Spor o to, kdo zastupuje Českou republiku na summitu NATO, není podle Václava Klause náhodným incidentem. Je logickým vyústěním toho, že prezident Petr Pavel se podle něj soustavně vymezuje proti vládě a snaží se zavést prvky prezidentského systému, na který česká ústava není stavěná. Vedení politického sporu přes Ústavní soud je nedůstojné a podivné navenek. K tomu se přidává obrana před zvyšujícími se výdaji na zbrojení, skepse k vyhlídkám konce války na Ukrajině, hodnocení stávky v České televizi jako pokusu zaměstnanců chovat se jako vlastníci a desetiletá bilance Brexitu jako promarněné šance Velké Británie.
Pavel a vláda: kompetenční žaloba je nedůstojná, ale logická
Petr Pavel podává k Ústavnímu soudu kompetenční žalobu poté, co jej vláda nedelegovala na červencový summit NATO v Ankaře. Klaus tento krok hodnotí jako čistě politický souboj, který do soudních síní vůbec nepatří. Vyspělá demokratická politika takové spory řeší politickou dohodou, ne žalobou, a Česko tím podle něj navenek vypadá podivně. Zároveň jde podle Klause o naprosto očekávaný konflikt: prezident Pavel byl zvolen jednou skupinou voličů, vláda Andreje Babiše z výsledků říjnových voleb je výrazem vůle skupiny opačné. Mezi prezidentem a vládou se rozevírá hluboký rozdíl v zahraniční politice i v dalších otázkách a střet byl jen otázkou času.
Z hlediska partnerů na summitu je podle Klause úplně jedno, kdo zemi zastupuje — každá země přijíždí s jinak sestavenou delegací. V mnoha státech by nikoho nenapadlo posílat na summit prezidenta: v Německu prezident vůbec není delegován, podobně v Rakousku či Maďarsku. Otázka, kdo jede, je v každé zemi dána ústavní zvyklostí a politickými poměry; v Česku se síly loňskými volbami radikálně přesunuly. Zásadní postoj má Klaus i k samotnému Pavlovi: prezident se podle něj nepřetržitě vymezuje vůči vládě, snaží se rozšiřovat své pravomoci a zavádět prvky prezidentského systému, který neodpovídá české ústavě ani právnímu řádu — vláda se proto logicky musí bránit. Že by Pavel měl díky vojenské minulosti na summitu jakoukoli zvláštní výhodu, Klaus rezolutně odmítá: takové výhody se v NATO nehrají a samotné summity jsou víc formální hra než reálné dohadování. Skutečně vážné spory se podle jeho zkušenosti řeší až večer v uzavřených místnostech jen mezi hlavami delegací, bez poradců a náměstků.
Výdaje nejsou na obranu, ale na válku
Diskuse o zvyšování obranných výdajů, kterou summit NATO znovu oživil, vyvolává v Klausovi ostrou nedůvěru. Trvá na tom, že ačkoli se příslušné ministerstvo nazývá obrany, zvyšování peněz není na obranu — je na válku. Větší rozpočty zvyšují šanci, že k válce skutečně dojde, a proto by Klaus tlak na zbrojení brzdil, nikoli se do něj hrnul.
Vyhlídky konce války na Ukrajině Klaus nevidí. Propaganda i nepravdy se podle něj šíří na obou stranách v obrovském měřítku — slyšíme jen čísla mrtvých z jedné a druhé strany, nic víc. Bude-li Evropa Ukrajinu dál financovat a zbrojit, válka nikdy neskončí a může dospět k naprosto nečekaným důsledkům. Sám má z dalšího pokračování konfliktu hrůzu. Nově ho prý poprvé v hospodě, na procházce nebo v horách zastavují obyčejní lidé s otázkou, zda bude válka — otázka, která v Česku za poslední desetiletí vážně nepadala. Naivně se domnívá, že válka v Česku nehrozí, ale nepodceňuje, že existují síly ve světě i u nás, které by ji chtěly nebo si myslí, že je možné k ní provokovat a něco si tím vydobýt. Před tím varuje.
Stávka v České televizi: zaměstnanci se chovají jako vlastníci
Výstražná stávka pracovníků České televize i navazující hrozby omezením výroby, rušením investic nebo ořezáním regionálního vysílání jsou podle Klause naprostý nesmysl. Úvahy o tom, že by ČT musela rušit večerníčky, jsou darebné a vypadají jako vydírání dětí a rodičů. Česká televize nemusí mít tolik stanic ani vysílat tolik filmů a seriálů a mohla by ušetřit. Stejně se na všechny její kanály nikdo nedívá.
