Za komunismu podle právničky Kláry Samkové existovala alternativa, kam se dalo v nejhorším utéct. Dnes není kam. Nežijeme podle ní v právním státě, ale ve státě právní mytologie, a za jeden z nejstarších mýtů považuje samotný Západ: nikdo ho pořádně nedefinoval, přesto se celá desetiletí prodával jako záruka demokracie a lidských práv. Samková v něm dnes vidí hlavně drancování zbytku světa, ponižování a války. K takovému soudu se prý nedá dojít od stolu, a proto jezdí do míst, kam se turisté běžně nevydávají – do Rwandy, Iráku, Afghánistánu nebo Íránu.
Evropa, která se podvoluje
Na otázku, co si v těchto zemích jela ověřit, začíná Samková zeširoka. Hlásí se k velkým odpůrcům islámu v Evropě: podle ní sem nepatří a pod jeho záminkou se rozkládá evropský právní řád, což považuje za evropskou sebevraždu.
Evropa se tomu přitom nijak nebrání. Romány, které takový vývoj popsaly – Podvolení Michela Houellebecqa nebo Raspailův Tábor svatých –, jako by vzala za návod. Samková do stejné řady přidává Orwellův román 1984. Ani ten nebyl míněn jako manuál.
Zločin nevyváží žádné zásluhy
Vysvětlení hledá ve starém Římě. Platila tam zásada, že žádný zločin nelze vyvážit předchozími zásluhami; ty mohly být nanejvýš polehčující okolností. Vojevůdce, který dovedl Římany k vítězství a potom se dopustil velezrady, se dřívějšími vítězstvími nevyvinil. Podle Samkové to platí i obráceně: minulý zločin nevyváží žádné pozdější konání dobra. Zločiny kolonialismu proto nikdy nevyrovná to, že je dnes dovolíme páchat na nás.
Opírá se o knihu amerického profesora Dworkina Když se práva berou vážně, kterou řadí mezi zásadní právnická díla. V jejím výkladu takové kompenzace nejsou nápravou, ale destrukcí právního řádu. Týká se to i otroctví v Americe: místo aby společnost přestala diskriminovat, začne protěžovat – a tím diskriminuje znovu, jen v tom, co sama považuje za pozitivní smysl. Samková to přirovnává k situaci, kdy by člověku, jemuž zavraždili rodinu, bylo dovoleno vraždit, a tím by se účty vyrovnaly. Evropa tak s pocitem, že koná dobro, ničí vlastní právní řád.
Pákistánské gangy v Anglii podle ní takové teoretickoprávní úvahy nevedou. Z jejich pohledu jsou domácí hlupáci, kteří si zaslouží to nejhorší, jinak by nic takového nikdy nedopustili. Evropané se tak v jejich očích sami degradují, protože nedodržují kodexy vlastní civilizace a vlastního právního řádu. Proč by je pak měli dodržovat oni? Říká se tomu ztratit tvář.
Čína a mandát nebes
Pojem ztráty tváře má Samková ráda a čínskou civilizaci otevřeně obdivuje, včetně čínského pojetí demokracie v historickém smyslu slova. Podle přátel, kteří Čínu znají, je chybou dívat se na ni jinak než jako na zemi, které vládne zvolený císař s radou konfuciánských mudrců. Tak to tam prý chodí zhruba čtyři tisíce let. Císař a jeho rod měli právo vládnout s mandátem nebes, dokud se zemi a lidu dařilo. Když ne, byla to vina císaře a důvod ho svrhnout a nahradit jinou dynastií – což se zhruba každých čtyři sta let také stalo. Mandát je tedy delší než čtyřleté volební období, princip ale podle Samkové zůstává.
Kontinuitu ukazuje nejstarší konfuciánský chrám v Pekingu. Stojí v něm řady kamenných stél, které přečkaly komunisty i Mao Ce-tunga. Jsou na nich jména nejlepších absolventů státních zkoušek, každé v nápisu zhruba pět krát dva centimetry. Nejstarší už nejdou přečíst, poslední pocházejí z počátku 20. století, kdy zkoušky zrušili. Samková tomu říká kontinuita a svým způsobem transparentní demokracie: mandát nebes skončil, a basta.
