Zpráva dnes nestačí. K informaci se přibaluje návod, jak ji číst, a výhrůžka, co čeká toho, kdo ji přečte jinak. S ironií a bez servítků tu padá řeč na novinářskou ohebnost, na „vohnouty“, kteří se vyhýbají práci, na pohádky, které děti učí, že stačí být hloupý, i na radary, které podle všeho slouží spíš obecní pokladně než bezpečnosti.

Zpravodajství ve čtyřech krocích

Zpravodajství ve čtyřech krocích a zakázaná Máša a Medvěd

klip od 2:08

Zpravodajství dnes funguje ve čtyřech krocích: řekneme vám, co se stalo, co si o tom myslíme my, co si o tom máte myslet vy – a co se vám stane, když si to myslet nebudete. Právě čtvrtý krok je nový a mimořádně účinný. Tlak na to, aby si lidé mysleli „ty správné věci“, podle tohoto čtení sílí, protože média tuší, že ztrácejí moc. Velkou část ji dobrovolně odevzdala sama, třeba svými postupy během covidu, a teď se jí snaží domoci jinak.

Když nemohou lidi zaujmout obsahem ani jim dát nic, co by jim v životě pomohlo, zbývá jim informace vnutit – a k tomu přidat hrozbu pro ty, kdo je odmítnou „žrát“. Typicky to platí o zprávách z Ukrajiny: k informaci se přibalí návod, jak ji číst, a na konci se schová dovětek, že existují jedinci, kteří to vidí jinak, jsou proruští a takové tu nikdo nechce. „Zakážem klidně Mášu a Medvěda, protože to je všechno proruský,“ zní ironická zkratka – s dodatkem, že zákaz Máši a Medvěda není vtip. Tento nechtěný „chuťový ocas“ zpráv měl skončit s volbami. Nevypadá to tak.

Prostitut jako novinářská kategorie

Prostitut jako označení extrémně ohebného novináře

klip od 4:15

Staré mediální označení „prostitut“ podle hosta sedí na extrémně ohebného novináře, který se bleskově přizpůsobí každému novému trendu ve společnosti a podlézá komukoli a čemukoli. Jde o zvlášť odpornou kategorii, protože devastuje kredit celého povolání. Slušný člověk si pustí televizi, uvidí tam takového novináře a raději půjde „hákovat do fabriky“. Do profese tak další slušní lidé nepřijdou.

Vohnouti se neptají

Proč se vohnouti nikdy neptají nadřízených

klip od 5:08

Vohnout je v této humorné typologii netáhlo, které se vyhýbá jakékoli užitečné činnosti, a když se mu to nepodaří, práci zpravidla zkazí. Z pozice nadřízeného má host zajímavý poznatek: vohnouti se skoro nikdy na nic neptají. Empiricky přišli na to, že kdo se zeptá šéfa, dostane práci. Kdo se neptá, nemusí dělat skoro nic. Odpověď totiž obsahuje informace a s informacemi se musí pracovat.

Věta „mám hotovo, máš pro mě nějakou práci?“ z úst vohnouta nikdy nezazní. Existuje ovšem zvláštní podskupina, která to dělá obráceně: zahltí nadřízeného tolika hloupými dotazy, že provede cosi jako DDoS útok. Když už šéf nestačí odpovídat, vyhodnotí to jako konec požadavků a jdou si odpočinout.

Hloupý Honza jako národní vzor

Hloupý Honza, Švejk a výchova k tuposti

klip od 6:54

Česká mytologie od dětství učí, že hloupý Honza všechno vyřeší bez znalostí, metodou pokus–omyl. Postavy jako hloupý Honza, Švejk nebo tři sudičky host upřímně nesnáší. Pohádky jsou podle něj na jedno kopyto: dětem od malička říkají, že být hloupý je fajn, nic se učit nemusí a stačí občas pronést něco chytrého, aby vyhrály.

Propisuje se to do všeho, i do dopravy. Ve Švýcarsku je řidič z Česka na zelenou nejpomalejší, všichni jsou dávno pryč, než se rozjede. Po návratu do Budějovic je to naopak: padne zelená a všichni stojí. Lidé si myslí, že se problémy dají řešit na pohodu, jako když princ probodne draka mnohem většího, než je sám. Problémy ale stojí úsilí, člověk se musí pořád něco učit a osvojovat si nové návyky. Kdo se na to vykašle, dočká se kakistokracie – vlády nejhorších. Proto host tuhle indoktrinaci dětí považuje za tak škodlivou.

