Blahobyt, který rozdává odměny bez námahy, nerozkládá jen chuť něco dokázat. Rozkládá i mravy, jazyk a schopnost domluvit se s někým, kdo stojí na druhé straně. Neurolog Pavel Kalvach, dlouholetý přednosta neurologické kliniky 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, spojuje v následujícím výkladu věci, které spolu na první pohled nesouvisejí: oslovení vole ve frontě, klesající výsledky IQ testů, zbrojní rétoriku ve zpravodajství a zapomenuté mírové hnutí konce 19. století. Dohromady z nich vychází jedna diagnóza — společnost, které se zakazuje rozumět, přestává být inteligentní.
Slovník, který zavírá cestu vzhůru
Způsob řeči není jen obal. Slovník podle Kalvacha spoluurčuje, jestli se člověk pohybuje v ušlechtilém, nebo neušlechtilém myšlení. Sám o tom napsal novinový článek s názvem Vy jste si říkali soudruhu, my si říkáme vole — vzešel z hádky s pánem, který ve frontě předbíhal. Odpovědi diskutujících byly příznačné: ve škole nás za to učitelé trestali, doma jsme dostali pár pohlavků, ale po šedesáti letech si to říkáme pořád, tak nám to nechte.
Nejde o to, že by takový člověk musel být zlý. Klidně přiskočí na pomoc tonoucímu. Jenže ten zvyk s sebou nese celé ovzduší, ve kterém se dobrým myšlenkám nedaří: hospodský žargon, klábosení o tom, kdo kolik vypil a jak se dopravil domů. Kdo z takového prostředí odejde a sáhne třeba po Schillerových básních, osvojí si jiný jazyk — a s ním i jiné myšlení.
Mladí lékaři vědí víc, populace jako celek hloupne
U vlastní profese pokles intelektu vidět není. Mladí lékaři mají obdivuhodné znalosti, vysoký standard vnímání i bystrosti a témata mezi sebou nepřetržitě přebírají — na lékařském pokoji vzniká křižovatka názorů, do níž stále přicházejí nové poznatky. Kalvach přiznává, že jim v tom tempu už sotva stačí, a mluví o bouřlivém rozmachu vědomostí.
Celkový trend populace je ale opačný. Rozbor zhruba 730 tisíc výsledků IQ testů ukázal, že nejchytřejší byla generace sedmdesátých a osmdesátých let, a podobný pokles potvrdila měření v dalších zemích. Špičkově vzdělané vrstvy tedy rostou dál, průměr klesá.
Druhá inteligence: soucit u lůžka
Vedle IQ stojí emoční a sociální inteligence — schopnost vidět v pacientovi člověka, ne diagnózu na lůžku. Právě na její nedostatek si nemocní stěžují nejčastěji a Kalvacha to mrzí, byť z vlastního pracoviště takovou zkušenost nemá: ranní vizity tam podle něj probíhají šetrně a o každém pacientovi se mluví se shovívavostí, důstojností a úctou.
Jinde to zjevně platit nemusí. Od mediků se dozvídá, jak na sebe na některých chirurgických odděleních personál řve. Překvapivé a ošklivé, komentuje to stručně.
Doma zákaz plácnutí, ve zprávách oslava zbrojení
Západní společnost potírá každý projev fyzického násilí, včetně těch nejpřirozenějších klučičích šarvátek, při nichž si skupina dětí hledá vůdce. Děti se nesmějí trestat, nikdo je neplácne přes ruku — a míra agrese přesto očividně roste. Kalvachovi vadí především ta, která stříká z televize: pořád dokola zbrojení, jako by lidstvo neprošlo desítkami fází vývoje a jako by se celé generace nesnažily válkám zabránit.
V debatě se přetřásají dvě a pět procent, aniž by kdokoli řekl, na co konkrétně mají být. Z toho čiší, že peníze mají hlavně skončit u amerických zbrojovek a jejich výrobky posléze jako rezavý šrot — hlavně že se prostředky vynaložily. O pacifismu ani slovo.
