Projev předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové o stavu unie byl podle Václava Klause natolik prázdný a nesmyslný, že na něj bývalý prezident okamžitě nadiktoval polemiku pro Mladou frontu DNES. Kromě Bruselu přišla řeč na deficit českého rozpočtu, na vítězství AfD v Sasku-Anhaltsku a výrok polského premiéra Tuska, na německou daň z cukru i na hrozbu války v Evropě.
Projev bez jediné věty sebereflexe
Šéfka Komise si podle Klause naběhla na vidle zhruba ve třiceti případech. Už heslo Evropa pro Evropany vyvolává otázku, co se to s lidmi v Bruselu stalo. Odpověď je prostá: nestalo se nic, předsedkyně Komise je jen ztělesněním určitého myšlení – nebo spíš naprosté prázdnoty, která tam vládne. Text jí sestavují autoři projevů a ona v něm přeskakuje z angličtiny do francouzštiny, aby předvedla své evropanství. Klaus si projev podtrhal, sedl si k sekretářce a nadiktoval odpověď, kterou otiskla Mladá fronta DNES.
Tvrzení, že Evropa je dnes silnější než kdykoli předtím, přitom Klaus nechce nazývat lží. Vzpomíná na otce, ročník 1901 z malé šumavské vesnice, který v padesátých a šedesátých letech nechápal synovy výkřiky, že noviny lžou – nemohl uvěřit, že by se lež dala tisknout. Klaus se dnes podobně zdráhá mluvit o lži: tito lidé si podle něj to, co píší, nejspíš opravdu myslí.
Zpráva o stavu unie je kopií amerického projevu o stavu unie, přestože Ameriku v Bruselu nenávidí. A předsedkyně Komise ji pojala, jako by se začínalo od nuly. V celém projevu nezazněla jediná věta sebereflexe, ačkoli stojí v čele Komise, tedy de facto evropské vlády, už léta. Běžnou vládu po čtyřech letech hodnotí voliči podle toho, co udělala. Šéfka Komise se tváří, jako by žádná minulost nebyla. Je to, jako by premiér před volbami přednesl vizi do budoucna a počítal s tím, že u ní samozřejmě zůstane.
Evropa se nerozhoduje, rozhoduje Evropská unie
Věta, že se Evropa rozhodla jít vlastní cestou, je podle Klause nesmysl už v základu. Evropa je kontinent, díl světa se svými geografickými rysy a charakteristikami, které vytvořila příroda i lidé. Politickým subjektem není, a proto se nemůže rozhodovat ani se chovat dobře či špatně. Chovat se dobře nebo špatně může jen Evropská unie. Když si politici typu von der Leyenové přivlastňují místo unie celou Evropu, je to podle Klause drzost, která ho mimořádně popuzuje. Obává se ale, že mnoha lidem nevadí.
Strukturálně vysoké ceny a demokratická odolnost
Jako ekonom a profesor ekonomie prostudoval Klaus desítky, spíš stovky učebnic, ale pojem strukturálně příliš vysoké ceny v žádné z nich nenašel. Ceny podle něj strukturálně vysoké ani nízké nejsou, je to naprostá hloupost. A není to náhodně vybrané slovo: podobnými podivnými a nesrozumitelnými výrazy je projev zaplevelen od A do Z.
Totéž platí o plánovaném centru pro demokratickou odolnost. Pro normálního člověka je to pojem nepředstavitelný. Klaus nejdřív nevěřil vlastním očím, a když diktoval repliku, kontroloval znovu a znovu originál, aby neudělal chybu. V originále to bylo stejně nesmyslné.
Začátek konce a Jakeš na Červeném Hrádku
Je možné, že tento projev a vůbec projevy lidí, kteří dnes neřídí Evropu, ale Evropskou unii, jsou začátkem konce? Že už to horší být nemůže a musí přijít obrat k lepšímu, je podle Klause pravda. Otázkou zůstává jen časový horizont – on sám se toho podle svých slov už nedožije, mladší generace možná ano.
