Násilí na jihoafrických farmách patří k tématům, o nichž se v západních médiích mluví jen nerado – a když už, pak většinou jako o mýtu, který šíří krajní pravice. Rozhovor s jihoafrickým farmářem Leonem Lotzem nabízí pohled zevnitř: přežil tři přepadení a při jednom z nich mu útočníci zastřelili tchána a podle jeho slov znásilnili manželku. Úvodní komentář zasazuje jeho příběh do širšího rámce – co se v Jihoafrické republice změnilo od pádu apartheidu a proč o tom Západ mlčí.
Od čtvrté kapitoly jde výhradně o Lotzovo vlastní svědectví, zkušenosti a názory. Část z nich jsou vážná obvinění konkrétních lidí a institucí a nedoložené domněnky. Redakce je neověřuje ani nevyvrací; předává je tak, jak je Lotz formuluje, a úsudek nechává na čtenáři.
Apartheid padl, rasismus zůstal
V osmdesátých letech patřil boj proti apartheidu k hlavním tématům studentských aktivistů na amerických i dalších západních univerzitách. Před školami stály napodobeniny chatrčí, které měly připomínat bídu černošského obyvatelstva Jihoafrické republiky. Apartheid – systém, v němž vládla bílá menšina a rasy žily odděleně – se obhájit nedal: šlo o rasovou diskriminaci a o tom není sporu. Na rozdíl od nedávných protestů proti Izraeli na kampusech ale tehdejší aktivisty nikdo nezavíral ani nevyhošťoval. Americká elita je naopak plně podporovala.
Apartheid padl v roce 1994, a to pokojně: bílá vláda předala moc ve volbách. Tváří smíření se stal Nelson Mandela, revolucionář, který strávil dlouhá léta ve vězení. Svět si oddechl, prohlásil, že to bude fungovat, a o Jihoafrickou republiku se přestal zajímat. Toto záměrné odvracení zraku trvá už 32 let.
A co se mezitím stalo? Nic dobrého. Země se ekonomicky zhroutila a méně rasistickou se nestala. Africký národní kongres (ANC), který vládne od roku 1994, přijal téměř tolik rasově diskriminačních zákonů jako vláda apartheidu, a v některých ohledech ještě tvrdších. Velká část bělochů odešla na Nový Zéland, do Austrálie, Británie, Spojených států a Kanady s tím, že kvůli barvě pleti už doma nemá šanci. Rozpadla se i infrastruktura. Výsledkem je stejný rasismus, jen s mnohem menším množstvím elektřiny. Ti, kdo kdysi na Západě volali po konci apartheidu, si to odmítají přiznat: rasismus, proti němuž oprávněně vystupovali, jen přešel na druhou stranu.
Trump, Ramaphosa a video v Oválné pracovně
V květnu 2025 udělal Donald Trump to, co slíbil v kampani: veřejně promluvil o rasismu vůči bílým, který je v řadě západních institucí běžný a místy i zakotvený v předpisech. Vycházel z prostého principu – rasismus je špatný vždy, ne proto, že škodí jedné skupině, ale proto, že škodit kterékoli skupině je špatné. Při setkání s jihoafrickým prezidentem Cyrilem Ramaphosou v Bílém domě nechal zhasnout a pustit video, ukazoval výtisky článků o zabitých farmářích a mluvil o bílých farmářích, kteří z JAR prchají do Spojených států.
Ve videu zazněly i záběry politika Julia Malemy, který otevřeně vyzývá k zabíjení bílých. Výzva k vraždě kvůli rase je přitom podle jihoafrických zákonů o trestných činech z nenávisti trestná, Malema za ni ale nikdy potrestán nebyl a pokračuje dál. Trump se tak svým typickým, pro nezasvěceného ne zcela srozumitelným způsobem pokusil upozornit svět na realitu JAR: stát přistupuje k lidem podle barvy pleti, a kdo má tu „špatnou“, může být zraněn, znásilněn nebo zabit.
Pozoruhodné nebylo, že to Trump řekl, ale jak na to zareagovala americká média. Jejich reakce ukázala, jak Západ takový systém přijímá – a proč jeho obdoba přetrvává i ve Spojených státech, kde jsou bílí znevýhodněni při přijímání do zaměstnání, na vysoké školy i při zadávání státních zakázek.
