Kreativita a inovace jsou slova, proti kterým nikdo nic nenamítne. Právě proto se z nich podle amerického historika a publicisty Thomase Franka stala ideologie, která od druhé světové války ospravedlňuje daňové úlevy pro bohaté, přesun továren do Asie, deregulaci Wall Street i dnešní nástup umělé inteligence. Výsledek je paradoxní: čím víc tvořivost uctíváme, tím hůř se tvořivou prací uživí spisovatelé, hudebníci i vědci.
Kouzelné slovo ve službách elity
Americký publicista a historik Thomas Frank nebojuje proti tvořivosti. Vadí mu, co se stalo se slovem, které ji pojmenovává. Kreativita má označovat to nejlidštější a nejcennější, co v nás je – a právě proto se dá tak dobře zneužít. Za desítky let se z ní stalo zdůvodnění, proč obdivovat úspěšné, proč jim snižovat daně a proč jim dávat přednost před ostatními. Proč uspěli? Protože jsou kreativní. Proč jim ulevit? Protože tak se znovu nastartují inovace.
Podobně dopadlo slovo inovace. Je všude, od reklam po název autobusové linky. Nikdo proti němu nic nenamítne, protože nic špatného v něm být nemůže. Právě v tom tkví jeho síla: slovo, které všichni milují, se stalo nástrojem, jímž se racionalizuje vláda úzké vrstvy. Frank v tom vidí omluvu plutokracie.
Samotný pojem kreativity přitom vědecky moc neobstojí. Má jít o duševní schopnost podobnou IQ, jen s tím rozdílem, že ji má každý a dá se naučit a zlepšovat. Pod drobnohledem se tato představa rozpadá, kouzlo slova ale přetrvává.
Tvůrčí třída, která vládne
Tvůrčí třída kdysi znamenala umělce, spisovatele a hudebníky – lidi, na které se mocní dívali s podezřením. Pak přišel zlom. V roce 2002 vyšla bestselerová kniha Richarda Floridy o vzestupu tvůrčí třídy a ta tímto pojmem označila celou dominantní vrstvu: vysoce vzdělané profesionály v bílých límečcích. Protože jsou kreativní, mají k nim ostatní vzhlížet a stát pro ně má dělat mimořádné ústupky.
Města po celé Americe to vzala doslova a dělají to dodnes. Zřizují pro kreativce zvláštní daňové zóny, stavějí cyklostezky, lákají kavárny – v naději, že s tvůrčími lidmi přijde i prosperita.
Tvůrčí povolání mezitím umírají
Nad celým příběhem visí ironie. Ve stejné době, kdy společnost uctívá kreativitu a inovace, tvořivá práce v Americe odumírá a nikdo o tom nemluví. Pro spisovatele je to podle Franka nejhorší doba, jakou pamatuje: ceny rostou, honoráře padají a deníky, které bývaly vstupní branou k psaní, se v jednom městě za druhým rozpadly.
Hudebníci jsou na tom ještě hůř. Frankův přítel z úspěšné nezávislé rockové kapely dnes za písničku, kterou si lidé pustí tisíckrát, dostane od streamovacích služeb za celý rok méně, než kdysi utržil za jediný prodaný singl. Humanitní obory na univerzitách se hroutily dlouho předtím, než jim vyhlásil válku Donald Trump. Tvůrčí povolání umírají – a jejich nositele přitom stavíme na piedestal.
Zrozena z války a z atomové bomby
Lidé tvořili odjakživa, slovo kreativita se ale do veřejného povědomí dostalo až po druhé světové válce. Koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let vybuchla záplava příruček, jak se stát tvořivějším: pij čaj v určitou hodinu, choď na procházky, ráno si piš deník.
Proč zrovna tehdy? Frank vidí několik příčin. K moci se dostávala profesionální vrstva. Projekt Manhattan a Hirošima ukázaly světu, že vědecký génius je od teď nejdůležitější vlastností na světě – a mnozí autoři píšící o kreativitě se k této události výslovně odvolávají. Velké korporace zakládaly obří oddělení výzkumu a vývoje, stát dotoval vědu. Armáda a námořnictvo navíc za války provedly psychologické studie odvedenců a důstojníků a hledaly vždy totéž: lidi s vysokým výkonem, kteří umějí myslet pod tlakem. A chtěly jich víc.
Stejný argument se podle Franka vrací dodnes. Silicon Valley jím zdůvodňuje dovoz zahraničních odborníků na pracovní víza: superchytrých lidí je málo a musíme je chránit. Myšlenky, které znějí lidsky a civilizovaně, slouží k těm nejhorším účelům.