Když výrobce dynamitu přečetl protiválečný román
Konec 19. století přitom nabízí příklad opačného pohybu. Lidé tušili, že se mezi evropskými státy blíží nedorozumění a z něj válka, a zakládali mírové kongresy. Patřil k nim i Nobel — výrobce dynamitu, kterému muselo záležet na tom, aby byl dynamit potřeba. Když ho Berta Suttnerová požádala o podporu mírového hnutí, odepsal, že těžko může přispívat, když je na dynamitu závislý. Pak si přečetl její protiválečný román a napsal jí znovu: takové dílo je nutné přeložit do všech jazyků a jeho vlastní výbušný prach bude muset sloužit už jen ražení tunelů a železničních tratí.
Kolem Suttnerové se sešel celý okruh lidí — jak popisuje její životopis od Brigitty Hamannové. Strhla k mírové věci ruského ministra zahraničí i cara, který podnítil evropský mírový kongres roku 1899; zahájil se přímo v den jeho narozenin. Nepovedlo se. Tehdejší prostředí uctívalo hrdiny s epoletami a vyznamenáními a romány, v nichž se vítězí v obrovských válkách. Sama Suttnerová takovou dráhu prošla: jako pětadvacetiletá komtesa se obdivovala Vilémovi II. jako válečníkovi, o dvacet let později už věděla, že buranským primitivismům je třeba čelit.
Volání po válce jako těžká slabomyslnost
Dnes je válečnická atmosféra všudypřítomná a u mnohých se stala součástí každodennosti. Po vojenském řešení konfliktů volají lidé mnohdy hlasitěji než politici, a to včetně ochoty připustit jaderný střet. Lidé, kteří se o politiku dosud nezajímali, se přiklánějí k tomu, že spory je nutné ukončit válkou — jako by se znovu blížila doba, kdy se v hospodách křičelo na otázku, zda chcete máslo, nebo Habeš.
Odpověď neurologa na to, jak se z absence fyzického násilí v běžném životě dojde k volání po tom největším, zní bez okolků: těžká slabomyslnost.
Od jedné nalejvárny ke druhé
Konkrétní obrys dostane ta diagnóza při srovnání dvou režimů. Za socialismu se do lidí lilo pořád totéž: kupředu leninskou cestou, největší výkony jsou v Sovětském svazu, brát si z nich příklad na věčné časy. V padesátých letech se obdivovala sovětská pole kukuřice a dojivost tamních krav; v šedesátých a sedmdesátých to trochu zesláblo. Spousta lidí to spolkla ze strachu, aby nevypadali, že jsou proti — a mnozí si nakonec tu naivitu i osvojili.
Teď přišel přesný opak a s ním obrácená hysterie. Dřív obrana proti americkému imperialismu za každou cenu, dnes jeho vzývání za každou cenu. Co odtud zazní, to platí; i sebevětší nemravnost nebo urážka Evropy je najednou voňavá, protože to řekl Trump. Nikdo si netroufne říct, že je tu něco v nepořádku — přestože půlka národa má zkušenost z předchozího kola, kdy se pod taktovkou politruků čelilo přesně opačným směrem.
Nejúčinnější zbraní proti nenávisti je inteligence
Spisovatel a operní pěvec Ladislav Muška to shrnul větou, že nejúčinnější zbraní proti nenávisti je inteligence — proto je tolik nenáviděná. Kalvach na to navazuje varováním: nejhorší je, když nám inteligenci někdo zakazuje. Máme dost práce sami se sebou, abychom ji vůbec rozvinuli až k tomu, čemu neurologie říká simultánní gnozie, tedy k chápání věcí všemi smyslovými kanály najednou. Když se ale nesmíme dozvědět podstatu věcí, je to těžký zásah do společenské inteligence.
