Podle měření inteligence se nejsilnější západní generace narodila mezi lety 1970 a 1980; u nás jsou to Husákovy děti. Od té doby křivka klesá a viník se hledá snadno — mobily, sociální sítě, kalkulačky. Jenže kalkulačka nikomu rozum nevzala. Bere ho prázdnota, ve které už člověk nic nehledá.
Přívětivá kolektivní průměrnost
Chtít být průměrný, zapadnout mezi ostatní, nosit stejné džíny a stejné značky — to k jednomu vývojovému stadiu dětství patří. Děti chtějí být v houfu. Potíž nastává, když v tom stadiu uvízne celá společnost a nedovolí z houfu vystoupit ani dospělým.
Prostředí se o to stará samo: osobnosti v něm nevyrůstají, protože k tomu nemají důvod. Horší je, když se vybočení rovnou zakazuje a za názor mimo celospolečenský průměr hrozí postih. Přitom právě tenhle bod býval zdrojem pokroku — Giordano Bruno i Galileo Galilei tvrdili něco, co okolí nesdílelo, a společnost po nich šla. Upalovala je, nebo jim aspoň vyhrožovala.
Víc rozumu než štěstí
Jedna věc je něco si myslet a sdílet to s nejbližšími. Něco jiného je vymezit se vůči obecně uznávané doktríně — v tu chvíli má člověk sice rozum, ale ztrácí štěstí. Přesně to zachytil kreslený vtip Vladimíra Jiránka, ve kterém lékař snímá pacientovi z hlavy elektrody a oznamuje mu, že má víc rozumu než štěstí.
O rizicích vysoké inteligence existuje bohatá literatura. Bystrý člověk bývá ostatním protivný, takže se učí svůj rozum spíš tajit a neříkat všechno, co ho napadne. K tomu se přidává zádumčivost, která nedovolí klidně spát: před usnutím se vracejí nezapsané nápady i otázka, jestli byl den vůbec k něčemu. Čím více vědění, tím více bolesti. Chytrý názor se navíc nedá nikomu vnutit silou — je potřeba nabídnout ho bokem a nechat druhého, ať se raduje, že na něj přišel sám.
Nasycená společnost přestává být zvědavá
Komedie Idiocracy, u nás uváděná jako Absurdistán, dovádí trend do konce: nejprůměrnější člověk dneška se probudí z hibernace a zjistí, že je nejchytřejší na Zemi. Nadsázka to je, ale směr sedí.
Rozhodující je nasycení. Když jsou všechny osobní potřeby saturované, nastupuje netečnost. Rozhovor o hloubce věcí je dnes těžké s někým vůbec navázat — sobotní grilovačka je naplánovaná, bazén obstaraný, a až přijde společnost, bude se křičet a halasit. Padnou floskule, útržky a vejšplechty a bude to náramná zábava. Debata o tom, že český národ mizí, protože se přestal rodit, by ji jen kazila.
Národ, který ročně ubývá
Čísla útěchu nenabízejí. Evropské populace se na světové porodnosti podílejí zhruba desetinou — asi sedm milionů dětí ročně proti více než sto třiceti milionům narozeným jinde. Český národ ztrácí kolem třiceti tisíc lidí za rok.
Pozoruhodná je i souvislost, kterou zachycují grafy: země s vyšším průměrným IQ se rozmnožují méně než země s nižším průměrem a z řady vybočují prakticky jen Izrael a Mongolsko. Vypichovat výjimky je ale zavádějící, rozhodující je celkový trend. Roli v něm hraje uspořádanost života — sňatek, závazek, slib na celý život. Právě to dnešní společenská noblesa pokládá za cosi pod svou důstojnost.
Singapur, Japonsko a Čína: to teprve přijde
Nabízí se námitka: Singapur, Hongkong nebo Japonsko mají vysoké průměrné IQ, zažívají velký blahobyt — a tah na bránu neztratily. Odpověď je stručná: to teprve přijde. Bohatství si vybere daň i tam a Asie půjde v našich stopách.
