Tomáš Borek sloužil bezmála čtrnáct let jako voják z povolání, prošel zahraniční misí v Afghánistánu a v roce 2022 z armády odešel poté, co odmítl covidové očkování. V rozhovoru popisuje, jak se do armády dostal, co ho na ní drželo, jak vypadal tlak na neočkované vojáky a proč nakonec řekl ne.
Jde výhradně o jeho vlastní svědectví, zkušenosti a názory. Část z nich jsou osobní dojmy, interpretace a nedoložené domněnky. Redakce je nijak neověřuje ani nevyvrací; předává je tak, jak je Borek formuluje, a úsudek nechává na čtenáři.
Od skladu stavebnin do kasáren
Vyučený zedník, který v té době přehazoval pytle s cementem ve skladu stavebnin. Tak Borek líčí okamžik, kdy mu zavolal kamarád a mimochodem prohodil, že v říjnu nastupuje do armády a bude řídit Jeep. Podle svého vyprávění se sebral, došel o ulici výš do náborového centra a papíry podepsal na místě.
Tříměsíční základní výcvik ve Vyškově byl podle něj v té době velmi náročný — od pondělí do čtvrtka prý spali jen dvě hodiny denně a někdo je permanentně driloval. Za ty tři měsíce měl podle vlastních slov několikrát pocit, že si sáhl na dno. Sám dodává, že dnes to vypadá výrazně jinak, protože potřeby armády na množství lidí se zmenšily. Po výcviku nastoupil k praporu a začala mu bezmála čtrnáctiletá služba, kterou popisuje jako spojení koníčku a práce. Bavilo ho podle vlastních slov sbírat medaile, diplomy a pochvaly před nastoupeným praporem; zmiňuje i medaili od hejtmana Jihomoravského kraje a nůž s věnováním.
Afghánistán: 165 raketových útoků za půl roku
Součástí služby byla příprava na zahraniční misi. Borek popisuje, že vyjel do Afghánistánu v rámci provinčního rekonstrukčního týmu — úkolem bylo zabezpečovat převoz lidí, kteří zajišťovali projekty v provincii Lógar a blízkém okolí.
Za půl roku prý měli na základně vedeno 165 raketových útoků. Nejbližší raketa podle jeho líčení dopadla deset metrů od něj do vedlejšího baráku a rozbila ho. Zmiňuje také těžce zraněného kolegu Lukáše Hirku, který je podle něj dnes jednou z tváří válečných veteránů s postižením.
Návrat domů: podle něj se z vojáků stala čísla
Po návratu přišlo podle Borka u řady vojáků vyhoření. Nešlo prý o to, že by si z mise přivezli syndromy — problém viděl jinde. Prožili reálné válečné útrapy, jenže doma žádná válka nebyla, a velení podle jeho vyprávění vzkázalo, že jsou jenom čísla, že je nový velitel a že se začíná úplně od začátku. Tedy znovu kopání okopů a základní dril.
Spoustu lidí to podle něj semlelo a začali si hledat jinou práci. On sám na stejném místě vydržel ještě několik let. Absolvoval kurzy odstřelovače, jezdil jako střelec v obrněném voze a nakonec skončil ve zbrojním družstvu, kde opravoval zbraně a staral se o zajišťování munice.
Covid na útvaru: nejdřív šití roušek, pak vakcína
Na začátku pandemie podle svých slov zpanikařili všichni a on nebyl výjimkou. Výslovně odmítá, že by tehdy byl odpůrcem očkování — báli se prý všichni, protože nikdo nic nevěděl. Protože umí šít na stroji, začali s kolegy z nafasovaných triček šít roušky a distribuovat je; jeho fotka se podle něj kvůli tomu objevila v armádním časopise.
Pak přišel signál, že je vakcína a naočkuje se celá armáda. Borek k tomu přidává vlastní výhradu: v armádě podle něj funguje i to, že když někde přetékají sklady — třeba s prošlou vakcínou na chřipku z minulého roku — nažene se to do armády a oznámí se, že si všichni píchnou. Už tehdy prý říkal, že si nic píchat nebude a raději si chřipku projde.
Čtyři vakcíny naráz před odletem do Afghánistánu
Zajímavé je, že sám svůj postoj k očkování nestaví jako paušální. Před odletem do Afghánistánu prý dostali čtyři vakcíny naráz — vzpomíná na břišní tyfus, žloutenky a meningitidu, u čtvrté si už nevybavuje, co to bylo. Výslovně dodává, že to není kritika: věřil tomu, chtěl to a bylo mu vysvětleno, že v Afghánistánu je to nutné.
