Češi se v mezinárodních srovnáních průměrné inteligence pohybují kolem čtyřicátého místa, zatímco čelo tabulek patří Singapuru, Hongkongu, Číně, Japonsku nebo Tchaj-wanu. Neurolog Pavel Kalvach, který působil jako předseda České neurologické společnosti a viceprezident Evropské federace neurologických společností, v tom vidí mnohem širší civilizační příběh než pouhé body v testech: jde o to, kde se dnes s chutí staví, vyrábí a přemýšlí o budoucnosti.
Rozhodovací vliv se stěhuje do východní Asie
Kdyby se posun měřil jenom inteligenčními testy a jejich škálami, byl by málo přesvědčivý. Přesvědčivé je všechno ostatní — výstavba, zvládání vesmíru, geologie, výroba aut. Rozhodovací účinek na tomto světě se prostě posouvá na východ.
Prvním varovným signálem doma nebyl žádný graf, ale zjištění, že je dnes velmi těžké navázat hlubší rozhovor. Kluci si kdysi dokázali povídat o filozofii a číst knihy o tom, že společnost směřuje do postmaterialistické fáze, kdy se lidé přestanou handrkovat o to, kdo má lepší auto, dražší obraz a dražší kožich, a začnou pomáhat chudým částem planety. Tyto prognózy z padesátých let se nenaplnily: bohatý západní svět nedělá pro pozvednutí toho chudého téměř nic a disproporce mezi nimi jsou hanebné a kolosální.
Obavy z klesajícího ostrovtipu potvrdila i literatura — mimo jiné knihy Benjamina Kurase, který propad popsal jako vizionář prvního řádu. Do stejného směru ukazuje i takzvaná smrt ze zoufalství, tedy nárůst úmrtí z beznaděje, který se koncentruje právě v západních státech.
Šikana v našich školách, úcta k učiteli v Indii
Rozhoduje, jak se která společnost těší ze života a na budoucnost. V Indii i v Číně je vidět otevřený výhled dopředu, do kterého se lidé pouštějí s chutí. Když padne indickým studentům otázka, jestli se u nich ve škole vyskytuje šikana, nevědí, o čem má být řeč — takové věci neznají. Po vysvětlení následuje protiotázka: proč bychom na sebe byli zlí nebo podráželi učitele, když se k nám otočí zády, a dělali si z něj šašky? Vždyť mu vděčíme za to, že se nám věnuje.
Doma je šikana naopak bolestivé místo. Televize skoro pravidelně přináší další případ, kdo koho mlátil, a končí to bezmocným vyjádřením přizvaných psychologů, kteří nikdy neřeknou nic důležitého o tom, jak ji zastavit.
Indická společnost přitom není idylka — kastovní rozdělení tam bylo a je. Ještě v roce 1948, kdy Indie končila s anglickou nadvládou, žilo v zemi podle literatury šedesát milionů takzvaných nedotknutelných, se kterými nikdo nechtěl mluvit. Ve státě Tamilnádu, kde se konal jeden z lékařských kurzů, ale mezitím vymýtili analfabetismus, funguje tam přes tisíc uměleckých škol a velké množství lékařských fakult. Školství je pro ně vítaná platforma, na které se rozvíjejí. Na Mezinárodní den učitelů zdobily dívky v kleče podlahu fakulty barevnými korálky a vzkazem na uvítanou. Bylo vidět, že studenti i národ si učitelů váží. U nás takový obrázek nevzniká.
Otroci a kolonie: odkud měl Západ čas na vynalézání
Nejméně tři sta let se západní civilizace rozvíjela tak bujným tempem, že vytvořila obdivuhodná díla v architektuře i v básnictví. Ten volný čas na přemýšlení ale nepadl z nebe. Západní národy si ho vykoupily krutostí vůči otrokům: pistolnické mocnosti, svého času Velká Británie a později Spojené státy, si nestoudně obstaraly otroky, ti vytvářeli podstatnou část národního bohatství a myslitelé se mezitím mohli zavřít do laboratoří a vymýšlet telefon nebo bezdrátové spojení. Bohužel spolu s tím i neustále zdokonalovat zbraně.
Souběžně vznikl koloniální systém, který tvrdě utlačoval bezbranné národy — ty byly ještě snášenlivého smýšlení a nebyly vyzbrojené tak, aby se ubránily. Indie i Čína pod tímto násilnickým útlakem trpěly dlouhá léta a podrobovaly se. Číně k tomu přibyla ještě divoká revoluce šedesátých let a japonská okupace, tedy další vrstva utrpení.
A právě vysvobození z něj je obrovský startovní moment. Prodělané utrpení startuje novou dobu — mysl se rozproudí explozivním způsobem a nadaní lidé toho umějí využít. Podobně to bylo i u nás po válce, kdy lidé začnou být na sebe slušní a hodní a zjistí, že si musejí pomáhat. To je nejkrásnější fáze, ve které se civilizace může vyvíjet.