Celá stávka je podle Klause obdobou televizní krize před pětadvaceti lety: pokus lidí, kteří v ČT pracují a dobře si v ní žijí, chovat se jako její vlastníci. Subjektivně se cítí být majiteli a mají pocit, že musejí sami rozhodovat o tom, co se bude vysílat. Jakmile někdo navrhne, že to tak možná není, berou to jako zásah do svého výsostného území. Otázka financování — zda mandatorní výdaj nebo poplatky — je podle Klause zástupná a druhotná. Pokud je veřejnoprávní televize nezastupitelná, ať jsou poplatky dobrovolné: pak se ukáže, kolik lidí ji za nezastupitelnou skutečně považuje. Pokles výnosů by měl podle dat dosáhnout přibližně 1,3 miliardy korun ročně — to už jsou peníze, kvůli kterým se vyplatí trochu zabojovat i zaprotestovat.
Sám Klaus dodává osobní zkušenost: jako bývalý premiér, předseda parlamentu i prezident republiky nemá k „takzvaným veřejnoprávním" televizi a rozhlasu přístup, protože má jiný názor než oni. Doma už televizi řadu týdnů nezapnul. Lidé na ulici se ho ptají, proč v televizi nemluví častěji — kdyby ho tam ale chtěli, museli by ho pozvat. Nechtějí. To je podle něj přesně ten princip, který tito lidé pokládají za samozřejmý: jsou vlastníky a o programu rozhodují oni.
Deset let od Brexitu: ztracená země, ostatní se neodvážili
Dvacátého čtvrtého června uplyne deset let od britského referenda, ve kterém se 51,89 procenta voličů vyslovilo pro odchod z Evropské unie. Klaus desetiletou bilanci hodnotí jako příběh totálního selhání Velké Británie. Brexit zvládla a provedla, ale od té doby promarnila jakoukoli příležitost něco se sebou nebo s Evropou udělat. Británie je podle něj ztracená země a samotné výročí už pokládá za neudálost, kterou nekomentuje.
Po referendu se v médiích vedly debaty, kolik politologů varovalo, že je to první vlaštovka a teď začnou jednotlivé karty padat z hromádky, dokud nespadne celý hrad. Nevytáhla se ani jediná. Ani ti nejtvrdší kritici Evropské unie ze středoevropských zemí — Klaus zmiňuje, že tazatel jmenuje například Tomia Okamuru či Jindřicha Rajchla, kteří dnes sedí v Poslanecké sněmovně — k vystoupení nepřistoupili. Klaus to vysvětluje tím, že lidé jsou stále zblblí představou, že cokoli je „evropské", musí být správné. Na zahradě v autě cestou domů si všiml podniku Eurobike, který si k názvu kola přidává „euro" zcela bez důvodu — a podobně marketingově dnes firmy hledají názvy podle vyhledatelnosti, dostupnosti domén a snahy o světovost. Hostitel doplňuje historku o maringotce s grilovanými kuřaty na jihu Moravy, která se hrdě jmenovala Eurock. Klausovi to potvrzuje, že národní státy se podařilo úspěšně zdiskreditovat: lidem se vnucuje představa, že je lepší být obyvatelem kontinentu než obyvatelem České republiky.
Vrátí-li se k Británii a k otázce, proč ani po Brexitu nedokázala udat Evropě jiný směr — třeba ve sporu o Green Deal — Klaus odpovídá, že Británie do evropské unie nikdy moc nepatřila. Připomíná Churchillův fultonský projev po druhé světové válce: vyzval k jednotě Evropy a k novému zápasu s komunismem, ale s důležitým dovětkem „bez nás". Britům vyhovovala vlastní cesta a otevřený oceán. Když se ale blížil Brexit, evropská i světová progresivistická média rozjela „orgie nenávisti" vůči zemi, která EU opouštěla — a to vůči jedné z velkých zemí Evropy, navíc ostrovu mimo kontinent. Pro každého, kdo by chtěl něco podobného udělat v malé středoevropské zemi, je to jasný signál: ušlapali by ho.
Závěr
Spor o cestu prezidenta na summit NATO není podle této optiky procedurální drobnost, ale projev hlubšího politického rozdělení po loňských volbách — a hraní toho sporu přes Ústavní soud je nedůstojné. Tlak na zbrojení vede k válce, ne od ní; konec války na Ukrajině se nepřibližuje. Stávka v České televizi není o financování, ale o tom, kdo vlastně televizi „vlastní". A deset let od Brexitu ukazuje, že odchod z Evropské unie je politicky možný — ale za cenu mediální štvanice, kterou si v malé středoevropské zemi nikdo nedovolí podstoupit.