Čínským hostitelům proto šlo po návštěvě v roce 2024 spolu s poděkováním za pohostinnost i varování, ať si včas rozmyslí, jestli chtějí jít stejnou cestou jako Evropa. Zatím jsou v jiné fázi — na tamní pláži nepotkáte potetovaného člověka. A takzvanou nesvobodu vidí jinak, než jak se o ní v Evropě mluví: cení si toho, že se nekrade, že se dá na všechno spolehnout a že kdo něco slíbí, to také udělá. Svou dráhu popisují jako pomalý výstup z bídy a poníženosti.
Varování z devětaosmdesátého, která nikdo neposlechl
Když východní blok procházel převratem roku 1989, varovných hlasů bylo dost. Varovali filozofové, varoval Karel Kryl i profesor Ulč, k dispozici byl Erich Fromm se svým Mít, nebo být? Neposlechlo se — ke kormidlu se nedostali dostatečně odpovědní lidé.
Ve zdravotnictví to bylo vidět nejostřeji. Přijížděli vysoce postavení američtí kolegové a nechápali, proč si sem zavádíme přesně to, čeho se oni doma potřebují zbavit: soukromé podnikání ve zdravotnictví, které lékaře trvale svádí k úvahám, jak výkon vykázat a jak systém obejít. Marně — panovala tu úcta ke Spojeným státům jako ke kolébce demokracie a to, že je tam všechno dávno jinak, nikdo nezaregistroval. Dnes se ta opičárna vrací v podobě vyšetření, která nikdo nepotřebuje, protože se kola musí točit.
Kdy se blahobyt stane toxickým
Bez jisté dávky dostatku to nejde: kdo myslí jen na to, aby neumřel hlady, nemá fyzické ani mentální síly se rozvíjet. Otázka zní, kdy se to přesmekne do opaku.
Odpověď ukazuje na soutěživost. Blahobyt s ní souvisí a vystoupit z ní prakticky nelze. Kdo by řekl, že už je toho dost, zavedl čtyřdenní pracovní týden a nechal lidi jeden den plavat, malovat nebo cvičit? Uvolněný čas navíc ne všichni využijí ušlechtile — mnozí si najdou druhé zaměstnání, kterým se zase povýší nad ostatní. A hlavně: který stát dobrovolně poleví v úsilí o takzvaný trvalý rozvoj, když ví, že tím prohraje s ostatními? Zastavit soutěživost lidstva by znamenalo přemontovat lidské povahy, a to je téměř neproveditelné.
Digitální svět sám o sobě intelekt nezadáví
Snadné vysvětlení úpadku nabízejí sociální sítě a zdigitalizovaný život; s tímto obviněním se pojí i jméno německého neurovědce Manfreda Spitzera. Jenže neobstojí. Kdo si ulehčí výpočet kalkulačkou, tím se svým úsilím nekončí — výsledek může použít jako stavební kámen dalšího přemýšlení. Kdo zkoumá, jak se ohýbá světlo kolem planety, potřebuje kalkulaček celou řadu, protože má dost vysoký a dost důstojný cíl.
Konec nastává jinde: u člověka, který si spočítá, jak mu narostly úspory na kontě, a tím jeho intelektuální snažení skončí. Digitální svět myšlenkový proces urychluje, sám o sobě intelekt nezadáví. Dělá to duševní prázdnota, ve které se nehledají žádné výsledky. Záliba dětí v telefonech je pak spíš projevem pustiny než její příčinou — chybějí radostné cíle. Když se ve skautských oddílech vědělo, že se musí přeplavat bazén, udělat patnáct shybů a sto dvacet kliků, parta někam tíhla a měla nastražené mety. Na telefon by nebyl čas, ani kdyby byl po ruce.
Aby vznikla myšlenka, musí být chvíli prázdno
Formulovat vlastní ideu vyžaduje paradoxní podmínku: člověk se musí chvíli nudit, v hlavě musí být trochu prázdno. Přesně to sociální sítě, telefony a internet znemožňují — mozek je nepřetržitě zaměstnán krátkými zprávami, roztomilými koťátky a tím, která celebrita zakopla.
