Studie mezi více než šestadvaceti tisíci lidmi v pětadvaceti evropských zemích tvrdí, že Evropané se nebojí ani války, ani masové migrace, ale rostoucích životních nákladů. Jenže právě takovým číslům se věřit nedá — a to, čeho se lidé bojí doopravdy, je něco úplně jiného.
Průzkumům nevěřím, lidé se ptají na válku
Život v průzkumech veřejného mínění je slepá ulička. Rozhoduje, kdo je zadal, s jakým záměrem, jak klade otázky a jak si vybírá respondenty. Když na otázku o celé Evropě odpoví pár lidí, není to poznatek, je to šum. Přemýšlejme raději sami nad tím, co kolem sebe vidíme a čím se zabýváme.
Nepřekonatelný zůstává v tomhle ohledu bývalý francouzský prezident de Gaulle, který kdysi prohlásil, že když chce vědět, co si o té či oné věci myslí Francouzi, podívá se do zrcadla. Karikovat se to nemá, ale směr je správný.
A co je slyšet? Ne drahota. Na ulici zastaví člověka paní s nejistou tváří a zeptá se, jestli bude válka. Před deseti lety by taková otázka nikoho nenapadla. Dnes je to téma doby.
Eskalaci čeká i srbský prezident
Dvě věci vzbuzují opravdové obavy: to, co se děje kolem Ukrajiny, a to, co se děje na Blízkém východě — přesněji řečeno spíš kolem Izraele než kolem Íránu.
Ve švýcarském týdeníku vyšel rozhovor se srbským prezidentem Vučičem, který na otázku, jestli se bojí, odpověděl nezvykle rezolutně: nejenže se bojí, ale s blížícím se podzimem přímo očekává prudkou eskalaci války kolem Ukrajiny. Argumentuje tím, že tahle válka nemůže skončit, aniž by jedna strana vyhrála — jakýkoli jiný výsledek druhá strana nepřijme.
Boje se navíc dávno nevedou jen na ukrajinském území, zasahují i do Ruska. Že by Rusové nechali bez odpovědi bombardované rafinerie, si představit nelze. Eskalace znamená víc obětí a Evropu, která se dál posouvá k tomu, aby byla nebezpečným a neklidným místem.
Zbrojící Londýn, Paříž a Berlín
Londýn povolil zbrojovce MBDA předat Kyjevu dosud utajované informace o britských součástkách střel Storm Shadow a SCALP, což otevírá cestu k jejich místní výrobě. Francie a Ukrajina zároveň pokračují v přípravě výrobních a montážních linek přímo na ukrajinském území; licenční výrobu schválila Paříž už v červenci a začít se s ní má nejpozději do konce letošního roku.
K téhle dvojici ale patří ještě třetí země, a ta děsí nejvíc: Německo pod kancléřem Merzem. Na britském kurzu nezměnila nic ani výměna v čele vlády, Francie dožívá se zoufalým Macronem — jenže aktivní Berlín je jiná kategorie. Německo schválilo investice do raket dlouhého dosahu, mezi nimiž mají figurovat i levnější střely s plochou dráhou letu, a to vše s deklarovaným cílem zastrašit Rusko.
Washington: Rubio sílí, Vance slábne
Proč do Moskvy zamířil ředitel CIA John Ratcliffe, se dá jen hádat. Teorii tady nikdo poctivý mít nemůže, protože dnešní americké politice a jejím postojům rozumět nelze. Trump ji zjevně nemá pevně v ruce.
Hlavním problémem je proměna relativní síly druhého a třetího nejvýznamnějšího amerického politika — viceprezidenta Vance na jedné straně a ministra zahraničí Rubia na straně druhé. Po éře, kdy dominoval Vance, začíná víc a víc dominovat Rubio, a to je věc nesmírně negativní. Rubio má mentalitu emigranta z bývalé komunistické Kuby, takže se na tyhle věci nedívá neutrálníma očima. Nebýt posílení jeho křídla, možná by se ve Washingtonu našla vůle říci Netanjahuovi ne.
