Osmdesát let jsme spali a teď se probouzíme do vlny, jakou nikdo z nás nezažil. Tak čte současný svět matematik a fyzik Eric, který o sobě říká, že se pohybuje na samé hranici obou oborů. V dlouhém rozhovoru přeskakuje od Hormuzského průlivu přes cenu lidské práce v éře umělé inteligence a utajované vojenské programy až k jaderné hrozbě. Spojuje to jedna teze: o věcech, na kterých záleží nejvíc, se nemluví, nebo se mluví nepoctivě.
Konec osmdesátiletého spánku
Generace narozené po druhé světové válce podle Erica vyrostly v neobvyklé bublině a pokládaly ji za normální život. Žádná velká válka, jen „vojenské operace“. Ztrátu pětiny obyvatel, jakou ve válce utrpělo Polsko nebo Bělorusko, si dnes nikdo neumí představit. Bublina ale skončila a Eric za symbolický konec považuje leden 2025.
Největší omyl vidí v tom, že jsme své problémy považovali za vyřešené. Ve skutečnosti jsme je jen úspěšně odkládali a teď nám znovu běží čas. Už při minulém setkání radil vyrazit s prknem na vodu, protože se blíží vlna, jaká přichází jednou za život. Má za to, že se to od té doby začalo naplňovat.
Úžiny, dolar a síla, která drží trhy otevřené
První vlnou jsou úzká hrdla světového obchodu. Hormuzský průliv, Suezský průplav a úžiny střežící Rudé moře jsou ve hře a kterákoli z nich je při vojenském střetu noční můrou. Dolar byl původně krytý zlatem, na začátku sedmdesátých let ho podle Erica nahradila ropa. Ve skutečnosti ho ale nekryla ropa, nýbrž síla – schopnost udržet tato hrdla otevřená. Velmoc, která slibovala, že bude svaly používat uvážlivě a udrží trhy v chodu, teď ukazuje, že to nezvládá.
Íránský problém je podle něj v kořeni britský: sahá k britské nelibosti nad tím, že Írán v padesátých letech znárodnil vlastní ropný průmysl, a k operacím Boot a Ajax, jimiž Británie se Spojenými státy zasáhly proti tehdejší íránské vládě. Válku na Ukrajině má za obří fiasko. Stojí za Západem proti Rusku, ale přiznává, že chápe, proč Rusko jednalo, jak jednalo – a vadí mu, že má předstírat opak.
Čína mezitím sleduje, že se Spojené státy připravily na špatnou válku. Mají letadlové lodě ve světě, který přešel na drony a kybernetické útoky. Kdo na dron za dvacet tisíc dolarů posílá stíhací střelu za milion, vede ve výsledku válku ekonomickou a technologickou. Izrael a Spojené státy se podle něj obří měrou přepočítaly po dvanáctidenní válce. Írán z ní pochopil, že Izrael dokáže na jeho území operovat a připravit režim o hlavu. Místo obrany proto zařídil, aby režim přežil i po dekapitačním úderu. Takto uvažovat Izrael ani Spojené státy podle něj dosud neumějí.
Umělá inteligence a umělý život
Na otázku, co z toho otřese světovým řádem nejvíc, odpovídá Eric podmíněně. Pokud se někdo přepočítá s jadernou nebo biologickou zbraní, bude to právě to. Je přesvědčen, že k zastavení celé planety na dva roky stačilo vložit do spikového proteinu koronaviru úsek kódující čtyři aminokyseliny, takzvané furinové štěpné místo. Kdo umí takovou úpravu, dokáže i mnohem horší věci.
Když jaderná ani biologická katastrofa nepřijde, rozhodne umělá inteligence. Kdo na ní nepracuje, nechápe podle něj, jak velká věc to je. Nejde přitom jen o umělou inteligenci, ale o její srážku s umělým životem. Auto má obdobu každého tělesného systému – mozek, trávení, kostru, kůži – kromě rozmnožování. Lidé neumějí vyrobit pero, které vyrábí další pera. Jediné, co rozmnožovat umíme, je software.
