Dlouhodobé vize států se obvykle píší jako seznam investic, reforem a digitalizace. Slovenský filozof Emil Páleš je přesvědčen, že takový dokument nic nevyřeší, protože mu chybí střed. Ten podle něj má jméno: morální zdraví. Bez něj je podle jeho přesvědčení každá vize i každá politika k ničemu — a to bez ohledu na to, jestli je levá, nebo pravá.
Morální zdraví jako chybějící střed státní vize
Slovenská vláda si nechala zpracovat dlouhodobou vizi země v Akademii věd. Páleš od takového zadání mnoho nečeká — odhaduje, že vznikne formální technicko-organizační text o tom, že je potřeba digitalizovat, který nevyřeší nic podstatného. Vidí v tom ale příležitost: rozproudit kolem přípravy celonárodní diskusi o tom, kam chce země směřovat, jaké má hodnoty a cíle, a jestli vůbec někam míří, nebo jde odnikud nikam.
Do středu takového dokumentu navrhuje postavit pojem, který sám zavedl. Vedle zdraví fyzického a zdraví duševního má podle něj existovat i zdraví morální — přirozenost, ze které člověk může vyrůst do charakterně pevné, odolné osobnosti, nebo se v ní naopak pokřivit. O téhle třetí rovině se ale nemluví, takže egoista, manipulátor či člověk bez zábran platí za váženého pána a nikdo neřekne, že je s ním něco v nepořádku.
Logika návrhu je jednoduchá. Se zkaženými, podplacenými, zastrašenými a závislými lidmi nezmůže žádný systém nic, takže dokud tenhle rozměr nestojí uprostřed, je ostatní obsah dokumentu jen dekorace. Páleš přitom nesází na to, že by mu do textu jednu větu propašovali — od svého tlačení si slibuje něco jiného. Že se lidé začnou ptát, co to má být za morální zdraví, kdo určuje, co je dobro a zlo, a jestli může stát fungovat bez morální páteře. Totéž chce navrhovat i v Česku.
Dilema svobodné společnosti: kdo řekne, co je dobro
Námitku, že se tím kdosi pasuje na arbitra dobra a zla, Páleš neodmítá — je to přesně ta debata, kterou chce vyvolat. Odkazuje se přitom na dilema, které zformuloval německý ústavní soudce Böckenförde. Dřívější teokracie hodnoty prostě nadiktovaly a neposlušnost trestaly. Demokracie dala lidem svobodu, a tím ztratila možnost hodnotový systém předepisovat — nechala ho na jednotlivcích s tichým předpokladem, že na sobě budou pracovat sami. To se podle Páleše neděje, a proto Západ upadá: dívá se, jak jeho vlastní lidé přestávají být funkční, a neví si rady, protože každé oficiální stanovení dobra a zla by znamenalo návrat autority a konec svobody.
Východisko hledá v tom, čemu zasvětil celou svou práci. Sofiologie je podle něj celistvá metoda, kterou jednotlivec dojde k poznání morálních prazákladů a jejich souvislostí sám a svobodně — nikdo mu je nediktuje zvenčí. A jestli chce člověk demokracii, je to podle Páleše jeho povinnost: pokusit se ta morální měřítka znát, aby společnost vůbec mohla fungovat.
Dva materialismy — a proč škodí ten praktický
Páleš rozlišuje dva druhy materialismu a považuje to za klíč k celé debatě. Ten první je teoretický a metafyzický — spor, jestli existuje jen hmota, nebo i cosi nehmotného. Vede se od Platóna, povede se dál tisíce let, vyřešit ho nejde a možná ani nemá smysl; kvantová fyzika navíc podle něj rozostřila hranice mezi myšlenkou, energií a hmotou natolik, že to už dávno nejsou protiklady. O tomhle se dá klidně filozofovat.
Životně důležitý je podle něj ten druhý, praktický materialismus — a ten je škodlivý. Jeho příklad: přijde nákaza, čeká se na vakcínu a mezitím se nedělá nic. Vlastní psychospirituální složka zůstane nezapojená, přestože podle Pálešova výkladu ovlivňuje celý organismus. Tvrdí, že imunita přímo reaguje na duchovní postoje a na to, jestli má člověk smysl života; odvolává se na signální dráhu, která vede od myšlenky až k lymfocytu, a na serotonin jako látku odpovídající vnitřnímu světlu. Odtud jeho otázka, proč se na tyhle psychické schopnosti rezignovalo. Odpovídá si sám: kvůli slepé víře, že funguje jen mechanika zásahu zvenčí — jako když přistavíte auto do servisu a sami u toho vlastně nejste.