Jak brát Trumpovy jednotlivé výroky, na to zazněla pozoruhodná odpověď na jedné z konferencí v Davosu. Špičkový republikánský kongresman tam po dlouhém mlčení řekl, že se Trumpovy výroky berou příliš vážně: hodí mezi novináře nějaký názorový dělbuch, vytvoří kouřovou clonu a všichni se vrhnou tím směrem. Jestli je to pravda, těžko říct. A jestli je to pro nejmocnějšího muže planety vhodná pozice, je ještě jiná otázka.
Podivná válka a informační ticho
Válka, kterou měl Trump podle vlastních slov zastavit do týdne, vypadá dnes úplně jinak, než jak se to před rokem domlouvalo. A kolem Blízkého východu vládne zmatek. Sem tam se mihne slovo o Hormuzském průlivu, ale zprávu o tom, jak vlastně ta podivná válka s Íránem po řadě týdnů probíhá, člověk nenajde.
Buď jsou naše média hloupá a nic takového nesdělují, což je vysoce pravděpodobné, nebo se tam vůbec nic neděje. Ani jedna varianta neuklidňuje. O Rusku přitom nevíme prakticky nic — a možnost potkat někoho, kdo odtamtud mluví, je dnes tak omezená, že člověk zjistí, jak pět let neřekl rusky jediné slovo.
Zelenskyj není řešením, ale problémem
O událostech v Rusku informují média hlavního proudu velmi ochotně. Když se v Kyjevě konají masové demonstrace proti prezidentu Zelenskému, je ticho po pěšině.
Zelenskyj není řešením problému, on je ten problém. Vybruslí ze všeho: když všichni chtějí volby, prohlásí, že by volby rozpoltily národ. Jenže ten národ na Ukrajině rozpolcený dávno je, takže myšlenka, že by rozpolcení teprve vytvořily volby, neobstojí. Prochází mu to jedině proto, že mu to všichni evropští lídři tolerují — a do jisté míry i Amerika.
Zapomenutá válka a vynulované dějiny
Vždycky se vědělo, že Německo nesmí zbrojit, protože to končí jediným způsobem. Zkušenost španělské občanské války zase ukázala, jak to vypadá, když země pukne na dva díly. Kam se ten přirozený obranný reflex ztratil a proč mají dnes všichni pocit, že válka vyřeší veškeré krize a potíže?
Zděšení je namístě a vysvětlení chybí. Minulost se zapomíná víc a víc, válku si už nikdo nedovede představit. Generace narozená za války v sobě má schováno běhání z pátého patra do krytu při náletech na Prahu; další generace o něčem takovém nemá ani tušení.
Zapomínání se navíc pěstuje vědomě — odepisování dějin, vynulování výuky historie, přepisování minulosti. To jsou hrozné věci, které nás zavádějí na beznadějné scestí. Proti nim jsou rostoucí životní náklady, kterými by se ekonom měl správně zabývat, pouhá prkotina.
Česká ekonomika, Německo a Volkswagen
Německý ekonom Dirk Meyer publikoval graf dynamiky německé ekonomiky od roku 2002 do roku 2025. Když se do téhož grafu dokreslí čísla za ekonomiku českou, křivky vypadají skoro totožně: dva velké pády, jeden kolem krize let 2008 a 2009, druhý kolem covidu. Česká ekonomika rostla v první dekádě výrazně rychleji, ale to bylo ještě doznívání transformační euforie a transformačního vzestupu; potom se obě křivky přiblížily.
Krátkodobě je vliv Německa velmi nenulový, to je naprosto jasné. Podstatné ale je, že i Německo strašně závisí na světové ekonomice a v tomhle se od nás vůbec neliší. Pro nás je to o něco horší: závisíme na světové ekonomice a k tomu ještě na německé, tedy na druhou.
