Pietní připomínka 21. srpna se letos proměnila v politický výstup. Projev, který ze sporu o financování veřejnoprávních médií udělal obdobu sovětské okupace, není řečnickou nadsázkou — je to nehoráznost vůči lidem, kteří rok 1968 skutečně zažili. Vedle toho zbývá v české politice dost věcí, které si zaslouží klidnější pohled: první Země živitelka pod novou vládou, schodek mířící ke čtyřem stovkám miliard a německé volby, které se pokusí přepsat mapu evropské pravice.
Země živitelka poprvé pod novou vládou
Šestatřicátá návštěva českobudějovického agrosalonu v podání Václava Klause posloužila jako dobrý srovnávací vzorek. Letošní ročník byl první pod taktovkou nové vlády a rozdíl byl slyšet hned v úvodních projevech. Ministr zemědělství mluví se zemědělci jejich jazykem, protože je od fochu — na rozdíl od předchozích lidoveckých ministrů, kteří resort řídili spíš jako teologové než jako lidé z oboru. Premiérovo vystoupení bylo věcné a po šesti úvodních projevech nebyl jediný důvod ťukat si do čela.
Odborná veřejnost cítí, že se něco děje, a čeká. To je zároveň riziko: očekávání mohou být větší, než co je tahle vláda schopná splnit, a zklamání pak přijde o to tvrději. Posun ale evidentní je.
Zvláštní kapitolou byla prezidentská návštěva. Hlavní program agrosalonu se odehrává od čtvrtka do soboty, kdy jsou veřejné dožínky. Prezident Pavel dorazil až v pondělí odpoledne, tedy ve chvíli, kdy většina vystavovatelů už sundávala své boudy. Načasování mimo hlavní dny je samo o sobě sdělením o tom, jakému publiku se hlava státu raději vyhne.
Přirovnání k okupaci, které nemělo zaznít
Titulky médií z toho udělaly obecné odsouzení celého projevu, ale jádro problému je konkrétnější. V projevu před budovou Českého rozhlasu k 58. výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy zabrala zhruba třetina prostoru pasáž, která přirovnala dnešní debatu o novém zákoně o Českém rozhlasu a České televizi k roku 1968 — tedy k době, kdy redaktoři vysílali pod namířenými samopaly okupantů. Taková paralela není nadsázka, je to nehoráznost.
Vadí na ní dvojí. Za prvé stojí na falešném předpokladu, že vláda chce Českému rozhlasu a České televizi vzít jejich veřejnoprávní charakter. Debata o financování je něco úplně jiného a zaměňovat obojí je nesmysl. Za druhé takové srovnání ponižuje ty, kdo srpen 1968 zažili na vlastní kůži nebo ho mají ve svém blízkém okolí.
Nejde přitom o výrok, který by šlo mávnutím ruky odbýt jako skandální exces někoho nepodstatného. Hlas prezidenta republiky je relevantní bez ohledu na to, co si o jeho obsahu kdo myslí — působí, hraje roli ve veřejném prostoru a ovlivňuje. Právě proto ho nelze podceňovat. A protože ta pasáž tvořila významnou část projevu, těžko šlo o náhodu. Kdo si projevy píše sám a nechává si je připomínkovat kolegy, ví, že takhle exponovaná pasáž je vždycky výsledkem rozhodnutí, ne přeřeknutí.
Pískot před rozhlasem a co se z něj dělá
Pískot na kohokoli je nepříjemný a bylo by lepší, kdyby se nepískalo na nikoho. Rozdíl je ale v tom, jestli člověk akci sleduje přímo, nebo si projev v klidu přečte. A především: u každé zprávy o pískotu by mělo zaznít, kolik lidí vlastně pískalo.
Prostor před budovou Českého rozhlasu není důstojné místo na projevy. Čtyři metry od řečníka jezdí tramvaj a žádná masa lidí se tam vejít nemůže. Stačí, když přijde pár zaměstnanců rozhlasu s transparenty od jednoho a téhož grafika. Podle Klausova čtení šlo právě o ně, ne o veřejnost, která by přišla uctít symbol roku 1968.
