Zemské volby v jedné německé spolkové zemi obvykle nikoho za hranicemi nezajímají. Tentokrát ale AfD v Sasku-Anhaltsku zvítězila se ziskem 43,8 procenta hlasů, volební účast vyskočila k osmdesáti procentům a české komentáře, které na výsledek navázaly, prozradily o svých autorech víc než o německých voličích.
Prvňáčci, fotografie prezidenta a kampaň, která teprve začíná
První dáma vyrazila prvního září do terénu zkoumat bojovou připravenost žáků prvních tříd. Kromě drobných dárků nechala ve třídě i fotografii hlavy státu. Podobizna prezidenta nad lavicemi šestiletých dětí je detail, ke kterému netřeba dodávat komentář; stačí tisková fotografie z letošního zahájení školního roku.
Do stejného týdne spadá i další milník, tentokrát z bitcoinové kauzy: dárce, který loni věnoval státu kryptoměny za miliardu korun, svůj dar odvolal pro nevděk. Ministerstvo spravedlnosti mezitím většinu mincí rozprodalo v aukcích a tvrdí, že se vracet nebudou, protože jsou zablokované kvůli trestnímu řízení. Spor tak dostal další patro a s ním i účet za právníky.
A protože se pomalu rozjíždí i kampaň před obhajobou prezidentského mandátu, objevuje se otázka, jestli sponzory hlavy státu neopouští chuť pokračovat. Nic tomu nenasvědčuje — pod kotlem se spíš přikládá. Zatím jde o dělostřeleckou přípravu; hlavní bitva teprve přijde.
Rozhovor s falešným účtem, o kterém psali i ti, kdo originál ignorují
Petr Macinka poskytl rozhovor lidem, kteří se vydávali za anonymního internetového autora Thomase Pauknera. Aktivisté z toho pak udělali happening o tom, jak chráněná osoba podcenila vlastní ochranku, a záznam pustili do světa.
Zajímavější než samotná léčka je ovšem to, co následovalo. Informace, že Macinka mluvil s falešným Pauknerem, se během pár hodin objevila prakticky ve všech velkých médiích — včetně těch, která jinak Pauknerova zjištění soustavně přecházejí mlčením. Zázraky se v české politice zjevně dějí. Předseda ODS Martin Kupka o tom začal psát na sociální sítě okamžitě, zjevně z nedostatku důležitějších témat.
Schodek 389 miliard a otázka, kdo bude škrtat
Návrh rozpočtu se schodkem 389 miliard korun jde jen těžko dohromady se slibem o směřování k vyrovnaným veřejným financím. Motoristé dali najevo, že o čísle chtějí ještě mluvit, a hnutí ANO by tu debatu mělo vzít vážně — v současné situaci je dobrá každá miliarda dolů. Jak schodek vzniká a co v rozpočtu drží mandatorní výdaje, shrnuje přehled státních financí v praxi.
Slibované osekání neziskového sektoru zdaleka nedosáhlo ohlášených rozměrů. Nejde o částky, které by schodek srazily o desítky miliard, ale platí korunka ke korunce — a některým příjemcům veřejných peněz by práce prospěla víc než další čerpání.
Námitka, že kritizovat schodek je snadné a že by měl každý kritik říct, kolik by škrtl sám, zní logicky. Jenže o snižování deficitu mluví každý, kdo je v opozici, a jakmile se dostane do vlády, dělá pravý opak. Obsluha státního dluhu nás jednou dožene a v tu chvíli už se nikdo ptát nebude — škrtat se bude všude a nemilosrdně. Že se přitom tlačí na růst výdajů na obranu, situaci objektivně neusnadňuje. Spory se přitom vedou i o mnohem menší položky, třeba o tři miliardy, které podle resortu školství chybějí na zákonné financování soukromých a církevních škol.
Sasko-Anhaltsko: rekordní účast a prolomená bariéra
Předvolební situace v Sasku-Anhaltsku byla napínavá a pokusy výsledek zvrátit nechyběly. Nakonec z toho byl náskok, který nešel zpochybnit: AfD 43,8 procenta, CDU propad na 17,2 procenta, 39 z 83 křesel pro vítěze a většina, na kterou to i tak nestačí.
Podstatnější než samotná čísla je účast. Vyšplhala se k osmdesáti procentům, tedy zhruba o sedmnáct bodů výš než minule. Neplatí tedy oblíbená výmluva, že voliči takzvaně demokratických stran zůstali doma a výsledek za ně rozhodli populisté s extremisty. Lidé přišli — a rozhodli takhle.
