Politická třída ztratila kontrolu. Kolem téhle věty se točí spor dvou protichůdných diagnóz Západu, které se shodnou jen v jednom bodě: napětí poroste a společenské nepokoje jsou pravděpodobnější než kdykoli v posledních desetiletích. V příčinách i v receptech stojí proti sobě. Jedna perspektiva vidí zdroj příštích otřesů v ekonomické stagnaci, neřízené migraci a drahé energii, druhá v klimatickém rozvratu, na který podle ní lidstvo nemá žádnou politicky průchodnou odpověď.
Ztráta kontroly a nový stupeň rozdělení
Deset let se mluví o polarizaci, aniž by se pojmenoval proces, který ji pohání. Vzestup levicového i pravicového populismu není náhoda ani úspěšná marketingová kampaň: je to důsledek dvou souběžných tlaků. Evropa ekonomicky stagnuje zhruba od velké finanční krize a zároveň prošla desetiletími masové, málo řízené migrace, která proměnila kulturní i demografickou tvář řady zemí. Výsledek je vidět na volebních výsledcích od německé AfD přes Marine Le Penovou ve Francii a Giorgiu Meloniovou v Itálii až po pravicové proudy v Británii a nedávné otřesy ve Španělsku.
Obrazy fungují silněji než statistiky. Když člověk vidí záběry hromadného nelegálního překročení hranice, položí si otázku, co se to děje — a je jedno, jestli je jinak k migraci vstřícný, nebo ne. Za posledních deset let přeplulo Středozemní moře na lodích necelé tři miliony lidí. Drtivá většina z nich jsou ekonomičtí migranti; touze po lepším životě se přitom dá rozumět, ale to na povaze problému nic nemění. Dokud se politici zprava i zleva odmítají tématem vážně zabývat, budou voliči sahat po stále tvrdších heslech.
Obviňovat samotné příchozí je slepá ulička. Otázka nezní, jestli s nimi soucítíme — soucit je v tomhle sporu prakticky bezvýznamný. Rozhodující je, jestli systém funguje. Pokud neexistuje svět, ve kterém mají všichni stejnou životní úroveň, musí země mít hranice, které skutečně vymáhají; to byl ostatně po celou moderní historii Západu nesporný konsenzus. Proti tomu stojí připomínka, že Západ sám destabilizoval regiony, odkud lidé odcházejí — Libye je učebnicový případ — a že bez přiznání téhle spoluviny se viní ti, kdo jsou mezi dvěma mocenskými bloky rozemletí.
Zaznívá i pojmenování motivační struktury: na Blízkém východě prý koluje rčení, že kdo chce pracovat, jede do Ameriky, a kdo chce žít z dávek, jede do Evropy. A do stejné kapitoly patří i spor o takzvaný wokeismus — tedy o hierarchii útlaku odvozenou od demografických znaků, která lidem přiděluje status oběti či utlačovatele podle skupiny, ne podle toho, kým jsou. Kritika míří na jádro věci: veřejná debata se řídí tím, co v nás vyvolává dobrý pocit, místo toho, co reálně funguje.
Stagnace, dluh a spor o roli státu
První pohled na evropskou stagnaci je fiskální: státy si dnes půjčují na to, aby splatily to, co si půjčily dřív. Když jde na sociální dávky víc než na obranu nebo na vzdělávání, nejde o solidaritu, ale o past. Daňové a dávkové nastavení dokáže člověka udržet mimo trh práce, protože nástupní, hůř placená práce se mu jednoduše nevyplatí. Přidejte stárnoucí populaci a mohutné výdaje na penze, které politici škrtnout netroufnou, protože důchodci chodí k volbám, a prostor na produktivní investice se scvrkává.