Odpověď na Sputnik
Po svépomocné literatuře přišla psychologie: existuje kreativita, co to je, kdo ji má a jak ji podporovat? A pak přišel Sputnik. Když v roce 1957 Sovětský svaz vypustil první družici, Amerika se obrátila právě ke kreativitě. Komunisté měli víc lidí, víc vědců a skvělé inženýry – Američané ale měli tvořivost. V projevech na promocích v roce 1958 se mluvilo skoro jen o ní. Heslo znělo kreativita pro přežití. Adlai Stevenson napsal do jedné knihy, že potřebujeme inovátory, ne organizační muže.
Země se tak odvrátila od mccarthismu a začala volat po opaku: po nekonformistech, divergentních myslitelích, individualistech a rebelech. V šedesátých letech je měla. Nápad ale přišel shora. Hlavní postavou celého hnutí byl reklamní manažer, jeden ze šéfů newyorské agentury BBDO, která točila reklamy na Pepsi. Napsal první velkou knihu o kreativitě, po ní řadu dalších, a na univerzitě v Buffalu založil skupinu, která dodnes vydává hlavní odborný časopis oboru. Slovo pak měnilo význam rok od roku, jeho kouzlo ale zůstalo.
Daňové škrty ve jménu tvořivosti
Ronald Reagan slovo kreativita miloval. Koncem šedesátých let vydal sbírku projevů s názvem Tvořivá společnost. Skutečný zlom ale přišel o deset let dřív, než by člověk čekal.
V sedmdesátých letech zpomalila ekonomika: stagflace, ropná krize, inflace. Zpomalit se zdálo i tempo inovací. Psal o tom New York Times i Washington Post, konala se kongresová slyšení a Carterova administrativa vydala v roce 1978 třísetstránkovou zprávu, jak inovace znovu rozhýbat. Carter, sám inženýr, problém cítil, ale řešení neměl. Měla ho rodící se nabídková frakce republikánů a bylo prosté: snižte daň z kapitálových zisků. Do rizikového kapitálu poteče víc peněz, vzniknou další Silicon Valley.
Snížení daně z kapitálových zisků v roce 1978 bylo první v dlouhé řadě daňových škrtů, které pokračují dodnes. Svět skutečně změnilo: akciový trh se stal nesmírně přitažlivým a do rizikového kapitálu proudily obrovské peníze. Inovativnější národ z Američanů ale neudělalo, spíš naopak. Upřednostnilo investování před výrobou, před tím, co se skutečně dělá rukama. Reaganovo snížení daní podle zákona Kemp–Roth v roce 1981 bylo opět výslovně zdůvodněno podporou kreativity.
Frank šel psát dějiny jedné myšlenky a otevřel Pandořinu skříňku. Kreativita a inovace stojí u každého velkého kroku neoliberální éry: u přesunu výroby do zahraničí, u privatizace univerzit, u gentrifikace měst. Vždy jde o tutéž vrstvu, kterou je třeba postavit na piedestal. A výroba? Ta tvořivá není, ať klidně odejde za oceán.
Navrženo doma, vyrobeno v Číně
K celé knize přivedla Franka obyčejná jízda autem s rádiem. Podnikatel si stěžoval na Trumpova cla, protože mu prodraží dovoz zboží, které si nechává vyrábět v Číně. A hned dodal: tvůrčí práci si ale necháváme tady v Americe, v Číně se jen vyrábí. Řekl to, jako by šlo o samozřejmost – a ona to opravdu je teorie, které tito lidé věří. Proto také Apple psal na své výrobky „Navrženo v Kalifornii, sestaveno v Číně“.
Podle Franka je ta teorie mylná. Když dříve psal o dělnících, rychle zjistil, že lidé v dílnách inovují neustále. Inženýři navrhnou stroje, ale dělníci s nimi pracují a znají výrobek do nejmenších podrobností, mnohem lépe než kdokoli v kancelářské budově. Toto praktické vědění se ztratí, když výrobu pošlete za moře. Tvrdit, že nejsou tvořiví, protože nešli na vysokou školu, je absurdní. Tvořiví byli i naši předkové, kteří hospodařili na polích a museli vymýšlet neustále.
Číňané to podle Franka vědí. Postindustriální ideologii nepodlehli a chápou, že spousta zlepšení vzniká přímo ve výrobě: kdo staví věci, učí se je stavět lépe a otevírají se mu dveře k dalším výrobkům. Výroba není nic, čím by se mělo pohrdat jen proto, že se nám nelíbí lidé, kteří v ní pracují.
