Pět let po pandemii stát dosud neodškodnil prakticky nikoho s vážnými následky po očkování proti covidu. Podmínka „zvlášť závažného poškození zdraví", vložená v poslední chvíli do zákona, proměnila slib odškodnění v prázdné gesto — a přesto stát dál tlačí na co nejvyšší proočkovanost, aniž by respektoval právo na svobodný a informovaný souhlas. Následující text shrnuje pohled právní praxe, která poškozené pacienty ve sporech se státem zastupuje.
Očkování proti covidu jako selhání státu
Kampaň kolem očkování proti covidu je kapitolou sama pro sebe. Stát tvrdil, že jedna dávka zabrání šíření viru a že vakcína je bezpečná — realita ale ukázala, že účinnost nebyla taková, jak byla deklarována, a že vakcína neměla parametry, kterými byla propagována. Místo aby stát namířil ochranná opatření na skutečně zranitelné skupiny, vydíral občany plošně: bránil jim sportovat, vzdělávat se a účastnit se běžného života, dokud se nepodrobí.
Zvlášť palčivý je slib odškodnění. Právě příslib, že stát ponese odpovědnost za případnou újmu, byl jedním z nástrojů, jak lidi do očkování přesvědčit. V praxi zůstal jen na papíře. Ilustruje to případ seniorky, paní Marie, která po očkování proti covidu téměř přišla o zrak — a stát její následek označil za újmu, která není „zvlášť závažná" ve smyslu zákona, a proto ji odmítá odškodnit.
Jak se do zákona dostala past „zvlášť závažného poškození"
Odškodňování újmy po očkování se řešilo dávno před covidem — mimo jiné v souvislosti s povinným očkováním dětí, které stát nařizuje, ačkoli sám za vzniklou újmu neručí. Na tuto nespravedlnost dlouhodobě upozorňovaly i případy u Evropského soudu pro lidská práva a nakonec vznikl zákon, který měl odškodnění zavést.
V zákonodárném procesu se objevila logická snaha nekompenzovat bagatelní následky typu zarudnutí v místě vpichu nebo jednodenní horečky. Do zákona se ale nakonec dostala nešťastná formulace, že podmínkou odškodnění je „zvlášť závažné ublížení na zdraví". Tato podmínka se v právu jinak používá u takzvaných sekundárních obětí — tedy když je ublíženo nikoli přímo vám, ale vašemu blízkému — a soudy ji vykládají krajně restriktivně: poškozený musí být prakticky na pokraji smrti. Přenesení této laťky na újmu z očkování znamená, že stát neodškodní téměř nikoho, kdo neleží půl roku v kómatu. Za zavedení tohoto restriktivního znění nese odpovědnost pozměňovací návrh přijatý v Senátu, spojovaný se senátorem Lumírem Kantorem; ke zpřísněné podobě odškodnění se v Poslanecké sněmovně připojila i poslankyně Věra Adámková.
Právo na svobodný a informovaný souhlas
Základem zdravotnické etiky je právo na svobodný a informovaný souhlas — a u očkování to platí dvojnásob, protože jde o preventivní zákrok se svými riziky, nikoli o léčbu nemocného člověka. Lékař je tu od toho, aby zdravotní službu nabídl a vysvětlil její podstatu, výhody i rizika a zodpověděl doplňující dotazy. Nikdo by pacienta neměl do zákroku tlačit.
Pokud toto právo respektováno není — lékař vytáhne injekci a očkuje automaticky, bez řádného poučení — má pacient možnost bránit se. Stížnost se podává nejprve samotnému lékaři či zdravotnickému zařízení, ve druhém stupni pak krajskému úřadu. Doporučení zní jasně: nenechat si takový postup líbit a stížnost skutečně podat. Pacient má navíc podle občanského zákoníku právo pořídit si v konfliktní situaci zvukový záznam, a to i bez předchozího upozornění.
Očkování dětí: rodiče versus stát
V oblasti očkování dětí stát nařizuje a názor rodičů příliš nebere v potaz. Pokud jsou však rodiče ve svém odmítnutí jednotní, stát nemá jak dítě naočkovat proti jejich vůli. Jediný případ, kdy k očkování proti vůli rodiče dojde, nastává tehdy, když rodiče jednotní nejsou a ten, kdo s očkováním souhlasí, si ho prosadí i soudní cestou.
Jednotným rodičům hrozí nanejvýš pokuta a určité omezení — dítě nemusí být přijato do školky (s výjimkou povinného posledního předškolního roku) nebo na tábory. Všechno je to ale řešitelné: rozhodnutí rodiče, kteří si za svým postojem stojí, dokážou obhájit a nikdo jim dítě násilně neočkuje.
Národní očkovací strategie a konflikt zájmů
Národní očkovací strategie byla schválena bez zapracování připomínek opatrnější části odborné veřejnosti. Z právního hlediska nejde o závazný dokument a nemá způsobilost zasahovat do práv lidí — to může jedině zákon. V praxi ovšem taková metodika nezřídka získá větší váhu než zákon sám.