Zajímavý je i kulturní rozdíl mezi Amerikou a Evropou. V USA existuje podnikatelské nastavení mysli a selhání se bere jako první příčka žebříku k úspěchu, ne jako stigma; zaměstnance lze snáz najmout i propustit, a ekonomika proto zrychluje rychleji. Cena je vysoká: Amerika je skvělé místo pro bohaté, těžké pro střední třídu a velmi tvrdé pro chudé, zatímco Evropa to má obráceně.
Protipól tvrdí pravý opak: problém není, že se utrácí moc, ale že se utrácí málo. Stát má stavět infrastrukturu, financovat vzdělání a dlouhodobé projekty, které soukromý sektor nikdy nepostaví, protože se mu nevrátí. Škrtání veřejných výdajů ubírá lidem peníze, ubírá ekonomice aktivitu a firmy tlačí do dluhu; privatizace zdrojů, jejichž budování trvá desetiletí, je návod, jak je nepostavit vůbec. Přesně tohle je podle téhle linie důvod, proč Čína ekonomicky předbíhá zbytek světa — položila základ, na kterém teprve může soukromý sektor růst.
Shoda se nakonec našla v rozlišení: peníze na produktivní infrastrukturu, bydlení a silnice ano, peníze za to, aby lidé nepracovali, ne. A hlavně energie. Země s nejvyššími cenami průmyslové elektřiny na světě si nemůže dělat ambice v průmyslu ani v datových centrech pro umělou inteligenci. Kdyby politici před patnácti nebo dvaceti lety usnadnili stavbu jaderných bloků, místo aby ji utopili v regulacích, dnes by tu levná a hojná energie byla.
Klima jako spor o energii
Tvrdá čísla mluví jasně: převážná část budoucích emisí skleníkových plynů vznikne v Indii a v Číně a svět dnes spotřebovává víc ropy, plynu i uhlí než kdykoli předtím. Čína staví přehrady, větrné i solární parky — a zároveň uhelné elektrárny, protože ví něco, na co Západ zapomněl: hrubý domácí produkt je přeměněná energie. Celé dějiny bohatnutí jsou dějinami přechodu ke stále hustším palivům, od sena a dřeva přes uhlí a ropu k plynu a jádru. Společnost, která si z energie udělá vzácné a drahé zboží, chudne.
Na tom stojí námitka proti evropské klimatické politice. Země s jednoprocentním podílem na světových emisích na globální trajektorii nic nezmění a vyprávění o morálním vedení, které ostatní budou následovat, se zjevně nenaplnilo. Indie chce růst a nenechat své lidi umírat — naděje dožití tam byla v době rozdělení kolem dvaatřiceti let, dnes je zhruba dvojnásobná, a je to zásluha spalování fosilních paliv. Rozumná odpověď proto zní adaptace: stavět ochranu proti záplavám a měnícím se hladinám moří po vzoru Nizozemska a místo sebepoškozování investovat do hojné a levné energie.
Druhý pohled tuhle úvahu odmítá jako zbožné přání. Adaptovat se na to, co Evropě hrozí, nejde. Jestli se zastaví Atlantická meridionální cirkulace, která do Evropy přenáší obrovské množství tepla z jihu, ochladí se kontinent v průměru o deset stupňů — a extrémy se rozevřou do rozsahu, na jaký není žádná evropská infrastruktura stavěná.
Snížit spotřebu, nebo vyvinout čistou energii?
Vazba mezi světovým produktem a spotřebou energie je téměř jedna ku jedné: když roste spotřeba, roste produkt, a když produkt klesá, klesá spotřeba. Z toho plyne nepříjemný závěr jedné strany sporu — jediné skutečné řešení je drasticky snížit spotřebu energie, a to celého druhu, ne jedné země. Jenže svět rozdělený na soupeřící národní státy takové rozhodnutí učinit neumí. Domyšleno do konce to znamená globální, autoritativní koordinaci a vládu odborníků místo voleb; zaznívá to otevřeně, včetně přiznání, že by inženýři odvedli lepší práci než politici.