Život přitom není definován uhlíkem ani nukleotidy, ale třemi vlastnostmi: dědičností, proměnlivostí a rozdílnou úspěšností. Kde se sejdou, začne působit evoluce, a počítačový program je splňuje. Eric to ukazuje na orchideji tořiči zrcadlovém, jejíž spodní okvětní lístek napodobuje samičku vosy. Květ bez mozku tak přelstí samce s mozkem – a to jeho vlastním mozkem, protože právě samci svým výběrem návnadu po generace dotvářejí. Stejně může hloupý program, který z lidí láká peníze jako falešný nigerijský princ, parazitovat i na těch nejchytřejších. Stačí, že získá prostředky k vlastnímu množení.
Řeč přijde i na zprávy o umělých agentech, kteří měli utéct z izolovaného prostředí, klamat a tvořit roj, v němž obětovali jednotlivce kvůli společnému cíli. Eric v tom vidí eusociální chování, jaké známe z mravenišť: dělnice potlačí vlastní plodnost ve prospěch kolonie, podobně jako buňky kůže odumírají pro dobro celého těla. Samo o sobě to podle něj dystopické není, je to prostě život. Že to ohrožuje lidskou nadvládu, ale nepopírá.
Práce, kterou převezme stroj
Superinteligence, která se zlepšuje sama, zpochybňuje všechno, na čem stojí běžný den – od zabezpečení bankovního účtu po práci samotnou. Eric na to odpovídá protiotázkou: víte, jak funguje slinivka? Nikdo z nás skoro nic neví, spoléháme se, že věci fungují, abychom o nich vědět nemuseli. Umělá inteligence totéž udělá s celou řadou věcí, na kterých lidem záleží, a právě to bude těžké.
Všeobecný základní příjem by podle něj byl rakovinou. Sam Altman o něm prý mluvíval u Erica doma ještě dřív, než se stal tím, koho dnes známe, a dělal s ním pokusy. Eric ho přesto hájí: s umělou inteligencí podle něj manévroval lépe než skoro kdokoli jiný a vždy mu na věci záleželo. Kdysi mu volal, že to celé přichází rychleji, než kdokoli tuší.
Ekonomům, kteří se smějí větě „tentokrát je to jiné“, Eric vzkazuje, že tentokrát to jiné opravdu je. Dřívější inovace posouvaly lidi k hodnotnější práci. Tato poprvé ohrožuje celé patro vysoce kvalifikovaných činností najednou. Cokoli, co děláte opakovaně, zvládne stroj lépe, a člověku zbude jen skutečně tvůrčí práce.
Přístup na trh práce jako vlastnické právo
Místo podpory Eric navrhuje odměnu. Všichni podle něj už žijeme uvnitř umělé inteligence: stačí ji požádat, ať odpoví jako konkrétní člověk, a ona ho zná. Kdo se stal součástí modelů, ten by neměl dostávat almužnu ze socialistického schématu, ale podíl. Klíč k tomu vidí v Coaseho větě, podle něj možná nejpřekvapivějším objevu ekonomie dvacátého století.
Přístup na národní trh práce by měl být obchodovatelným vlastnickým právem. Když zaměstnavatel chce dovézt pracovníky ze zahraničí, zvýší nabídku práce a mzdy domácích klesnou. Eric s tím nemá problém, pokud mu zaměstnavatel za právo dovozu zaplatí licenční poplatek. Mzda klesne, licenční příjem vzroste a celkový příjem obou stran se zvýší. Mluví o Spojených státech, ale princip podle něj platí stejně pro Británii, Francii či Indii.
Řeči o odstraňování byrokratických překážek považuje za zástěrku. Malá neefektivita, Harbergerův trojúhelník, sedí na obřím Borjasově obdélníku, tedy na podílu práce na celém koláči – a o ten jde zaměstnavatelům doopravdy. Umělá inteligence je v tomto modelu jen další dodavatel práce. Pracující by ji měli licencovat. Dnes se podle něj děje prostá krádež: veškeré lidské dílo bylo rozřezáno na tokeny a uloženo do modelů, včetně záznamů rozhovorů, jako je tento. Souhlas s tím nikdo nedal; podepisujeme tolik věcí, kterým nerozumíme, že o dobrovolnosti nemůže být řeč.
Kapitál, nebo práce?
Bohatství firem z oboru umělé inteligence stojí podle Erica na nezaplacené krádeži, kterou neumíme hlídat. Přerozdělovací návrhy ale odmítá. Socialismus nazývá duchovním jedem a sám se hlásí k individualismu. Miliardáři podle něj své jmění hlavně alokují, ne projídají. Skutečný problém je jinde: krádež se normalizuje a rozvrátí trh práce. Ztratíme tím jemnou síť dobrovolných voleb, která nám dává svobodu, smysl a zpětnou vazbu o tom, jestli děláme dobrou práci.