Sasko-Anhaltsko má něco přes dva miliony obyvatel, takže by se dalo mávnout rukou. Jenže tady padl především psychologický blok. Spousta lidí měla s volbou AfD problém kvůli nálepkám, které kolem ní létaly. Teď mohou vidět, že se nekonalo zemětřesení ani apokalypsa, a tahle bariéra může padnout i v dalších zemích, případně ve volbách spolkových.
Kdo AfD volil: pohled podle věku
Ke koloritu voleb u nás i v zahraničí patří několik pevných narativů. Ten nejoblíbenější říká, že když volby dopadnou takzvaně blbě, můžou za to staří nevzdělaní lidé z venkova. Data z Německa tuhle konstrukci rozcupovala.
Podpora CDU roste s věkem — nejsilnější je u nejstarší generace, zatímco u nejmladších voličů se propadá k pěti procentům. AfD naopak nejvíc bodovala u středních ročníků a mimořádně silná byla mezi mladými muži, kde ji volila skoro polovina; u žen stejného věku to byly zhruba dvě pětiny. Mezi nejmladšími si přitom slušně vedli i Zelení a Levice.
Kdyby se tedy naplnil nápad odebrat volební právo lidem nad určitou věkovou hranicí, ubylo by hlavně voličů CDU a AfD by relativně posílila. Univerzální spásné rady mají tenhle zvyk: v okamžiku, kdy je přiložíte na realitu, začnou pracovat proti tomu, kdo je vymyslel. A je příznačné, že o odebrání volebního práva mladým, kteří houfně volí zelenou levici, nikdo neuvažuje.
Fotografie jedné školní třídy
K vysvětlení, proč mohou strany jako AfD nebo britská Reform Party uspět, někdy stačí jediná fotografie školní třídy z aktuálního školního roku a chvíle na počítání. Politici a média, kteří v takových stranách vidí katastrofu a konec světa, se dívají na cosi úplně jiného než jejich voliči.
Mlčení u piva a úředníci, kteří přežili vládu
Nálada společnosti se z bublin na sociálních sítích poznat nedá — každá bublina má vlastní jasno. V reálném životě navíc narazíte na to, že se lidé o politice bavit nechtějí. Ani s kamarády, ani v rodině: vědí, že vyslovený názor může skončit konfliktem, a tak raději mlčí.
A právě tady leží skutečné ohrožení demokracie. Ne v tom, že se dva chlapi pohádají u piva o politice — to demokracie zvládne. Ale v tom, že si lidé začnou vzpomínat na doby, kdy bylo lepší nic neříkat, dělat si svoje a neznelíbit se. Jediné spolehlivé měřítko autentické nálady pak zůstávají volby.
Jenže i po volbách přichází vystřízlivění. Na úřadech dál sedí lidé, kteří tam byli za minulé vlády, novému politickému zadání házejí klacky pod nohy a místo plnění úkolů vysvětlují, proč to nejde. A nikdo není schopen nebo ochoten se jich zbavit. To, co Donald Trump pojmenoval jako deep state, není konspirační teorie — je to jen pojmenování pro úřednický aparát rezistentní vůči výsledku demokratických voleb. Brzdí to u nás stejně jako v Německu, Británii i Francii.
Kupkovy nálepky proti nálepkování
Příspěvek Martina Kupky k německým volbám je učebnicová ukázka žánru. Začíná tezí, že extremisty neporazíme nálepkami ani předstíráním, že problémy neexistují, a pokračuje výzvou k tvrdé migrační politice, bezpečnosti a menšímu množství regulací. Vzápětí ovšem rozdá nejméně čtyři nálepky: extremisté, autoritář, radikálové a popírači klimatické změny.
Tvrdá migrační politika z úst strany, která čtyři roky seděla ve vládě, je zvláštní žánr sám o sobě. Byl to čas migračního paktu, o jehož vyjednané výjimce pro Česko se vedl dlouhý spor, protože ji nikdo neviděl — a při hlasování o paktu se Česko nakonec ve všech bodech zdrželo. Méně regulací zase těžko slibuje strana, za jejíhož vládnutí Brusel odmávl ETS2 — a živnostníci si na úbytek předpisů z těch let nevzpomenou.
Nejde ani tak o obsah jako o načasování: problémy se neměly pojmenovávat v opozici, měly se řešit ve vládě. Kdo čtyři roky nesl odpovědnost a dnes vypráví, co všechno by se mělo, nabízí voliči pohádku. Přesně proto rostou strany, které svou důvěru ještě nestihly zklamat.