Největší evropská automobilka má vážné problémy a mluví se o tom, že ji koupí Čína — případně že ji ani nekoupí, jen převezme. Mladoboleslavská Škodovka do koncernu patří, takže problémy dopadnou i na ni; mluví se o tom, že německá matka vyvádí peníze ze své jediné úspěšné dcery a hasí jimi problémy doma. Dokud se ale nezvrátí zrůdnosti takzvaného Green Dealu, nemůže se v německé a tím pádem ani v české ekonomice nic zásadního změnit.
Jak se prodávala Škodovka a proč peníze odtékají
Kuponová privatizace je jedna z velkých mystifikací. Zprivatizovala zhruba čtvrtinu ekonomiky, takže představa, že tehdy bylo všechno kuponovou privatizací, je fatální omyl, který se šíří našimi médii a povrchními hodnoceními. Existovala celá řada dalších forem, mezi nimi přímé prodeje — a nemá smysl je stavět do soutěže s kupony.
O přímém prodeji mladoboleslavského podniku německému Volkswagenu rozhodla v prosinci 1990 vláda Petra Pitharta. Volba mezi Renaultem a Volkswagenem přitom ležela na stole tehdy velmi mocného ministra financí, a to v podobě metrových stohů studií od dobře placených poradenských firem. Nečetl je: Francouzi umějí dělat dobře sýry, ale Němci auta, tak tedy Volkswagen. Že si to dnes někdo připisuje sobě, je věc jiná — a že se to Německo od té doby tak zásadně zvrtlo, je věc ještě jiná.
Ročně dnes odteče z naší země do zahraničí přes 600 miliard korun. Dalo se tomu zabránit? Buď zůstat uzavřenou ekonomikou a řešit si všechno nějakým podivným způsobem po svém, nebo pustit dovnitř zahraniční firmy. Heslem tehdejší doby na celém světě bylo, že zahraniční investice jsou dobro. Polemika s tímhle heslem a boj proti jakémukoli zvýhodňování zahraničních investorů byly menšinovým postojem a znamenaly střet s většinou tehdejší politické scény. V tomhle se prohrálo a mrzí to dodnes.
Green Deal a hrátky s cenami
Měli bychom si opravdu přestat hrát s cenami, tedy i s cenami povolenek. Šahat na ceny je pro každou ekonomiku smrtící a dvojnásob to platí u cen, které jsou pro ni klíčové. Zásahy spojené s Green Dealem a celou zelenou ideologií se blíží úrovni komunistického plánování a jsou tragickým omylem dnešní Evropy.
Merkelová je jednou ze součástí téhle politiky, žádnou výjimkou ale nebyla — dělala přesně to, co si tehdy celé Německo přálo, takže svádět to na ni je laciné.
Rétorika nové vlády se výrazně změnila. Premiér mluvil na Zemi živitelce v Českých Budějovicích opakovaně a jednoznačně o nepřijatelnosti Green Dealu pro nás; poprvé po letech se odhodláváme říkat něco jiného, než se přikazuje z Bruselu. Nakolik se ale podaří toho diktátu zbavit a přestat dělat, co se z Bruselu nařizuje, je věc druhá. Jde o to, aby se změnilo i chování.
Akcelerační zóny a dvěstěpadesátimetrové větrníky
Akcelerační zóny — slovo, které by ekonom sám nikdy nepoužil, protože co se vlastně akceleruje? Akceleruje se možnost prosazovat investice jistého typu bez občanských protestů, což je ještě ten menší problém, a hlavně bez základního ekonomického uvažování. To je problém zásadní.
Vláda zmenšila plochu akceleračních oblastí pro výstavbu obnovitelných zdrojů na jedenáct procent původně navržené výměry a bije se za to v prsa, Turek i Macinka. Jenže je to prohra. Plocha je menší, ale spojena s masivní výstavbou větrníků zůstane právě tahle vláda a jména těchhle lidí; obhajoba, že se brzdilo a zavedlo se toho málo, nikoho v budoucnu zajímat nebude. Postoj motoristů v té chvíli totálně převálcoval premiér a neméně tak vicepremiér.