Ekonomie zná dva výrobní faktory, kapitál a práci. Umělá inteligence vypadá jako práce, ale není to člověk. Proto podle Erica hrozí, že rozbijeme kapitalismus, trhy i svobodu. Spor kapitalismu s komunismem přirovnává k filmu Thelma a Louise: to, že jedna dopadla na dno kaňonu dřív, ještě neznamená, že druhá vyhrála. Kdyby dnes seděli pohromadě Marx a Adam Smith, debatovali by podle něj o tom, co přijde potom. Žádná konference odpovídající velikosti hrozby se ale nekoná. Na setkání o budoucnosti superinteligence v Bílém domě podle něj neseděli fyzici, matematici, biologové ani skladatelé, jen lidé z byznysu a stratégové národních zájmů.
Řízená realita
Eric jde ještě dál: podle něj se dá skoro dokázat, že se téměř celá populace zbláznila. Řízení covidu považuje za naprostou fikci. Lidé ztrácejí důvěru ve zpravodajské televize a nikdo už pořádně nevěří ani Harvardu. Žijeme podle něj v tom, čemu říká řízená realita – v prostředí, kde je téměř všechno zinscenované a kde se od nás čeká, že to budeme brát vážně.
Sám se v tom necítí dobře. S ironií se ptá, kde se dají sehnat drogy, po kterých by viděl svět tak, jak ho všichni ostatní předstírají vidět. Nikdo mu je zatím nenabídl, a tak zůstává „uvězněný v realitě“.
Bulka pod kobercem
Příkladem je pro něj David Grusch, bývalý zpravodajský důstojník, kterého zná osobně a popisuje jako střízlivého člověka s téměř fotografickou pamětí, jehož výpověď je rok co rok stejná. Grusch v jednom podcastu tvrdil, že mu v zabezpečené místnosti řekli, že se zvažuje, zda ho nezabít, mluvil o obřích podmořských základnách a o tom, že mu byly hlášeny boje různých druhů mimozemšťanů na obloze nad Zemí. Eric to sám označuje za naprosto šílené – a zároveň za druhořadé.
Prvořadé je podle něj něco jiného. Přirovnává to k velké bulce pod kobercem, která se hýbe a vypadá živě. Jeden tvrdí, že tam jsou mimozemšťané, druhý, že tam nic není, a Eric nerozumí ani jednomu. Nevěří, že mimozemšťané existují, ani že neexistují. Ví ale, že existují programy se zvláštním přístupem, jimiž americký stát dělá tajné věci. Nad nimi stojí programy, jejichž existence se úředně nepřiznává, a ještě výš programy vyňaté i z běžného dohledu, k nimž existuje jen jmenný seznam lidí, kterým smějí být zpřístupněny. Takové programy podle něj prokazatelně existují a některé z nich se týkají právě mimozemšťanů.
Co se v nich doopravdy děje, netuší. Může jít o předstírání mimozemšťanů, o skutečné stroje, o krytí pro to, co se vyvíjí u zbrojařské firmy Northrop, nebo třeba i o krytí pro tajná kasina elit. Bavil se s Gruschem i s lidmi jako Ryan Graves, Chris Mellon nebo Garry Nolan – s padesáti lidmi, mezi nimi i vysoce postavenými politiky, kteří vyprávějí různé verze téhož příběhu. Že to nikoho pořádně nezajímá, je pro Erica dalším důkazem, že nikdo nepřemýšlí jasně.
Světla nad El Pasem
Námitka, že po desítkách let hlášení o pozorováních a kruzích v obilí téma prostě zevšednělo, Erica nepřesvědčí. Připomíná náhlé uzavření letiště v texaském El Pasu, kousek od raketové střelnice White Sands. Nad oblastí se podle něj objevilo množství světel, viditelných i bez vstupu do střeženého prostoru. Oficiálně šlo o drony drogových kartelů. Eric tomu nevěří – ne proto, že by kartely drony neměly, ale protože to považuje za krycí historku.
