Byl Václav Havel významnější jako dramatik a myslitel, nebo jako politik? A proč se z lidí, kteří se k jeho odkazu hlásí nejhlasitěji, stal podle části debaty tábor nesnášenlivosti? Čtyři účastníci, mezi nimi autor dvoudílné Havlovy biografie a autor eseje, který svůj vztah k Havlovi popisuje jako nehynoucí lásku, se shodli jen zčásti. Spor se vedl o předlistopadové pochybovačství, o prezidentství bez mocenského zázemí, o dělbu rolí s Václavem Klausem i o Havlovu podporu amerických vojenských zásahů.
Havel, nebo Dubček?
Východiskem je provokativní teze Jana Zahradila: bylo by prý lepší, kdyby se v prosinci 1989 stal na krátkou dobu prezidentem místo Václava Havla Alexandr Dubček. U celoživotního pravičáka jde o paradox, protože by tak dal přednost reformnímu komunistovi. Dva z účastníků tezi jednoznačně odmítají: že se prvním polistopadovým prezidentem stal Havel, bylo podle nich dobře.
Dopis Husákovi a systém zahleděný do sebe
Za začátek Havlovy aktivní politické dráhy před listopadem lze považovat dopis komunistickému prezidentovi Gustávu Husákovi. Havel v něm formuluje něco, co může umírněná totalita sedmdesátých let sdílet se současnými západními liberálními demokraciemi: zatvrdnutí systému v sobě samém. Je to zkratka, ale něco na ní je. Když systém věnuje příliš mnoho energie utvrzování vlastních premis, pozic a dogmat, chybí mu síla na aktivní existenci.
Havel byl podle debaty vždycky otevřený člověk. Nebylo mu vlastní tunelové vidění ani obranářský postoj, který si hlavně nechce připustit, že se možná jde špatným směrem. Právě takový postoj je podle jednoho z účastníků typický pro současnost.
Biografie psaná jako vetřelec
Autor dvoudílné biografie ji podle svých slov nepsal na Havlovu výzvu, ale „jako vetřelec“. Havel mu dal lísteček, z něhož bylo patrné, že o knize ví. Autorské stipendium nabídla německá nadace v rámci programu Smíření mezi národy. Když jí autor poslal ukázku, kapitolu o česko-německých vztazích v devadesátých letech, nadace už nechtěla být s knihou spojována, peníze ale zpátky nežádala. Autor to vykládá tak, že vyznění kapitoly nebylo vůči myšlence smíření zrovna smířlivé.
Peníze na knihu i na překlad dostal najednou, a tak si nejdřív dopřál asi o rok delší prázdniny. Samotné psaní trvalo pět let. Mluvil zhruba se stovkou lidí a snažil se obejít všechny aktéry Havlova předlistopadového působení i jeho politiky v devadesátých a nultých letech.
Ženy kolem Havla
Jedním z přelomů Havlova politického působení bylo zvolení prezidentem na konci roku 1989, ještě komunistickým parlamentem. Že by druhým přelomem byl sňatek s Dagmar Havlovou, autor biografie odmítá. O soukromí v knize píše málo: sám od sebe Havlovi slíbil, že se nebude věnovat ženám kolem něj, protože mu to politicky nepřipadalo důležité, a Havel to uvítal.
Jiný účastník oponuje, že ženy byly pro Havla zásadní. S nadsázkou tvrdí, že prezidentský úřad byl pro Havla i řešením složité osobní situace. S Olgou to už nešlo a Havel stál před dilematem, které popsala Jitka Vodňanská. Podobně prý Karel Schwarzenberg vyřešil svou porozvodovou situaci odchodem do Prahy, což je v dějinách běžné. Na námitku, že Havel se prezidentem nestal cíleně kvůli soukromí, odpovídá, že člověk si v určité chvíli může říct, že má úkol, který mu dovolí obrátit pozornost jinam než k soukromým věcem.
