Bývalý voják z povolání Tomáš Borek sloužil bezmála čtrnáct let a z armády odešel poté, co odmítl covidové očkování. V pokračování svého vyprávění popisuje samotný odchod ze služby, hledání práce po čtrnácti letech v uniformě, setkání s ukrajinskými dělníky v betonárce i to, jak se dnes dívá na armádu, vlastenectví a osobní zodpovědnost.
Jde výhradně o jeho vlastní svědectví, zkušenosti a názory. Část z nich jsou osobní dojmy, interpretace a nedoložené domněnky. Redakce je nijak neověřuje ani nevyvrací; předává je tak, jak je Borek formuluje, a úsudek nechává na čtenáři.
Poslední na jídlo, zákaz tělocvičny. A pak řekl ne
Tlak na neočkované měl podle Borkova líčení podobu drobných každodenních opatření. Na nástupech praporu prý neočkovaní dostávali takzvanou čočku a hlasitou kritiku, chodit na jídlo směli až jako poslední za všemi rotami a měli zakázaný vstup do tělocvičny. Slíbené vybavení, které mělo neočkované odlišit i vizuálně, podle něj skončilo jen v rovině teorie, kterou jim ale nadřízení oznamovali.
Paradox, který si zapamatoval: kolem nich vojáci covid průběžně dostávali a někteří na tom byli výrazně hůř, zatímco mezi neočkovanými podle jeho vzpomínky nebyl nemocný nikdo. Když za ním velitel přišel znovu, otočil se a řekl, že se očkovat nenechá, protože tomu nevěří.
Velkolepý odchod: hlášení před nastoupenými veliteli
Odchod z armády popisuje Borek s ironií jako velkolepou proceduru. Voják to podle jeho popisu oznámí svému veliteli, ten jde za velitelem roty, oznámení se zapíše do knihy a putuje k veliteli praporu. Ten určí termín — ve středu ve třináct hodin — a k hlášení nastoupí celá řada nadřízených.
Měl prý připravené celé zdůvodnění o covidu a o tom, že už tomu systému nevěří. Nakonec ale řekl jen to, že je unavený a chce jít domů; po čtrnácti letech už na to podle svých slov neměl. Dostal dva měsíce na rozmyšlenou, ve výsledku mu odchod posunuli o čtyři, takže si termín podle svého vyprávění dokroutil od února a odcházel k prvnímu červnu.
Poslední měsíce už se podle něj cítil vyškrtnutý ze systému — na výcvik prakticky nechodil a sloužil čtyřiadvacetihodinové směny. Ty popisuje jako krásné období: přinesl si do práce šicí stroj, ušil první boty své dceři a druhé dceři panenku. Následovala série podpisů, která mu přišla bizarní. O odchodné se podle jeho zkušenosti musí voják sám zažádat, stejně jako o všechno ostatní; protože službu ukončil na vlastní žádost a měl před sebou ještě pět let podepsaných, částka se mu zkrátila na polovinu. I tak to podle něj byly slušné peníze, které na začátek pomohly.
Vyučený zedník, který šije boty, jde válet beton
Hledání práce po čtrnácti letech ve službě označuje za největší psinu. Je vyučený zedník, umí pracovat s kůží, šije boty, dělá repliky historických věcí, opasky, brašny a manželce ušil kabelku — na uživení rodiny to podle něj ale nestačí a jako obor podnikání to nevidí. Rozhodl se tedy vrátit k práci rukama. Dlouho nic nenacházel, až narazil na kamaráda z betonárky, který mu řekl, že ho vezme.
Když kolegům při jednom z posledních pochodů řekl, že jde válet beton, prý se rozesmáli a ptali se ho, jestli mu nebudou chybět placené procházky za východu slunce. Odpověděl, že ne — že si čas na procházku v přírodě dokáže najít sám.
Betonárka pro něj byla podle vlastních slov prozření i šok zároveň, ale zpětně ji hodnotí jako skvělou zkušenost. Vypichuje na ní vlastní ironii: dva roky se bránil respirátorům a rozčilovalo ho, když mu někdo radil nosit respirátor v lese, kde je čistý vzduch — a pak v prašném provozu betonárky nosil respirátor každý den další dva roky. Tam to podle něj ale mělo smysl a nešlo o šaškárnu. Na průduškách se to prý stejně podepsalo. Hned při nástupu si proto řekl, že pokud se něco nezmění, za dva roky odejde.