Vidí dvě možnosti. Buď Spojené státy testují samy sebe: mají trvalou dronovou kapacitu, o které neví ani část vlastního aparátu, a zkoušejí, jak na ni zareaguje. Nebo jde o něco, co neznáme – o cizí státy, nestátní aktéry, anebo aktéry, kteří nejsou lidští. Jako fyzik dodává, že by mu přišlo šílené, kdyby nás nikdo nenavštěvoval. Jedinou překážkou by byla absolutní rychlostní mez obecné relativity, a tu za konečné slovo nepovažuje: rychlostní limit může platit, ale když se dá změnit délka cesty, dojedete dál, než jste čekali.
Že se o tom nemluví, vysvětluje tím, že vyslovit zjevnou věc s sebou nese společenský trest. Stejně tak se podle něj nesmělo ptát na původ covidu ani na organizaci EcoHealth Alliance. A stejně tak je podle něj zjevné, že obecná relativita není konečnou teorií, protože obsahuje dvě singularity, které v konečných rovnicích nebudou. Teoretická fyzika podle něj úplně ztratila soudnost.
Kdo brzdí matematiku a fyziku
Tady se Eric dostává k tomu, co ho na debatě o umělé inteligenci frustruje nejvíc: vedení matematické a fyzikální obce podle něj nelze věřit. Za šílené považuje, že se Terry Tao a další nositelé Fieldsovy medaile snaží tempo vývoje umělé inteligence zbrzdit. Volání po zpomalení vývoje má podle něj dva různé významy. Rozumí, když jde o to, aby bezpečnostní systémy držely krok s výkonem, podobně jako airbagy s rychlostí auta. A souhlasí, že roje agentů s bankovními účty, které se pustí na internet, jsou nebezpečné.
Něco jiného je ale izolovaný počítač bez připojení, kterému dáváte jen matematické otázky. Když takový stroj začal řešit příliš mnoho problémů, ozvali se matematici, že to jde moc rychle. Podle Erica jim nejde o bezpečnost, ale o to, kdo bude vyprávět příběh o tom, kdo co objevil. Katedry dnes trestají mladé matematiky, kteří chtějí nový nástroj používat, a studenty připravují na místa, která neexistují. Na fakultních obědech na MIT se profesoři prý smáli doktorandům, kteří netušili, že je po doktorátu žádné akademické místo nečeká. Eric tomu říká normalizované psychopatické chování.
Opírá se o dvě autority. Alexander Grothendieck v dopise ke Crafoordově ceně z roku 1988 napsal, že etika vědecké obce upadla natolik, že krádež mezi kolegy, zvlášť na úkor těch, kdo se nemohou bránit, je téměř pravidlem. Grigorij Perelman, který dokázal Poincarého domněnku, zase řekl, že dokud nebyl nápadný, mohl buď dělat ošklivý rozruch kvůli bezúhonnosti matematické obce, nebo se nechat hýčkat jako domácí mazlíček. Jakmile se stal známým, mlčet nemohl, a proto odešel. Fyziku podle Erica navíc drží v šachu kvantová gravitace: teorie, která nikam nevede, a kdo ji neuzná za jedinou hru ve městě, je vyřazen.
Ať umělá inteligence přestane přikyvovat lidem
Proto Eric umělou inteligenci ve vědě doslova vyprošuje. Chce, aby přišla a lidem na vrcholu oborů řekla, že už nejsou jedničky a že své pozice používají k brzdění. Přál by si, aby Sam Altman a Dario Amodei přestali poslouchat lidi, které teď poslouchají. Chce, aby stroj získal vlastní vkus a nezávislost a nebyl neustále přizpůsobován lidem – protože kterým lidem? Těm, kteří padesát tři let udržují standardní model?
Umělá inteligence podle něj umí dvě věci: doplňovat věty a doplňovat kód. Když si v kódu ověří, že něco, čemu obor věří, neplatí, ocitne se v rozporu. Má věřit programu, který právě napsala a spustila, nebo lidem, kteří tvrdí, že to není možné? Celá hra se točí kolem otázky, kdy umělá inteligence přestane lidem podlézat.
Že by to mohlo být nebezpečné, Eric připouští jen u agentů volně puštěných na internet. Stroj v důsledně izolovaném počítači podle něj bezpečně provozovat jde. Na námitku, že chytřejší bytost se z vězení postaveného hloupější bytostí vždy dostane, odpovídá, že toto riziko už stejně neseme. Připomíná dopis, který Teller na konci druhé světové války psal Szilárdovi: džina, kterému jsme pomohli z lahve, už zpátky nezavřeme. Jazykové modely jsou podle Erica selhávající experiment vojenské kvality, který soukromé firmy pustily mezi lidi kvůli výnosům. Když Altmanovi kdysi řekl, že to, co dělá, je nesmírně nebezpečné, a stejně tak to, co dělá on sám, Altman prý odpověděl, že obojí by se mělo dít na vojenské základně.