Ženy jsou podle něj pro muže nejbližším zrcadlem: ovlivňují ho a leccos dělá i jim navzdory. Pro Masaryka byl nesmírně důležitý vztah k Charlottě Masarykové, u Beneše to platilo stejně. V Havlově životě sehrály zásadní roli Olga, Jitka Vodňanská i Dagmar Havlová.
Myslitel, nebo politik?
Na otázku, zda byl Havel významnější jako myslitel, esejista a umělec, nebo jako politik, se jednoduše odpovědět nedá. Byl celistvou osobností, která se od sedmnácti osmnácti let zabývala kulturou i politikou, a obojí u něj dlouho splývalo. V komunismu byla politika zrušená, a pokud člověk nešel do aparátu, nahradila mu ji do jisté míry kultura. Ne každý prezident po skončení mandátu napíše divadelní hru a ještě ji sám zfilmuje. I kdyby Havlův život skončil v roce 1989, patřilo by mu významné místo v dějinách české literatury 20. století, protože napsal několik skutečně klíčových her.
Oponenti Havlovi vyčítali, že ho před rokem 1989 „vyživoval Západ“. O jeho hry však byl skutečný zájem, hrály se hlavně v Německu, třeba v Hamburku, a Havel se jejich psaním uživil. K myšlence trhu byl trochu skeptický, sám na něm ale jako autor uspěl.
Pravda, láska a tábor nesnášenlivosti
Předlistopadový Havel byl podle jednoho z účastníků v něčem lepší než Havel v politice. Tehdy neměl tunelové vidění a byl vyloženě antidogmatik, jenže vysoká politika mu přistřihla křídla. Není podle něj náhoda, že dnešní tábor Havlových sirotků, tedy lidí, kteří se k jeho odkazu aktivně hlásí, je táborem nesnášenlivosti. Otázkou zůstává, zda s tím Havel má něco společného, nebo zda byl jeho odkaz unesen ve chvíli, kdy už nebyl pánem situace. Úplně nevinný v tom podle něj není.
Jiný účastník vidí jádro problému ve dvou slovech, která Havel vnesl do politiky: pravda a láska. Jsou problematická bez ohledu na Havla, protože co je pravda a co láska? Na rozdíl od svých antipodů, jako byl Klaus, vytvářel Havel dojem citového naladění, něčeho, co není kontrolováno jen čistým rozumem, což ovšem neznamená nesmyslnost. Když někdo namítne, že pravdu vnesl do českého státu už Masaryk, odpovídá, že pravdu vnesl už Ježíš Kristus.
Kdo si pravdu přivlastní, stává se jejím majitelem a dogmatikem. Člověk s odstupem se naopak ptá, co to pravda je, a klade ji jako otázku, ne jako tvrzení. Havel byl i po listopadu spíš kladeč otázek; jeho eseje ze sedmdesátých a osmdesátých let se ptají, kam nás tato civilizace zavedla. Po jeho odchodu se ale jeho vyznavači zmocnili představy, že oni jsou pravda a láska, mají srdce a pochybovači jsou ti horší. To je podle debaty falšování, nebo přinejmenším špatné uchopení Havlova odkazu.
Prezident bez mocenského zázemí
Havel nebyl typický politik a nesnese srovnání s Masarykem. Nikdy nevytvořil mocenskou strukturu, jakou měl Masaryk: za ním stáli legionáři, Legiobanka a až do konce života Lidové noviny. Havla podporovali někteří lidé z byznysu, s médii se ale podle jednoho z účastníků v podstatě rozešel a na konci života dával rozhovory jen jednomu vybranému redaktorovi Českého rozhlasu a jednomu novináři Práva. Jiný účastník to odmítá, sám s Havlem rozhovor dělal a ten podle něj rozhovory normálně poskytoval. Z politického kolbiště podle kritičtější strany odešel v zásadě jako poražený.