Gilder, Obama a inovační agenda
Hlavním myslitelem Reaganova Bílého domu byl George Gilder. Přesvědčivě, i když mylně, tvrdil, že nejtvořivější ze všech jsou podnikatelé, a proto jim stát musí zajistit peníze a zdroje. Šel ještě dál: podnikatelé jsou prý tvořivější než umělci, spisovatelé a hudebníci, protože jsou méně sobečtí. Republikáni si oblíbili slovo kreativita, demokraté inovace.
Nikdo ale nepřekonal Baracka Obamu. Podle Franka jde o nenapsanou kapitolu jeho vlády: inovace zmínil v každém projevu o stavu unie, jeho Bílý dům vydal tři inovační manifesty a už v roce 2007 představil v centrále Googlu svou „inovační agendu“. Historici to odbývají jako prázdné heslo, Frank v tom ale vidí slovo s velkou silou a s legislativními důsledky.
Názorně to ukazuje Obamův projev v kansaském Osawatomie z roku 2011. Mistrovsky v něm popsal úpadek střední třídy v městečkách Středozápadu, kde hlavní ulice zejí prázdnotou a obchody jsou zatlučené prkny. Řešením ale nebylo nic, co by stát pro ty lidi udělal. Jen víc inovací, víc vysokoškoláků a víc technických oborů. To není odpověď, ale únik. Slovo Obamovi vyhovovalo trojím způsobem: znělo jako změna a pokrok, Googlu dávalo najevo, že mu rozumí, a zbavovalo ho povinnosti cokoli dělat.
Finanční inovace a zbrojaři
Pět odvětví zneužívá slova kreativita a inovace víc než všechna ostatní: reklama, farmacie, technologie, Wall Street a zbrojní průmysl. Frank věnuje zbrojařům celou kapitolu, protože jejich jazyk je groteskní: chválí se za inovace tak okázale, až to působí komicky.
Ještě názornější je příběh Wall Street. Clintonova administrativa v devadesátých letech deregulovala banky krok za krokem až po zrušení Glass–Steagallova zákona. Proč? Dokumenty, dnes volně dostupné z prezidentské knihovny, odpovídají jednoznačně: kvůli finančním inovacím. Tak se říkalo novým nástrojům, jako byly swapy úvěrového selhání nebo hypotékami zajištěné cenné papíry. Měly nafouknout ekonomiku a nahradit výrobu, kterou Amerika posílala do zámoří. Skončilo to katastrofou, před kterou mnozí varovali.
Kreativita a inovace jsou podle Franka myšlenkové klišé: slovo zazní, člověk se přestane ptát a rovnou přikývne, že jde o dobrou věc. Proto se tak hodí k obhajobě těch nejodpudivějších plánů.
A ještě jedna věc: inovátoři dostávají záchranné balíčky. Odvětví, která společnost označila za tvořivá, mají vždy přednost, ostatní jdou ke zdi. General Motors musel vyhlásit bankrot a lidé přišli o práci, banky jako Goldman Sachs takové zacházení nepoznaly. Deindustrializace i globální finanční krize, které Obamu vynesly do Bílého domu, byly podle Franka obě ospravedlněny imperativem kreativity a inovací.
Postindustriální společnost
Jak se dal přesun továren do Asie obhájit tvořivostí? Kreativita se postupně proměnila v celou společenskou teorii o tom, kde se v dějinách nacházíme. Koncem šedesátých let s ní současně přišlo několik myslitelů: Zbigniew Brzezinski, Daniel Bell, francouzský novinář Jean-Jacques Servan-Schreiber nebo Peter Drucker. Říkali tomu postindustriální společnost.
Existovala republikánská verze, v níž hlavní roli hrají podnikatelé, a demokratická, vycházející hlavně od Bella, v níž ji hraje univerzita. V obou případech ale výroba patří minulosti a není třeba se jí zabývat. Myšlenka se dále vyvíjela a dodnes jí věří tvůrci politik po celém světě. Obama mluvil o ekonomice znalostí, Britové měli vlastní verzi a Tony Blair jí byl mimořádně oddaný. Pro průmysl v ní není místo.
Pokrok, kterému jsme špatně porozuměli
Jádro problému shrnuje Frank jednou větou: špatně jsme pochopili, co je pokrok. Země dřív bohatly díky kapitálu, práci a zdrojům, díky regulaci a odborům, díky tomu, jak se o výnosy dělily. V padesátých a šedesátých letech k tomu přibyl další faktor, kreativita a inovace, a ten údajně sídlí v jedné společenské vrstvě. Pro republikány jsou to podnikatelé, pro demokraty vysoce vzdělaní – a proč ne obojí. Pro tuto vrstvu se pak dělají okázalé ústupky jeden za druhým a výsledkem je obrovská nerovnost.