Odtud jeho dva příklady. Když vznikne válka, musí zaznít proč; když přijde pokyn nenávidět Rusy kvůli výbuchům ve Vrběticích, má se oduševnělý člověk podle Kalvacha ptát po komisi, která případ čtyři roky vyšetřovala, a chtít po ní vysvětlení. Bez odpovědi se podle něj přidusí možnost inteligentního rozvoje, protože lidé nedostanou šanci rozeznat podstatu věcí.
Druhým příkladem je výtka paní Clintonové vůči Tuckeru Carlsonovi, že nemá jezdit do Ruska vést dialog s Putinem, protože s nepřítelem se nemluví. To je zátaras inteligence, míní Kalvach. Sotva rozhovor vznikl, pustilo si ho podle něj dvě stě milionů lidí po celém světě — právě proto, že chtěli slyšet, co nenáviděný protivník říká. Poznání přitom může nenávist zmenšit; ta totiž vyrůstá z nevzdělanosti.
Doktrína, která přerušila přátelství
Je debilizace společnosti cílený proces, nebo jen důsledek pohodlnosti? Myšlení bolí, vyhledávání informací je zdlouhavé a posuzovat, co je pravdivější, stojí další psychickou práci — chce se nám žít bezstarostněji. Kalvach nevěří ve zlý úmysl: mocní podle něj neodpírají vědomosti z rozvahy, ale mimoděk. Milují doktrínu, která jim pomohla k postavení a k převaze nad ostatními, a proto nechtějí, aby lidé přičichli k jiným přátelstvím.
Sám má tu zkušenost velmi konkrétní. Devatenáct let se v Česku pořádaly kurzy pro neurology převážně z východních zemí; každoročně přijíždělo sto dvacet až sto třicet lékařů, mezi nimi Ukrajinci, Rusové i Bělorusové. Dnes si s těmi lidmi nemůže ani dopisovat, natož je pozvat — víza se neudělují. Přátelství s lidmi, kteří nikdy nikomu neublížili, se stalo neuskutečnitelným.
Vědy rostou, mravy ne
Aristotelés napsal, že kdo pokračuje ve vědách, ale upadá v mravnosti, více upadá, než pokračuje. Asijští tygři i Západ ženou vpřed vědu a technologie — a mravy zůstávají stát. Kalvach k tomu připomíná Schopenhauerovy pasáže o lidském soucitu i rané francouzské socialisty, podle nichž je i majetek do jisté míry prohřešek, protože byl na někom vydobyt. Krásné poučky, které by se měly udržet na rozumné míře rovnováhy, kdy si lidé své choutky trochu podvážou.
K takové rovnováze by ovšem bylo potřeba dospět oduševnělým rozhovorem — třeba i na půdě OSN, kde se místo něj dělá schválnost na schválnost. Stejný mechanismus funguje v domácí politice: co řekne koalice, to opozice automaticky prohlásí za nepravdu, i když jde o neutrální věc, jako je reklama na cigarety. Otázka lidského vkusu se promění v bojové pole, kde jedni musí porazit druhé jako vojsko vyslané králem — a nikam se nepostoupí. Do takových sporů by podle Kalvacha bylo potřeba pustit lidi bohatších názorů, otevřené tomu udržovat rovnováhu mezi tím, co si opravdu myslí a co se říct bojí.
Civilizace se přece jen zjemňuje
Podle teze profesora Bárty má lidstvo poprvé v historii dost informací i nástrojů, aby dokázalo odvrátit kolaps společnosti, k němuž v dějinách po čase vždycky došlo. Odborník na lidský mozek tomu dává za pravdu aspoň v prostředcích: máme mnohem lepší než dřív. Už jen to, že se takový rozhovor dostane do éteru, by před padesáti lety u nás nebylo možné.
