Ke státnímu svátku 28. října vzniklo video ve dvou dílech. První je osobní zpověď: jak se dá během tří desetiletí dojít od mladického obdivu k Václavu Klausovi přes ostrou kritiku až k respektu a proč večerní přenos předávání státních vyznamenání na Pražském hradě vyvolal spíš nevolnost než sváteční náladu. Druhou polovinu tvoří velká část projevu, který Václav Klaus pronesl před budovou, kde byla v roce 1918 vyhlášena republika. Byl to projev státnický a moudrý, který hlavní média přešla.
Od Léčby Klausem k vystřízlivění
Příběh začíná v roce 1991 dokumentem Léčba Klausem. Natáčel se na podnět tehdejšího sekretáře Občanské demokratické strany Petra Havlíka a měl vysvětlit, proč po čtyřiceti letech, kdy komunistický režim uměle vychýlil společenské kyvadlo doleva, potřebuje země pravicovou politiku. Film měl velký ohlas a tehdy pomohl obnovit pravicové myšlení. Mladý a dynamický Klaus měl v tvůrci dokumentu zastánce.
Pak přišel rozchod. Klausovi vyčítal jeho postoje v Evropské unii i kolem Lisabonské smlouvy a sám sebe z té doby dnes popisuje jako zapáleného, horlivého liberála, kterému by se dnes skoro říkalo progresivní svazák. Následovala proměna, kterou by rád nazval vystřízlivěním. Letošní Klausův projev ho zaujal i dojal natolik, že jeho velkou část převzal z videokanálu Institutu Václava Klause. Nejde o omlouvání všech Klausových kroků, jde o souznění v pohledu na dění doma, ve světě a na válečné štvaní. Bývalý prezident podle něj už nahlíží na politiku z perspektivy věčnosti.
Lidé jako Miloš Zeman nebo Václav Klaus, kterým se on i mnozí další kdysi vysmívali, dnes podle něj mluví k době mnohem autentičtěji a střízlivěji. Že bude v roce 2026 na svém kanálu pouštět Václava Klause, by nikdy nevěřil. Dnes říká: děkuji, respektuji, souhlasím.
Vyznamenání z rukou prezidenta, ze kterých se dělalo zle
Po dni stráveném v Pardubicích, kde natáčel partu zedníků, kteří poctivě pracovali a vlastně nevědomky slavili 28. říjen, si večer doma pustil kousek přenosu České televize z Pražského hradu. Prezident republiky Petr Pavel tam předával státní vyznamenání, jak mu svěřuje článek 63 Ústavy. Vydržet se to nedalo, dělalo se z toho zle.
Viděl, jak vyznamenání přebírá geniální herečka a skvělý člověk Iva Janžurová, jak ho přebírá vdova po panu Kuberovi a jak ho za Miloše Formana přebírá jeho vdova Martina Formanová, blízká přítelkyně z filmové fakulty. A v tu chvíli si říkal: vždyť Forman utekl z republiky kvůli lidem, jako je Petr Pavel, kvůli komunistům, kvůli nesvobodě a přetvářce. Teď jeho vdova dojatě přebírá vyznamenání pro režiséra, kterého komunisté z Československa vyštvali, z rukou školeného rozvědčíka a bývalého komunisty. Bizarní doba. Přenos vypnul.
Martina Formanová o jejich přátelství píše i ve své knize Skladatelka voňavého prádla. Ocenění jí ze srdce přeje, jestli by ale z těchto rukou potěšilo i Miloše, jisté není. To už je věc rodiny.
Problematičtí, ale autentičtí proti fasádě
Vztah ke Klausovi zůstává složitý. Občas se potkávali; na jednom večírku týdeníku k němu Klaus přišel, položil mu obě ruce na ramena a zeptal se: „Dobrý den, jak se máte? Vy ještě žijete?“ Celé vyprávění ale míří k jednomu překvapivému závěru: osobnosti typu Miloše Zemana nebo Václava Klause, byť problematické, jsou mnohem autentičtější. Jsou to lidé, kteří mají co říct a mají vlastní názor, na rozdíl od nastrčené fasády, loutky, která ten den rozdávala vyznamenání na Pražském hradě.