Věcně je to přitom šílenství ekonomické, energetické i ekologické: na sluneční elektrárny jsme příliš na severu, na větrné příliš na jihu. Málo co tak popuzuje jako pohled na větrníky při příjezdu k Vídni nebo k Berlínu — a ty jsou proti těm zdejším ještě malé. Ty, co mají stát u nás, mají mít 250 až 270 metrů, tedy pět nuselských mostů na sobě. Zbývá jediná praktická rada: nesmíte volit tuhle vládu. I když ta minulá by byla ještě horší.
Kluby a party místo politických stran
Není to ale prohra jedné vlády, je to prohra celého našeho politického systému. Chybí vážné politické strany, kterým jde o zásadní ideové věci; místo nich tu jsou skupinky kolem několika výraznějších lídrů — kluby a party, ne strany v původním slova smyslu.
V devadesátých letech bylo nemyslitelné, aby se každé úterý ráno nesešlo užší grémium, tedy vedení strany, a každý čtvrtek nebo pátek širší grémium i za účasti ministrů. Dvakrát týdně, bez výjimky, a každá věc se prodiskutovala. Nic takového dnes neexistuje. Strany nemají základnu, která by vůbec dokázala vygenerovat někoho, kdo by na danou věc měl vlastní názor.
Dotace jako nová beznaděj
Jak těžké je vzdorovat tlaku evropských institucí, se dá doložit vlastní zkušeností. Lisabonská smlouva byla ratifikována až v listopadu 2009, jako poslední ze všech členských zemí Evropské unie a teprve poté, co byly vyčerpány všechny možnosti, jak proces legálně pozdržet — s konstatováním, že Česká republika tím okamžikem ztrácí svou suverenitu. Přenos pravomocí státu na mezinárodní organizaci přitom Ústava připouští v článku 10a, k ratifikaci takové smlouvy ale žádá souhlas Parlamentu.
Bojovat se muselo a bojovat se musí dál; dnešní vláda má pocit, že do jisté míry bojuje, jenže nedostatečně. Nad vším totiž visí hrůza evropských dotací. Komunismus byl definován dotacemi: ceny byly nesmyslné, takže musely existovat dotace, které vyrovnávaly totální odlišnost cen od nákladů. Vedle vlastnických vztahů to byla hlavní zrůdnost komunistické ekonomiky.
A Evropská unie nás — zejména v energetické politice — vrací do stejné beznaděje: dotace jsou dominantním prvkem a Brusel jimi financuje právě ty vlády, které by se snad chtěly bránit. Nebudete poslouchat, nedostanete. Celá debata o bláznivých dvěstěpadesátimetrových větrnicích je proto ve skutečnosti debatou o tom, že je to sice hrozné, ale bez nich by nepřišlo deset nebo dvacet miliard — a to by premiér Babiš nikdy nedovolil. Čirá iracionalita. Táž koalice by přitom rozhazování miliard první vyčítala někomu jinému.
Parlamentní demokracie a experimenty s volbami
Odkaz na Ameriku, kde stačilo podepsat výnosy a dotace na tyhle projekty skončily, tady neobstojí. Nemáme prezidentský systém ani většinové volby, jsme založeni úplně jinak. Vůdce národa a země s takovou mocí, jakou má Trump, ostatně neexistuje nikde na světě — a proto tam každou chvíli nějaký soud rozhodne, že jeho rozhodnutí bylo špatné či neústavní. Nic takového u nás možné není.
Z toho ale neplyne přání, aby prezidentský systém vznikl. Jsme parlamentní demokracie a nesmíme připustit, abychom pomalu směřovali k systému prezidentskému nebo poloprezidentskému, o což se, zdá se, hlavně snaží současný prezident.
