Zdravotní sestra Adriana Čipižáková patří mezi nejhlasitější české kritičky připravované Národní očkovací strategie. V hodinu a půl trvajícím vysílání odpovídala na divácké dotazy a shrnula, proč strategii považuje za pokračování covidových opatření, co zažila v nemocnici i ve škole své dcery a proč vstoupila do Svobodných a chce kandidovat v komunálních volbách.
Jde výhradně o její vlastní svědectví, zkušenosti a názory — část z nich jsou osobní dojmy a nedoložené domněnky, zejména tam, kde se týkají účinků a rizik očkování. Redakce je nijak neověřuje ani nevyvrací; předává je tak, jak je formuluje ona sama, a úsudek nechává na čtenáři.
Sestra, která se za covidu postavila proti očkování
Za covidu pracovala v jedné pražské nemocnici a tvrdě se tam podle svých slov postavila proti očkování — a už jí to zůstalo. Patřila k ženám, které daly dohromady deklaraci sester. Dnes natáčí videa na Facebook, kterých má přes sto dílů, a jezdí po besedách věnovaných rizikům očkovací strategie, mimo jiné s platformou Galerie Pravdy.
Národní očkovací strategii popisuje jednou větou: je to podle ní jen covidové opatření v novém kabátě. Řadu lidí prý dřív nepřesvědčila, že to, co se ve strategii píše, opravdu projde — a ono to podle ní prochází. Radost jí dělá jediné: že sledovanost jejích videí roste a že podle ní přibývá lidí, kteří přestali čekat, že je zázračně uzdraví podaná pilulka nebo injekce.
Vstup do Svobodných a kandidatura na Praze 4
Informace, že vstoupila do Svobodných a bude usilovat o místo v zastupitelstvu na Praze 4, se podle ní už dostala ven — a je pravdivá. Slušnou čočku prý za to už schytala, ale bere to podobně jako za covidu. Ke straně ji přivedlo to, že v ní působí lékaři z paralelní lékařské komory, se kterými byla ve spojení od začátku covidového dění; o vstupu se bavili dlouho a rozhodla se až nedávno. Kandidovat bude v koalici, kterou v době vysílání ještě neměla podepsanou.
S komunální ani jinou politikou nemá podle vlastních slov žádnou zkušenost. Za důležitější než zkušenost považuje to, jestli do toho člověk chce jít a s čím. Odmítá si od kandidatury cokoli slibovat — jediné, co od ní čeká, je možnost podívat se pod pokličku, protože jako běžná občanka podle sebe vyčerpala všechny způsoby, jak něco ovlivnit. Divácký nápad, že by mohla kandidovat na prezidentku, přijala s nadsázkou, ale v závěru vysílání se k němu vrátila: krok do komunální politiky bere i jako přípravu a rozhlédnutí. Slibovat podle svých slov nechce nic — jen to, že pro změnu udělá všechno, co půjde.
Očkování v lékárnách vidí skepticky
Jedním z bodů očkovací strategie je podle ní očkování v lékárnách; o odběrech krve v lékárnách zatím nic nezaznamenala. Dívá se na to skepticky. Každý takový úkon podle ní nese riziko a měl by u něj být lékař — kvůli anamnéze i kvůli tomu, jak člověk na očkování reagoval v minulosti, což v elektronickém systému zapsané není. Pro lékárny to podle ní může být zajímavý byznys, argument, že v zahraničí jde o běžnou věc, ji nepřesvědčuje.
Že jde o zdravotnický výkon, dokládá zkušeností z polikliniky: čas od času na jejich dveře zaklepou sestry z odběrových místností, protože jim někdo zkolaboval. Sama by se do lékárny očkovat ani na odběr nešla.
Nátlak místo svobodné volby
Na dotaz, jak se dívá na lékaře, kteří tlačí na vážně nemocného pacienta s očkováním proti chřipce s tím, že jinak zemře, odpovídá, že rozhodnutí musí zůstat na tom člověku. Kdo nechce, může v klidu odmítnout — a strašení smrtí je podle ní nemístné, protože zemřeme všichni tak jako tak.