Klausův projev se odehrál mimo zájem České televize a hlavních médií. Doporučení zní poslechnout si ho, a to i těm, kdo mají ke Klausovi podobně rozporuplný vztah. Bývalému prezidentovi pak patří velký respekt a poklona za sílu, vitalitu, přímost a čistotu pohledu, s nimiž v tomto věku pojmenovává současnou dobu.
Sedmé setkání u místa vzniku republiky
Václav Klaus v projevu připomněl, že před budovou, kde byla v roce 1918 vyhlášena republika, se jeho příznivci scházejí už posedmé. Tradice vznikla za covidu, kdy se nikam nesmělo a přišla jen hrstka lidí. Za svolání shromáždění a za řeč bez roušky musel Klaus tehdy opakovaně platit pokutu. Na to, co všechno bylo před pár lety zakázáno, se podle něj už zapomíná. Na prvním setkání byl i Milan Knížák, výrazný a autentický Čech, který letos už chybí.
Řečníci podle Klause rádi opakují, že letos je to jiné, a většinou to nemyslí vážně. On to tentokrát vážně myslí. Od loňska vidí dvě zásadní změny: proměnu domácí politické scény a ještě větší proměnu toho, co se děje v Evropě a ve světě.
Domácí scéna: lepší vláda, poražení bez smíření a chřadnoucí státnost
Domácí scéna se podle Klause změnila k lepšímu. Nikdy prý na setkání nepřišlo tolik ministrů jako letos. Hned ale dodal, že mnozí jsou trochu smutní, že se změnila nedostatečně. Loni na stejném místě řekl, že poražení ve volbách se ve spolupráci s mocnými médii snaží budování nové vlády co nejvíc komplikovat. Dnes to podle něj platí o jejím fungování: poražení svou prohru dodnes nepřijali a den co den vytvářejí střety, které vládě škodí.
Příkladem je právě proběhlý spor, který se navenek vykládal jako spor o financování veřejnoprávních médií. Ve skutečnosti šlo podle Klause o druhou televizní krizi za čtvrt století. První prohráli a její důsledky se nesou dodnes. Letošní komunální a senátní volby politickou situaci výrazně nezměnily, konzervativně uvažujícím lidem ale potvrdily smutný fakt, že skutečné politické strany prakticky neexistují.
Jeden dlouholetý přítel mu k svátku popřál všechno nejlepší jemu i „naší chřadnoucí státnosti“. Výraz se Klausovi zdá velmi trefný. Státnost, tak těžce vybojovaná před 108 lety, se podle něj stává pouhou chimérou a samostatnou suverénní zemí jsme už spíš jen ve vlastních představách. Chřadne nedostatečnou domácí péčí i tlakem zvenčí a tato kombinace je smrtící.
Osmadvacátý říjen ve stínu projevu předsedkyně Evropské komise
Projev si Klaus pracovně nazval „28. říjen ve stínu zářijového projevu paní von der Leyenové“. Ten projev mnohé rozlobil, víc se ale nestalo. Svět přechází od unipolárního k multipolárnímu, Evropská unie je tu ale dál a Česko je její součástí. Že se mění i Unie a postavení Česka v ní, se podle Klause bere málo vážně.
Štrasburský projev předsedkyně Evropské komise, kterou Klaus označil za „naši faktickou předsedkyni vlády“, snad mnohým otevřel oči. Autoritativně a vítězoslavně v něm vyjádřila posun, který v Evropě dlouho probíhal bez fanfár. Jeho důsledkem je podle Klause radikální oslabení demokracie i řádu, posílení moci úřednických aparátů, potlačení smyslu národních států, ignorování a šikanování nespokojených občanů a nárůst centralizace. To vše bez vědomého souhlasu obyvatel kontinentu.
Rozhodování v Evropě si podle Klause přivlastnila skupina vyvolených, nikoli přímo zvolených elit. Evropa má potíže všeho druhu a stále rychleji zaostává za rostoucími částmi světa, tyto elity se ale dokonale imunizují proti vlastní vině. Tváří se, že na vině je někdo jiný, jenže v Evropě nikdo jiný nevládne. A kdo se pokusí vládnout jinak, toho se snaží všemi prostředky této možnosti zbavit. Jasným důkazem je podle Klause letošní osud Viktora Orbána.