Dělnická třída a řeči o Ukrajincích do tanků
Za největší přínos betonárky považuje Borek to, že se dostal mezi lidi z dělnické třídy a mohl se na věci podívat z druhé strany. Popisuje, že mezi nimi zaznívalo, ať Ukrajinci táhnou bojovat za svou zem a neberou tady práci. Jemu samotnému to přišlo zvrácené.
Podle jeho názoru tihle lidé vůbec netuší, co válka je. Všichni prý z internetu vědí, že se produkuje dělostřelecká munice ráže 155 a že se dodává Ukrajině,1 realita je ale podle něj taková, že nikdo z nich takový náboj nikdy neviděl ani nedržel v ruce, natož aby tušil, co udělá, když dopadne. K tomu přidává vlastní pozorování, které mu na těch řečech přišlo nejrozpornější: samotná betonárka podle něj šlapala právě jen na Ukrajincích.
Proč podle jeho kolegů nemá smysl jít bojovat
Právě v betonárce podle svých slov pochopil, proč řada Ukrajinců bojovat nechce. Jeden z jeho parťáků byl podle jeho vyprávění bývalý policista, který osm let sloužil u kriminálky na Ukrajině. Řekl mu prý, že bojovat nepůjde, protože mu ta země nic nedala — sloužil jí, nic jí nedluží a nemá pocit, že by za ni musel umřít. Borek proti tomu tehdy stavěl vlastní vnitřní vlastenectví: moje země je napadená nepřítelem, tak je to jasné.
Nejvíc mu podle jeho vlastních slov otevřeli oči šestnácti a sedmnáctiletí kluci, kteří přicházeli jako poslední. Vyprávěli mu prý, že utíkali přes ruskou hranici a že je Rusové nechali projít — o jednoho vojáka proti sobě míň. Přišli jen s telefonem a s přáním někde se schovat a nemuset se vracet. Někteří uměli dobře česky a podle Borkova líčení mu říkali, že nebudou střílet do někoho, koho nikdy neviděli, jen proto, že jim to někdo přikázal. Logiku, že napadená země se brání, přitom podle jeho slov sami uznávali — ptali se ale, kdo konkrétně je ten člověk, který jim říká, že mají zabíjet.
Zbraň do ruky jen proto, že to někdo oznámil v televizi
Sám přiznává, že v té době měl antiarmádní nálady, takže mu tyhle argumenty zněly pravdivě. Za podstatné považuje uvědomit si, že za své jednání je člověk zodpovědný sám a nemůže vzít zbraň do ruky jen proto, že mu to někdo oznámil v televizi.
Zároveň v tomtéž dechu říká, že to, co Rusko udělalo a stále dělá, je jasně definované a strašné a že se o tom nemá cenu přít. Vzpomíná také na to, co mu vyprávěl jeden z kamarádů: máma mu při odchodu dala telefon s prosbou, ať volá, je jedno odkud — že je to stokrát lepší, než kdyby už volat nemohl. Celé to podle Borka končí u obrazu, který si vypůjčil z písně: otcové mstí smrt svých dětí smrtí jiných dětí. Nahoře jsou podle jeho slov dva blázni, kteří si vzájemně vyčítají chyby a hecují lidi, zatímco dolů se posílají cizí děti.
Na kole obcházel firmy. Tři měsíce a jediná nabídka
Z betonárky po dvou letech odešel, aniž věděl kam — cítil prý, že je to správné rozhodnutí. Opravil si kolo: nový rám osazený starými díly, lakovaná kostra, kožená sedačka, dřevěné rukojeti a chromovaná řídítka, jednopřevodový stroj v prvorepublikovém duchu. Řekl si, že kam na tom kole dojede, tam bude pracovat, a dal si na hledání tři měsíce.