Masarykův stát ovšem tři roky po jeho smrti skončil, i když za to Masaryk nemohl, a nástupce, kterého si vybral, odletěl letadlem. Havlův stát naopak pokračuje. Jenže je to vůbec Havlův stát? Podle dalších hlasů je to spíš stát Václava Klause, který položil jeho základy. Že se Klaus stal Havlovým nástupcem, je ironie dějin, zároveň ale doklad, že režim přežil. Důkazem zdravých poměrů je přece to, že moc přejde na protivníka a nic se nestane. Havel z toho nadšený nebyl a Klause občas kopl do kotníku, ale mírně; oba to vzali civilně. Na rozdíl od Masaryka nebyl zakladatelem státu, spíš stál u obnovy demokratických poměrů. Mocenské choutky, které by vedly k založení vlastní strany a struktur, neměl.
Strana, která nevznikla
Úplně jednoznačné to ale nebylo. Na přelomu let 1991 a 1992 se v Kanceláři prezidenta republiky systematicky uvažovalo o straně, v jejímž čele by Havel stál přímo, nebo nepřímo. Havlův tým o tom za prezidentovy účasti vážně jednal na výjezdním zasedání a Michael Žantovský tehdy na papíře rozpracoval, jak by strana měla vypadat, jak by se měla jmenovat, jaký by měla mít program i estetiku. Havel do toho nakonec nešel.
Vypnutý pochybovač
Podle jednoho z účastníků Havel své pochybovačství a kladení otázek systému v roce 1989 vypnul. Byl celoživotním příznivcem zeleného pohledu na svět, ale v době, kdy by tím podle něj škodil, ho podvědomě, možná i vědomě potlačil. V nejdůležitějších letech transformace, zhruba od roku 1990 do let 1996 a 1997, podporoval pravici a byl jí zcela loajální. K úvahám z mládí se vrátil až na stará kolena, když už byl neškodný, a z Jakuba Patočky si udělal jakéhosi posledního adoptivního syna.
Jako občan je ale týž účastník s Havlovým chováním po roce 1989 spokojen. Havel podle něj pochopil, kam dějiny jdou, a to bylo v zásadě správně. Otázka, proč jsou nejviditelnější lidé z Havlova tábora dnes nesnášenlivci, ovšem zůstává.
Dělba rolí s Klausem
Havlova biografie popisuje, jak si Havel a Klaus rozdělili role: zahraniční politika byla doménou Havla, ekonomická transformace doménou Klause. Když to odeznělo, role se začaly mísit a každý chtěl mluvit do oblasti toho druhého. Zachoval se návrh mocenského uspořádání, který Havel sepsal a v roce 1992, když se formovala Česká republika, předložil Klausovi. Podporu v domácí politice nabízel Klausovi a výměnou chtěl možnost do zahraniční a bezpečnostní politiky mluvit, ne ji určovat.
Klaus podle účastníka, který připravuje jeho biografii, odmítá, že by na takovou dohodu kdy přistoupil. Přinejmenším se jí ale podle debaty řídil, když v roce 1993 vládl s Havlem jako prezidentem.
Atlantismus a okřikování
Dnes jsme chytřejší a tehdy to nikdo vědět nemohl. Přesto se podle jednoho z účastníků právě tady skrývá neblahá stránka Havlova dědictví. Geopolitika, do níž mluvil, z nás udělala atlantisty ve chvíli, kdy se Spojené státy rozhodly řešit situaci ve světě vojenskými zásahy, a Havel to bezpodmínečně podporoval.
Tady vidí spojitost s dnešní nesnášenlivostí části Havlových sirotků. Projevuje se právě v geopolitice: kdo má trochu jiný názor na rusko-ukrajinskou válku a na to, jak začala, nebo na chování Spojených států na Blízkém východě, toho tato skupina okřikuje. Jako příklad uvedl Michaela Žantovského, důležitou postavu Havlova okolí v devadesátých letech i v době po Havlovi. Když vypukla válka na Ukrajině, vystoupil Žantovský podle účastníka s tím, že by se Česko mělo pokusit zakázat koncerty Rogera Waterse, britského rockera a frontmana Pink Floyd. Tehdejší ředitel Knihovny Václava Havla tak podle něj v zásadě pledoval za zakazování koncertů. Jiný účastník připomíná, že Žantovský napsal také monografii o Havlovi a jeho pohled se dá najít tam.
