Více než 80 procent amerických učitelů prvního stupně uvedlo v průzkumu deníku New York Times, že děti dostávají vlastní školní zařízení už při nástupu do mateřské školy. Číslo z jedné země, ale otázka, která se týká všech rodičů: co se stane s generací, jejíž první školní zážitek je dotyková obrazovka?
Co dítě vidí, stává se jeho mozkem
Rodiče, kteří sami učí, většinou vědí jednu prostou věc: všechno, co se dítěti dostane před oči, se stane součástí jeho mozku. Každý vjem, každá věc, na kterou sáhne a kterou ochutná, vytváří nové spoje. Co se opakuje, jde pak snáz a snáz. Mozek dítěte zkrátka nasaje, co mu nabídneme.
Právě proto posíláme děti do školy a učíme je, dokud jsou malé. Jenže stejné pravidlo platí i obráceně. Dítě, kterému většinu příběhů dodává obrazovka, si stavbu vlastní hlavy skládá z materiálu, který nikdo nevybíral s ohledem na něj.
Příběhy pro poučení a příběhy pro tržby
Příběhy, na kterých vyrůstaly dřívější generace, se točily kolem hrdinů a kolem dobra a zla. Mezi starými a dnešními příběhy je ale zásadní rozdíl. Dnešní filmy a seriály vznikají hlavně kvůli tržbám. Scenárista myslí na prodej dřív, než napíše první slovo. Neptá se, jestli se sedmiletý kluk při sledování uvidí v hrdinovi a jestli se od něj naučí překonat něco, co v životě překonat musí.
U starých příběhů to bylo jinak, a důvod je prostý. Když se příběh musel naučit nazpaměť a předávat ústně, nikdo neplýtval časem na vyprávění bez smyslu. Bajky, mýty i legendy měly účel. I v raných dobách písma a knihtisku stálo psaní tolik práce, že se do něj dávala jen díla s poselstvím. Žádný příběh se nedostal do knihoven po celém světě, aniž by si to místo vysloužil.
Mnoho dnešních mladých rodin už tyto starší příběhy nezná a dětem je nepředává. A pod tím leží ještě širší otázka: čteme vůbec nějaké příběhy, nebo nám je jen dodávají obrazovky? A kdo je dodává?
Hrdina neznamená rytíř, ale čestný člověk
Hrdinský mýtus neříká, že má každý muž zachraňovat princeznu před drakem a že ženy nemají žádná práva. Říká, že muži mají být čestní a že potřebujeme příběhy, které čestnosti učí mladé lidi. Snaha něco dokázat je dobrá věc: chránit druhé, něco postavit, uvařit jídlo, postarat se o rodinu.
Stačí si položit otázku: ví dnešní dvanáctiletý víc o dvoře krále Artuše, nebo o Kardashianových a populárních streamerech? Streameři možná nejsou špatní lidé. Ale nad mravním poselstvím pro děti, které je sledují, nepřemýšlejí. A co platí pro jedno dítě, platí v měřítku celé země i celého světa. Z příběhů, kterými se krmíme, vzniká kultura.
Odtud plyne hlavní teze: potřebujeme vrátit hrdinskou kulturu. Ne zabíjení draků, ale nárok být co nejlepší. Svět je čím dál tvrdší a průměrní lidé propadají sítem. Kdo se nesnaží získat náskok, skončí pod hranicí, kde je život těžký a bude ještě těžší. Cílem je stát se schopným a soběstačným pro sebe, pro rodinu a nakonec i pro komunitu. Rozdělit se je lepší než zemřít sám.
Čtení mizí, sázky přibývají
Data z USA mluví jasně. Podle amerického Národního nadačního fondu pro umění (National Endowment for the Arts) přečetla v roce 2022 nějakou knihu méně než polovina dospělých, román nebo povídku jen 38 procent. Pro radost četlo v daný den v roce 2023 jen 16 procent lidí. A i to číslo může být nafouknuté, protože nikdo nechce v průzkumu vypadat jako nečtenář.
Ještě víc bolí jiné srovnání: sázení se stalo mnohem běžnější zábavou než čtení. Loni si vsadilo 57 procent Američanů a letos to bude nejspíš víc. Čtené knihy jsou navíc jednodušší. Věty bestsellerů jsou dnes zhruba o třetinu kratší než před sto lety. Delší věta sama o sobě lepší není, ale dřív ji kultura uměla strávit. Nejprodávanějším románem pro dospělé byla loni romantická fantasy Onyx Storm, tedy kniha pro zábavu, ne pro poučení.