Jak o tom informovala americká média
Stanice CBS News odvysílala reportáž, podle níž Trump zastavil přijímání všech uprchlíků s výjimkou bílých Afrikánců, tedy menšiny, která kdysi vedla brutální režim apartheidu. Afrikánský akademik v ní odmítl tvrzení o genocidě bílých jako nepravdivá a JAR označil za zemi oplývající mlékem a strdím – pokud je člověk bílý. Z reportáže plynou dvě sdělení: nic takového se neděje, a kdo si myslí opak, je rasista; a bílí byli u moci krutí. Leckdo si z toho domyslí, že cokoli bílí v posledních 32 letech zažívají, si zaslouží.
CBS přitom v JAR nemá vlastní zpravodajskou kancelář, reportáž natočil najatý externista a žádný průzkum mezi bílými farmáři stanice neprovedla. Nejde o zpravodajství, ale o propagandu, která má diváka odradit od otázek: existuje v JAR diskriminace bílých? Jsou bílí farmáři zabíjeni kvůli barvě pleti? A pokud ano, kolik jich je?
ABC News líčila schůzku jako přepadení jihoafrického prezidenta, který prý přijel jednat o obchodu, a Trumpova slova označila za nepodložená tvrzení, která posiloval rodák z JAR Elon Musk. Kriminalita v JAR podle stanice existuje, ale bez rasového motivu; bílí tvoří jen 7 % obyvatel a drží drtivou většinu zemědělské půdy. Jenže tentýž Ramaphosa léta veřejně mluví o tom, že chce bílým vzít půdu i další majetek bez náhrady – je to oficiální pozice ANC. Místo aby se tomu média věnovala, odbývají všechno, co Trump řekne, jako nepravdu, aniž by to čímkoli doložila.
Wikipedie označuje „genocidu bílých“ za politický mýtus založený na pseudovědě a etnické nenávisti. Veřejně dostupná demografická data ale ukazují, že podíl bílých v největších evropských a severoamerických zemích za posledních padesát let klesá. Nejde o paniku, ale o fakta. Zjistit, zda jsou lidé v JAR znásilňováni a zabíjeni, by přitom nebylo těžké: stačilo by s nimi mluvit.
Za tím vším se skrývá ještě druhá otázka: je normální ubližovat lidem kvůli jejich rase? Velká část amerických zpravodajských organizací tím, jak o tématu informuje, fakticky odpovídá, že za určitých okolností ano – smrt a útlak některých skupin jsou nepřijatelné, jiných morálně ospravedlnitelné. To je definice pokřiveného rasistického pohledu na svět. Jediný přijatelný postoj je univerzalistický: každý lidský život má stejnou hodnotu. Zabíjet nevinné je vždy špatně, ať jde o Palestince v Gaze, bělochy v Transvaalu, Židy, Filipínce, nebo kohokoli jiného. Kdo popírá něco objektivně pravdivého, prozrazuje, že zabíjení některých lidí považuje za normální.
Tři přepadení a vražda tchána
Leon Lotz na otázku, zda jsou vraždy na farmách skutečné, odpovídá vlastní zkušeností. Přežil přepadení, při kterém útočníci před očima jeho manželky a dětí zastřelili tchána a manželku podle něj znásilnili. Přestěhoval se proto na jinou farmu v oblasti Karoo, kde to vypadalo bezpečněji. Za pár měsíců tam ale zabili souseda; jeho manželka přežila dva výstřely.
Rodiče ženy, od níž Lotz koupil farmu u Middelburgu ve Východním Kapsku, byli podle něj popraveni vkleče ranou do hlavy. Mladíkovi, který si v téže oblasti pronajímal farmu, před dvěma lety podřízli hrdlo jako zvířeti. Sám má po jednom z útoků hlubokou bodnou ránu na noze – přepadení zažil tolik, že na toto zranění málem zapomněl.
Policie, úmrtní listy a statistiky
Kdo je přepaden, drží se podle Lotze od policie raději dál. Jakmile útočníka chytí, první, co napadenému hrozí, je trestní řízení proti němu samotnému: nejdřív zavřou jeho a ven se dostane za dva tři dny podle toho, jaké má známé mezi právníky. Většina vražd se podle něj nevyšetřuje, spisy jsou prázdné a v některých případech stopy vedou přímo k policii.