Přirovnání má Klaus po ruce: pokud byl lehounce zlomovým okamžikem kdysi projev Miloše Jakeše na Červeném Hrádku, pak je projev Ursuly von der Leyenové v Evropském parlamentu Jakešem na Červeném Hrádku v nové době.
Deficit: plošný škrt nejméně o pět procent
Na domácí scéně je nepříjemným tématem deficit. Někteří komentátoři mluví o Klausově metodě, tedy o plošném škrtu zhruba o pět až deset procent. Jiné cesty samozřejmě teoreticky existují, jenže česká politika stojí na koaličních vládách s převahou několika hlasů, ne osmdesáti. Příklad argentinského prezidenta, který díky drtivé převaze mohl dělat věci pro Evropana nepředstavitelné, Klaus nestuduje: jde o latinskoamerický výsledek, kde opozice byla zatlačena do nulové role. To v Evropě ani u nás možné není.
Když premiér ministrům řekne, ať škrtnou, co mohou, nikdo nic neškrtne. Každý dokáže, že nemůže, protože někde ve světě mají lepší nemocnice, rychlejší železnice nebo vyšší penze. Všichni budou chtít spíš víc. Jedinou cestou je proto rezolutně říct, že deficit je chyba a zátěž hlavně pro budoucnost, a pak plošně škrtat. Kolik procent, záleží na odvaze předsedy vlády. Klaus by byl pro větší škrt, obává se však, že dnešní premiéři dávají přednost miniaturním škrtům. Vládě radit nechce, mluví o metodě: hledat úspory nejméně od pěti procent.
Růst HDP deficit nevyřeší
Představa, že z deficitu stačí vyrůst, stojí na odvážné hypotéze: že hospodářský růst ovlivní příjmovou stránku rozpočtu mnohem víc než výdajovou, protože vyšší HDP přinese státu víc daní. Jenže žijeme ve světě jedno- až dvouprocentního růstu a spekulace o vyšších číslech považuje Klaus za nerealistické.
Rozhodující je navíc řád čísel. Při deficitu kolem 400 miliard nás nezachrání, když ho snížíme o dvacet nebo třicet miliard. Cesta k nule by byla nekonečná. Deficit je potřeba snížit na nulu, jinak to žádné řešení nemá.
Jak se skládá rozpočet a co se dělo v devadesátých letech
Klaus nebyl typickým premiérem: předtím byl tři roky ministrem financí a státnímu rozpočtu se věnoval celý život. Radil se proto hlavně sám se sebou. Obecně ale platí, že předseda vlády musí vědět, kudy cesta nevede, a musí se odvážit říct ministrům: každý máte své nároky, ale dohromady to nejde. Totéž musí dělat ministr financí – ten ovšem musí mít pocit, že vládne on, a ne předseda vlády.
V devadesátých letech Klausova vláda podle jeho slov zdědila rozpočtový deficit řádově 150 miliard tehdejších korun. Považovala ho za nepřijatelný, a výchozí tezí proto byl nulový deficit. Absolutní částku se za první desetiletí, kdy do toho mohl hodně mluvit, snížit nepodařilo. Protože však rostlo HDP i ceny, výrazně klesla její relativní váha vůči výkonu ekonomiky. Právě snižování deficitu vůči HDP, ne jeho absolutní výše, byl realistický cíl – a ten by si měla vzít za úkol i současná vláda.
Vítězství AfD a Tuskův výrok o idiotech a zrádcích
Zemské volby v Sasku-Anhaltsku vyhrála AfD s velkým náskokem. Svědčí to podle Klause o nespokojenosti nezanedbatelné části německých voličů s politikou současné vlády a kancléře Merze. Za skandální ale považuje reakce na výsledek – Merzovu i polského premiéra Tuska. Ten prohlásil, že v Polsku se z vítězství AfD mohou radovat jen idioti, nebo zrádci.
Klaus se krátce nato zúčastnil velkého ekonomického fóra v Polsku a na zahajovacím plenárním zasedání si do mikrofonu troufl říct, že se nechce vměšovat do polských domácích záležitostí, ale Tuskův výrok považuje za nepřijatelný a skandální. Takto se podle něj na věc dívá nemalá část takzvaných dobrých Evropanů.
