Spor o vrtulník Čestmír, pořízený z veřejné sbírky iniciativy Dárek pro Putina, se scvrkl na jediný údaj — výrobní číslo stroje. K tomu, co se kolem toho nákupu i kolem státních zakázek na vrtulníky podle něj děje, se vyjádřil bývalý šéf vyzbrojování Jaroslav Štefec.
Následující text shrnuje výhradně jeho vlastní svědectví, zkušenosti a názory. Část z nich jsou vážná obvinění a nedoložené domněnky týkající se konkrétních lidí a firem. Redakce je nijak neověřuje ani nevyvrací; předává je tak, jak je Štefec formuluje, a úsudek nechává na čtenáři. Dotčená iniciativa i zbrojařská skupina obvinění odmítají a odpovědí na ně bylo trestní oznámení pro křivé obvinění.1
Kde je vrtulník Čestmír
Celý případ se podle Štefce odehrává v podivném temném prostoru. Pokud ví, šlo o stroj, který svého času získala společnost CSG Jaroslava Strnada jako prezentační vrtulník; původním záměrem prý bylo dostat ho do Armády České republiky, nakonec se ale rozhodlo jinak — a z pohledu státu podstatně dráž.
Osud toho vrtulníku podle něj do značné míry odpovídá tomu, jak ho popsal anonymní pisatel vystupující pod jménem Paukner. Vybrala se spousta peněz, které podle Štefce dodnes zmizely neznámo kam, a ten konkrétní stroj na Ukrajinu neodletěl — není totiž znám pohyb jeho reálného čísla. Podle posledních informací, které má, se vrtulník nachází na Slovensku. Na Ukrajinu podle jeho slov odešly maximálně nějaké peníze, protože žádný vrtulník jakéhokoli čísla se pak už nikde v systému neobjevil.
Proč tajit číslo čtyřicet let starého civilního stroje
Obhajoba utajení stojí na tom, že by výrobní číslo pomohlo Rusům. Jenže jde o vyřazený civilní stroj z osmdesátých let a americký letecký úřad vydává kompletní historii každého exportovaného kusu včetně převodů a smluv za pár centů za stranu, protože federální data jsou otevřená.
Štefec je k tomu stručný: žádný legitimní vojenský důvod tajit takové číslo neexistuje. Podle něj nedává smysl utajovat sériová čísla ani u úplně nových vrtulníků nakupovaných do české armády — takové obchody se mezinárodně evidují a registrují, čísla strojů se v informacích o nich běžně uvádějí a jsou dohledatelná ve víceméně otevřených databázích.
Kdo nese odpovědnost, když se peníze ztratí
Sbírka posílá peníze, prodejce doporučí ukrajinská strana a prodejcem je nakonec český zbrojař ze skupiny Helicopter Alliance. Kdo v takovém kruhu odpovídá za to, když se něco ztratí? Podle Štefce jsou hlavními podezřelými organizátoři sbírky. Ti jsou totiž víceméně povinni sledovat, kam a jakým způsobem se vybrané peníze utrácejí — a pokud tuto povinnost neplní, jsou trestně odpovědní.
Pisatel svůj původní text po upozorněních stáhl a připustil možnost záměny strojů, tedy že na Ukrajinu mohl odletět jiný vrtulník, o kterém ale neexistuje záznam v evropském ani americkém registru. Odpovědí zbrojařské firmy a iniciativy nebylo předložení výrobního čísla, ale trestní oznámení. Když někdo místo papíru podá žalobu, znamená to podle Štefcových zkušeností „levotu“ — v okamžiku, kdy nejste schopni doložit své tvrzení orgánům činným v trestním řízení ani veřejnosti. A veřejnost je tu podle něj klíčová: lidé na ten vrtulník dávali peníze, takže měli mít informace o tom, co se vlastně stalo a jaký stroj za jejich peníze odešel.
Sbírky na zbraně zákon podle Štefce nedovoluje
U dřívějších sbírek se dodavatelé včetně názvů a sídel běžně zveřejňovali — u munice od STV Group to veřejné bylo. U Čestmíra najednou platí režim utajení jako u strategické zakázky, ačkoli se ve sbírce vybralo zhruba dvaasedmdesát milionů korun. Ministerstvo vnitra hlídá formální náležitosti, ale kdo ověří, že vybraná částka odpovídá reálné hodnotě dodaného, když stroj ani cenu nikdo vidět nesmí?