Další lež jsou podle Lotze úmrtní listy. U lidí, o nichž ví, že byli zavražděni, se jako příčina smrti uvádí nepřirozená smrt. Až po velkém konfliktu prosadil, aby v úmrtním listu jeho tchána stálo střelné poranění břicha. Jak pak mají statistiky dokázat, že farmáře někdo zabíjí?
Bílých farmářů podle něj v JAR zůstalo kolem 30 tisíc, zatímco v roce 1994 jich bylo přes sto tisíc; přesná čísla prý nezná. Přitom jde podle něj o nejlepší farmáře v zemi, kteří vyrobí dost potravin i na vývoz. Jihoafrický velvyslanec v USA Roelf Meyer podle Lotze zavírá oči a tvrdí, že farmáře nikdo nezabíjí. Lotz ho zve, ať s ním tři dny žije.
Miliardáři Johannu Rupertovi, který podle Lotze při návštěvě u Trumpa tvrdil, že spí s otevřenými dveřmi, nic nevyčítá – sám chová dostihové koně a bez Ruperta by dostihový průmysl v JAR neexistoval. Jenže Rupert má ochranku. Obyčejný farmář žije za ostnatým drátem a ocelovými palisádami, s alarmem, kamerami a psy. Auto nemůže nechat venku, protože z něj ukradnou baterii nebo kola, a kvůli autu klidně zabijí. Pojištění Lotze stojí 20 tisíc randů měsíčně.
Muž, který zastřelil Lotzova tchána, měl podle policie na svědomí 23 lidí. Pocházel z Mozambiku a dostal doživotí, v souhrnu 146 let. Když po něm Lotz před měsícem začal pátrat, dozvěděl se, že byl po roce propuštěn. Vězni si podle něj v JAR odsedí nanejvýš desetinu trestu.
„Zabij Búra, zabij farmáře“
Rozdíl mezi vraždami na farmách a vraždami v kapskoměstských čtvrtích Cape Flats je podle Lotze v tom, kdo zabíjí koho. V Cape Flats zabíjí etnická skupina vlastní lidi, na farmy přichází jiná. Julius Malema veřejně zpívá píseň Kill the Boer, kill the farmer – Búr znamená v afrikánštině farmář – a podle Lotze tím dává rozkaz k zabíjení. Naposledy ji podle něj zpíval minulou sobotu.
Útočníci podle něj nekradou, přicházejí zabíjet. Lotz popisuje i bestiální ponižování a mučení obětí, o kterém ví od lidí ze svého okolí – pálení znásilněných žen žehličkou nebo nalévání vařící vody do hrdla spoutaného muže před očima manželky. A pak přijde velvyslanec Meyer a řekne, že se nic takového neděje.
Bílí farmáři podle Lotze nezpívají o zabíjení černochů, přesto sociální sítě zaplavují tvrzení, že bílí farmáři zabíjejí stovky a tisíce černochů. Kde? ptá se. Starou vlajku vyvěšovat nesmějí, protože je to jazyk nenávisti, zatímco Malema smí veřejně vyzývat k zabíjení.
Lotz se narodil v roce 1966. První farmu koupil z peněz, které si jako podkovář dostihových koní střádal do plechovky, a to až po propuštění Nelsona Mandely – na volném trhu, kde byla tři roky na prodej. Nezdědil ji, nepůjčil si na ni a nikomu ji nevzal. Teď mu ji chtějí vzít bez náhrady. Je přesvědčen, že bílí farmáři o své farmy přijdou, a to brzy.
Noc, kdy zastřelili tchána
Tchán choval prasata a po operaci kýly ležel v nemocnici, a tak se o jeho farmu starala Lotzova manželka. Lotz byl ten víkend s koněm na dostihovém závodišti Turffontein v Johannesburgu, šest set kilometrů daleko. V sobotu ráno se vrátil na tchánovu farmu a večer ho manželka přemluvila, ať jede domů na vlastní farmu, protože když tam nikdo není, kradou se ovce a vykrádají domy. Za normálních okolností by ho tchán nepustil. Tentokrát se Lotz zvedl od stolu a odjel – možná ho podle něj ochránil Pán.