Kritický je jen k provedení. Podle jeho popisu je nahnali do baráku s tím, že se to nestíhá, výcvik běží a za pár dní se letí, takže se to nabodá všechno naráz. Povinných čtyřiadvacet hodin volna po očkování prý zapomněli dát — půlka lidí se motala, jen to nechtěli dát najevo, a odpoledne se cvičilo dál.
Pochybnosti o covidové vakcíně a kádrování
U covidové vakcíny už mu to podle vlastních slov nesedělo. Něco málo o vakcínách četl už dřív a měl dojem, že nevyzkoušené věci nejsou úplně v pořádku a že velká část chorob v minulosti ustoupila i tam, kde se neočkovalo. Zároveň opakovaně zdůrazňuje, že kdo se chce naočkovat, ať se naočkuje — je to podle něj rozhodnutí každého jednotlivce.
Roli hrálo i to, co viděl kolem sebe: kolem něj podle jeho svědectví lidé neumírali a scény, kterých se na začátku báli, nepřicházely. Nechce to podle svých slov nijak snižovat — zná lidi, kterým někdo blízký zemřel za velmi špatných okolností.
Odmítajících prý zůstala skupinka zhruba třiceti lidí ze šesti až sedmi stovek a začali chodit na sezení, která Borek označuje za kádrování. Mělo přijít vysvětlení od lékaře s nařízením hlavního hygienika armády; podle jeho popisu dorazil někdo v hodnosti s pomuchlaným papírem A4 s textem z tiskárny a argumentace se nesla ve stylu, že je všechno prokázané a ať už toho nechají.
Přiznává i to, že v jednu chvíli sám zvažoval nečistou cestu — sehnat obvodního lékaře, který by mu očkování jen potvrdil, aby byl formálně čistý. Lékaři do toho podle něj nešli a nakonec z toho sešlo. Po jednom telefonátu si prý uvědomil, že takhle jít nemůže, protože by ten podvod nesl v hlavě do konce života.
Strach z odchodu do civilu
Impulz podle svého vyprávění dostal náhodou. Občas sleduje videa s Jaroslavem Duškem a zrovna narazil na pořad, kde padla myšlenka o vojákovi, na kterého se tlačí a který se prostě musí otočit a říct ne. To slovo ho podle jeho slov rozsekalo; pustil pořad i manželce.
Odejít ale nebylo snadné. Vojáci jsou podle Borka roky krmeni představou, že armáda je jediná máma a jediná firma, která funguje — a za bránou vás čeká hlad, ztráta domu a patnáct lidí, kteří na vaše místo čekají. Řada jeho kolegů si podle něj neumí představit odchod bez renty, protože by jim chybělo naplnění.
Odvolává se přitom na psychologické průzkumy, o kterých se prý dozvěděl až dodatečně a podle nichž má snad 85 procent vojáků skončit jako alkoholici; sám dodává, že zná pár lidí, kteří takhle dopadli. On sám se cítil jinak — od dětství je kutil, šije z kůže, dělá se dřevem a má rozjetých asi dvacet projektů naplánovaných na dalších třicet let.
Nátlak na neočkované: reflexní vesty, jídlo naposled, zákaz tělocvičny
Šlo o období, kdy měla nabýt účinnosti vyhláška o povinném očkování pro vybrané profese; tehdejší ministr zdravotnictví Válek ji zrušil až těsně předtím, než měla začít platit. Borek byl v té době ještě v armádě.
Skupina odmítajících se podle něj tenkrát z třiceti lidí smrskla na dvacet a důvody typu rodina nebo pocit nebezpečí se vůbec nebraly. Objevovaly se prý vtipy, že vojáci, kteří odmítají očkování, budou nosit reflexní vesty jako popeláři. Na některých cvičeních se podle jeho popisu dělaly samostatné nástupy, neočkovaní si stoupli stranou a ukazovalo se na ně, včetně poznámek, že tyhle by dotyčný naočkoval sám. K reflexním vestám podle něj nakonec nedošlo.
Zavedený ale prý byl systém, kdy neočkovaní chodili na jídlo jako poslední, až po všech rotách, a měli zákaz chodit do tělocvičny. Přidává i vlastní postřeh z posledního čtrnáctidenního cvičení: z očkovaných podle něj odpadlo na covid neskutečné množství lidí a skončili doma, zatímco z jejich neočkované skupinky ani jeden — a sám k tomu ironicky poznamenává, že to je samozřejmě náhoda.