Nostalgie po starých časech
Petr Fiala označil výsledek za politické zemětřesení, jehož příčiny jsou hlubší než jen ekonomické, a nabídku AfD popsal jako děsivou směs nacionalismu, nereálných slibů, nostalgie po starých časech, strašení budoucností a proruských nálad. Dodal, že demokracii lze udržet jen tím, že si přiznáme, že je ohrožená.
Z takového popisu vychází voličem AfD blázen, který podlehl iluzi o návratu v čase. Průzkumy mezi tamními voliči přitom ukazovaly jako hlavní motiv něco docela jiného: pocit, že se ve vlastní zemi už necítí doma. Nostalgie po časech, kdy Německo vypadalo jako Německo se všemi tehdejšími nedostatky, je pak legitimní pocit, ne psychiatrická diagnóza.
Kdo tenhle pocit shodí posměškem, ukazuje jen to, jak daleko je od reality. Lidé neztrácejí vazbu na stát proto, že se radikalizují. Ztrácejí ji proto, že jim stát bere peníze na daních a zároveň jim vzkazuje, ať do politiky nekafrou, protože jí nerozumějí — a když budou volit špatně, dostanou nálepku. Problém tedy neleží na straně lidí, ale na straně státu, který místo služby moralizuje a mustruje. Podobně mimo je i kancléř Merz, jehož vyjádření k výsledku běží po stejné koleji.
Dron, botnety a takzvaná vůle Němců
Nejpozoruhodnější výklad německých voleb nabídla europoslankyně Gregorová. Podle ní byl dron nasazen krátce před volbami záměrně: kdyby vybuchl, rozjelo by se dvouměsíční vyšetřování, vyvolalo by emoce a strach — a ze strachu prý těží extremisté, tedy AfD. K tomu přidala botnetovou síť Matrjoška, která na sociálních sítích zaplavuje diskuse komentáři neexistujících účtů ve prospěch AfD. Závěr: myslet si, že jde o vůli reálných Němců, je omyl, protože všechno je zmanipulované a v hybridní válce Rusko vyhrává.
Ten dron skutečně existoval — na letišti v Lipsku byl v srpnu nalezen stroj s výbušninou a německá vláda na začátku září operaci veřejně přisoudila Rusku. Jenže mezi touhle událostí a tvrzením, že svobodná volba téměř osmdesáti procent voličů není žádnou vůlí Němců, zeje propast. Ve chvíli, kdy demokrat vysvětlí demokratický výsledek botnetem, přestal argumentovat fakty a začal si zachraňovat obraz světa. Ostatně u Nord Streamu se roky opakovalo, že to udělali Rusové, a kdo o tom pochyboval, byl označen za proruského — vyšetřování nakonec zamířilo docela jinam.
Pražské preference před podzimními volbami
Zářijový průzkum voleb do pražského zastupitelstva ukazuje těsné vedení hnutí ANO s 23,3 procenta před hnutím STAN s 22,6 procenta. Koalice Spolu pro Prahu má 13,9 procenta. Volby se konají v říjnu.
Časy, kdy se říkalo, že v Praze by za ODS vyhrála i tenisová raketa, jsou nenávratně pryč — dnes tam občanští demokraté nevyhrají, ani když se spojí s TOP 09. A pak je tu černý sloupeček: 10,8 procenta pro Piráty. V Praze tedy existuje bezmála jedenáct procent lidí, kteří jsou po osmi letech pirátského vládnutí městu ochotni hodit stejný hlas znovu. Kdo ještě chce mluvit o blbém voliči, má tady dobrý výchozí bod k zamyšlení.
Vyskakovat si na Němce není totéž jako na Maďary
Otázka, jestli by Brusel v případě velkého spolkového úspěchu AfD sáhl po sankcích za ohrožení právního státu, má jednoduchou odpověď. Vyskakovat si na Maďarsko, když jste v přesile, je snadné. Vyskakovat si na Německo, které je v Evropské unii hlavním hybatelem, snadné není — a v atmosféře, kdy se nálada v Evropě mění, ještě míň. Pravděpodobnější je, že by se Brusel nějakou dobu jen vzpamatovával.
K tomu je potřeba připočíst možný úspěch Marine Le Pen ve Francii i to, že ani ve Španělsku nepanuje se současnou vládou spokojenost. Karta se obrací. Přesto platí, že jedna vlaštovka jaro nedělá a těch vlaštovek bude potřeba víc.
Rok 2015 a nálepka místo řešení
S nálepkami je jeden zásadní problém. Když v roce 2015 začala migrační krize, každý, kdo se racionálně postavil proti neřízené migraci z kulturně odlišných zemí, dostal okamžitě nálepku rasisty, nacisty nebo xenofoba. Docílilo se tím jediného: nálepky ztratily význam. Kdo dnes uvede věcné argumenty, nedostane protiargumenty, ale zase jen nálepku — a ta jakoukoli diskusi ukončí.