Zdravotníci i pacienti, kteří za covidu očkování prosazovali a dnes toho litují, za ní podle jejích slov chodí. Litovat už podle ní nemá smysl, důležitější je nepropadat panice a raději se přidat k odporu proti očkovací strategii. Ostře odmítá myšlenku, o které četla v souvislosti se zdravotnickými sympozii — že by se neočkovaný člověk nemusel dostat na operaci. Očkování podle ní není léčebný proces a za prevenci ho nepovažuje; je to invazivní zásah do těla. Kdyby se péče podmiňovala životosprávou, argumentuje, nemohl by být operovaný skoro nikdo — někdo kouří, jiný pije, další se nehýbe nebo dělá rizikové sporty.
Tlak na lékaře a cíle proočkovanosti
Strategie podle ní jede v plném proudu a žádnou snahu ji zastavit nevidí. Tlak se přenáší i na lékaře: do ordinace, kde pracuje, prý přišel dopis, že mají málo proočkovaný pacientský kmen. Nově se podle ní chystá i komunikační strategie — návod, jak na pacienta jít psychologicky a přesvědčit ho.
Cílem strategie je podle jejího čtení proočkovanost 95 procent populace, které se zdaleka nedosahuje. Nejsilnější tlak míří podle ní na těhotné ženy, u nichž poslední čísla, která viděla, ukazovala kolem 43 procent. Těhotná žena je podle ní nejzranitelnější skupina, protože se bojí o dítě a nechá se snadněji vystrašit. Očkování v těhotenství označuje za zločin — nikdo podle ní neví, co to udělá s plodem, a nevěří, že by žena čekající dítě dobrovolně na sobě nechala testovat neznámou vakcínu bez nátlaku nebo finanční motivace. Zpochybňuje i samotná čísla o proočkovanosti; už za covidu podle ní někteří lékaři zapisovali očkování, které neproběhlo.
Argument z první linie
Když přišel covid, ve zdravotnictví zrovna nepracovala — živila se sportem a pedagogikou, jezdila jako zdravotnice na tábory a školy v přírodě. Na výzvu, aby do nemocnic šli i zdravotníci mimo obor, nastoupila. Ochranných pomůcek podle ní byl nedostatek, očkování žádné, a přesto tam šli.
Právě to je pro ni hlavní důvod, proč očkování nemůže být povinné. Nikde podle ní není statistika, kolik neočkovaných lidí z první linie onemocnělo a zemřelo — a moc jich prý nebylo. Ptá se také, proč vakcína nešla prioritně integrovanému záchrannému systému, když se o ní mluvilo jako o tak zásadní ochraně. Strašení další nemocí se podle ní opakuje — jmenuje žloutenku, černý kašel, opičí neštovice i záškrt — jenže lidé už na to podle jejího pozorování tolik neslyší, a proto přijde na řadu spíš vydírání.
Prevence, nebo pilulka
Obavu, že při přehnané péči o zdraví nebudou mít lékaři co dělat, nesdílí — nemocných bude podle ní vždycky dost. Vadí jí něco jiného: že lidé přebírají odpovědnost za sebe málo a spoléhají na to, že je zachrání vakcína nebo prášek. Jako příklad chybějící informovanosti uvádí pacientku, která si myslela, že ji antikoncepce ochrání i před pohlavní chorobou.
Odmítá naopak zavrhnout klasickou medicínu. Rozlišuje mezi léčbou a prevencí: pokud jde o život, nežádoucí účinek léku podle ní ustupuje do pozadí, protože prioritou je přežít. U prevence to podle ní platit nemá — prevence by žádný nežádoucí účinek mít neměla a měla by vést spíš přes stravu, spánek a pohyb, tedy cestou nepohodlnou. Vinu za pokles plodnosti nesvaluje jen na očkování; zmiňuje životní styl, farmaceutický byznys i to, že se dnes hodně lidí věnuje spíš obrazovce než partnerovi. Její shrnutí zní: méně je více.