Podobně vypadá i případ předsedy Poslanecké sněmovny Okamury. Podle jeho vlastního popisu tam bylo pár lidí, tři nebo pět, kteří zakřičeli jednu větu — a nic dalšího se nedělo. V médiích z toho ale byla zpráva, že na předsedu Sněmovny pískali. Celá ta kategorie zpráv je proto krajně sporná.
Válku pamatuje jediný evropský státník
Připomínka okupace by měla mít jiný rozměr ve chvíli, kdy se pár set kilometrů od českých hranic válčí, létají drony a umírají lidé. Jenže lidé zapomněli a válka je pro ně něčím nepředstavitelným. To neprožití je nebezpečnější než samotné zapomínání.
Pozoruhodný pohled nabídl obsáhlý rozhovor srbského prezidenta Vučiće pro jeden švýcarský týdeník. Vučić v něm cítí ve vzduchu válku a argumentuje pro eskalaci na Ukrajině. Zaznělo v něm i to, že je mezi fungujícími hlavami evropských států jediný, kdo válku zažil — prošel tím, co se odehrávalo v Jugoslávii v první polovině devadesátých let. Pro zbytek evropské politické scény je válka slovem z médií, ne prožitkem.
Jeho čtení situace je pesimistické: ani jedna ze stran není připravena couvnout, takže zbývá jediná cesta — eskalace, k níž podle něj dojde, možná až po zářijových volbách v Rusku. Člověk by čekal, že právě neúnosnost dalšího pokračování je důvodem sednout si k jednacímu stolu. Jenže aby si obě strany mohly dobrovolně sednout, na to velcí Evropané typu německého kancléře, francouzského prezidenta a britského premiéra nepřistoupí — udělají všechno pro to, aby do soukolí nasypali písek.
Spekulace o tom, co znamenala nedávná návštěva v Moskvě, zatím nemají oporu. Jisté je jen tolik, že se tam nejezdí na prohlídku města. V dnešním světě někdo z delegace dřív nebo později prokecne to či ono a v médiích se to objeví; do té doby je namístě vyčkat.
Odměna na hlavu prezidentova syna
V médiích se objevily zprávy o tom, že na hlavu syna Donalda Trumpa byla údajně vypsána odměna deset milionů dolarů. Lidé jsou dostatečně šílení a vždycky se najde někdo, kdo je ochoten takovou sumu dát — vyloučit to nelze. V civilizovaném světě jde ale o metodu prakticky neznámou.
Česká politická zkušenost nic srovnatelného nenabízí. Kariéra, která zahrnuje post premiéra, předsedy Poslanecké sněmovny, ministra financí i prezidenta, znamenala řadu politicky extrémních situací — ne však tohoto druhu. Válka je jiná dimenze než všechno, co jsme tady zažili. Právě proto by se všichni domácí siláci, kteří by chtěli válku vyřešit tím či oním způsobem, o to neměli pokoušet.
Zeman koketuje s návratem, Klaus ne
Zprávy o tom, že Miloš Zeman přemýšlí o další kandidatuře na prezidenta, byly sice spekulativní, ale on sám připustil, že ho ta představa v hlavě dráždí. Otázka je, jestli to myslí vážně, nebo jestli jde o jeden z jeho bonmotů. Že o tom přemýšlí, vážně nejspíš myslí — je to člověk nenasycený a rád by ještě něco takového zkusil.
Nabídka, aby se druhý bývalý prezident přidal a funkci si rozdělili, ale narazila. Václav Klaus ji odmítl jednoznačně: dneska to není jeho situace — a nejspíš ani Zemanova.
Sasko-Anhaltsko a samozřejmá nálepka extrémistů
O tom, že v Sasku-Anhaltsku vyhraje AfD, není sporu; otázkou je, o kolik — a co se do voleb ještě v německých médiích vyvalí za skandál. Logika parlamentní demokracie přitom velí, aby nejsilnější strana dostala šanci podílet se na zemské vládě. Ne na celoněmecké, na zemské. Čím déle to budou brzdit zaběhané staré strany, které mají mezi německou veřejností mizivou podporu, tím víc bude pozice AfD posilovat a tím napjatější celá situace bude.