Štefec začíná od samého základu: veřejné sbírky peněz na zbraně jsou podle něj vyloučené zákonem a nelze je ve veřejném prostoru pořádat. To, že se přesto konají, považuje za obrovskou chybu státní správy, která to nedokáže korigovat. Jestliže se peníze vyberou, měla by být podle něj jasně definovaná reálná hodnota zboží, na které se vybírá — a prodejní cena odpovídající stavu stroje, jeho stáří a úrovni servisu se dá odhadnout i dohledat. V tomto případě byla podle Štefce hodnota vrtulníku výrazně nižší než částka, která se na něj vybrala.
O strategickou zakázku podle něj vůbec nejde. Domnívá se, že se tu někdo docela reálně bojí možnosti, že by se rozkryl systém tunelování peněz z veřejných sbírek. Právě to by podle něj mělo být podnětem pro orgány činné v trestním řízení — a v první řadě pro zpravodajské služby, protože tohle je jejich problém. Premiér by jim podle Štefce měl dát jednoznačný pokyn, aby k projektu shromáždily všechny dostupné informace.
Jak se tendr ušije na míru jediné firmě
Druhým velkým tématem je nákup vrtulníků S-70 Firehawk pro české zásahové složky. Jaroslav Strnad stroje nevyrábí ani neupravuje, jeho firma vystupuje jako integrátor — a v debatě o zakázce zaznívá výtka, že konkurenční Airbus dostal v hodnocení nula bodů za kvalitu, přestože část kvalitativních kritérií splňuje. Takové hodnocení je podle Štefce technicky naprosto neobhajitelné a jde o čistě manipulativní záležitost.
Jak se takové řízení dá ušít na míru, ukazuje Štefec na vojenských akvizicích, které řídil. Systém se podle něj nastavuje velmi zvláštně. Vojáci vyjádří nějakou potřebu, ta přejde do systému ministerstva obrany, kde se zpracuje do požadavku, a ten se navenek vyjádří jako podmínky výběrového řízení. V rámci tohoto řetězce se dá s požadavky velmi snadno manipulovat — dají se nastavit tak, aby byly pro jednu konkrétní firmu splnitelné a pro ostatní nesplnitelné. Štefec to ilustruje karikaturou: klidně se dá napsat, že ředitel dodavatelské firmy bude vážit nejvýš pětaosmdesát kilo, bude napůl plešatý a bude mít alespoň dvě děti. Tím výběrové řízení automaticky míří na jedinou firmu.
Problém je podle něj v tom, že v armádě dnes prakticky neexistuje systém, který by tohle dokázal přezkoumat a zvrátit. Znevýhodňuje to Českou republiku jako stát z hlediska peněz, které za nakoupenou techniku zaplatí.
Řetězec od generality po ministerstvo financí
Podle Štefce to zpravidla funguje tak, že zvenčí přijde nabídka, která se projedná s konkrétní generalitou a s konkrétními lidmi v armádě. Ti pak podle toho modifikují své požadavky na ministerstvu obrany. Technická část to obvykle zpracuje relativně dobře, jenže pak přichází část ekonomická — a tam už je podle něj nastavený komunikační kanál, ve kterém se domluvení aktéři rozdělí o peníze, které z obchodu poplynou, a postarají se, aby se položka dostala do armádního rozpočtu v dohodnuté výši. Nakonec to musí jako konkrétní položku schválit ministerstvo financí a někdy je podle Štefce potřeba ošetřit i to.
Celý ten řetězec je podle něj bez funkční interní kontroly. Ta sice existuje, ale nemá prakticky žádnou moc. I když na jednotlivé případy upozorní vnější aktéři — třeba NKÚ, který ale sám žádnou sankci uložit nemůže —, ministerstvo obrany to obvykle vůbec nebere v úvahu, zaplatí případně i obrovskou pokutu a systém běží dál.
Před zákonem jsou si někteří rovnější
K nákupu podal trestní oznámení poslanec Mašek a věcí se má zabývat NCOZ. Kritici nákupu zároveň upozorňují, že financování z evropských peněz otevírá cestu i k unijním orgánům — úřadu OLAF a Úřadu evropského veřejného žalobce.