Očkuje se podle ní na stále víc věcí
Na dotaz, jestli jsou rychle vyvinuté vakcíny rizikovější, odpovídá, že sama není odborník, ale z logiky věci si troufá tvrdit, že bez pěti až desetiletého zkušebního horizontu jsou rychlokvašky rizikovější než přípravky vyvíjené dřív. Riziko podle ní roste s tím, kolik dávek do sebe člověk nechá dostat, a odvíjí se od jeho imunity.
Za nešvar považuje to, že se podle jejího čtení začíná mluvit o očkování na stále víc věcí — jmenuje obezitu a nově i akné. U obezity to považuje za obcházení příčin: místo jiné stravy a více pohybu se podle ní nabízí vakcína, po které nebude nutné nic měnit. Připomíná také, že každá vakcína má nežádoucí účinek — a odkazuje na televizní debatu, ve které to podle ní musel přiznat i Prymula.
Dětské vakcíny a rozvolněná pravidla
Nejzávažnějším možným účinkem vakcinace je podle ní smrt a to riziko podle jejího názoru existuje, jen nikdo dopředu neřekne, koho se týká. Zároveň odmítá tvrzení, že lékaři očkují kvůli penězům — spousta z nich je podle ní přesvědčená, že to má smysl.
Nejvíc jí vadí kombinované vakcíny pro děti: kdysi tři patogeny, dnes šest v hexavakcíně, a k tomu se mamince podle ní ještě nabídne pneumokoková vakcína. Připomíná pravidla, která podle ní dřív platila a dnes se nedodržují: na očkování se chodilo úplně zdravé, čtrnáct dní po nemoci a po dobrání antibiotik se neočkovalo a po vakcíně se den až dva nesmělo cvičit. Dnes se podle ní očkuje i s rýmou a dítě jde odpoledne na trénink. Rozhodnutí ale nechává na rodičích — u nich v ordinaci podle ní pacientovi, který vakcínu chce, nikdo nebrání; dostane informace o rizicích a pak se domluví.
Stav českého zdravotnictví
Dřív bylo podle ní líp a být hůř může vždycky. Za čtyři roky studia prý vycházely všeobecné sestry, které byly skutečnou pravou rukou lékaře, sester byl dostatek a péče měla řád. Dnes oceňuje nové léčebné a vyšetřovací metody, ale postrádá empatii — z pacienta se podle ní stalo číslo. Personálu to nevyčítá, protože je podle ní přetížený a sám pod tlakem administrativy i očkovací agendy.
Prodlužování studia sester považuje za způsob, jak naplnit kvóty vysokoškoláků; titul podle ní z nikoho nedělá pracovitého a chytrého člověka. Absolventky s bakalářem prý přicházejí na praxi bez zkušeností i vědomostí a část z nich naráží na to, že práce je náročná a špinavá. Zmiňuje také nabídku doplnit chybějící sestry filipínskými. Kapacitu péče podle ní zatěžuje i příchod velkého množství cizinců, se kterými nepřicházejí lékaři — jeden doktor i jedna sestra podle ní zvládnou obsloužit jen určitý počet lidí. Část viny ale vidí i u pacientů, kteří chodí do ordinace s malichernostmi a předem si diagnózu vygooglují nebo vyhledají u umělé inteligence.
Změna pohlaví jako dlouhý proces, ne rychlé řešení
Ve svém okolí zná dva lidi, kteří prošli operativní změnou pohlaví, a oba podle ní změnu prožívají jako úspěšnou. Zdůrazňuje ale délku cesty: trápili se od čtrnácti let a k operaci došlo kolem jednadvacátého roku. Jde podle ní o proces náročný psychicky pro dotyčné i pro celou rodinu.
Kritická je k tomu, že se podle ní z tématu stal byznys podporovaný reklamou a že se děti k rozhodnutí přesvědčují brzy; ti, kdo se o změně přesvědčili takto zvenčí, podle ní šťastní nejsou a operací mnohdy ani neprošli. U dítěte, které se ve svém těle necítí dobře, by dala čas na dozrání a o změně se bavila až s psychicky vyzrálým člověkem.