Problematické je už to, kdo se na dokumentu podílel. Jedním ze zpracovatelů je Roman Primula — osobnost, u níž kritici poukazují na konflikt zájmů kvůli vazbám na farmaceutický průmysl i na jeho morální kredit z doby covidu, kdy veřejně kázal jedno a sám se choval jinak. Obsahově strategie tlačí na co nejvyšší proočkovanost za každou cenu a zdůrazňuje jen benefity očkování, čímž popírá svobodné rozhodování jednotlivce. O svobodném a informovaném souhlasu — základu jakéhokoli zdravotnického zákroku — se v ní přitom vůbec nemluví. Riziková je i evidence neočkovaných osob a předávání údajů pojišťovnám, tedy zásah do ochrany soukromí.
Vliv farmaceutické lobby
Vliv lobistických i mocenských skupin na tuto oblast je nepochybný. Ilustruje ho i to, že veřejně zdiskreditovaná osoba si dokáže udržet cestičku na ministerstvo. Nejde přitom o specifikum České republiky — je to celosvětový problém a netýká se jen farmaceutického, ale třeba i potravinářského průmyslu. Velké firmy mají zájem prodávat své produkty, a to, že nemusí být ideální pro zdraví, jde stranou.
Na tuzemské poměry upozornila už analýza „Vliv farmaceutických společností, očkování a reklama", zpracovaná v rámci Ligy lidských práv v roce 2012 — a od té doby se změnilo jen málo. Popisuje vazby okruhu jmen jako Roman Primula, Chlíbek či Cabrnochová na farmaceutické společnosti a založení odborných spolků, z nichž nejznámější je Česká vakcinologická společnost. Kritický pohled upozorňuje, že samotná „vakcinologie" jako odbornost oficiálně neexistuje — na rozdíl od infekčního lékařství, pediatrie či neurologie — a přesto se o ni soudy při hledání znalců opírají. Ve výsledku jde spíš o PR nástroj silného farmaceutického průmyslu.
Bezmoc poškozených ve sporu se státem
Zastupovat lidi s poškozeným zdravím vůči státu je časově i psychicky náročné a věnuje se tomu jen málo advokátů. Případy znamenají desítky hodin práce a ne každý má na advokáta peníze, proto se náklady často pokrývají z veřejných sbírek, aby nezatěžovaly už tak zasaženou rodinu. Spolupráce probíhá mimo jiné s Ligou lidských práv a se spolkem Rosálio — právě s Rosáliem je vedena kauza paní Marie, která po covidové vakcíně téměř přišla o zrak. Druhým případem je chlapec narozený v roce 2015, který se soudí kvůli újmě po běžném dětském očkování a dodnes od státu nedostal ani korunu — místo toho slýchá cynická vyjádření, která jeho újmu bagatelizují.
Ve srovnání se západní Evropou vychází český přístup nelichotivě: čím dál na západ, tím méně nedobrovolného očkování, mnohde je vše postaveno na dobrovolnosti. Široká povinnost očkování je typická spíš pro postkomunistické země, kde chybí respekt ke svobodnému rozhodování jednotlivce. Na otázku, zda je stát formou řízeného násilí na občanech — jak to formuluje ústavní právník docent Koudelka — lze v některých případech, například u práv psychiatrických pacientů, přisvědčit. Obecně ale stát potřeba je; musí však respektovat principy právního a demokratického státu a lidská práva, ne brát občany jako položky, kterým diktuje, kde se smějí pohybovat a čím se mají nechat naočkovat.
Práva rodiček a domácí porody
Také v porodnictví došlo k řadě pozitivních změn — s klesající porodností jsou porodnice nuceny o rodičky spíš soupeřit, takže vstřícnosti přibylo. Právo na svobodný a informovaný souhlas ale stále není plně respektováno a ženy jsou tlačeny do rutinních postupů, které jsou spíš v zájmu nemocnice než porodu. Nátlak dnes bývá jemnější — nikoli násilný, ale manipulativní, což lze označit za jistý „maternalismus".
Vyloženě negativní posun nastal u domácích porodů: stát začal trestně stíhat rodičky za výsledek porodu, který nedopadl dobře. Nešťastná událost by přitom neměla mít oporu v trestním právu — řešit by se mělo jen to, aby se narozenému dítěti dostalo pomoci, nikoli aby bylo omezováno rozhodování ženy v době, kdy je plod součástí jejího těla. Naděje na obrat se upíná i k Evropskému soudu pro lidská práva.
Závěr
Napříč tématy se opakuje jeden motiv: stát v citlivé oblasti zdraví často upřednostňuje vlastní cíle a tlak zájmových skupin před svobodným rozhodováním a lidskými právy jednotlivce. Ať už jde o nedostupné odškodnění po očkování, nátlak národní strategie, nebo kriminalizaci domácích porodů, řešením zůstává důsledné trvání na právu na svobodný a informovaný souhlas — a ochota poškozených se nenechat odbýt.