Dvě křesťanství a pečeť peněz
Evropa podle Samkové popírá vlastní kulturní odkaz a relativizuje téměř všechno – tradice, rituály, nakonec i pravdu. Relativizace dopadá i na osobní budoucnost. Píle, chytrost a studium už nezaručují postupný kariérní růst; stačí, aby přišel někdo s novou dobou, a zkušenosti i dosavadní výsledky jsou pryč. Člověk začíná znovu, jen je starší. „Blbě se s tím dá pracovat,“ odpovídá Samková na otázku, co s tím.
Evropská civilizace podle ní nestojí jen na křesťanství, antice a judaismu, ale přesněji na dvou křesťanstvích – katolickém a protestantském. Pravoslaví nechává stranou, i když teorii Moskvy jako třetího Říma považuje z velké části za pravdivou. Evropa nekončí u Větrného Jeníkova, jak si myslí leckterý Pražák, ale spíš u Mukačeva, možná u Chustu. Samková vyrůstala mezi přáteli dědečka botanika, předními lesníky z Podkarpatské Rusi, a ti říkali, že hranice vede tam, kam se dostaly římské legie. Na východě je podle ní ta linie jednoznačná, na severu by přidala Švédsko a Norsko.
Západ poznamenalo protestantství a jedna z jeho úhelných idejí: úspěch, i ten materiální, je důkazem Božího požehnání. Daří se ti? Jsi v souladu s Bohem. Nedaří? Něco jsi udělal špatně. Kdo má peníze, jako by získal pečeť pravdy a oprávněnosti – máš prachy, máš pravdu. Tento pohled v nás podle Samkové pořád je, stejně jako představa, že peníze a s nimi požehnání lze získat prací. Jenže to už neplatí, a právě to je na dnešní evropské zkušenosti tak deprimující. Člověk zjišťuje, že mu někdo vzal budoucnost.
Kdo nezprivatizoval, nemá
Jako konkrétní příklad uvádí privatizaci. Kdo v devadesátých letech nezprivatizoval, nemá. Podnikatelská éra je podle Samkové v podstatě uzavřená, velká část nik je obsazená a začít podnikat dnes vyžaduje velkou odvahu a nesrovnatelně větší riziko než tehdy. Stanislav Bernard prý říká, že by dnes už pivovar nikdy nevybudoval.
Demotivuje to i ke vzdělání. Ani to nejlepší vzdělání nezaručí velký společenský vzestup. Ten podle Samkové zaručí jen dědictví po generaci, která v devadesátých letech zprivatizovala nebo něco vybudovala – aspoň v Česku. Zbývá ještě krást a tunelovat, a pak státní zakázky a dotace, které nabízejí téměř neomezené možnosti. Samková pro to má oblíbený výraz: gulášový kapitalismus.
Pravidla nastavili starší
Podobné napětí je vidět v Británii, kde se dlouhodobě přou baby boomers s mileniály. Starší si ještě stihli koupit byty a teď je mladým pronajímají, mladí zůstali před závorkou. Samková jim dává za pravdu.
U nás je to podle ní jeden ze zdrojů rozvratu společnosti: vedle jiných rozevírajících se nůžek se rozevírá i propast mezi generacemi. Mladým se nediví, že jsou naštvaní a snaží se urvat z dotací a grantů, co se dá – moc jiných možností nemají. A když jim starší něco vyčítají, mohou odpovědět, že hrají podle pravidel, která nastavili právě oni.
Samková si pamatuje Petra Čermáka, tehdy poslance České národní rady a jednoho z prvních místopředsedů čerstvě vzniklé ODS, jak při projednávání zákona o velké privatizaci pobíhal po chodbách Federálního shromáždění, rozhazoval rukama a vykřikoval, že jde o největší přerozdělení majetku od Bílé hory. Tehdy na něj jen nevěřícně zírala. Dnes ho má za jediného, kdo skutečně pochopil, o co jde.
Spory o dědictví a děti, které se nenarodí
Když je pro mladé jedinou cestou k postavení dědictví, odnášejí to rodiny. Dědických řízení a průšvihů s nimi spojených podle Samkové markantně přibývá. Nejde přitom jen o český či evropský problém: že se společensky posunout dá prakticky jen díky zděděnému majetku, je celosvětový jev, který podle ní dokládají i výzkumy Světové banky. Vystudovaný Harvard nebo Yale zajistí skvělý příjem, ale ne společenský status.