Krátce po příjezdu domů mu volala tchyně, že zastřelili tátu. V pozadí slyšel útočníka, jak na ni křičí rasistické nadávky. Pak telefon utichl. Na farmě byly obě jeho dcery, nejmladší asi tříletá, a šestnáctiletý syn. Útočníci se nejdřív ptali, jestli jsou v domě muži. Syna svázali; podařilo se mu uvolnit a pokusil se dostat ke zbrani ve skříni, ale nestihl to. Nejhorší chvíle přišla pro Lotzovu manželku, když synovi přiložili pistoli k hlavě a nikdo nevěděl, zda zmáčknou spoušť.
Pak útočníci vtrhli do tchánova pokoje, rozsvítili, a když se tchán zvedl z postele, střelili ho do břicha – před očima vnuka. Syn potom ukryl jednu zbraň a mohl útočníka střelit do zad. Nevěděl ale, kde je matka se sestrou a co by se jim stalo, a nevystřelil. Být zabit je podle Lotze jedna věc, vzít život druhá: takoví nejsou, jsou křesťané. Bránit se ale umějí, a to by si podle něj měli uvědomit Malema, Meyer i Ramaphosa. Manželka mezitím ležela na tříleté dceři, aby ji chránila vlastním tělem.
Manželka později pod přísahou písemně vypověděla, jak ji útočníci sexuálně napadli. Lotzovi sbalil věci dlouholetý černošský zaměstnanec, který s ním pracuje od začátku a kterého má Lotz za člena rodiny. Uvařil mu čaj, posadil ho do auta a každou půlhodinu volal, jestli je v pořádku. Cestou se Lotz v jednom městečku zastavil v kostele a požádal neznámého kněze o modlitbu; bez ní by se prý na místo nedokázal vrátit. Bývalý voják a bojovník, kterého nikdy nic nevyděsilo, nemohl strachy dýchat. Už cestou věděl, že někoho znásilnili. Manželka stála před domem jako zmoklé kuře.
Vinu za chudobu teď vládnoucí strana podle Lotze svaluje na farmáře a jejich krev. Kolik let už ale zemi vládne? Třicet. Tvrzení, že farmáře zabíjejí, protože špatně zacházejí se svými dělníky, je podle něj největší lež na světě: když se dělníci připletou, zastřelí i je. Lotz si z doby v armádě pamatuje, že jedním z cílů ANC bylo zničit ekonomiku, protože když lidé nebudou mít kam jít, zůstane strana u moci navždy. A to se podle něj teď děje. Jak by třicet tisíc lidí mohlo nést vinu za chudobu milionů, včetně přistěhovalců z Malawi, Mozambiku a Zimbabwe?
Nejlepší farmáři bez vlastních hnojiv
Lotz pracoval ve Spojených státech pro firmu Gavilon, kde prodával hnojiva, a zemědělství zná z řady zemí. Jihoafričtí farmáři jsou podle něj na světové úrovni: výnosy kukuřice, pšenice i brambor se vyrovnají nejlepším a chov dobytka patří ke světové špičce. Na rozdíl od farmářů jinde ale nedostávají žádné dotace a vláda jim nijak nepomáhá.
Naopak jim podle Lotze komplikuje život: pravidla nedovolují dovážet hnojiva přímo. Kdysi byla JAR v hnojivech zcela soběstačná, s výjimkou močoviny, kterou se vždy vyplatilo dovážet. Dnes podle něj Sasol hnojiva nevyrábí a fosfátový závod ve Phalaborwě už půl roku stojí. Všechno se musí dovážet, lodě musí připlouvat třeba z Ruska a války dodávky komplikují. Vláda podle něj za třicet let zničila celé odvětví – a farmáři přesto pořád vyrábějí.
Proč právě farmáři
Proč se násilí soustředí právě na zhruba třicet tisíc převážně afrikánsky mluvících farmářů, když tvoří jen malou část bílého obyvatelstva? Podle Lotze to vládní ANC využívá: nevzdělaným lidem namluvila, že za jejich chudobu můžou farmáři. Když farmář jede autem, mají ho za své.