Přímá volba prezidenta byla tragédií a tragickým omylem naší země. Jednotlivé strany, zejména ODS pod Nečasem, se tehdy bály, že nemají koho postavit a koho propagovat a že se ukáže, jak zvolily špatně — tak řekly, ať si to zvolí občané. Do stejné rodiny omylů patří i snižování volebního věku na šestnáct let: nedělejme věci silou, respektujme tradice a zvyklosti. A na opačném pólu stojí návrh investora Václava Dejčmara odebrat volební právo v posledních osmnácti letech před průměrným věkem dožití, tedy mužům zhruba od sedmasedmdesáti a půl roku a ženám od třiaosmdesáti — návrh, od kterého jeho autor po vlně kritiky nakonec sám ustoupil. Být investorem není pro debatu o ústavnosti kvalifikace, je to antikvalifikace — a takový návrh se brát vážně nedá.
Parlamentní cestou se přitom nepodařilo dosáhnout ani toho, aby vláda reagovala na více než třicet tisíc stížností občanů a starostů k akceleračním oblastem.
Visegrád, trojmoří a polské ambice
Visegrádská čtyřka sehrála historickou roli v jediné chvíli: v roce 2015, kdy se čtyři země postavily proti merkelovskému postoji, že přijmeme všechny, kdo přijdou. Dohromady tehdy vytvořily sílu jedné velké západoevropské země. Dlouho to nevydrželo, ale jistou roli to sehrálo.
Spolupráce musí stát na názorovém základě a na společném zájmu, ne na pohledu do mapy. Nadšení pro myšlenku trojmoří, na které člověk při každé návštěvě Polska naráží, není žádný pokus o dobro v Evropě — je to pokus zvětšit moc Polska a udělat z něj regionální mocnost, nic jiného v tom není. Polsko pošilhává po své minulosti, kdy mu patřil kus Ukrajiny a kus toho a onoho, a je z toho smutné.
Polsko je navíc dvojaké a vždycky bylo. Ve Vratislavi nebo v Krakově má člověk pocit, že je to od Vídně neoddělitelné; kousek dál na východ a na sever už je to jinak.
Co ty čtyři země kdysi spojovalo, byl prožitek z komunismu — díky němu se na začátku devadesátých let podařilo vytvořit CEFTU, středoevropskou zónu volného obchodu, ve chvíli, kdy vypadlo Rusko a západoevropské země s námi obchodovat nechtěly. Nic jiného než CEFTU a rok 2015 ta čtveřice za posledních dvacet až třicet let nedokázala. Dokud se nenajde nové sjednocující téma, nemá smysl koukat do mapy a říkat, které dvě nebo tři země se k sobě hodí.
Migrace je důsledkem sociální politiky
Jedna věc je hraniční otázka, tedy nedostatečná kontrola hranic. Klíčová je ale politika sociální. Dokud budeme platit každého migranta, budou se sem lidé dostávat — povoleně i nepovoleně, přes moře i přes hory. Představa, že to uhlídáme na hranicích, je málo realistická.
Příčinou migrace je sociální politika. Když to jednou zaznělo na Evropské radě, málem omdlívali všichni přítomní prezidenti a premiéři. Dokud neskončí vyplácení podpor, jak to vidíme u Ukrajinců, kterým se tu právě díky nim velmi daří, budeme mít migranty nepřetržitě.
Normální je nemigrovat, migrovat je nenormálnost. Po téhle větě zašumí sály v celé Evropě a nikdo neví, co si s ní počít. Výlet nebo krátkodobá práce jsou něco jiného, ale vytrhnout se ze svých kořenů a žít v tramtárii normální věc není. Popsala to ostatně dávno literatura — Houellebecqovo Podvolení, Raspailův Tábor svatých, u nás Vondruškova Kronika zániku Evropy. Křehký sociální smír může pominout velmi záhy, pokud Británie ani Francie svůj přístup nezmění.
Ideologie ve školách a klesající vzdělanost
Direktiva je slovo, které Evropská komise používala odjakživa; nám jen připomínalo komunismus, tak jsme ho nechtěli brát. Podstatnější je, že jsme podlehli několika ideologiím: multikulturalismu, globalismu, environmentalismu neboli zelené ideologii, k tomu genderismu a nejspíš ještě dalším. Jsou to světonázorové postoje, které se Evropanům výukou, školou a vnucováním názorů už od mateřské školky nacpaly do hlavy. Proto se musí začít právě tady — školství je naprosto dominantní.
