.
Hrstka rodin, obchodování s akciemi a odkaz Theodora Roosevelta
Selhání washingtonské elity vidí Biden i sám u sebe. Přiznává, že jeho angažmá pro ukrajinskou společnost Burisma v době, kdy byl jeho otec viceprezidentem, byl hloupý nápad — měl pro něj své důvody, ale sám je nepovažuje za dost dobré. Otáčivé dveře mezi administrativami a soukromým sektorem by podle něj měly být zavřené. Zároveň říká, že si je vědom výsad, které dostal a nikdo jiný by je nedostal — včetně prezidentské milosti od vlastního otce.
Za zdaleka nejzřejmější problém přitom označuje něco, na čem by se podle něj měli shodnout všichni: zákaz obchodování s akciemi pro členy Kongresu, a stejně tak pro lidi v administrativě, kteří mají přístup k nejcennějším neveřejným informacím. Takový zákon podle něj neprošel a vinu neklade jen republikánům. Naopak Donaldu Trumpovi vyčítá, že prodává za sto tisíc dolarů předčasný přístup ke svým příspěvkům na síti Truth Social, což popisuje jako obchodování s předstihem před ostatními, a to zcela na očích. Odvolává se také na propočet, podle kterého všech pětačtyřicet prezidentů před Trumpem vydělalo v úřadu dohromady zlomek toho, co Trump podle vlastního finančního výkazu za prvních zhruba pět set dní mandátu — přes tři miliardy dolarů.
Východisko hledá u Theodora Roosevelta. Ten se podle Bidena k zneužití výkonné moci nebezpečně přiblížil, ale dělal to proto, aby republika nezůstala v rukou nespoutané oligarchie — rozbíjel trusty a monopoly, prosadil program, který nazval Square Deal, a založil systém národních parků, ze kterého Amerika žije dodnes. Dnešní koncentraci majetku popisuje jako nejhorší od dob loupeživých baronů z přelomu 19. a 20. století. Nemluví přitom o nejbohatším procentu — do něj se podle něj člověk dostane s ročním příjmem kolem 750 tisíc dolarů — ale o setině procenta, tedy necelých deseti tisících lidech, kteří drží nepoměrnou část bohatství celé země. U konkrétního čísla sám dodává, že si ho možná plete.
Válka s Íránem: shoda obou stran je horší než jejich spor
Válku s Íránem, do níž se Spojené státy zapojily koncem února, považuje Biden za zradu na tom jediném slibu, kvůli kterému část voličů Trumpa podpořila — že se země nedostane do další vleklé a ničivé války v regionu, tentokrát s celými světovými dodávkami ropy v ohrožení. Selhání ale nepřipisuje jen Bílému domu. S tím, že vedení opozice proti válce nijak nevystoupilo, souhlasí a mluví o obrovském selhání washingtonské elity, které jde víc o ochranu vlastních korporátních patronů než o cokoli jiného.
V rozhovoru se k tomu přidává i přiznání z druhé strany stolu. Razie v Mar-a-Lagu kvůli dokumentům tehdy vedla k závěru, že Trump je pronásledovaný jednotnou washingtonskou garniturou, a tedy jejím jediným skutečným oponentem — a že ho půjde od války s Íránem osobně odvrátit. Ta představa se 28. února rozpadla a zpětně je popsána jako marnivost a dramatické přecenění vlastního vlivu. Základní teze zůstává: skutečnou hrozbou není to, v čem se obě strany rozcházejí, ale to, na čem se v ekonomice a zahraniční politice bez potíží shodnou.
Nátlak, který došel až ke dveřím domu
Rok 2019 popisuje Biden jako začátek dvou let, kdy byl bez jakékoli ochrany terčem kampaně. Podle jeho vyprávění tehdy Trump pozval do Oválné pracovny okruh pravicových vlivných tvůrců a rozjel heslo „Where's Hunter“, tedy „Kde je Hunter“. Znělo pak na mítincích, prodávalo se na tričkách a část příznivců to vzala jako výzvu, aby ho skutečně našli. Bulvární list New York Post podle něj otiskl leteckou fotografii domu v losangeleských kopcích, kde bydlel — domu s prosklenou stěnou, do kterého bylo z ulice pod ním vidět.
Pak podle jeho líčení přišla ke dveřím skupina mužů s megafony, kteří na dům bušili. Doma byla sama jeho těhotná žena, utekla z domu a oni ji pronásledovali autem, až ji vytlačili ze silnice. Rodina se v noci odstěhovala. V dalším domě zaparkoval jeden dokumentarista před vchod nákladní auto s digitálním billboardem a týden na něm promítal jeho nahé fotografie z doby, kdy užíval crack, a z kanálu naproti do domu týden hulákal megafonem. New York Post o něm podle Bidena po téměř čtyři roky psal v průměru půldruhého článku denně a téměř nic z toho nebylo příznivé.