Kdo o sobě říká, že je ředitel

Vychloubání na sociálních sítích a LinkedInu

klip od 11:51

Na otázku, zda hlasité prohlašování vlastní odbornosti prozrazuje vohnouta, odpovídá host pravidlem, které ho kdysi naučil jeden Američan: kdo o sobě říká, že je ředitel, popisuje spíš to, čím by rád byl. Kdo významné postavení skutečně drží, má sklon ho zlehčovat – „no, v té bance vlastně šéfuju“.

Pověstný je touto optikou LinkedIn. Když tam někdo napíše, že získal důležitý certifikát v ovládání vozidel poháněných fyzikálními silami, stačí to dočíst do konce: dostal řidičák. Všichni své činnosti nafukují a skutečnou náplň práce schovávají. S trochou praxe se to dá snadno dekódovat.

Štíhlá výroba, kterou si Češi znechutili

Lean, Six Sigma a Kaizen bez českého názvu

klip od 13:30

Korporátní pojmy Lean, Six Sigma a Kaizen jsou ve skutečnosti skvělé věci. Potíž je v tom, že se pro ně v Česku nenašel český název ani srozumitelné vysvětlení. Kvůli japonským a anglickým slovům k nim spousta lidí zaujala odmítavý postoj, zatímco jiní si z nich jako z něčeho „cool“ udělali životní show. Výsledek: věci se staly terčem nemístného švejkování.

Principy štíhlé výroby přitom doma praktikuje každý. Nikdo si do ledničky nedá padesát jogurtů jen proto, že byly ve slevě, koupí čtyři, protože ví, že by zbytek vyhazoval. Zabránit plýtvání – to je celá podstata. Six Sigma je zase o práci s daty. Kdyby se někomu podařilo naučit to děti v jednodušší podobě, politici jako Rakušan nebo Farský by podle hosta neměli šanci, protože by lidé najednou chápali souvislosti mezi čísly. To se nestalo a host to vyčítá i vlastní generaci.

Umělá inteligence jako nové autonomní řízení

Umělá inteligence, profilování a bublina autonomního řízení

klip od 15:49

Že by si umělá inteligence pamatovala sprostá slova a jednou si to přišla vyřídit jako terminátor, se host neobává. Větší riziko vidí v profilování: po pátém dotazu systém celkem dobře ví, kdo s ním mluví. U dveří pak spíš zazvoní úplně jiní lidé. AI proto používá na rutinní úkoly, třeba na zpracování anonymních číselných řad, ale nedává jí nic, z čeho by mohla vytvořit jeho alter ego.

Celé to připomíná autonomní řízení. Před pěti lety to byl velký hit: řidiči ani dopravní značky prý nebudou potřeba, řidičáky můžeme zakopat. A nestalo se vůbec nic. Totéž čeká AI. Bublina, ve které má vyřešit všechny problémy, splaskne nejpozději ve chvíli, kdy se pacient dozví, že mu místo pravé ledviny vyndala levou – a omluva „příště se to nestane“ mu asi stačit nebude.

Z poctivce vohnoutem, zpátky to nejde

Jak se ze slušného člověka stane vohnout

klip od 17:48

Může se vohnout pílí a večerním studiem vypracovat výš? Host zažil jen opačný směr. Ze slušného člověka se vohnout stát může – je to výsledek příliš intenzivní „převýchovy“, kdy ho okolí semele a on si řekne, že v tomhle prostředí to nemá cenu, a začne švejkovat jako všichni ostatní. Cesta zpátky podle něj neexistuje. Je to úplně jiné nastavení a nikoho takto předělat nejde.

Radary v Kyjově: měření jako poplatek za průjezd

Úsekové měření rychlosti v Kyjově a okolních obcích

klip od 18:57

Hostův spolek se zabýval úsekovým měřením rychlosti v Kyjově. Podle zjištění zmíněných v rozhovoru stanovil interní limit rychlosti tajemník úřadu, policie určila jako místa pro měření prakticky celé město a v ověřovacím listu měřidla figuruje jako zákazník soukromá firma. Systém získávání důkazů spolek podle hosta pochopil – a označuje ho za víceméně nezákonný. Ekonomiku celé věci ale zatím rozkrýt nedokázal.