Deset let se tak neplodně ztrácel čas. Přitom to nejjednodušší řešení, po kterém se tehdy sáhlo, znělo: pustíme sem všechny a kritikům zavřeme pusu. Nevyžadovalo žádnou odvahu, na rozdíl od kteréhokoli jiného postupu. Australský model, kde ten, kdo připluje po moři, azyl nedostane, vzal pašerákům byznys a zastavil umírání na moři. Evropa mohla vyslat stejný signál a nevyslala ho — kvůli jednostrannému rozhodnutí Angely Merkelové, které nastavilo kurz na roky dopředu a poznamenalo i státy, jež s ním nesouhlasily.
Německo za éry, kterou u nás média vynášela do nebes, udělalo přinejmenším dvě obří chyby: odstřihlo se od jaderné energetiky a rozevřelo náruč. A protože si Němci sami nesou tíhu minulosti a mají pocit, že se pořád musí omlouvat, zvolili variantu, která od nich žádnou odvahu nežádala.
Britové, kteří si začali hlídat pobřeží sami
Na síti X kolují záběry z Velké Británie, kde vznikly skupiny zakuklených dobrovolníků, kteří se rozhodli hlídat vodní hranice sami. Když stát lže a nebrání vlastní hranice, nemůže se divit, že si lidé začnou brát spravedlnost do svých rukou.
Nejde o radikalizaci bez příčiny ani o podlehnutí botnetům. Lidé sahají po vlastním řešení až ve chvíli, kdy ztratí jistotu, že jim spravedlnost a bezpečí zajistí stát, který si ze svých daní platí.
Keci v kleci
Vít Rakušan k německému výsledku napsal, že je nebezpečné, když demokraté přenechají populistům témata jako migrace nebo palčivé sociální otázky, a že je místo pohoršování nad úspěchem extremistů potřeba přicházet s vlastními realistickými a udržitelnými řešeními, abychom v Česku nedopadli jako Sasové.
Jenže čtyři roky byl ministrem vnitra. Neměl co představovat — měl konat. Jeho konáním byl mimo jiné migrační pakt: nejdřív se prsil vyjednanou výjimkou pro Česko, o které pak roky nikdo nevěděl, kde je, a při hlasování se česká vláda zdržela — pro pakt, který vychvalovala do nebe, nezvedla ruku. Tenhle vzorec je pořád stejný: ve vládě nedělat nic, v opozici psát na sociální sítě o realistických a udržitelných řešeních. Sama ta slova přitom nemají obsah — je to portfolio floskulí, ze kterého se po každém výprasku vybírá jedna do srdceryvného příspěvku.
V diskusi pod tím příspěvkem padla odpověď, kterou by si měl přečíst každý autor podobných textů: obyčejní vzdělaní a slušní lidé volí strany jako AfD proto, že když jejich děti přijdou ze školy zbité a oni to chtějí veřejně řešit, jsou v lepším případě označeni za nacisty a v horším mají problémy v práci.
Korespondenční hlasy a rozdíl mezi urnou a obálkou
Zajímavý detail německých voleb: zatímco u urny AfD atakovala hranici padesáti procent, mezi korespondenčními hlasy byl souboj vyrovnaný a CDU tam byla o kousek napřed. Korespondenční hlasování tedy výsledek nezachránilo, ale rozdíl v obou kanálech je natolik výrazný, že by stál za samostatné zkoumání — proč se lidé, kteří přijdou fyzicky k urně, rozhodují jinak než ti, kdo hlasují alternativní cestou.
Vídeňské školy jako tečka za nostalgií
Ke všem těm floskulím o nostalgii patří jedna tečka, tentokrát ze sousedního Rakouska. K islámu se na základních školách ve Vídni hlásí 42 procent žáků, ke křesťanství 33 procent dětí. Kdo si z toho chce dělat legraci a shazovat to jako touhu po starých časech, může. Jen ať se pak nediví, jak dopadají volby.
Závěr
Volby zůstávají jediným způsobem, jak zjistit autentickou náladu společnosti — a zároveň jediným nástrojem, jak s ní něco udělat. Nikdy to nebude růžové a zalité sluncem, ale nemusí to být tak hluboké a nevábné, jak by to s určitou politickou reprezentací být mohlo. Blížící se komunální a hlavně senátní volby budou v tomhle ohledu mimořádně důležité; přesvědčení, že na senátních volbách nezáleží, je právě teď ten nejdražší omyl, kterého se dá dopustit.