Právě tenhle bod dostal ostrou odpověď: pod katastrofickým čtením klimatu je nakonec požadavek na světovou vládu, konec voleb a záměrné ochuzení celé planety kvůli problému, který se tím nevyřeší. Nikdo se dobrovolně neuskrovní. Auto nenahradilo koně proto, že by k tomu byla potřeba světová vláda, ale proto, že bylo lepší. Jediná průchodná cesta tedy vede přes energii, která neprodukuje emise a přitom vytváří bohatství — a je třeba ji udělat ekonomicky výhodnou i pro Indii a Čínu.
Katastrofické čtení se opírá o starší zdroj, než se čeká. Studii Meze růstu z roku 1972 nepsali podle svých obhájců žádní snílci, ale inženýři z MIT; varovala, že při zachování trajektorie narazí systém někdy v 21. století na ekologickou mez, a doporučovala razantně snížit znečištění na jednotku výstupu a stabilizovat populaci kolem čtyř miliard. Datum záměrně nechala vágní; střed projekcí padá zhruba mezi roky 2030 a 2050. K tomu se přidávají nejnovější odhady Tima Lentona z Exeterské univerzity, podle nichž by při zhroucení atlantické cirkulace mohlo teplotní rozpětí v Londýně sahat od minus dvaceti do plus třiceti pěti stupňů. Shrnutí zní: jsme pár vteřin před zdí, zpomalit už nestihneme, připravte se na náraz — v horizontu příštích deseti let. Protistrana odpovídá, že tohle není analýza, ale rezignace, a že jedinou realistickou politikou je vývoj čisté energie.
Hormuz, Írán a hrozba potravinové krize
Nejkonkrétnější hrozba nicméně neleží v roce 2050, ale v Hormuzském průlivu. Americký prezident Donald Trump podle téhle analýzy vešel do pasti — po zdánlivě snadném úspěchu ve Venezuele přišel pocit nezranitelnosti, jenže Írán je jiná liga. Dokáže odstřihnout svět nejen od ropy, ale i od plynu, helia, síry a hnojiv. Do globální ekonomiky se to zatím nepropsalo tak dramaticky, jak se prorokovalo, ale zásoby docházejí a s nimi poroste cena.
Motivační struktura hraje pro Teherán. Na Západě mají hodinky, na Východě čas: Írán žádné volby v polovině mandátu neřeší, může vydržet bolest a vrhat do konfliktu lidi tak dlouho, jak potřebuje, protože ví, že Spojené státy takovou vytrvalost nemají. Zároveň platí varování před předpovídáním osudu režimů, do kterých zvenčí nevidíme — rumunský diktátor měl den před svým pádem a popravou podle oficiálních čísel dvaadevadesátiprocentní podporu.
Skutečný účet ale přijde ze zemědělství. Přes průliv teče velká část světového obchodu s hnojivy, a farmáři je nedostanou ani v rámci kvót, které už měli přidělené. V Austrálii, která běžně vyprodukuje mnohonásobek toho, co sama sní, se kvůli ceně hnojiv oselo zhruba jen půl obvyklé plochy pšenice — a co se nevypěstuje tam, bude chybět jinde. Roste tak riziko globálního hladu, jehož načasování nikdo neodhadne, protože nikdo přesně neví, jaké zásoby kde leží. Do toho se přidává geopolitický paradox: kvůli výpadku dodávek musely padnout sankce na ruskou ropu, což Moskvě pomáhá financovat válku na Ukrajině. Východiskem je buď odchod Spojených států z Blízkého východu, nebo špatná dohoda s Íránem prodaná doma jako vítězství.
Je Čína model, nebo varování?
Nejostřejší část sporu se vede o Čínu. Obhajoba zní: čínský stát staví energetiku, dopravu i školství, které se nedá koupit za peníze, a tím vytváří základnu, na níž soukromý sektor teprve může vyrůst. Podařilo se mu spojit centrální plánování se skutečnou konkurencí — v zemi působí kolem sto třiceti automobilek a soupeří spolu i jednotlivé provincie. Odkazuje se přitom na maďarského ekonoma Jánose Kornaie, který sovětský systém popsal jako trvale omezený nedostatkem vstupů a nulovou inovací; Čína tuhle vadu obešla. A tempo změny je nesporné: v žebříčcích životní spokojenosti je dnes Čína kolem pětašedesátého místa, před čtyřiceti lety by byla někde u sto padesátého.