Ráno políbil ženu a vyrazil. V první firmě zazvonil, řekl, že hledá práci, a na dotaz, co dělá, vyjmenoval šití bot, práci se dřevem i opravené kolo. Odpověď zněla, že teď nikoho neshánějí, ale ať pošle životopis — což pro něj byla podle vlastních slov naprostá záhada, protože nikdy žádný nepsal. Takhle objel všechny fabriky v okolí. Po dvou měsících mu, jak sám říká, spadl řetěz: docházely peníze, tři děti, barák, hypotéka.
Nastoupil proto do první firmy, která ho vzala a měla ranní provoz — třísměnný režim kvůli rodině odmítal. Zjistil prý, že tam je ještě větší bordel než v armádě; popisuje ji jako kryptofašistickou firmu, kde se lidé pomlouvali a navzájem udávali kvůli procentuálním bodům. Po dvaceti dnech mu zavolala paní z první firmy, kterou tehdy obešel a která sídlí pár minut od jeho domu. Šéf ho podle jeho vyprávění vzal s odůvodněním, že chtěl trochu osvěžit kádr, přestože nikoho nehledali. Ve staré firmě okamžitě podal výpověď a dnes dělá drobnou ruční práci se skalpelem na ranní směně; mluví o ní jako o skvělé firmě se skvělými lidmi.
Co ho to naučilo: vzít zodpovědnost a nelhat sám sobě
Na otázku, co ho celá zkušenost naučila, odpovídá, že člověk musí za všech okolností vzít zodpovědnost za své jednání na sebe. Není to podle něj o žádném státu, o žádné armádě ani o rozhodnutí někoho, kdo něco řekl nebo napsal — je to o vnitřním pocitu, že je něco v pořádku, nebo naopak divné. Za legitimní považuje říct, že si dává pauzu, že potřebuje tři dny na rozmyšlenou, místo aby okamžitě podepsal.
Zodpovědnost se podle něj dnes rámuje jako něco negativního a lidé se jí vyhýbají. Popisuje to jako princip, který zná i z armády: kdo to udělá, kdo za to bude zodpovědný, nějak to ošéfujeme, a když se to nepodělá, tak to šlape. Přiznat vlastní chybu je podle jeho slov skoro zapovězené — přitom právě v tom je podle něj svoboda.
Souvisí to podle něj s tím, že nelže. Sám o sobě říká, že tuhle tendenci měl dávno před armádou, a zažil situace, kdy se mu přiznat nechtělo, ale nakonec to řekl. Začít se to podle něj musí u sebe: vidím se v zrcadle, mám tyhle neduhy, problémy se zády, s tlakem — a je na mně, abych to napravil, ne abych si stěžoval, že mi doktor nenapsal prášky.
Pocit zrady: kolegové, kteří podepsali
Covidové období mu dnes připadá jako příběh někoho úplně jiného — když ho vypráví, lidé podle něj těžko věří, že se to týkalo vojáka a že šlo o šikanu, trestání a vyhrožování. Vzpomíná, jak za ním po jeho odmítnutí chodili kolegové s tím, že je borec a že to zvládl. Odpovídal prý, že nic nezvládl: jen řekl ne, protože to tak cítil, a nebyla to rozumová kalkulace ani snaha vyhnout se něčemu chytře.
Někteří kolegové podle jeho popisu skoro brečeli. Říkali mu, že podepsali a nechali si píchnout, protože je poslali na kurz elektrikáře a museli — a že na rozdíl od něj neměli vizi, že by mohli odejít. Sám to označuje za katastrofu.
Když byl v akutní fázi, kdy na něj podle jeho slov šlapali, slyšel prý Krylovu píseň Martině v sedmi pádech, jejíž název si v rozhovoru přesně nevybavil. Popisuje ji jako píseň o příteli, který tě v těžké hodině obejme a schladí horečku, když všichni zradí. Rozbrečel se při ní cestou autem do Brna a manželka ho podle jeho vyprávění uklidňovala. Kdo prý chce zažít pocit zrady, tohle byl on: zjištění, že ho podrazili všichni, systém i lidé kolem. Nadřízení podle jeho popisu najednou neměli čas a nechtěli se o tom bavit — všichni si nechali píchnout, je to v pořádku, a jeho jako slušného člověka nechají být. Když se věc zametla, přestalo se o ní mluvit úplně; bylo to podepsané někde generálem. Šokem pro něj bylo hlavně to, že si svou pozici roky vydřel, byl to jeho životní boj — a všichni se pak chovali, jako by se nic nestalo. Tenhle přístup podle něj lidé běžně přenášejí i do civilu.