ANC podle něj zničila školy i nemocnice. V malých městech už nemocnice nejsou a ty velké připomínají vepříny. Nejbližší nemocnice je od Lotze 350 kilometrů daleko v Bloemfonteinu nebo v Port Elizabethu, a když tam není místo, musí až do 890 kilometrů vzdáleného Kapského Města. Při infarktu bez vrtulníku člověk nemá šanci a lékaři ze země odcházejí.
Lotz tu cestu absolvoval tři a půl roku každé dva měsíce. Tchyně po vraždě onemocněla rakovinou a zemřela, brzy nato onemocněla i manželka. Test na HIV naštěstí vyšel negativně, lékaři jí ale diagnostikovali revmatoidní artritidu, pak leukemii a v posledních měsících života i fibromyalgii. Za příčinu Lotz považuje extrémní strach a úzkost – stejně jako u přítele, kterého útočníci ve spánku svázali a pobodali a který dnes trpí cukrovkou. Muže útočníci podle Lotze zabíjejí vždy, protože jim stojí v cestě.
Státní márnice a boj o úmrtní list
Na forenzní tým, který měl sejmout otisky prstů, čekala rodina po vraždě čtyři dny. Děti mezitím chodily kolem krve, kterou nesměl nikdo uklidit, a zvířata bylo třeba krmit a napájet. Takové děti už podle Lotze nikdy nebudou jako dřív. O vraždách na farmách se dnes ve zprávách nepíše, lidé se o nich dozvídají ze sociálních sítí a od známých.
Pak musel Lotz do státní márnice v Sebokengu, kam se bílý podle něj bez rizika nedostane. Na zdi visela cedule, že nikdo nebude držen déle než tři měsíce. Na tělo čekal přes dvě hodiny. Úředník se rozvaloval na židli jako na pláži, žvýkal žvýkačku, foukal bubliny a s kolegy se smál; když bublina praskla, zeptal se, co se nebožtíkovi stalo. Tak neuctivě s Lotzem podle jeho slov nikdy nikdo nejednal. Zaměstnanec, který převážel těla, mu na otázku, zda existuje Bůh, odpověděl, že to, co tu vidí, není dílo Boha, ale Satana.
Chladicí boxy nefungovaly a těla ležela na chodbě po obou stranách, napůl nahá pod modrými plachtami. Šlo hlavně o černochy, přistěhovalce ze Zimbabwe a Malawi, které si nikdo nevyzvedne, protože pohřeb je příliš drahý. Samotná chudoba to ale nevysvětluje: i nejchudší lidé světa si své mrtvé odnášejí. Tchán ležel nahý na stole a v tváři měl ještě strach. Rána po pitvě byla sešitá stehy pět centimetrů od sebe. Lotz se ptá: když úřady do úmrtního listu napíšou nepřirozenou smrt a vraždu nevyšetřují, proč těla vůbec pitvají?
Na úřadu ministerstva vnitra pak stál celý den ve frontě a plakal. Úmrtní list nejdřív uváděl nepřirozenou příčinu smrti. Lotz ho odmítl, znovu přijela policie a teprve po konfliktu dostal dokument se střelným poraněním břicha. Organizace Agri SA, jediný zemědělský svaz, který vláda uznává jako mluvčího farmářů, o problému podle něj ví už mnoho let, ale nikdy žádného farmáře nehájila. Úmrtní listy se podle něj v době, kdy útoků na farmách přibylo, změnily – kde dřív stálo střelné poranění, dnes stojí nepřirozená smrt. Ramaphosu proto obviňuje z největšího podvodu na světě. A velvyslanec Meyer, který byl součástí vlády prezidenta F. W. de Klerka, to podle Lotze musel vědět a ví to dodnes.