Válka se stala samozřejmým slovem, mír opovrhovaným
Od loňského 28. října se podle Klause prosazuje mimořádně nebezpečná změna: militarizace veřejného mínění a diskuse a lehkomyslné zahrávání se slovem válka. Televize od rána do noci ukazuje startující letadla, střílející děla, drony, výbuchy, trosky domů a mrtvé. Na válku se připravuje řinčením a šermováním slovy, veřejnost to ale nechává v klidu, jako by se jí to netýkalo. To je nebezpečná krátkozrakost.
Kdo nepřehlíží zkušenosti z minulosti, přirovnává dnešek k roku 1914, kdy zdánlivě okrajová událost kdesi na Balkáně rozpoutala první světovou válku. Z děl Stefana Zweiga, bratří Mannů, Remarqua, Brechta či Romaina Rollanda známe idylickou atmosféru doby, která skutečnou válku netušila, a z fotografií optimistické tváře vojáků, kteří věřili, že se za pár týdnů vrátí. Kolega Jakl podle Klause trefně napsal, že si tehdy nikdo neuměl představit hnus a utrpení opravdové války s masakry milionů mladých mužů. Armády měly sloužit k zastrašení a reprezentaci, ne ke vzájemnému masakrování. Dnes je to podle Klause velmi podobné, zvlášť když se vedle války na Ukrajině rozhořela i válka na Blízkém východě.
Slovo mír se podle Klause stalo slovem opovrhovaným a představitelé mnoha evropských zemí si o to víc zahrávají se slovem válka. Náš premiér naštěstí v poslední době mluví trochu jinak. Klaus doporučil přečíst si vystoupení bývalé tiskové mluvčí prezidenta Zelenského Julije Mendelové na akci v Evropském parlamentu 16. září. Řekla v něm, že mír je jediné východisko z krize, do které se všichni propadají, že Ukrajina ztrácí zemi i národ a že pro mír není lepší okamžik než právě teď. A dodala: kdo chce skutečně bojovat proti Rusku, ať jde na frontu. Prohlášení mířilo na všechny silácky mluvící evropské politiky, v Česku mu ale téměř nikdo nevěnoval pozornost.
V obou konfliktech se podle Klause sází na totální výhru jedné strany a totální prohru druhé. Citoval i Ivo Strejčka, který vyzývá vrátit slovu válka v jazyce i v myslích jeho skutečnou váhu. To není projev slabosti, ale krok k udržení zdravého rozumu, protože válka není obyčejné slovo, má svůj děsivý obsah. Mnoho času podle Klause nezbývá a i doma je potřeba v této věci dojít k elementární svornosti.
První světová válka dala Československo, jehož pokračovatelkou je Česká republika, ale připravila také půdu pro komunismus a nacismus. Druhá světová válka byla podle Klause jen snahou doříct, co první nedořekla, a další válka by nebyla o nic lepší, spíš naopak, protože zbraně jsou dnes mnohem ničivější. Výzva na závěr: 108. výročí republiky nepromarnit a využít ho k vážné diskusi všude, kam kdo dosáhne, ať u sousedů, nebo v celostátní televizi. Na nedostatek prostoru se nikdo vymlouvat nemůže. Udělat všechno pro to, aby se minulost neopakovala.
Závěr
Video staví proti sobě dva obrazy letošního 28. října. Na Hradě předává vyznamenání bývalý komunista a školený rozvědčík a vyznamenání za Miloše Formana z jeho rukou přebírá vdova po režisérovi, který před komunisty utekl. Před budovou, kde vznikla republika, mluví Václav Klaus o chřadnoucí státnosti, mocenském posunu v Evropské unii a nebezpečném zvykání si na slovo válka. Kdysi kritizovaný exprezident tu vychází jako hlas, který dnešní dobu pojmenovává přesněji než oficiální oslavy.