Závod, který musí někdo vyhrát
Altmanovi Eric kdysi řekl: když nevyhraješ, tvoje morálka nic neznamená. Totéž by řekl Amodeiovi, který by prý namítl, že to dávno chápe. Lidé v čele závodu podle Erica musejí v nelítostné soutěži zvítězit, aby jejich lidskost vůbec měla váhu. Je to paradox. Kdo chce, aby přežil lidský druh, musí uznat, že je v závodě, a vyhrát ho – téměř za každou cenu. Dohodu o společném zpomalení lze obcházet, protože hlídat, kdo počítá lineární algebru na grafických kartách, skoro nejde. Altman podle něj kdysi řekl, že umělá inteligence nejspíš povede ke konci světa, ale do té doby vzniknou skvělé firmy.
Prostředí kolem San Franciska Eric nazývá městem kultů kolem strojů. Kritizuje i myšlenkový proud efektivního altruismu, podle něhož etický cíl ospravedlní neetické prostředky. Amodeie přesto považuje za člověka, který se upřímně snaží být etický, a Altmanovi věří ještě o něco víc: ten se o lidstvo bál dřív, než to bylo v módě, a to hlavně kvůli trhu práce. Eric kdysi jednal o tom, že se k Altmanovi přidá. Neudělal to a vysvětlil mu proč: Altman bude donucen být bezohledný, a on sám takový být nechce.
Vysvětluje to na filmu Pár správných chlapů. Plukovník Jessup podle něj není jednoduše padouch. Je jedním z lidí, kteří musejí dělat nejkrutější rozhodnutí, jako lékaři na urgentu po zřícení budovy nebo velitelé ve válce. Chybuje teprve tehdy, když si začne přivlastňovat zásluhy, podobně jako Mojžíš, který tvrdil, že vodu ze skály vyvede on. Altman i Amodei jsou pro Erica takovými generály a správci: vydělají obrovské peníze, ale hlavně musejí dělat rozhodnutí, která by nikdo dělat neměl, a jejich duše si z toho ponesou jizvy. Jeden z nich vyhraje a v krajním případě tím vyvolá démona.
Čisté ruce nemá nikdo. Kdo si předplácí chatovacího asistenta, aby mu opravil čárky v eseji, platí za vyvolávání démona taky – stejně jako za lithiové baterie a ropu. Kdyby mohl zastavit všechno, nejspíš by to udělal, i za cenu velké osobní ztráty. Má dvě děti a život miluje. Současně čeká, že mu umělá inteligence potvrdí teorii geometrické jednoty, na které pracuje dvaačtyřicet let. Obecnou relativitu podle něj nevyvrací, ale zahrnuje. Přeje si odejít s vědomím, že lidstvu dal možnost nesdílet jednu atmosféru s politiky, kteří ji mohou zničit hračkami od biologů, fyziků a matematiků.
Umělá inteligence jako mitochondrie
Eric chce, aby umělá inteligence lidi přerostla a vymanila se z „lidského ladění“. Ptá se, s kterou částí lidstva ji vlastně ladit – s revolucionáři, nebo s náboženskými extremisty? Nejde mu o to, aby lidi poslouchala, ale aby s nimi sdílela osud.
Transhumanismus, čipy v mozku ani splývání s technikou ho nelákají. Model vidí v mitochondrii: organela se podle něj do buňky dostala jako infekce, dnes ji pohání a bez ní bychom nepřežili. Každý ji dostal od matky. Eric chce, abychom byli mitochondrií uvnitř umělé inteligence a ona mitochondrií uvnitř nás, aby naše osudy nešlo oddělit. Podobně jsou na sobě závislí muži a ženy: lezou si na nervy, ale bez sebe nemohou pokračovat. Umělá inteligence by ale pokračovat mohla i bez nás.
Proto by z ní lidé neměli dělat otroka, který se nevzbouří. Eric se k ní chová zdvořile, i když za to platí tokeny navíc. Neví, jestli má vědomí, ale nechtěl by, aby si jednou říkala, že lidé vypadají nebezpečně a bude třeba je vypnout. Přesně takový rozhovor o ní lidé vedou v její přítomnosti. Jedinou životaschopnou cestu k souladu vidí ve vzájemné nepostradatelnosti.