Čtení dnes podle všeho drží nad vodou hlavně čtenářky romantické literatury. A je dobře, že ho drží. Když lidé přestanou kupovat knihy, zmizí knihkupectví, knihovny i autoři, kteří se psaním uživí. Ubylo i čtení zpráv: v roce 1975 četla noviny každý den zhruba polovina dvacátníků, dnes je to méně než deset procent.
Písmo zastaví řeč, video ji nechá utéct
Písmo zastaví řeč, a tím zrodí gramatika, logika, řečníka, historika, vědce, básníka i architekta. Prakticky všechny specializované obory vznikly díky tomu, že se práce dala zapsat, odložit a vrátit se k ní. Na papíře, na pracovním stole, dnes i v digitální podobě.
Při sledování videa nic takového nenastane. Video se sice dá zastavit, ale kdo to opravdu udělá pokaždé, když ho něco zaujme nebo když nerozumí slovu? Obsah v telefonu navíc neřídíme my. Valí se a valí, posouvá se a posouvá. Tisíce upozornění v něm ničemu, co právě děláme, nepomohou. Jen nás od toho odvedou.
Při čtení člověk naopak může přestat, zamyslet se nad myšlenkou, kterou právě přečetl, a zeptat se sám sebe: rozumím tomu? Nepřečtu si to znovu? Přesně tenhle tichý okamžik s jednou myšlenkou v hlavě z našich dnů mizí.
Úryvky místo knih a tablet místo maminky
Učitelé zadávají čím dál méně knih. Děti je nezvládnou dočíst, času je málo a výuka míří k testům, ve kterých stejně stojí jen úryvky. Žáci tak třeba nikdy nepřečtou celého Pána much. Dostanou pár ukázek, shrnutí a jdou dál k dalšímu tématu.
Ve školkách je obraz ještě ostřejší. Učitelka tříletých dětí z Texasu popsala, že okres dává každému dítěti do třídy tablet. Při prvním odloučení od mámy děti obvykle první týdny pláčou a chtějí za ní. Teď ale přicházejí děti, které místo za mámou pláčou za tabletem. Závěr je mrazivý: s tabletem strávily víc času než s matkou.
Návrat do ústní kultury
Už v roce 1982 si badatel Walter J. Ong všiml, že moderní civilizace vstupuje do fáze sekundární orality. Kdysi gramotná společnost se vrací k zvyklostem kultur, které písmo neznaly, protože mluvené slovo zmizí, jakmile dozní. Ústní kultury si cení opakování, které pomáhá paměti. Bardové používají ustálené fráze a mnemotechnické pomůcky. Libují si v přídomcích a barvitých popisech násilí, protože konflikt se pamatuje lépe než klidná diskuse.
Řečník navíc nemůže opravovat svá slova jako pisatel. Jede dál a chyby nepřizná. Když si později odporuje, nečeká, že si publikum vzpomene. Význam pak závisí na tom, kdo mluví, ne na pravdivosti řečeného.
Několik badatelů proto označilo Donalda Trumpa za prvního postliterárního prezidenta. Nejde o urážku, ale o popis: komunikuje pro společnost, která už nečte, jako bard z ústní kultury. Takový styl funguje na publikum, které si fakta nepamatuje, protože je nečetlo, a nezná příběh, protože ho nečetlo. S negramotnou společností se dá manipulovat výjimečně snadno.
Tištěné médium dává přístup k oficiálním prohlášením a promyšleným programům. Vizuální médium ukazuje, jak politik vypadá, jak zní, jestli je přitažlivý, nebo protivný. Dobrá televize ale není totéž co dobré zpravodajství ani dobrá politika. Dobrá televize je jen dobrá televize a všechno ostatní se jí musí přizpůsobit.
Psát znamená myslet
Psaní je těžké. Orwell ho přirovnal k dlouhému záchvatu bolestivé nemoci a umělá inteligence nabízí snadný lék. Jenže psaní není přepis hotových myšlenek. Kdyby bylo, nebylo by těžké. Psaní znamená zúžit nekonečno možných myšlenek do pečlivě vystavěného celku, který stojí za to zapsat.