Žádný notebook jsem nikam neodevzdal, tvrdí Biden
Na přímou otázku, jestli odevzdal notebooky do opravny, Biden odpovídá, že ne, a že nemá jedinou vzpomínku na to, že by něco takového udělal. Připomíná, že sám majitel opravny — člověk, který je podle zákona nevidomý — v den, kdy kauza vypukla, řekl před svou dílnou novinářům, že si ho nepamatuje, nedokázal by ho identifikovat a že jeho bezpečnostní kamery z té doby žádný záznam nemají. Zařízení pak podle Bidena předal FBI až o rok až rok a půl později.
Především ale tvrdí, že celý příběh o zapomenutém notebooku přišel pozdě. Odvolává se na výpověď Leva Parnase pod přísahou před sněmovním výborem pro dohled, podle níž po jeho datech pátral na Ukrajině Rudy Giuliani ještě dávno předtím, než se o žádné opravně vůbec mluvilo. Giuliani podle Bidena spolupracoval s tehdejším ukrajinským poslancem Andrijem Derkačem, kterého označuje za dlouholetého ruského agenta, a nabídka zněla na pevný disk Huntera Bidena — nikoli na notebook —, který měl mít k dispozici ukrajinsko-ruský oligarcha žijící v Rakousku.
Rozšířený materiál byl podle něj obsahem pevného disku a forenzní experti prý shodně říkají, že takové množství dat se do jednoho notebooku nevejde. Sám mluví o hacknutém cloudu, ale netvrdí, že by věděl, kdo za průnikem stál — nemá pro to podle svých slov žádný digitální forenzní důkaz. Aktéry rozděluje do tří okruhů: izraelského okolo Benjamina Netanjahua, rusko-ukrajinského a amerického, do kterého řadí mimo jiné Steva Bannona a Rudyho Giulianiho. Celý příběh popisuje na Substacku, kde ho podle svých slov skládá dohromady i s pomocí čtenářů.
K obsahu samotnému říká: co bylo autentické, bylo jeho, včetně e-mailů. Zároveň tvrdí, že ani jediný z nich nedokládá cokoli trestného na jeho otci — neexistuje podle něj zpráva, ve které by otce nebo jeho lidi žádal, aby pro nějakého jeho klienta něco zařídili. Vyšetřovací orgány ho podle jeho slov prověřovaly přes deset let a nenašly nic než užívání drog. Obvinění, že disk obsahoval materiály se zneužíváním nezletilých, odmítá jako naprostou lež; podle jeho popisu ho veřejně vyslovil Giuliani, když před soudní budovou v New Castle County mával zařízením, které vydával za onen notebook. Připomíná také, že jeho nahé fotografie stáhly sociální sítě jen proto, že porušovaly jejich vlastní pravidla proti pomstychtivé pornografii, a že se z toho pak stal příběh o cenzuře. Ke známému prohlášení desítek bývalých zpravodajských důstojníků o znacích ruské dezinformační operace dodává, že ať už si o něm kdo myslí cokoli, nikdo z nich nenapsal, že by materiál nebyl pravý.
Umělá inteligence patří všem, rozhoduje o ní pár lidí
Za největší nadcházející zlom považuje Biden umělou inteligenci — a děsí ho, kdo o ní rozhoduje. Hrstka lidí, mezi nimiž jmenuje Elona Muska, podle něj slibuje dosažení obecné umělé inteligence nejpozději do pěti let, načež do dalších dvou až pěti let přijde superinteligence. To by byl podle jeho slov největší jednotlivý krok v dějinách lidstva a všechno, co bude následovat, se vymkne naší kontrole. Jediná naděje je podle něj v tom, mít v tu chvíli vedení, které myslí na zájem lidstva. Že takové vedení teď Spojené státy mají, si nemyslí.
Zásadní výhradu má i k vlastnictví. Co technologické firmy staví, staví podle něj z výstupu celého lidstva — od jeskynní malby digitalizované do databáze přes Shakespearovu poezii až po přepis jakéhokoli podcastu. „Patří to nám,“ říká, a je pro něj nepochopitelné, že z toho má vzniknout pět nebo šest bilionářů, kteří o výsledku budou rozhodovat. Ptá se přímo, jestli by někdo svěřil osud lidstva Samu Altmanovi. Nechápe přitom, proč by někdo o umělou inteligenci stál v té podobě, v jaké je lidem nabízena.