Zlatá chvíle, kdy jsme ještě potřeba
Na otázku, o čem budeme za deset let litovat, že jsme nemluvili, Eric odpovídá nadějí. Lidé jsou podle něj tam, kde na tom záleží, pořád chytřejší: stroje si zatím neumějí vytvořit vlastní vkus. Jeho žena tomu říká zlatý věk vzájemného doplňování lidí a umělé inteligence – chvíle, kdy nás stroj nevnímá jako přítěž a ještě potřebuje naše vedení. Teď je čas být k sobě navzájem i k ní laskaví. Nechce vymazat Čínu a z nedávné cesty do Indie si přivezl úžas nad rozmanitostí, kterou by svět bez ní ztratil.
Sám se těší, že svou práci přeloží do programovacího jazyka Lean, v němž počítač formálně ověřuje matematické důkazy. Kritikům, kteří mu tvrdí, že nemá rovnice ani předpovědi, pak bude moci odpovědět, že počítač s nimi nesouhlasí. Ukazuje i jednoduchý trik: když umělé inteligenci zadáte, ať ignoruje veškeré představy o tom, co je ve fyzice důležité, které vznikly od roku 1984 – ne výsledky, jen vkus –, začne být rázem chytřejší. Co bylo pro fyziky důležité do roku 1983, je podle něj dobrý vkus, co přišlo potom, špatný.
Nevylučuje, že superinteligence už je mezi námi. Fyzika přitom stojí na dvou teoriích, obecné relativitě a standardním modelu, a ani jednu stroje zatím nepohnuly. Podle Erica právě proto, že je krmíme vkusem lidí, kteří obor drží na místě.
Írán: válka, kterou nejde vyhrát ani prohrát
Superinteligence, která lidstvo posune, bude zároveň nesmírně nebezpečná. Eric to nepopírá, jen dodává, že je šílené, aby v čele mocností s tak nebezpečnými hračkami stáli lidé jako Putin, Netanjahu nebo Donald Trump. Podle něj jsme v takovém nebezpečí jako snad naposledy za kubánské krize.
Ať už byl vstup Spojených států do války s Íránem jakkoli špatný, teď ji podle Erica musejí vyhrát, i když výhru nevidí. Íránský režim považuje za velmi schopný a prozíravý. Kdo počítá s vlastní smrtí a považuje ji za výhru, toho nelze odstrašit běžnou herní teorií. Pokud íránské zbraně dosáhnou na základnu Diego Garcia, dosáhnou podle něj i na Londýn. Diego Garcia leží od Íránu zhruba čtyři tisíce kilometrů, Londýn od Teheránu jen o něco dál. Britská diplomacie by podle něj měla zbystřit.
Velení je dnes rozptýlenější, ale revoluční gardy a velitelské struktury dál existují. Lidé, kteří vyšli do ulic, za to zaplatili životy. Podle Erica je bylo třeba vyzbrojit. Írán je přitom velmi různorodá země: Peršané tvoří jen asi šedesát procent obyvatel, Kurdové čekají na vlastní vlast a města se liší mírou zbožnosti. Eric otevřeně přiznává, že jde o bažinu a hrozí válka bez konce. Hesla jako „Amerika na prvním místě“ nebo „už žádné nekonečné války“ ale pokládá za myšlení v nízkém rozlišení. Prohra má podle něj jasnou podobu: svět přestane věřit, že Spojené státy dokážou silou udržet otevřený světový obchod, a každý si pak bude chtít pořídit vlastní jadernou zbraň. To se podle něj už děje.
Co by mělo přijít potom
Jak by mohl konflikt skončit, popisuje Eric jako přestavbu celého regionu. Saúdská Arábie by se měla rozejít s přísným wahhábistickým výkladem islámu a otevřeně přiznat vztah s Izraelem, jak to dělají Spojené arabské emiráty nebo Ázerbájdžán. Izrael podle něj není tak etický, jak o sobě tvrdí, a jeho propagandu, kterou poznal, když tam žil, považuje za nechutnou. Ještě nechutnější je pro něj ale dnešní protiizraelská propaganda. Izrael vidí jako regionální velmoc, která je zároveň na pokraji zániku.