Zarážející je samozřejmost, s jakou dnešní noviny píší o „extremistické pravicové straně AfD“ — aniž by autor tu nálepku jakkoli vysvětloval. Osobní zkušenost Václava Klause z několika akcí AfD, kde byl hostem, vypadá jinak: kéž by ta strana byla pravicová, ale nic pravicového na ní není, a pokud tak trochu začínala, dnes už to vymizelo. Ani nic extremistického se uvnitř neodehrávalo — všechny ty akce proběhly naprosto normálně.
Podivné bylo to, co se dělo venku. Levicová antifa se domáhala vstupu do budovy, kde se akce konala, takže hosta odváděli zadními dveřmi a odjížděl zezadu. Kdyby cokoli podobného dělal někdo z pravice, byli by dávno všichni ve vězení. Levice má v Německu v tomhle ohledu obrovskou výsadu.
Německo jako celek se po jedněch zemských volbách neotočí. Výsledek ale posune politiku v jedné zemi a bude impulzem pro další volby, které Německo letos ještě čekají. Posun bude evidentní.
Rozpočet, který se bojí sáhnout do výdajů
Schodek státního rozpočtu příští rok vzroste z letošních 310 miliard korun; ministryně financí slibuje, že zůstane pod čtyřmi sty miliardami, což se má počítat za úspěch. Dokud se ale tahle vláda neodváží sáhnout do rozpočtových výdajů, nesplní základní úkol, pro který byla zvolena. Kam přesně státní peníze tečou a jak schodek vzniká, ukazuje přehled o rozpočtu a daních.
Přesně o tuhle odvahu jde i ve sporu o veřejnoprávní média. Generální ředitel České televize Hynek Chudárek popisoval, jaká hrůza se na televizi blíží, a hlavním argumentem bylo, že by se musela pozastavit rekonstrukce zpravodajského pracoviště, odložit přesun brněnské redakce ze Židenic do Líšně a ukončit provoz laboratoří. Jenže myšlenka, že když nejsou peníze, pozastaví se investice tohoto typu, je jediné možné řešení situace. Pokud se to generální ředitel televize neodváží říct nahlas, neměl v té funkci nikdy být.
Že nelze žít nekonečně na dluh a ten dluh pořád zvyšovat, ví každé malé dítě. Politiku to nechává chladnou. A hranice čtyř set miliard? Sliby, plány a cíle tohoto typu jsou postavené na hlavu. Když Evropská unie — respektive ještě evropské společenství — vystřelila v maastrichtské smlouvě myšlenku, že maximální představitelný deficit státního rozpočtu jsou tři procenta HDP, mávl tehdejší ministr financí rukou: taková suma byla nepředstavitelná, k té hranici se přece nelze ani přiblížit. Přiblížení si šlo představit jen jako extrém skutečné války, kdy tady padají bomby, nebo potopy světa. Přitom žijeme v docela normálním světě — kromě toho, že pár týdnů nepršelo, všechno funguje a lidé masivně létají k teplým mořím. Vyšší deficit je za těchto okolností strašlivá chyba.
Závěr
Spojnicí všech těchto témat je jedna vlastnost: zaměňování slov za skutečnost. Debata o financování médií se vydává za okupaci, pár zaměstnanců s transparenty za veřejnost, tři výkřiky za pískot na předsedu Sněmovny, nevysvětlená nálepka za popis politické strany a schodek pod čtyřmi sty miliardami za rozpočtový úspěch. Válka pár set kilometrů odtud je zatím jediná věc, kterou zaměnit nelze — a právě proto o ní nejmíň mluví ti, kdo by měli.
Nejbližší veřejné vystoupení míří do kláštera ve Vyšším Brodě, kde se koná konference na téma, co je a co není katolická tradice; text úvodního pozdravení bude v němčině i v českém překladu na webu IVK.