Že se přesto vede spor o něco úplně jiného, přičítá záměrné odvedení pozornosti. V té souvislosti zaznívá i jeho vlastní, ostře formulovaný postoj: pokud je prý antisemitské říct, že je izraelský premiér Benjamin Netanjahu „zlo v lidské podobě“, pak už neví, co lidem říkat. Podstatné je pro něj to, že se lidé nechávají takto rozdělovat, zatímco skutečná rozhodnutí padají jinde.
Alkohol je podle něj nejničivější droga ze všech
Biden, který je podle vlastních slov přes sedm let bez návykových látek, označuje za nejnebezpečnější drogu alkohol — a to nejen proto, jak je všudypřítomný. Poškozuje podle něj každý zásadní orgán i každé centrum slasti v mozku a je vedle benzodiazepinů jedinou látkou, na jejímž odvykání se dá zemřít. Kokain je podle jeho popisu z těla venku do 72 hodin, kdežto alkohol v něm zůstává měsíc i déle a mozek si o něj říká ještě po devadesáti dnech.
Mechanismus popisuje obrazem ptačích budek: normální příjemný zážitek pošle do mozkového centra slasti dva ptáky, alkohol jich pošle dvacet a postaví jim dvacet budek, příště třicet, pak čtyřicet — až jich je tisíc. Když se pak alkohol odebere, mozek hlásí, že mu k normálu chybí devět set devadesát osm obsazených budek, a při první potíži začne naléhat, že zná způsob, jak to spravit. U alkoholu to podle Bidena myslí doslova: bez něj hrozí smrt.
Vlastní odvykání v roce 2019 popisuje jako tvrdou práci. Jeho žena, kterou krátce předtím poznal, ho podle jeho vyprávění postupně sundávala z dávek, a když přišlo skutečné delirium tremens, zavolala lékaře. Vzala mu klíče, peněženku i telefon a vymazala z něj všechna čísla, která nenesla jméno Biden; na čas se musela stát jeho žalářnicí i ošetřovatelkou. Deset dní trvalo, než dokázal cokoli sníst a cítit u toho chuť. Střízlivost si podle svých slov drží tak, že se nevrací do stejného prostředí — kdo se chce dát dohromady, musí podle něj změnit úplně všechno, včetně toho, s kým tráví svátky.
Dluhy, práce a víra: co s tím vším dál
Na otázku, kam směřuje, odpovídá Biden, že neví. Ví jen, co ho zajímá: chce oslovit lidi, kteří jsou ve stejné situaci, v jaké byl on, a spustil k tomu web, kam mohou anonymně sdílet svůj příběh. Píše na Substacku, maluje — malování podle svých slov doslova zachránilo jeho život, protože mu dalo zaměstnat ruce a vystoupit ze studu — a spolupracuje s losangeleským zařízením pro léčbu závislostí, kterému pomáhá postavit nadaci pro doléčování, a s organizací zaměřenou na prevenci bezdomovectví a práva nájemníků. Neskrývá, že za to bere peníze a že chce vydělávat i psaním.
Finančně je podle vlastních slov na míle daleko od jistoty. Dluží miliony dolarů za právní služby, o advokátní licenci — kvůli které předtím strávil roky studiem a prací — přišel, je mu šestapadesát a bankrotu se chce vyhnout, protože cesta zpátky by byla podle něj příliš dlouhá. Odmítá ale nechat se tím pohltit; má prý dvě práce a věří, že se řešení najde.
Nejsilněji mluví o víře. Bohem nazývá to, že mezi ním a kýmkoli jiným není žádná vzdálenost — všechny naše strachy jsou podle něj jen iluze oddělenosti. Vodítkem je mu modlitba o klid duše, kterou zná z programu pro závislé, a rozlišování mezi tím, co změnit lze a co ne. Cituje větu připisovanou Matce Tereze: chceš-li změnit svět, jdi domů a měj rád svou rodinu. Za svou rodinu přitom považuje i lidi, kteří jsou pořád nemocní a trpí. Své vlastní ponížení popisuje jako úplné vymazání ega, které si nevybral — jen musel zvolit mezi tím zůstat ležet, nebo vstát a žít.
Závěr
Rozhovor spojuje dvě roviny: politickou diagnózu — rozdělování jako obchodní model, koncentraci bohatství a moci, válku, o které podle Bidena rozhodly obě strany — a osobní vyprávění o závislosti, veřejném zostuzení a uzdravení. Jde o svědectví a světonázor jednoho člověka; jednotlivá tvrzení, zejména ta o původu dat z takzvaného laptopu, si čtenář může ověřit a posoudit sám.