Je to permanentní shon a nekonečný small talk, který leze i do telefonů: sotva chcete někomu zavolat, přiletí výzva k aktualizaci a nabídka, že si do skupiny přidáte další členy. Nesmysl na nesmysl — a mnoho lidí mu podlehne, protože ho pokládá za skutečný svět. Stejnou službu odvádějí zprávy: pořád se zbrojí a je potřeba někoho nenávidět, ačkoli není určeno koho. Hlubokomyslné slabomyslnosti, které převádějí energii společnosti do prázdna.
Pořád jsme odkázáni na pět smyslů
Ambiciózní myšlení naráží na tvrdý strop. I rovnice, která by počítala s lidským vědomím ve vesmíru, dovede člověka nanejvýš k dalšímu antropocentrickému omezení: ze svého prostředí nevystoupíme, protože jsme odkázáni na pět smyslů. To, co smysly nezachytí — vlnění mimo dosah oka nebo radioaktivitu —, si přístroji převádíme zpátky do podoby, kterou lze vidět a slyšet. Důvtipné to je, skutečnou podstatu světa tím ale nedoženeme.
S tímto limitem se potýkal Einstein, který k cíli mířil upřímně a chtěl se dovědět, co se dovědět dá. Právě takové úsilí táhne společnost vzhůru — a kdo se ho drží, dojde i k dalším věcem: k pomoci opožděným, k nápravě šílené hmotné nespravedlnosti ve světě a k myšlenkám na trvalý mír.
Nejdřív úsilí, potom odměna
Vedle klesající inteligence stojí druhý úpadek — etický a duchovní, zkrátka slušnost v rozkladu. Blahobytná společnost se stává rozmařilou a netečnou k tomu usilovat výš. Přestane ji zajímat, kolik je rozvodů i jestli je rovnováha mezi úsilím a osobní blažeností ještě vyvážená. Přitom pořadí je dané: nejdřív úsilí, teprve pak odměna. Dětem se má zmrzlina slibovat až za splněný úkol.
Dnes se ale odměny nabírají rovnou. Sotva si dítě vzpomene, rodič už běží a na každém rohu shání zmrzlinu, aby bylo spokojené; jestli utře podlahu nebo umyje nádobí, přijde na řadu až úplně nakonec. Společnost, která si přestane klást dostatečně velké nároky na úsilí, si nakonec dopřává už jen odměny.
Co vlastně měří IQ testy
Kdo si koupí příručku na IQ testy a začne je luštit, po čase zjistí, že chytřejším se nestává — jen si osvojuje způsob myšlení, kterým testy po řešiteli jdou. Je to přesný postřeh: inteligence je mnoha druhů a zvítězit v testu jednoho typu nic neříká o jiných myšlenkových úkonech.
Aldous Huxley, který na sobě zkoušel meskalin a LSD, aby zjistil, co všechno dokáže lidský mozek zažít, z toho v knize Doors of Perception odvodil, jak se rozum vyvíjí k řešení praktických úkolů: nakrmit se, obstát fyzicky a pak i společensky. V takovém prostředí mají navrch lidé s verbální vynalézavostí, zatímco povahy spíš intuitivní, které rozliší hudební tóny nebo barvy na obraze, zůstávají pozadu. Stáváme se otroky verbální tradice a honby za společenským úspěchem a ztrácíme umělecké vlohy, které by nám mohly pomoci k výkonu v jiných sférách.
Kulturní podmíněnost testů se ukáže všude, kde se použijí mimo civilizaci, která si je vymyslela. Testovaní bez zkušenosti s určitým typem kresby nerozluští piktogram s pumpováním vody; kdo nevyrostl mezi pravými úhly, neumí stlouct bednu. Jenže když se test obrátí a Evropan má přenocovat na kopci v Africe, jsou mu jeho chytrosti málo platné — nepozná řev lva na dálku ani směr podle sestavy hvězd. Dnešní testy stojí na tom, co si západní civilizace vymyslela při své průmyslové revoluci.
Závěr
Klesající inteligenční křivka není trestem za technologie. Je následkem života, ve kterém nic nechybí, a proto se nemusí o nic usilovat. Digitální nástroje jsou jen zrcadlem: kdo má cíl, zrychlí s nimi cestu k němu, kdo ho nemá, utopí v nich zbytek pozornosti. Náprava se proto nedá koupit ani nařídit — leží v obyčejném pořadí úsilí a odměny a v ochotě chvíli se nudit.