V něm ale tahle vláda nedělá nic lepšího než ty předchozí. Volbou ministra Plagy říkáme, že celý problém vůbec nebereme vážně, a to je jedno z největších selhání téhle vlády. Obě menší koaliční strany zřejmě pochopily, že s oblibou, které se ministr těší u premiéra Babiše, nic nezmůžou, a rezignovaly. Absolutně mimo jsou v téhle vládě dva resorty: školství a zdravotnictví.
Pokles úrovně našich žáků je přitom nejen hmatatelný, ale už i měřitelný — sugestivní otázku, jestli si to vůbec dokážeme přiznat, klade i text Ivo Strejčka o cestě k nevzdělanosti. Odpověď zní: nedokážeme. Neurolog Pavel Kalvach k tomu dodává, že bez značného intelektuálního úsilí, kterého nemusí být schopen každý, nás čeká jasný pokles vzdělanosti, a že lepší úrovně dosahují mladí lidé ve společnostech, které zdaleka nejsou tak otevřené a demokratické jako ta naše, typicky v některých asijských zemích.
Je to paradoxní a absurdní, ale ani za toho hrozného komunismu nebylo vzdělání tak potlačeno jako dnes. Tehdejší absolvent mohl mít při setkání s kýmkoli ze západní Evropy nebo z Ameriky pocit, že jsou na stejné úrovni — a leckdy věděl víc. K tomu se přidává protežování takzvaných měkkých oborů: genderové stereotypy ve Ferdovi Mravencovi Ondřeje Sekory nebo souvislost mezi osobností majitele a behaviorálním profilem jeho kočky jako témata závěrečných prací. S tím se atomová elektrárna postavit nedá, a proto má smysl protestovat ve vědeckých radách vysokých škol proti drtivé většině návrhů nových oborů a výzkumných směrů.
Transformace školství se nezvládla od začátku, stejně jako se nezvládla transformace kultury. V obou oborech se žádná transformace nedělala a nebyli tu ani žádní její nositelé; začalo se normálně vládnout po staru a tak to zůstalo. Priority ležely jinde — největší revoluce byla politická a hned s ní ekonomická. Že na další obory dojde, se předpokládalo, a kdyby tehdy nepřišlo to, čemu se říká sarajevský atentát, a vláda neskončila, byly na řadě školství, zdravotnictví i penzijní reforma. Nakročeno k tomu bylo.
Co jde změnit a v jakém horizontu
Ke každé otázce po řešení patří doplněk: v jakém časovém horizontu? Ekonomie dělí čas na období krátké, střední a dlouhé, a odpověď platí vždycky jen v některém z nich.
Co se s tím dá udělat v krátkém období? Nic. Nalejme si čistého vína — krátkodobě z toho není řešitelné nic. Ve středním období je možné o tom začít mluvit a dělat první přípravné práce; jakákoli skutečná změna spadá až do období dlouhého. Kolik desítek let to je, ekonomie neříká.
V rámci existující situace přitom existují tisíce mezikroků, které by byly užitečné — dá se organizovat a vládnout lépe a může se stát, že současný ministr školství z nějakých důvodů vypadne a přijde někdo o kousek lepší. Ale představa, že se v dohledné budoucnosti změní podstata věci, reálná není.
Závěr
Naděje a jistý prazáklad optimismu jsou správné, stejně správné je ale být realistou, klást si realizovatelné cíle a přesně vědět, co je změnitelné v krátkém, co ve středním a co až v dlouhém období. Ostatně na jedné vídeňské akci v raných devadesátých letech shrnul slavný německý ekonom odpolední debatu poznámkou, že z pronesených slov cítí jistý pesimismus — a připojil německé přísloví, které se nezapomíná: Optimismus ist Pflicht. Optimismus je povinností.