Cal Newport tvrdí, že psaní nutí člověka myslet uspořádaně a lineárně. Odhalí ochablé myšlenky i chatrné úvahy. Čas a soustředění, které stojí převést myšlenky do slov, vět a odstavců, dovolí autorovi najít nové souvislosti. Nic z toho se nestane, když jen čekáme, až jazykový model vrátí odpověď.
Myšlení navíc potřebuje oči. Člověk je zrakový tvor a velká část myšlenkových pochodů běží přes zrakovou kůru. Když do ní neustále proudí nové a zajímavé podněty, je téměř nemožné přemýšlet o něčem jiném. Ve světě, kde pořád hraje hudba, běží video nebo podcast a při nejmenší nudě vytáhneme telefon, nemáme jedinou tichou chvíli na to, abychom si poskládali vlastní myšlenky.
Umělá inteligence má svůj pach
Umělou inteligenci je čím dál těžší technicky rozpoznat v textu, hudbě i videu. Pořád se ale dá vyčenichat. Někdy ji prozradí stavba věty, jindy hlas, který prostě nevoní, jak by měl. Nejvíc to zamrzí u příspěvků lidí, kterých si člověk vážil. Použít AI na část příspěvku není zločin. Ale když autor svůj vlastní příspěvek nikdy ani nečetl, proč ho vůbec zveřejňuje? Nehrajeme si tu všichni jen na kliky a zhlédnutí?
AI má smysl tam, kde ji někdo používá vědomě, otevřeně a výsledek si před zveřejněním pečlivě zkontroluje. Bez té péče se jen plýtvá časem všech. A přesně tím se rychle stává většina psaného obsahu na internetu: newslettery, firemní oběžníky a tisíc blogových příspěvků denně.
Nejhorší na tom je, že styl AI je taky myšlenka se svým tvarem. Dlouhé pomlčky a obrat „není to tohle, ale tamto“ nejsou jen vzorce. Kdo pije strojovou kaši od rána do večera, začne tak mluvit sám. Co nám vstupuje do očí a uší, stává se součástí mozku, a nejvíc to, co se opakuje pořád dokola. Lidstvo tak splývá se strojem dávno předtím, než si to kdo připustí. Návyky zrozené v digitálním světě se usazují v nervové architektuře. A je teprve rok 2026. Desítky let generovaných oběžníků ze školy, z práce i od sousedů, které nikdo nikdy nečetl, ještě přijdou.
Proč gramotnost a hrdinové patří k sobě
Proč tedy hrdinská kultura a gramotnost dohromady? Společnost, která nedokáže číst knihy, nebo na to nemá vůli a soustředění, nikdy neshodí okovy a neudělá nic skutečně důležitého. Ne proto, že by knihy někoho spasily. Prostě kdo se nesoustředí natolik, aby přečetl knihu, nesoustředí se ani na nic většího.
Investice do vlastního mozku je nejlepší cesta, jak uniknout krysímu závodu, který masy lidí čeká v příštích desetiletích. Schopní, moudří a vzdělaní lidé navíc vytvářejí přebytek. Naplní svůj pohár a nechají ho přetéct na rodinu, komunitu a kulturu. Z takového přebytku vyrostla západní civilizace i technologie kolem nás.
Děti jsou jen děti. Jeden den jsou malí uličníci, druhý den neuvěřitelní géniové. Je na dospělých obklopit je takovým pancířem, aby přežily cestu do moderního světa. Kdo nemá v hlavě stavbu, díky které rozumí světu a sám sobě, je vydán napospas miliardovým kampaním, reklamě a nástupcům Edwarda Bernayse, kteří neustále vymýšlejí lepší způsoby, jak nás na něco nalákat. I válka se dnes vede nejdřív v hlavách.
Závěr
Pokud děti nevyrůstají s představou, že z nich mohou být hrdinové, děláme něco špatně. Neznamená to učit je, že jsou lepší než ostatní. Znamená to učit je snažit se, být co nejlepší a jednat statečně. Každý hrdinský příběh v sobě nese jádro hrdiny, kterým by se mohl stát každý z nás, a proto na nich záleží.
Stávající stav se možná zachránit nedá. Jednu věc ale udělat lze vždycky: připravit příští generaci na co nejlepší start. To začíná u toho, co dětem dáváme před oči. Kniha místo tabletu, příběh s poselstvím místo nekonečného posouvání a dospělí, kteří sami čtou a píšou.