Vzestup a pád celých skupin přitom není přírodní jev ani výsledek meritokracie, ale důsledek vládní politiky. Frank vyrůstal ve společnosti, která rostla o pět až šest procent ročně, měla vysoké daně, silné odbory, časté stávky a vymáhané antimonopolní zákony. Panoval masový blahobyt: dělník a úředník mohli bydlet vedle sebe a lišili se jen vkusem a značkou auta. Dnešní mladí lidé tomu nechtějí věřit.
Ano, tato společnost byla „umělá“, postavená na silných zásazích státu. Jenže stejně umělé je i její rozebírání, které od roku 1978 probíhá, aniž by to kdo nahlas přiznal. Výmluvné číslo: podle nekrologu z roku 1978 žili tehdy v Americe dva miliardáři, považovaní za podivíny – jedním byl zakladatel MacArthurovy nadace, druhým lodní magnát Daniel Ludwig. Dnes jich je skoro tisíc.
Tvůrčí třída bez tvořivosti
Kdo v tvůrčí třídě žije, vidí, jak málo tvořivosti v ní zbylo. Hranice přijatelného myšlení se zúžily a skutečně svobodné myšlení se přesunulo na sociální sítě. Frank to vysvětluje ztrátou jistot. Kdysi mohl novinář mít sloupek v regionálních novinách, jako je Kansas City Star, smlouvu a jistý příjem. Tyto opěry zmizely. Kdo dnes chce psát, musí vystudovat jednu z hrstky elitních univerzit a pohybovat se v bublině, kde se všichni shodnou a píšou si navzájem do silně dotovaných časopisů.
Definitiva byla kdysi skvělý vynález, dnes ale už nikoho nechrání. Většina Frankových vrstevníků, kteří v polovině devadesátých let získali doktorát, skončila jako adjunkti: učí za almužnu, Frank sám dostal kolem 1 500 dolarů za celý semestr. Někteří přespávají v autech a doufají, že si jich jednou někdo všimne. Právě oni dnes odučí většinu výuky na amerických vysokých školách. Kdo žije takto, převratné dílo nenapíše.
Kam se peníze poděly? Do obří vrstvy administrátorů. Profesorka ze Stanfordu Frankovi řekla, že na její univerzitě připadá na jednoho studenta bakalářského studia jeden administrátor. Úpadek univerzity přitom nezpůsobili jen konzervativní politici nebo Trump, ale logika samotné instituce, která se přestavěla na podnik zaměřený na zisk.
Univerzita jako patentová firma
Proč univerzity účtují rodinám osmdesát tisíc dolarů ročně, když mají federální peníze i státem garantované studentské půjčky? Jedním z důvodů je, že změnily poslání. Kdysi byly dobročinnými institucemi, které se o studenta staraly. I na tom má podíl kreativita.
V roce 1980 vznikl zákon Bayh–Dole, další odpověď na inovační krizi sedmdesátých let. Měl univerzitám usnadnit patentování výsledků vědeckého výzkumu, hlavně léků. Pro školy to byla zlatá žíla: dnes najímají lobbisty na ochranu svých lékových patentů. Zároveň se z nich staly žoldnéřské instituce a realitní podniky, které vedle kampusu stavějí kancelářské budovy a říkají jim inovační centra.
K tomu přistoupil model „vysoké školné, vysoká podpora“: všichni zaplatí obrovskou cenu a škola si sama rozhodne, komu odpustí. Univerzity si tak hrály na vlastní sociální stát. Dnes i jeho zastánci uznávají, že šlo o katastrofu, která uvrhla generace studentů do nesplatitelných dluhů. V šedesátých letech přitom bylo studium na Kalifornské univerzitě pro místní zdarma, a byla to špička.
Kolik inovací vlastně přišlo
Kolik skutečných inovací tedy celá filozofie přinesla? Máme internet, chytré telefony a přichází revoluce umělé inteligence. Ve srovnání s převratnými vynálezy od konce 19. století do sedmdesátých let ale tyto změny blednou. Ekonom Robert Gordon z Northwestern University to doložil v rozsáhlé knize: elektrické světlo, auto, vnitřní instalace nebo letadlo proměnily život tak, jak se to internetu se vším, co umí, ani zdaleka nepodařilo.