Ekonomika jsou naše vlastní návyky
Stejný vzorec Páleš nachází v ekonomice. Na všechno se odpoví, že nejsou peníze, že ekonomika jde určitým směrem a že s ekonomickými tlaky se nedá nic dělat. To je podle něj nesmysl: ekonomické zákony jsou pouhý statistický průměr chování lidí, tedy jejich mentality. Jakmile lidé změní chování a hodnoty, půjde ekonomika okamžitě jiným směrem.
Absurditu shrnuje obrazem, který se v rozhovoru vrací: tváříme se, že naši ekonomiku dělají Marťané a my na ni nemáme vliv, přestože ji děláme my sami. Proč se o tom mlčí, má jasnou odpověď — protože další otázka by zněla, jaké tedy máme hodnoty. A to je téma, u kterého se někdo vždycky urazí. Nejde přitom o nic nadpřirozeného, zdůrazňuje: jen o to, že v duši člověka vše začíná myšlenkou a ve hmotě se to zhmotní, takže odvolávat se na vnější síly je útěk před vlastním rozhodováním a odpovědností.
Zapomenutý původ a rozpojené hemisféry
Na dotaz po gnostickém motivu zapomnění — člověk zapomene, kým je a odkud vzešel, výměnou za to, že ho zbaví starostí — Páleš připomíná Píseň o perle. Gnostický příběh vypráví, že jsme byli původně duchovními bytostmi, omylem a klamem spadli do hmoty a fyzických těl, tady jsme na svůj původ zapomněli, uspáni smyslovými požitky, a drží nás v tom vězení archonti jako nepřátelské mocnosti. Pro Páleše to není literární ozdoba — mýtus podle něj popisuje realitu, jen mu musíme umět porozumět.
Sekulární verzi téhož vidí v práci psychiatra Iaina McGilchrista, který popsal rozpojení mozkových hemisfér jako klíč k dějinám Západu. Podle tohoto čtení jsme spadli do levé hemisféry — do utilitárního, technicko-racionálního a navenek obráceného způsobu uvažování — a odpojili se od jiného typu inteligence, který je citovější a duchovnější. Zdravý člověk potřebuje, aby spolu obě poloviny komunikovaly. Kultury, které fungovaly, to podle Páleše měly zařízené prakticky: člověk používal vlastní rozum, ale zároveň se ptal i bohů, co oni na to. Nešlo o slepou víru v to, co někdo přikázal věřit, nýbrž o běžnou opatrnost — kdo se neptal, dopadl špatně, a bylo to vidět.
Proč se plány politiků míjejí s realitou
Důsledek téhle jednostrannosti Páleš vidí na politice. Všimněte si, vyzývá, že co politici vytyčí, to se neuskuteční a dopadne špatně — ať už jde o válku na Ukrajině, o Írán nebo o cokoli dalšího; všechno se odehrálo úplně jinak, než jak si to naplánovali. To už podle něj není nešikovnost, ale nebezpečné odtržení od reality.
Jeho návrh zní radikálně a on to ví: obnovit náboženství v moderním smyslu. Nemyslí tím vrátit lidem věroučný systém, ale vzkřísit proces, ve kterém se člověk ptá širší inteligence na vlastní plány a dostane odpověď — pocit, že souhlas shora nepřichází, že je třeba brzdit. Říkejte tomu svědomí nebo hlas Boží, dodává; podstatné je, že to považuje za naprosto reálný děj, který se dá pěstovat. Racionální oporu pro to hledá v nevědomí, kde se podle jeho slov zpracovává mnohonásobně větší tok dat, než se vejde do vědomé pracovní paměti.
Modlitba jako nástroj přetváření vlastní povahy
Nejkonkrétnější je Páleš tam, kde se odvolává na neurovědu. Modlitba přes den podle něj ovlivní noční přestavbu nervových drah a po čtyřiceti dnech je změna vidět na magnetické rezonanci. Význam toho zjištění je pro něj praktický: modlitbou lze měnit vlastní povahu a podvědomá spojení, se kterými si člověk přes den neví rady.