Tekutá a krystalická inteligence
Vlnění mezi kontinenty má svou logiku: úspěchu dosahují ti, kdo si váží dosaženého stavu a mají takzvaný tah na branku. Na poli inteligence je to ten nejužitečnější faktor.
Samotný inteligenční kvocient se skládá ze dvou základních složek. Tekutá inteligence je bystrost zděděná po rodičích, tedy dobrodiní narodit se do chytré rodiny — čistý talent. Krystalická inteligence jsou nasáté vědomosti, získané buď pilným studiem, nebo prožitím zážitků, ze kterých člověku zůstanou kvalitní vzpomínky. Tekutá složka pak s jednotkami té krystalické žongluje a z toho vzniká výdej inteligentních tvarů, názorů, poznatků i uměleckých děl.
Blahobyt jako začátek konce a sedm stupňů kolapsu
S dosažením blahobytu docházejí společnosti do stavu únavy a lhostejnosti. Opakuje se to se železnou pravidelností. Římská říše dosáhla pohodlí, lidé se začali povalovat a přemýšlet o neplechách až nemravnostech. Stejně dopadla perská říše i britské impérium, které neuznalo, že blahobyt může být motorem k tomu, aby se rozdělil i mezi ostatní. Někteří do řady zařazují také rozpad Sovětského svazu, i když tam překotný blahobyt zas tak velký nebyl.
Ze západních zdrojů se dá dohledat model sedmi stupňů, po kterých národy kolabují. Ukazuje se na řecké kultuře, kterou převzali Římané, a na tom, jak se pak ponořili i oni. Podle tohoto výpočtu jsou Spojené státy nyní v pátém stupni.
Když zmizí strach, nastoupí rozmařilost a drogy
Lidé přestávají usilovat, když se přestanou bát. Dokud byl na obzoru strach, že člověk zmokne, že ho rozseká krupobití nebo že mu uragán strhne střechu nad hlavou, snažili se a drželi pospolitost, ve které si navzájem pomáhali. Jakmile nebezpečí zmizí, společnost se rozloží ve vlastní rozmařilosti a začne se povalovat.
Dokladem je rozmach drog. Na ranním hlášení se probírají případy devatenáctiletých kluků, kteří opakovaně čichají oxid dusný, tedy rajský plyn, aby si zlepšili náladu — až si tím poškodí zadní provazce míšní, přestanou pořádně chodit, skončí v nemocnici a dostanou vitamin B12 a poučení, že s tím musejí přestat. Předtím se stejně nenápadně rozhostil kratom, který se ve vietnamských večerkách prodával jako prima bylinka. Ve Spojených státech pak na předávkování fentanylem umírají lidé každý den a mnohonásobně víc jich skončí na jednotkách intenzivní péče; část z nich se podaří zachránit a pustit zpátky do terénu, kterým je pro ně bohužel jenom ulice, takže za pár dní jsou tam znovu.
To je těžká nekázeň, která vyrůstá z uhozeného vzdělávacího systému. A stejná ležérnost se dostává i do toho našeho.
V zemích s menší svobodou dosahují školáci lepších výsledků
Nábor inteligence souvisí i se svobodou. Studie, které se zabývají IQ jednotlivých národů, ho porovnávají s HDP, s počtem let školní docházky, se životním standardem a spokojeností — ale také s mírou svobody. A používají přitom zajímavý ukazatel: rozdíl mezi IQ celého národa a IQ školáků na konci osmé třídy. Konec osmé třídy ilustruje, co způsobuje poslední období, zatímco dlouhodobé IQ národa ztělesňuje tradici a soustavný stav věcí.
Srovnání Íránu s Japonskem pak ukazuje, že Írán, kde je osobní svoboda menší, má v osmých třídách relativně lepší výsledky. Ne absolutně lepší než Japonsko — ale lepší, než o kolik postupují japonští školáci. Z toho vzešel fenomén, že národy trpící určitou nesvobodou si IQ ve školách pěstují relativně lépe. Společným jmenovatelem je zřejmě to, že nesvoboda bývá spojená s přísností ve škole a žáci si v ní nemohou tolik vyskakovat.
Učitel bez autority a rozvolněné nároky
U nás vznikl opačný fenomén. S nabytou svobodou může být student ve škole naprosto nezávislý a klidně se učiteli posmívat. Učitelé popisují, jak se školáci předhánějí v tom, kdo přijde do třídy po přestávce poslední — kupí se přede dveřmi a hodina nemůže pořádně začít. A učitel je postaven do bezmocné funkce, protože mu ředitelé i školní inspekce autoritu spíš odebírají a podrážejí ho; rozdělení pravomocí mezi obec, kraj a stát, které o chodu škol rozhoduje, ukazuje přehled, kdo o čem v Česku rozhoduje.