Zakotvení na Západě a rozšiřování NATO
Druhá strana debaty hájí Havlův plán z devadesátých let: zakotvení v západních strukturách, tedy vstup do NATO, nejdřív do Evropského hospodářského společenství a potom do EU, a pevnou vazbu na atlantismus. Svět se tehdy zdál mnohem přehlednější a panovalo přesvědčení, že se Rusko jako většina světa nějakým způsobem civilizuje. Možná to byla chyba, ale ne Havlova. Křišťálovou kouli neměl nikdo.
Klaus dnes možná předstírá, že do NATO nechtěl. Z dokumentů o jednáních, která předcházela rozšíření aliance o Česko, Maďarsko a Polsko, je ale vidět, že jako tehdejší premiér vyjednával o vstupu ve stejném duchu jako Havel. V devadesátých letech by se jinak politicky zničil, protože mimo NATO chtěli zůstat jen komunisté a extremisté. Po třiceti letech už může dávat najevo odstup, což je podle jednoho z účastníků právě to zpětné pochybování, které se u Havla chválí.
Autor Havlovy biografie přiznává, že v době psaní knihy považoval otevření NATO a rozšiřování na východ za zásluhu, o níž netřeba debatovat. Dnes si myslí, že to zašlo tak daleko, až máme válku.
Irák a bezpodmínečná podpora Ameriky
Neblahou stránku Havlova odkazu vidí tentýž účastník hlavně v tom, že Havel bezpodmínečně podporoval americké vojenské zásahy na Blízkém východě. Zásah na Balkáně podle něj ještě měl racionální opodstatnění. Když ale americký prezident před válkou v Iráku čelil velkému odporu, patřil Havel k mezinárodním státníkům, kteří těsně před jejím zahájením vyjádřili Americe bezpodmínečnou podporu. Účastník tehdy smýšlel stejně. Havel se však k této podpoře do konce života nevrátil a nepodrobil ji svému slavnému pochybování. I to je podle něj vklad do dnešní nesnášenlivosti části Havlova tábora, která v geopolitice umí skoro jen okřikovat.
Historický optimista s pochybnostmi
Věci se ale vždy vyvíjejí dynamicky, namítá jiný účastník. Kdo by podrobně četl Havlovy texty a rozhovory z konce života, našel by v nich určité pochybnosti. V rozhovorech s Adamem Michnikem z nultých let opakoval, že naděje je málo a svět nejde správným směrem. Havel byl historický optimista a doufal, že se svět může vyvíjet k řešení globálních problémů. Zároveň však psal, že si nepřeje zestejnění světa, globalizaci, která semele všechny odlišnosti.
V devadesátých letech věřil, že Amerika a Západ dělají věci dobře a že lze zakročit v zájmu snížení utrpení. Na tom stála teorie intervencionismu: kdo v pravou chvíli zasáhne, zachrání spoustu lidských životů. Kritická strana debaty odpovídá, že Havel nikde nepřiznal, že se tento dobrý úmysl v praxi obrátil v pravý opak a utrpení se znásobilo.
Závěr
Debata ukázala dva obrazy téhož člověka. V jednom je Havel pochybovač, který v roce 1989 odložil vlastní otázky, podporoval pravicovou transformaci i americké intervence a zanechal po sobě stoupence, kteří si přivlastnili pravdu a lásku. Ve druhém je celistvá osobnost, klíčový dramatik 20. století a prezident, který obnovil demokratické poměry, zakotvil zemi na Západě a nemohl tušit, kam se svět po devadesátých letech pohne.