Ukazuje to na návyku, který nezmizí tím, že si ho člověk rozmyslí — chuť zapálit si není myšlenka, ale podvědomý mechanismus. Náboženství podle Páleše dávalo možnost dostat se právě do těchhle vrstev, které nevědomě řídí osudy jednotlivců i celých zemí. Rezignace na modlitbu s odůvodněním, že Bůh neexistuje, tak podle jeho čtení znamenala rezignaci na schopnost přetvářet sám sebe, včetně vlastní nervové soustavy. A znovu opakuje, že tu nejde o nadpřirozeno, nýbrž o velmi přízemní otázku: jestli umíš změnit špatné vlastnosti vlastní povahy, nebo jestli ony zničí tebe.
Uniformita versus jedinečnost
Otázka, jestli progresivismus vytváří homogenní jednotku a restrikcemi míří na ty, kdo si troufnou hájit vlastní charakter, vede k paradoxu, na který Páleš upozorňuje. Liberální progresivismus zdůrazňuje rozmanitost — každý má být individualitou a každý národ má moci jít vlastní cestou. Výsledek je podle něj přesně opačný: všichni lidé i národy mají být stejní, a kdo se odchýlí, je trestán. Kdo chce být křesťan a nepřijmout jednotnou ideologii, čelí podle Páleše pokutám a hrozbě vězení, ačkoli se sliboval pravý opak — že odlišnost bude konečně možná.
Kořen problému vidí v tom, že se ztratilo porozumění tomu, co je individualita. Skutečná individualita je podle Páleše výsledkem zápasu a vítězství nad sebou samým — obraz archanděla Michaela bojujícího s drakem, ze kterého se teprve rodí opravdová lidskost. Progresivismus podle jeho výkladu ducha doby tuší, ale nechápe ho, a proto hledá lidskost ve změkčilé humanitě, která si dobro plete s příjemností: dobro pro člověka jako by znamenalo nacpat se bonbony a mít hezké zážitky. Přesný opak je pravdou, míní Páleš — člověka dělá člověkem schopnost zříct se příjemného ve prospěch hodnotnějšího cíle.
Cyklické dějiny a otázka zlatého věku
Na otázku, jestli po temném období přichází zlatý věk, odpovídá Páleš nezvykle opatrně. Indická teorie čtyř jug — zlatý, stříbrný, bronzový a železný věk, ve kterých postupně ubývá ctnost — má obdobu i u Hésioda, ale sám ji zrekonstruovat nedokáže. Verzí je příliš mnoho, délky cyklů se pohybují od několika tisíc let po miliony, a když se člověk podívá, jak ta data vznikla, zjistí, že nejsou spolehlivá. Nedá se tedy tvrdit, že právě teď vstupujeme do zlatého věku.
Jádro té myšlenky přesto považuje za pravdivé. Konec doby bronzové a nástup železa přinesl obrovské násilí, ničení a vypálená města, lidé přestali znát abecedu — temný věk starověku byl realitou. Páleš ho spojuje s vládou archanděla Samaela, tedy Marsu, jehož kovem je železo, a odvolává se na Trithemiův systém střídání archandělů po zhruba 354 letech, který podle svých slov statisticky ověřil na světových dějinách. Z toho mu vychází, že v jistém smyslu ve zlatém věku jsme, protože duchem doby je archanděl Michael — jenže s tím si nikdo lehnout nemůže. Duchovní zlato je pro něj vnitřní světlo myšlení, které umožňuje sebevědomí, svobodu a překonání sebe sama, ale jen tehdy, když ho člověk používá. Když ne, žádný dobrý věk nepřijde.
Závěr
Celý rozhovor drží pohromadě jediná myšlenka: vnější systémy — politika, ekonomika, zdravotnictví i státní vize — jsou jen odvozeninou toho, jací lidé je naplňují. Páleš proto netvrdí, že by stát měl lidem předepsat hodnoty; tvrdí, že by se o nich měl konečně začít mluvit, protože svoboda bez vnitřní práce se sama neudrží. Jeho vlastní odpovědi na to, kde takovou práci hledat, sahají od neurovědy po archanděly a čtenář je může přijmout i odmítnout. Otázka, kterou pokládá, ale zůstává stát i bez nich: co je vlastně smyslem toho, kam jako společnost jdeme, a jsme ochotni si o tom nechat něco říct?