Mimo počítače a telekomunikace se inovace zpomalily. Pořád jezdíme auty, lepšími, ale pořád auty, a létáme stejnými proudovými letadly jako v dětství. Ukazují to i statistiky: růst produktivity i ekonomiky je hluboko pod úrovní padesátých a šedesátých let. Proč, to nikdo přesně neví.
I ústup státu od velkých sociálních ambicí byl součástí inovačního zadání. Clintonova administrativa přišla s manifestem o znovuvynalézání vlády: všechno zadat externím firmám, a to se jmenovalo – hádáte správně – inovace. Ambice státu se přitom nezmenšily, jen se změnilo, na kom mu záleží. Za studené války chtěla Amerika ukázat třetímu světu, že jí záleží i na těch nejslabších. Ten tlak zmizel a s ním i snaha udržet slušnou společnost pro pracující.
Proč Silicon Valley, a ne továrny
Proč stát upřednostňuje Silicon Valley před tradiční výrobou? Krátká odpověď zní: protože jsou kreativní, protože inovují. Přitom výroba je inovacemi prošpikovaná na všech úrovních – stačí strávit čas v jakékoli továrně.
Jak se pak ze společnosti, která oslavovala práci, skutečný vynález a dělníky jako hrdiny válečné výroby, stala společnost, v níž jsou hrdiny ti, kdo žijí z úroků? Odpověď je stejná: oni přece umožňují inovace. Tak se vidí a tak o sobě mluví.
Lichva jako finanční inovace
Kdo se živil úroky, býval po celé dějiny opovrhovaný. Dnes je z lichváře hrdina. I krátkodobé půjčky před výplatou, které v USA dosahují lichvářských sazeb, se počítají mezi finanční inovace. Zdůvodnění zní: dávají peníze lidem, kterým žádná banka nepůjčí.
Frank kvůli knize strávil deset dní na festivalu kreativity South by Southwest, mezi lidmi z reklamy, technologií a financí. Den či dva po začátku zkrachovala Silicon Valley Bank, kde tito lidé měli peníze. Americká vláda okamžitě zaručila všechny vklady. Kde jde o inovace a kde zazní kouzelná slova Silicon Valley, tam přijde i záchrana. Tím se ale hroutí celé zdůvodnění podnikatelské vrstvy, která se prezentuje jako odvážní rebelové ochotní riskovat. Prohlédnout to jde jen kriticky, když se člověk prokope k podstatě. Proto podle Franka vznikají takové knihy: abychom viděli, co se nám stalo a jak.
Umělá inteligence jako vyvrcholení
A co přichází? Umělá inteligence. Pro spisovatele je to téma bolestné, protože psaní se stalo automatizovanou dovedností. Zároveň je umělá inteligence vyvrcholením všech popsaných trendů a patří do téhož příběhu. Lidé ze Silicon Valley mluví o bytostech podobných bohům. Biblickým obrazem by byl Adam: tvoří křemíkového Adama a pověřují ho, aby si podmanil zemi – ryby, ptáky, zvířata i nás.
Kniha končí scénou z Bílého domu, kde šéfové technologických firem sedí u velkého stolu s Donaldem Trumpem a jeden po druhém mu lichotí. Každý z nich do lichotky vplete slovo inovace: děkujeme, pane prezidente, že vám záleží na americké inovaci. Takto zní doktrína. Trump sám slibuje nový zlatý věk americké inovace, nejraději ale používá slovo génius – návrat do 19. století. Logika je pořád stejná: kreativita, to nejobdivuhodnější na člověku, ho teď má nahradit.
Technologie má přitom své meze. Frank ji kvůli chybám nemohl použít při výzkumu ke knize: dějiny nezná do hloubky, zvládá jen hrubé obrysy, a kdo píše něco nového, tomu nepomůže. Jeho děti ho škádlí texty, které chatbot generuje „ve stylu Thomase Franka“. Jsou podle něj strašné, připomínají sociálně-realistickou propagandu třicátých let. Desítky let jsme dělníkům, kterým zanikal způsob života, říkali, že jsou luddité. Teď se to týká nás všech.
Závěr
Příběh slova kreativita je podle Franka příběhem naší doby. Uctíváme tvořivost jako to, co nás dělá výjimečnými a bohatými, a v jejím jménu děláme kroky, které se obracejí proti nám: rušíme výrobu, rozdmýcháváme nerovnost, zachraňujeme spekulanty a nyní automatizujeme samotné tvůrce. Kritický pohled na kouzelná slova je podle něj prvním krokem k nápravě. Okruh lidí, kteří by s tím souhlasili, je široký – jen se nijak nepřekrývá s těmi, kdo mají moc.