Štefec odpovídá příslovím: před zákonem jsou si lidé rovni, ovšem někteří jsou si rovnější. Teoreticky to podle něj česká policie vyšetřit dokáže; je to záležitost policie a zpravodajských služeb. Vzápětí si ale sám odpovídá odkazem na cimrmanovského inspektora z filmu Rozpuštěný a vypuštěný, který v podobné situaci hlásí, že by to byl „tutl“ — tedy že se věc ututlá.
Co přidává integrátor
Firma, která nic nevyrábí ani neupravuje a jen stojí mezi výrobcem a státem — co vlastně přidává za stovky milionů navíc oproti přímému nákupu od výrobce? Takových integrátorů viděl Štefec za svou kariéru mnoho. Jediné, co podle něj integrátor přidává, je množství peněz, které státu odtečou do konkrétního korupčního systému.
Vypráví k tomu vlastní zážitek. Měl vedle sebe položené dvě faktury se seznamy výrobků z jedné zakázky na opravy a údržbu vrtulníků. Na jednom seznamu byla spousta položek vedených jako repasované; na druhém, od prodejce, který dodával přímo armádě, byly tytéž díly — mezi nimi i rotorové hlavy, pro vrtulník naprosto zásadní — vedené jako nové, tedy s asi o třetinu vyšší životností. To bylo podle něj na hranici trestného činu. Upozornil na to tehdejší vojenské zpravodajství, kterému tenkrát šéfoval Páleník. Výsledek byl podle Štefcových slov ten, že mu policie podstrčila do auta pistoli.2 Takhle to podle něj chodí, když se člověk začne opravdu vážně snažit na konkrétní korupční řetězce upozorňovat.
Nedávno se prý odehrála podobně výmluvná příhoda: majitel britské firmy dodávající do České republiky vozidla Supacat si stěžoval, co má česká strana pořád za problém, když jí vozidla dodává za stejnou cenu jako britské armádě. Jenže česká armáda ta vozidla podle Štefce nakoupila třikrát dráž. Britský dodavatel je prodal integrátorovi za britskou cenu a ten je přeprodal české armádě s navýšením o dalších dvě stě procent.
Granáty jako vánoční dárky
Dárek pro Putina je marketingově vynalézavý název: vtipná věnování na munici, válka podaná jako hra. Co říká profesionálnímu vojákovi estetika, ve které se dělostřelecké granáty prodávají jako vánoční dárky?
Základem je podle Štefce to, že je celá věc v rozporu se zákonem. To je pro něj základní problém — a vedle toho je to i v rozporu se základní etikou. Ukazuje to podle něj na zásadní degradaci a degeneraci společnosti, ve které dnes žijeme. Teoreticky jsme se prý měli přehoupnout z komunistického temného středověku do období svobody a prosperity, jenže realita je podle Štefce zcela jiná: systém funguje pokřiveně a kolem nás probíhá reálná degenerace vztahů mezilidských, mezinárodních, obchodních i ekonomických.
Závěr
Z jedné otázky po výrobním čísle jednoho vrtulníku se rozvinul popis celého mechanismu: jak se podle bývalého šéfa vyzbrojování nastavují podmínky tendrů, kde do řetězce vstupují prostředníci a proč se vnitřní kontrola armády prakticky nikdy nedostane k výsledku.
Jde o svědectví a názory jednoho člověka, který se v prostředí vojenských akvizic pohyboval, ne o redakcí ověřená fakta. Jednotlivá tvrzení si čtenář může ověřit a posoudit sám.
Ověřená tvrzení
1 Česká média. „Spor o vrtulník Čestmír pořízený z veřejné sbírky.“ Iniciativa Dárek pro Putina vybrala ve veřejné sbírce zhruba 72,6 milionu korun a pořídila vrtulník od firmy ze skupiny Helicopter Alliance. Tvrzení, že stroj na Ukrajinu neodletěl, organizátoři sbírky odmítli jako lež a ohlásili trestní oznámení; sériové číslo odmítají zveřejnit s odkazem na probíhající válku, 2026.
2 Česká média. „Nález pistole v autě Jaroslava Štefce.“ Případ nalezení zbraně ve Štefcově vozidle popsala česká média v roce 2011; policie na pistoli nenašla stopy a věc odložila s tím, že se nestal trestný čin, a postoupila ji jako přestupek.