Civilizace se navíc zjemňuje i tam, kde se to nesleduje — třeba v zacházení se zvířaty. Do koní se dnes už nepráská, když mají utáhnout nezvladatelný náklad. Právě získaná slušnost je podle Kalvacha odrazová plocha k záchraně: umožňuje dopřát si debatu a přestat se točit v jednom kole. Doufá, že i televize chytí volnější trend a pustí ke slovu lidi, kteří k ní dosud přístup neměli. Menší mediální kanály alternativní názory zpřístupňují, veřejný mainstream je nepěstuje — místo myšlenkové rozpustilosti tam musí být monolit poslušnosti vůči takzvaným spojencům.
Odvaha mluvit upřímně a mladý Karel Marx
Svůj optimismus Kalvach považuje za vrozený a nemá ho čím obhájit. Vidí ale, že se řada lidí odvažuje mluvit upřímně — a v tom spatřuje slibné možnosti. Chce to nasadit osobní odvahu a obětovat kus pohodlí; tak to měli i ti, kdo v minulosti přispívali ke spravedlnosti ve společnosti.
Příkladem je mu Karel Marx, jehož narozeniny připadly na den natáčení. Odhlédne-li se od nudných řečí o dopadech dělnické revoluce, které se vtloukaly do hlav ve výuce marxismu, zbude pozoruhodný člověk: student, který překládal řecké a římské právo z řečtiny do němčiny. Kalvach sám přeložil některé jeho básně, a když je bez uvedení autora předložil vzdělaným kolegům, tipovali Schillera, Goetha nebo Heineho. Otec ho v dopisech napomínal, aby se nevěnoval jen intelektuálním sporům ve spolcích, ale i občanskému zaměstnání, které jeho snoubence zajistí slibný život. A v šestnácti letech napsal do školní úlohy o tom, jak se má chovat dospělý muž, že mnozí touží po velkých úspěších a generálských hodnostech, ale hlavní je pamatovat na spravedlnost lidstva. Podle Kalvacha to pak celý život praktikoval — snažil se ze zoufalé bídy pozvednout podřadné vrstvy a dnešní důstojnost dělníků i bývalých otroků je i jeho zásluha.
Naděje leží ve školství
Nesmíme se podřizovat spontánnímu pádu — a první místo, kde se dá zabrat, je škola. Kalvach doporučuje pozvat si ministra školství a zeptat se ho, jestli mu vadí šikana na školách a jestli se s ním dá rozumně mluvit o tom, jak ji odstranit. Když odpoví, že ho to nezajímá, potřeboval by vyměnit.
Vlastní zkušenost má smíšenou. Tehdejší ministryni školství Valachové předal písemný rozklad toho, čeho se školství nemá dopouštět; odpověděla mu, že skutečnost je ještě horší, než co jí píše — a na hlubší debatu už nedošlo. Ministru Plagovi, který resort vede i dnes, to zmínil jen zběžně a ten měl tu výhodu, že na něj neměl čas.
Vážnou debatu by podle Kalvacha měla dostat na stůl i školní inspekce: opravdu je naše školství úspěšné a vede správným směrem? Zpravodajství přitom hlásí počty dětí v depresi, pokusy o sebevraždu i registrované útoky na učitele, kteří se ve sborovně bojí říct cokoli, aby se na ně nesesypali rodiče. Právě tady je největší naděje na obrat od rozmařilosti — a prostor pro lidi, kteří mají zájem společnost kultivovat.
Závěr
Hrubost v jazyce, netečnost, obdiv k síle a strach z rozhovoru s protivníkem netvoří tři samostatné problémy, ale jeden řetěz. Inteligence se rozvíjí tam, kde je dovoleno znát podstatu věcí a mluvit i s tím, kdo je označen za nepřítele; kde se to zakazuje, roste nenávist z nevzdělanosti. Naděje podle Kalvacha zůstává ve dvou věcech — v osobní odvaze mluvit upřímně a ve škole, která si zase troufne na nároky.