Další přepadení a odzbrojování farmářů
Jizvu na bradě má Lotz z dalšího útoku. Při porážce dobytka na dědečkově farmě narazil na zloděje, kteří se mu pokusili podříznout hrdlo. Ubránil se, ale odnesl si i bodnou ránu na noze. Jindy přijeli na dědečkovu farmu muži, že chtějí koupit ovce. Dědeček vycítil nebezpečí a poslal Lotzovu manželku do domu; vzápětí z taxíku plného lidí vystoupili ozbrojenci s kalašnikovy a začali střílet. Rodina palbu opětovala. Policie přijela, forenzní vyšetřování ale neproběhlo a nic dalšího se nestalo. Útočníky nikdy předtím neviděli. Takoví lidé podle Lotze nepřicházejí krást, ale vzít zbraně a auta a zabíjet bílé.
Třetí případ začal u brány farmy, kde mu muž nabízel drahé uzdečky a podkovy pro dostihové koně, zjevně kradené. Lotz zavolal policii a pomohl s nastraženou předávkou u motelu v Kimberley. Muže zatkli, jenže utekl, vrátil se a zapálil Lotzovi stodolu. Shořely traktory, technika i balíky krmiva, škoda dosáhla zhruba 1,3 až 1,4 milionu randů a pojistka ji nepokryla. Zloděje znovu chytili, i s Lotzovou zbraní, znovu utekl a dodnes je na svobodě. Lotze naopak úřady kvůli ztracené zbrani vyšetřovaly jako zločince a hrozily mu odebráním zbrojního průkazu.
Licenci na zbraň podle něj musejí mít jen bílí; útočníci s kalašnikovy ji nepotřebují. Farmář smí mít pistoli a jednoranovou loveckou pušku, s devítimilimetrovou pistolí ale proti útočné pušce nemá šanci. Kdyby ve vlastním domě zastřelil vetřelce, je si na milion procent jistý, že půjde do vězení. Vláda se farmáře podle něj snaží odzbrojit, protože se bojí, že se budou bránit. Když se jedné skupině lidí kvůli rase upře právo bránit se a všem ostatním se řekne, že její ženy smějí znásilňovat a muže zabíjet, zní to podle Lotze jako etnická čistka.
Soud: vrah se usmíval
Lotz nevěří, že by útočníky trápily noční můry. Muž, který měl na svědomí 23 lidí, se mu při vstupu do soudní síně díval do očí a usmíval se, jako by ho chtěl vyprovokovat. Z osmi útočníků chytili jediného. Soud začal tři nebo čtyři roky po vraždě. Státní zástupce, obhájce i soudce byli bílí; poroty v JAR nejsou a soudce jmenuje stát prostřednictvím prezidenta.
Státní zástupce podle Lotze přišel pozdě, zpocený a páchnoucí alkoholem, a na přípravu manželčiny výpovědi si v prázdné soudní síni vyhradil tři nebo čtyři minuty. Během třídenního přelíčení musela manželka vypovídat o znásilnění, zatímco ještě nevěděla, jak dopadne její test na HIV, a obhájce ji označil za lhářku. Vrah dostal 146 let – a podle Lotze byl po roce venku. Později mu úřady sdělily, že zemřel, doložit mu to ale nedokázaly.
Nemoc manželky a zdravotnictví v troskách
Lékaři v Kapském Městě se podle Lotze shodli, že manželčinu nemoc vyvolal prožitý strach. Vypadaly jí všechny nehty a trpěla bolestmi. Léčba v Kapském Městě, kde spolu pobyli i půl roku v kuse, trvala tři a půl roku. Injekce na tvorbu bílých krvinek stály 1 500 randů za kus, pět týdně, a pojištění je nekrylo – Lotz za léčbu platil kolem 60 tisíc randů měsíčně. Na morfin byla manželka alergická. Každé pondělí ráno jí musel sám píchnout další dávku s vědomím, jak ji to za čtyři hodiny bude bolet.
Dřív měl člověk podle Lotze nemocnici dva kilometry od domu. Dnes je vláda ANC zničila a zbylé velké nemocnice připomínají vepříny. Každého zve, ať projede malá města mezi Johannesburgem a Durbanem a zkusí se tam nechat ošetřit. Patnáctiletá dcera se musela léčit u psychiatra; zavolala mu, že už nedokáže být sama se sebou. Život si nevzala – napsala sbírku básní. A pak se celý svět otočí a řekne, že farmáři lžou, že jsou rasisté a že je zabíjejí, protože oni sami zabíjejí černochy. Tak to podle Lotze tvrdí americká i světová média.