Spory o dědictví se množí jako houby po dešti a rozbíjejí soudržnost mezi sourozenci. Mají i nepřímý dopad na porodnost. Když víte, že vám sestra děti nepohlídá, protože jste se o dům porvali už na maminčině pohřbu – a Samková má na mysli konkrétní případ –, děti si nepořídíte. Na všechno byste zůstali sami, a když odejde partner, jste v loji. K tomu se přidává vyhlídka, že bez dědictví mladí nikdy nebudou mít vlastní bydlení.
Jde o spojené nádoby a dominový efekt, jehož provázanost stát při úvahách o podpoře porodnosti podle Samkové vůbec nevidí. Navazuje na to indoktrinace ve školách, kterou mnoho rodičů odmítá. Výsledkem inkluze je podle ní totální exkluze: kdo má trochu peněz, dává děti do soukromých škol, aby je státní indoktrinace ušetřila.
Systém bez zpětné vazby
Za největší problém Samková považuje nedostatek svobody slova. Jeho důsledkem je nedostatek pravdivé zpětné vazby. Systém dostává falešná vstupní data, výstup je proto exponenciálně falešný a sám se stává vstupem pro další krok. Během krátké doby se tak dostane do úplného rozporu s realitou – a to se podle ní děje právě teď.
Když média nezprostředkují zpětnou vazbu pravdivě, vytvářejí jinou realitu. Ta žitá ale nepřestane existovat jen proto, že vedle ní stojí smyšlená nebo ideologicky žádoucí. Vzniká společenská schizofrenie, které jsme dnes svědky.
Gulášová generace musí odejít
S optimismem se Samková do budoucna nedívá. Na otázku, co čeká zemi uprostřed Evropy s jejími vládami a s médii, jaká jsou, odpovídá, že nejdřív musí vymřít generace gulášových komunistů, kteří se později přerodili v gulášové kapitalisty. Říká to s lítostí, protože k ní – byť k mladším ročníkům – patří i ona sama. Druhou podmínkou je, že se mladí musí naštvat a začít přebírat odpovědnost.
Thomas Paukner a úřady, které nekonají
Jako fenomén posledních týdnů uvádí Samková Thomase Pauknera. Nikdo prý neví, kdo to je, a přesto jeden za druhým zveřejňuje facebookové články, v nichž podle ní předkládá zdrcující oficiální a dohledatelné materiály o bezbřehé korupci, především v hnutí Starostové a nezávislí. Obsah těch textů označuje za do nebe volající. Zda je všechno pravda, nechává otevřené; oceňuje ale, že Paukner pečlivě uvádí zdroje. Už jen na jejich základě by podle Samkové měly okamžitě začít konat policie a státní zastupitelství.
Konat přitom podle ní mohly dávno – v případě takzvaného Oganesjanova gangu a už před deseti lety u řady privatizací vodovodů a kanalizací a podobných radovánek, kdy se zisk zprivatizoval a náklady zůstaly veřejnosti. Kapitalizace zisku a socializace ztrát je podle Samkové obvyklý proces.
Dokud jsou košíky plné
Východisko musí převzít nová generace. Musí odstranit pseudorealitu, kterou vybudovala generace Samkové a generace jejích dětí – úzká smetánka, které to gulášoví socialisté a kapitalisté předali –, a znovu ji propojit s realitou. Zpětná vazba se musí obnovit. Vůle k tomu ale zatím není, protože nákupní košíky z Lidlu jsou pořád plné. Nestačí ani, až se lidé budou mít čím dál hůř. Změna podle Samkové přijde až ve chvíli, kdy nebude co jíst. Za pesimismus to nepovažuje: „To je prostě realita.“
Závěr
Samková skládá obraz Evropy, která přestala dodržovat vlastní pravidla, a země, kde o společenském postavení rozhoduje hlavně to, kdo co získal v devadesátých letech. Obojí spojuje chybějící pravdivá zpětná vazba. Náprava podle ní nepřijde shora, ale s generací, která se naštve – a nejspíš až tehdy, když se košíky vyprázdní.