Přispívají k tomu i nařízení shora — třeba že se nebude zkoušet. Když škola odmění děti se samými jedničkami vstupem do planetária zdarma, ozve se námitka, že je to vůči dětem se špatnými známkami nemístné a že by tam měly jet zadarmo taky. Jenže škola musí preferovat toho, kdo se snaží; právě v tom se manifestuje úsilí společnosti jako celku.
Snížené nároky, memorování a výchova
Prvorepublikové vzorce by stálo za to vrátit. Děti se tehdy vyvíjely pod tvrdým dozorem a musely dojít k vysokému duševnímu výkonu — přičemž se do gymnázia nikdo nehnal všechny. Dnes se dělají pokusy opačné: snížit požadavky na všech školách tak, aby mohli všichni projít všemi stupni a mít tituly. Tím se to jen rozmělní a patřičný účinek to nemá.
Podobně je to s módním tvrzením, že učit se něco nazpaměť je nemístné. Je to přesně naopak. Dokud se lidé učili nazpaměť dlouhé latinské a řecké básně, měli z toho veliký intelektuální zisk, který jim pomáhal řešit i jiné věci. Argument, že si to přece může každý najít, jsou řečičky rošťáků, kteří jsou líní odvést větší duševní výkon.
Snaha o vzdělání se navíc musí kombinovat se snahou o výchovu, aby se vysoké vzdělání snoubilo s vysokou morálkou. Na to má dnešní škola ještě méně prostředků. Prvním bodem by přitom mělo být jednoduché pravidlo: nejošklivější věc, kterou žák může udělat, je ublížit slabšímu. Ve třídě se vytipují ti silnější jako ochránci pořádku, kteří nedopustí, aby někdo ubližoval menšímu kamarádovi. K tomu ale učitel potřebuje autoritu, kterou dnes nemá.
Jak spolehlivá jsou srovnání IQ
Představa, že by autoritativní nebo dokonce totalitní režim prospíval rozvoji lidského ducha víc než svoboda, se přitom nepotvrzuje a ani z těchto dat vyvodit nedá. Rusové na tom podle dostupných srovnání nejsou s inteligenčním kvocientem lépe než Češi — české, ruské i americké IQ vychází zhruba stejně, jen o stupínek výš stojí Italové a Angličané. Srovnávat rozdíly o jeden až tři body nemá velký smysl; teprve rozdíl šesti nebo osmi bodů se dá brát spolehlivě.
Kritika, že průměry z omezeného počtu respondentů nemohou být přesné, je namístě — když se v jednom státě měří ve školách, v jiném na jiných místech a jinde ve městě, vznikají diference, které výsledek přesně necharakterizují. Studií je ale tolik, že se jejich autoři odstřelovaní kritiky nemusejí bát: závěry jsou ověřené z mnoha stran.
Ostatně stačí se podívat, jak vypadaly školy na konci devatenáctého století, ve kterých vyrůstali největší myslitelé. Byla to pohádka, ale také si své vytrpěli — museli se otužovat, držet pravidelný rytmus a tíhnout k vysokému intelektuálnímu výkonu.
Dvě klece rozumu a nevyužité rezervy
Člověk se rozumově odehrává ve dvou klecích. Ta první je osobní: ani kdyby se přetrhl, nedokáže podat vyšší výkon, než jaký mu umožňuje jeho talent. Druhá je celospolečenská a záleží u ní na tom, jak společnost vypadá — jestli lidi dusí cenzurou a upírá jim právo setkat se s ostatními duchaplnými lidmi na platformách veřejné debaty.
Právě tady jsou největší rezervy. Kdyby celkovou debatu vedli nejnadanější a nejpronikavější duchové, nasálo by to velké množství dalších lidí a společnost by se pohnula kupředu.
Nepřítele je třeba si aspoň vyslechnout
Když se veškeré zpravodajství točí kolem toho, co právě řekl Donald Trump, je to k pláči. Stálo by za to trochu rozvolnit záběr a podívat se, jestli na světě náhodou neexistují i jiné zóny než oválná pracovna — a jak to vypadá tam, kde se svět rozvíjí radostně.
Pokud si nadiktujeme, že jsou to naši nepřátelé, jsme ztraceni. Pěstovat si nenávist, pořád si zdůrazňovat, kdo je nepřítel, a toho nepřítele nikdy nepustit ke slovu, aby se aspoň mohl předvést, je cesta do hrobu. Chceme-li někoho posuzovat a případně i nenávidět, měli bychom být natolik slušní, abychom si ho vyslechli.
Závěr
Celoživotní pozorování lidského rozumu tu neústí do výčtu bodů v testech, ale do jednoduché úvahy: inteligence národa je z poloviny věcí talentu a z poloviny věcí prostředí, které ho buď brousí, nebo nechá zplanět. Východní Asie startuje z prodělaného utrpení a s tahem na branku, Západ se nasytil a přestal se bát. Rozdíl se pak projeví přesně tam, kde se vytváří krystalická inteligence — ve škole, která buď něco vyžaduje, nebo si přestala troufat.