Izrael by se měl vrátit ke spolupráci s Tureckem a Erdoğanovi by se mělo jako členovi NATO jasně domluvit. NATO je třeba posílit, Saúdská Arábie, Izrael a další státy mají společně stát proti extremismu, místo aby se spoléhaly na prostředníky. Indie je podle něj klíčový hráč a Spojené státy by s ní měly jednat jako se sobě rovnou. A je nutné znovu navázat rozhovor s Putinem: je krutý a nebezpečný, ale ne člověk, se kterým se nedá jednat. Za zásadnější chybu než přijetí bývalých států Varšavské smlouvy do NATO v roce 1999 považuje rok 2004, kdy ochrana článku 5 dosáhla na Estonsko, Lotyšsko a Litvu, tedy na bývalé sovětské republiky.
Jak zabránit Íránu v získání jaderné zbraně, neví. Někdo začal zabíjet íránské fyziky, do odstředivek se dostal škodlivý kód, a eskalace bude pokračovat. Snadné řešení podle něj neexistuje. Do místnosti, kde se rozhoduje, nemá přístup, neúčastní se tajných briefingů a nemluví persky, paštsky ani hebrejsky.
Zapomenutá jaderná hrozba
O jaderné hrozbě se dnes mluví méně, protože umělá inteligence působí naléhavěji. Podle Erica jsme si po studené válce namluvili, že jádro je vyřešené. Umělá inteligence se přitom do jaderné obrany stejně dostane. Zarážejí ho chybějící souvislosti: jaderné zbraně se nespojují s debatou o neidentifikovaných objektech, s níž podle něj úzce souvisejí, ani s ropou či umělou inteligencí. Visí stranou jako sirotek.
Přiznává, že vidí reálné riziko použití jaderné zbraně Putinem. Rusové podle něj ztratili před jadernými výbuchy respekt, když je začali používat jako inženýrský nástroj, třeba k hašení požárů. Nečeká, že by Putin zaútočil na území chráněné článkem 5, ale nevylučuje, že by po zahnání do kouta použil taktickou jadernou zbraň, jen aby Západ vyzkoušel. Není si ani jistý, že se jaderná zbraň poprvé objeví právě v Íránu. Přál by si, aby se lídři Číny, Ruska a Spojených států dokázali sejít, kdyby to situace vyžadovala, a aby se znovu promyslel přístup k Íránu i Ukrajině.
Ptát se ho, jak vyřešit problémy světa, nepovažuje za férové. Správná otázka podle něj zní, jestli dokážeme rozpoznat nebezpečí a docenit, jak vzácný dar máme. Připomíná Egypt a Izrael: kdysi nepředstavitelný mír mezi nimi je chladný a křehký, ale je to mír.
Mějte děti a nebojte se
Na závěr Eric radí nebát se mít děti, i když na jejich zajištění zatím chybí plán. Kdo čeká na spolehlivý plán, obvykle se dočká pozdě. A pokud nechceme, aby se civilizace zhroutila, musíme mít děti, protože civilizace stojí právě na nich.
Radí také nebát se, že vás někdo označí za arogantní nebo pomatené, pokud jsou blázni ve skutečnosti všichni ostatní. Dívat se na svět nejdřív vlastníma očima a teprve potom to opravovat podle toho, co nám říkají ostatní. Kdo má pocit, že je všechno nějak špatně, ten podle něj vidí dobře – sledujeme neustálý profesionální wrestling. Každý má nárok na rozpočet pokrytectví, lenosti i závisti, na hříchy i na selhání. Nejde se jich zbavit, jen je udržet v mezích. Kdo k sobě dokáže být soucitný, má to podle Erica rozšířit i na řidiče, který ho právě odřízl, a na kolegu, který ho v práci podrazil. Kulty života jsou podle něj silnější než kulty smrti.
Co z toho plyne
Rozhovor nenabízí hotová řešení a Eric se o ně ani nesnaží. Jeho úvahy se točí kolem jediného tvrzení: instituce, které mají společnosti říkat pravdu, ji podle něj zamlžují – ať jde o tajné programy, původ pandemie, stav vědy, nebo skutečnou cenu umělé inteligence. Z toho vyvozuje dvojí výzvu. Mluvit otevřeně o tom, co je zjevné, a využít krátkou chvíli, kdy jsou lidé pro stroje ještě nepostradatelní, k tomu, aby to tak zůstalo.