Za začátek nového trendu však výsledek Klaus nepovažuje – to je mu příliš optimistické. Vidí v něm spíš potvrzení trendu, který už existuje. Že by teď padala jedna vláda v německých spolkových zemích za druhou, si netroufá tvrdit. Velkým poučením budou volby v extrémně levicovém Berlíně a následně v Meklenbursku-Předním Pomořansku na severu Německa.
Daň z cukru jako fiktivní zlepšení
Německo se při zavádění daně z cukru inspirovalo Velkou Británií, která ji zavedla v letech 2017–2018 v přesvědčení, že změní návyky obyvatel. Klaus dostal k posouzení vědeckou práci významného německého lékaře, který v ní ukazuje, jak klamná celá myšlenka je. Daň z cukru podle něj ve skutečnosti zvýhodňuje nejrůznější sladidla, která mají v daném ohledu stejné, nebo dokonce horší účinky. Jde tedy o fiktivní zlepšení a Klaus doufá, že nikoho u nás nenapadne zavést nic podobného.
Za odborníka na medicínu se Klaus nepovažuje, jako statistik a ekonometr si ale všímá jedné věci. Ekonomové pracují s časovými řadami, v medicíně převládají průřezová data – a studie stojí na strašně malých vzorcích, někdy jen na pokusech na myších nebo lidoopech. Kontrolovaný experiment na lidech udělat nejde, to Klaus uznává. Sám ale z ekonometrie kdysi vycouval, když se na přelomu komunistické a nové éry zlomila data: s dvou- až čtyřletými řadami podle něj nemělo smysl pracovat.
Poprvé v životě strach z války v Evropě
Weigl z Institutu Václava Klause ve svém textu o Ukrajině, Rusku a míru varuje, že další eskalace války je hrozbou pro Ukrajinu i pro Evropu. Klaus s tím souhlasí: poprvé v životě se bojí možnosti války v Evropě. Dřív se o ní mluvilo volně, jako o něčem, co se na světě může stát, ale reálně nehrozilo. Dnes se k ní podle něj nesmírně přibližujeme.
Pokud se na Ukrajině nestane něco zásadního, nemůže to skončit dobře. Jestli se nezačne vážně jednat o míru a nepřestane se jen strašit slovem válka, jestli se každé jednání předem označí za výhru Ruska, nedospějeme k ničemu jinému. A slova, která dnes létají vzduchem, se pak mohou klidně stát skutečností.
Trump šel správným směrem, teď polevil
Donald Trump podle Klause šel v této věci správným směrem, v poslední době ale polevil. Klaus to vidí jako důsledek vnitroamerického souboje o to, kdo je v Americe druhou nejvlivnější osobou a kdo tuto politiku ovlivňuje – v té souvislosti zmiňuje Rubia. Kéž by Trump vydržel a udělal zásadní krok.
Přidružené členství pro Kanadu, které smlouvy neznají
Evropská unie Trumpa podle Klause dál provokuje. Ve svém projevu nabídla předsedkyně Komise Kanadě přidružené členství a Trump logicky zareagoval: pokud to myslí vážně, bude to považovat za nepřátelský akt a odpoví na něj.
Kdo se Evropskou unií nezabývá, netuší, že institut přidruženého členství v unii neexistuje. Nikdy nebyl a smlouvy o Evropské unii nic takového nepovolují. Von der Leyenová ho vypouští do vzduchu jako balonek – když se chytne u Kanady, zavede se přidružené členství pro kohokoli, což členské státy dosud rezolutně odmítaly. Šéfka Komise o něm přitom klidně mluví před europoslanci, aniž by řekla, že právě oni takovou možnost odmítli. Tato drzost je pro Klause naprosto nepředstavitelná a nekonečná.
Závěr
Klaus vidí v Bruselu prázdnotu, která se vydává za vizi: projev bez sebereflexe, pojmy bez obsahu a nabídky, které smlouvy neznají. Doma žádá rezolutní plošné škrty místo spoléhání na hospodářský růst a v Evropě varuje před reálnou hrozbou války. Tuskův výrok o voličích AfD považuje za skandální – a řekl to Polákům přímo do očí.