Zajímalo ho také, kdo vlastně rozkaz k očkování vydal. Podle vlastního popisu si stáhl rozkaz tehdejší ministryně obrany a zjistil, že ministryně i hlavní hygienik armády očkování doporučovali — nikde prý nebyla formulace, že se očkování nařizuje. V podřízených rozkazech ale podle něj stálo, že mají velitelé vojáky správnou motivací začlenit a natlačit je do toho. Z toho si odnesl přesvědčení, že za takovou věc v armádě reálně nikdo nenese odpovědnost, protože armáda je jen nástroj státu.
Ne, prostě ne
Zlomový moment popisuje velmi konkrétně. Byl v kanceláři jako jeden ze dvou lidí, přišel velitel s obvyklým dotazem a on se otočil a řekl, že ne. Že se naočkovat nenechá, že tomu nevěří a konec příběhu. Reakce podle něj byla nevěřícná, velitel odklusal za dalším velitelem a nastala panika, protože v armádě se ne prostě neříká.
Sám v ten okamžik cítil hlavně úlevu. Zásadní pro něj podle jeho slov byla manželka, která mu řekla, že se nemusí bát, že je šikovný a že to zvládnou spolu. Prapor, kde znal každý kámen, každý strom a každé zatočení chodby, prý ale naráz ztratil veškerou hodnotu — hrdost, zázemí ani pocit týmu už tam podle něj nebyly.
Popisuje také, co se podle něj dělo s kolegy, kteří se drželi zuby nehty. Ty prý začali rozesílat na různé kurzy — elektrikář, elektrocentrála a podobně. Jenže v místě určení se očkování vyžadovalo, takže neočkovaný voják kurz nesplnil, čímž fakticky nesplnil rozkaz a mohl být sankcionován. A tihle lidé podle Borka v armádě zůstat chtěli — on sám měl proti nim tu výhodu, že už tam cítil, že nemá co dělat.
Plakát s tachometrem a konec povinnosti
Jednu věc si podle svých slov nechal vytisknout na památku — kampaňový materiál cílený na vojáky, kteří se nechtěli nechat očkovat. Popisuje na něm tachometr přecházející z červené do zelené, siluetu vojáka a text, že třetí dávka je jistota, přičemž ručička nebyla úplně dotažená. Nechal si ho schovat proto, aby si pamatoval, kvůli čemu z armády odešel.
Zmiňuje také, že v jeho okolí občas někdo po očkování zkolaboval nebo mu bylo nevolno. Sám prý později prodělal něco, co popisuje jako ošklivou chřipku se silnými bolestmi hlavy, stejně jako jeho manželka — důvod k očkování v tom ale neviděl.
Zhruba v polovině února, přesné datum si nevybavuje, se podle jeho vyprávění věc rozhodla na úrovni vlády. Na praporu už jich tehdy zbývalo asi pět. Jeden podle jeho popisu odcházel tak, že na všechny řval; on sám měl zrovna čtyřiadvacetihodinovou službu a chtěl odejít s vnitřním klidem. Nakonec se to podle něj zesumarizovalo do věty, že armáda se nechala naočkovat, a hrstka odmítajících se prostě rozptýlila.
Život po armádě a pohled zvenčí
Po odchodu se prý necítil nikdy svobodnější. Nastoupil do betonárky, což popisuje jako prozření i šok zároveň. Vypíchne přitom vlastní ironii: dva roky bojoval proti respirátorům a rozčilovalo ho, když mu někdo radil nosit respirátor v lese, kde je čistý vzduch — a pak v betonárce nosil respirátor kvůli prašnosti každý den další dva roky.
Dnes se živí jako modelář, vyrábí formy a maloseriové výrobky ze silikonu a polyuretanu. Práci popisuje jako drobnou ruční řemeslnou činnost v malé firmě, kterou doporučuje všem kutilům.
Na závěr obrací pohled k civilistům a válce. Podle Borka lidé vůbec netuší, co válka je. Všichni sice z internetu vědí, že se u nás vyrábí dělostřelecká munice ráže 155 a že se bude dodávat Ukrajině — realita je ale podle něj taková, že nikdo z nich takový náboj nikdy neviděl ani nedržel v ruce, natož aby tušil, co udělá, když dopadne.
Závěr
Vyprávění Tomáše Borka je osobní svědectví jednoho vojáka o čtrnácti letech ve službě, o zahraniční misi a o tom, jak se rozhodl odejít, když měl přijmout něco, čemu nevěřil. Jde o jeho zkušenosti, dojmy a názory, které redakce neposuzuje — jednotlivá tvrzení si čtenář může ověřit a posoudit sám.