Vlastenectví, výcvik a čepičkovské manýry
K otázce po vojácích, kteří něco odsloužili a brali službu srdcem, ale armáda o ně ztratila zájem ve chvíli, kdy upozornili na problém, se Borek vyjadřuje jako člověk žijící v posádkovém městě, kde se s vojáky průběžně potkává. Vnitřní vlastenectví považuje za důležitý faktor a připouští, že v určité době je potřeba, aby vzplanulo tvrději. Jenže i když nedaleko zuří válka — a on zdůrazňuje, že se skutečně děje — tady se nebojuje: sedí se u kávy a venku svítí slunce. Armáda podle něj proto necítí potřebu, aby se to zapálení rozjíždělo, a lidé s velkými ambicemi bývají spíš utlačovaní. Místo toho se podle jeho popisu jde s mladými kopat zákop nebo dělat drilovou činnost, kterou označuje za sto let za opicemi. Dodává, že tím nechce výcvik jako celek shazovat, protože spousta věcí v něm je důležitá — armáda ale podle něj se zbrojením zaspala o hodně let.
Problém vidí i v tom, jak realitu armády přijímá mladší generace. Ze záběrů z konfliktů podle něj znají partu tvrďáků v neprůstřelných vestách, kteří taktizují a všechno je navoněné, zatímco realita byla špína, hlad, nedotažené věci, chybějící zásoby ve skladech a nedovezené palivo. Logistiku ale na tak malou armádu chválí — za čtrnáct let podle svých slov hladověl jen párkrát a bere to spíš jako historku.
Sám se v kasárnách věnoval historii: maloval velkoformátové malby, kterými pokryl vývoj od staré bitvy až po druhou světovou válku, i nápisy na štábu, všechno v prvorepublikovém, tradičním duchu, což tehdejší velitel praporu podle jeho slov podporoval. Paradox, který podle něj armádu provází od vzniku samostatného státu, je ten, že vždycky v ní byli vojáci, kteří to mysleli smrtelně vážně, a vedle nich obyčejní pěšáci, kteří jen šlapali brázdu — a dokud nehoří za zády, srdcařství se projevovat nemusí.
Jako profesionální voják přitom podle vlastních slov za celých čtrnáct let nikdy při cvičeních v republice nebojoval proti skutečnému protivníkovi. Vždycky se bojovalo proti sobě: z vlastní roty se oddělila skupinka, která hrála pomyslného nepřítele. Připomíná i takzvaný operační skok, kdy se cvičení posunulo o šestnáct hodin dopředu jen slovním oznámením.
Dnešní armádu popisuje jako prostředí, kde vládne monarchistická realita, kterou označuje slovem čepičkovská. Přirovnává ji k rakouským manýrům, kdy měl každý vyšívanou uniformu, navoněné knírky a vzdělání, ale bylo to na parádu. Ilustruje to vzpomínkou na kontrolu z generálního štábu: přijeli autobusem a všichni vystoupili v nových uniformách, jaké běžní vojáci u praporu vůbec neměli. Tenhle styl se podle něj přenesl i do dnešní profesionální armády — a s odkazem na to, jak se posledních několik let zajímá o historii, uzavírá, že jsme se moc daleko neposunuli.
Závěr
Vyprávění Tomáše Borka je osobní svědectví jednoho bývalého vojáka o tom, jak vypadal odchod z armády po odmítnutí očkování, co následovalo v civilu a jak se po čtrnácti letech služby dívá na armádu i na vlastní zodpovědnost. Jde o jeho zkušenosti, dojmy a názory, které redakce neposuzuje — jednotlivá tvrzení si čtenář může ověřit a posoudit sám.
Ověřená tvrzení
1 Ministerstvo obrany ČR. „Česká muniční iniciativa — dodávky dělostřelecké munice ráže 155 mm pro Ukrajinu.“ mocr.mo.gov.cz. Česká republika iniciativu koordinuje, první zásilky na Ukrajinu dorazily a spojenci ji na jednáních k pomoci Ukrajině opakovaně ocenili.