Město podle tohoto popisu provozuje několik neoznačených úsekových měření v přilehlých obcích svého správního obvodu. Vydává to za zvýšení bezpečnosti, ale nedokáže doložit, zda se bezpečnost zlepšila. Policejní papír má měření jen právně krýt a z pokut se fakticky stává poplatek za průjezd. Kdo v sobotu projede zapadlou vesnicí rychlostí 56 km/h, je podle hosta de facto slušný řidič.

Radar patří firmě, která měří a vysoce automatizovaně předává data městu, a to přestupky projednává a rozesílá výzvy k úhradě. Kolik komu zůstane „za nehty“, se zatím zjistit nepodařilo. Nápadné je, že ne každé měření se promění v přestupek – vyřazena mohou být například vozidla radnice nebo spřátelených firem. Kdyby se počet přestupků vynásobil nejnižší pokutou, vyjde zhruba dvojnásobek toho, co město skutečně vybralo.

Radar už není zlatý důl

Klesající výnos radarů a vzpoura řidičů proti pokutám za 51 km/h

klip od 22:19

Hlavní příjmovou kapitolou rozpočtu radar podle hosta nebude nikdy. Doby enormních zisků jsou pryč – auta mají navigace, které na měření upozorní, zato měřicích míst je mnohem víc. Pořád se ale najdou „zlodějští vykukové“, kteří si řeknou, že si postaví radar a budou v balíku. Musí přitom počítat s chamtivostí firem, které zařízení dodávají a provozují, s klesající účinností, protože se řidiči začínají bránit, a s rizikem, že příjmy jednou zmizí.

Pokutami za 51 nebo 52 km/h si totiž obce proti sobě obrátily i tu část veřejnosti, která měření dosud podporovala. Proč platit patnáct stovek za jeden kilometr navíc? Mám snad celou cestu civět na tachometr, jestli je ručička ještě na padesátce? Tuto otázku si podle hosta položil už nadkritický počet lidí a začíná probublávat vysoko. Host doufá, že kyjovský byznys s radary skončí.

Kniha, která neměla vůbec vzniknout

Pokračování knihy o obraně řidičů a soudy po covidu

klip od 24:15

První díl hostovy knihy se týká toho, co se řidiči může stát na místě, když ho zastaví policie nebo strážníci – sdělení podezření z přestupku, dechové zkoušky a obvyklé triky. Pokračování by mělo navázat tam, kde řidič odmítne věc vyřešit na místě a vše přejde do správního řízení. Tam už nestačí osvojit si pár návyků, je potřeba systematická činnost, a napsat na ni „kuchařku“ je mnohem těžší. Co člověk při obraně proti rozhodnutí úřadu může, shrnuje i přehled cest, jak se bránit úřadu.

Čtenáři chtějí víc příběhů ze života, proto by druhý díl mohl rozebrat několik konkrétních kauz – jak lidé postupovali a jak se zbavili obvinění, které bylo od začátku nespravedlivé. Ve hře je i třetí díl o vysoce sledovaných kauzách, třeba o řidiči, jehož autobus kvůli technické závadě sám zrychloval. Tam do práva vstupuje zfanatizovaná veřejnost, která volá „pirát, zavřít ho“, a právo ustupuje do pozadí.

Při psaní první knihy si host uvědomil dvě věci. Taková kniha by v právním státě vůbec neměla existovat – nezákonné postupy policistů a strážníků by měly být ojedinělé a okamžitě zastavené, jenže jsou běžné. Kniha tak svým způsobem hledá záplatu na stav, který je sám o sobě vadný. Druhé zjištění bylo ještě horší: rozsudky, na které odkazoval, byly všechny z roku 2015 a starší. Nové nevznikly. Covidismus podle hosta vedl k tomu, že si stát ochočil soudy, a ty mají větší sklon rozhodovat ve prospěch státu, obcí a úřadů a v neprospěch jednotlivých řidičů. Z ochrany před nezákonností skrze soudy se tak stalo právo, které je svým způsobem staré.

Závěr

Pod humorem a ironií se skrývá vážná diagnóza: média přidávají ke zprávám povinný výklad, pohádky učí, že se nevyplatí přemýšlet, vohnouti se úspěšně vyhýbají práci a obce si z bezpečnosti silničního provozu dělají výdělečný podnik. Pomoct může jen to, co Honzovi chybí – znalosti, úsilí a ochota se ptát.