Cílem je svobodná volba, ne boj proti očkovaným
Své poselství formuluje jasně: nejde jí o to, aby se neočkovali ti, kdo chtějí. Lidem, kteří očkování věří, podle ní nikdo nemá nadávat ani je soudit — informace jim dát ano, nutit je ne. Zmiňuje známou, která se kvůli tomu, že si její kamarád nechal naočkovat dceru, k němu chovala hrubě — a takový přístup odmítá.
Za cíl označuje, aby se ti, kdo očkování nechtějí a hledají jinou cestu péče o zdraví, mohli svobodně rozhodnout a nebyli za to postihováni — aby nepřišli o práci, o benefity a odměny nebo o možnost jít na operaci.
Covid jako nejčernější období
Na dotaz, jestli lze odpustit období strachu a covidová omezení, odpovídá, že odpustit snad ano, zapomenout ne. Vadí jí, že ve sněmovním projevu zaznělo, že se poslouchali odborníci, kteří se nakonec jako odborníci neukázali — a titíž lidé podle ní dnes sedí zpátky u rozhodování; jmenuje Vojtěcha, Smejkala, Chlíbka a Prymulu. Vytýká také, že v tom projevu ani jednou nezaznělo, že je někomu líto lidí, kteří na opatření doplatili. Odpovědnost přitom nesvaluje jen na Babiše: leknout se na začátku podle ní mohl, později už ale věděl a zastavit to mohl, a nešlo jen o něj, ale o celou skupinu lidí kolem. Připomíná také, že podobná opatření platila v Rakousku i Německu.
Jako doklad toho, že se odborná stanoviska obcházejí, uvádí kauzu očkování dětí: Státní ústav pro kontrolu léčiv posilující dávku pro mladistvé nedoporučil a ministerstvo v čele s tehdejším ministrem Válkem ji přesto povolilo, zatímco vakcinologové v čele s Chlíbkem a Prymulou očkování dětí zastávali.1
Nejsilněji na ni dolehla zkušenost vlastní rodiny. Starší dcera podle ní zažila v první třídě od učitelů šikanu za to, že nebyla testovaná ani rouškovaná: vyhodili ji ze třídy, zavřeli do vedlejší místnosti a ona si pro ni musela přijít. Dcera pak roušku nosit chtěla, jen aby mohla být s ostatními dětmi — a přesto musela chodit na záchod o tři patra výš a sedat si k jinému stolu. Sama přišla o práci: dokud zaskakovala za chybějící kolegy, netestovaná a neočkovaná nikomu nevadila, jakmile se stav naplnil, musela na neplacené volno. Práci si podle svých slov rychle našla jinde. Za trestuhodné považuje především to, že se rodiny nemohly scházet a lidé v seniorských domech umírali sami.
Závěr
Z devadesáti minut odpovědí na divácké dotazy vychází konzistentní postoj: odpovědnost za vlastní zdraví má být na jednotlivci, prevence má vést přes životosprávu, ne přes injekci, a stát nemá k očkování nikoho tlačit ani ho podmiňovat prací či péčí. Vstup do politiky bere jako pokus dostat se blíž k tomu, jak se taková rozhodnutí dělají.
Jde o osobní svědectví a světonázor jedné zdravotnice, nikoli o redakcí ověřená fakta; jednotlivá tvrzení, zejména ta o účincích očkování, si čtenář může ověřit a posoudit sám.
Reference
- Státní ústav pro kontrolu léčiv nedoporučil podání posilující dávky vakcíny proti covidu-19 věkové skupině 12–15 let s odůvodněním, že poměr přínosů a rizik u této populace není znám; ministerstvo zdravotnictví vedené ministrem Válkem přeočkování mladistvých přesto povolilo a odvolalo se na stanovisko evropské lékové agentury. Česká vakcinologická společnost, v jejímž čele tehdy stál Chlíbek, vydala stanovisko, jež přeočkování umožňovalo — nešlo podle ní o plošné doporučení. (Zpravodajství českých deníků a televizí, leden 2022.)