Emigrace, nebo boj o farmu
Téměř každá jihoafrická rodina má podle Lotze příbuzné v Austrálii, Americe, na Novém Zélandu nebo v Anglii. On sám zůstane: děti odejít nechtějí, je to krásná země a farmáři se snaží věci napravit. Potřebují ale pomoc. Na otázku, zda cílem není farmáře zabít, nebo vyhnat, připouští, že to tak může být, dokud jim nezačnou brát farmy.
Vlastní zemědělský svaz Agri SA podle něj bez jeho svolení vyjednává s vládou ANC o jeho majetku, tedy o pravidlech, podle nichž mohou farmy vyvlastnit. Zákon podle Lotze umožňuje vzít cokoli, klidně i auto, bez náhrady. Země jde cestou Zimbabwe. Kdyby se podařilo uchránit před znásilněním aspoň jednu dceru nebo manželku, mělo by to smysl. Chce také, aby si oběti mohly vybrat vlastní právníky placené státem. Se zlem se ale podle něj vyjednávat nedá.
Za apartheidu mohli lidé z ANC uprchnout do Ruska, Libanonu nebo Íránu; bílí farmáři nemají kam. Lotz proto prosí americkou vládu o pomoc. Po 37 letech přišel o životní lásku, rodina je zničená a vražda mu vzala asi deset let života. Když měl kdysi prvních deset koz a pět ovcí, bylo to to nejkrásnější, co ho potkalo. Teď má farmu odevzdat zadarmo s tím, že ji ukradl. Za chudobu v zemi podle něj nemůže; přispívá k boji s ní jako ostatní farmáři, ale postarat se o miliony nelegálních přistěhovalců nedokážou – to je úkol vlády. Malema podle Lotze nemá rozum na to, aby zasadil kukuřici. Bez farmářů by lidé umřeli hlady.
Soudy, Malema a Orania
Nad tím vším podle Lotze stojí vláda a soudy, které přehlížejí, co se děje. Malema podle něj zasedá v radě, která rozhoduje o jmenování soudců. Navenek vystupuje jako předseda opoziční strany Bojovníci za ekonomickou svobodu (EFF), podle Lotzova osobního názoru je ale jen zástěrkou a celým srdcem pracuje pro Ramaphosu a ANC.
Malemu soud uznal vinným ze střelby z pušky na veřejném shromáždění před desítkami tisíc lidí, a ve vězení přesto nesedí. Lotzův zeť přitom za nehodu se vzduchovkou dostal pokutu 100 tisíc randů a půlroční suspendaci v práci. Kdyby se Malema jednou stal prezidentem, svět by podle Lotze viděl krveprolití, jaké ještě nezažil.
Jedinou cestou k přežití je podle něj nepřipustit, aby politici měli veškerou moc, a přenést ji na obce. Příkladem je Orania u Hopetownu v Severním Kapsku, komunita, které se mimořádně daří. ANC a Malema ji podle něj pronásledují jako rasistickou. Jak může být rasistická, ptá se Lotz, když vláda zničila všechny instituce v zemi, od elektrické sítě přes školy a nemocnice po soudy? Vražd je nekontrolovatelně mnoho, znásilnění nejvíc na planetě a afrikánsky mluvící farmáře zabíjejí a berou jim farmy. Proč by neměli mít právo na vlastní komunitu?
Závěr
Lotz rozhovor uzavírá s tím, že mluví za celou Jihoafrickou republiku, včetně obětí vražd v Cape Flats. Přál by si, aby všechno bylo jinak: farmáři chtějí žít s ostatními v míru. Farem je dost na to, aby si je kdokoli mohl koupit a obdělávat, vláda má dost peněz a bílí farmáři dost znalostí, aby naučili hospodařit i další – ale ne zadarmo, protože ani oni nic zadarmo nedostali.
Jde o svědectví a světonázor jednoho jihoafrického farmáře, poznamenané osobní tragédií. Jednotlivá tvrzení si čtenář může ověřit a posoudit sám. Rozhovor ale ukazuje, proč se o násilí na jihoafrických farmách vede tak vyhrocený spor a jak odlišně ho vidí lidé, kteří v JAR žijí, a americká média.