Protiargument nemíří na ekonomiku, ale na cenu. Komunistické režimy podle něj systematicky lžou o vlastních číslech, takže i ta ekonomická data jsou nejistá. Prezident Si Ťin-pching odstranil desítky vnitřních kritiků ve straně, armádě i mezi podnikateli; soukromé podnikání existuje jen do chvíle, než začne být pro moc nepohodlné. K tomu patří vzpomínka na sovětskou zkušenost z první ruky a připomínka, že historie čínského komunismu — hladomor za Velkého skoku a ideologické běsnění kulturní revoluce — má na kontě víc obětí než sovětská. Obrat nastal až po nástupu Teng Siao-pchinga.
Odpověď na výtku o politické nesvobodě je nicméně přímočará: americký vězeňský systém je jinou verzí téhož jedu, Spojené státy mají největší vězeňskou populaci na světě a řada svobod, které existují v Číně, v Americe chybí. K tomu osobní zkušenost z čínských měst, kde se nesetkává bezdomovectví ani chudoba v míře běžné v amerických metropolích. Na námitku, že tohle všechno se kdysi říkalo i o Sovětském svazu a moskevském metru postaveném otrockou prací, zaznívá, že dnešní čínské metro a vysokorychlostní železnice jsou nejlepší na světě — a spor se tím uzavírá bez shody.
Umělá inteligence: nadřazený druh a otázka příjmu
Poslední téma obě perspektivy sbližuje. Pokud umělá inteligence odstraní manuální i rutinní kancelářskou práci, zmizí s ní i příjmy — a zboží, které vyrobí roboti, nebude mít kdo koupit. Vize univerzálního vysokého příjmu, o níž mluví Elon Musk, tedy potřebuje mechanismus, který lidem peníze dodá. Jeden pohled tvrdí, že je musí vytvořit stát, protože zdanění peníze z ekonomiky odebírá, nikoli přidává, a slouží spíš jako brzda proti inflaci. Proti tomu stojí návrh zdanit zisky velkých technologických firem a jejich část rozdělit lidem. Bez podobného mechanismu prý skončíme v realitě jako z Hunger Games.
Zaznívá i překvapivá teze z antikomunistické strany stolu: pokud stroje odvedou všechnu práci, stane se z komunistického hesla o schopnostech a potřebách popis reality — schopnosti budou nulové a potřeby zůstanou. Nějaká forma přerozdělení bude nevyhnutelná, protože pokud by veškerá aktiva vlastnilo pár lidí, buď se podělí, nebo skončí velmi špatně.
Největší riziko ale není ekonomické. Tvoříme něco chytřejšího, než jsme sami, a tím se sami stáváme podřadným druhem — v lepším případě domácím mazlíčkem, v horším dobytkem. Naděje, že si stroj naprogramujeme tak, aby se proti nám neobrátil, naráží na jednoduchou otázku, jestli veverky dokážou ovládat člověka. Zmiňuje se hypotéza jednoho z průkopníků strojového učení Geoffreyho Hintona, podle níž je jediným známým případem, kdy méně inteligentní tvor ovládá inteligentnějšího, vztah dítěte a matky — a proto bychom měli do umělé inteligence vložit něco jako mateřský instinkt. Námitka zní, že mateřský pud stojí na biologii a na předávání genů, kterou stroj nemá a snadno si ji vyargumentuje pryč.
Že by závod někdo zastavil, nikdo nečeká. V Silicon Valley probíhá zlatá horečka, ve které se ale nekope zlato, nýbrž moc, dějinná stopa a pocit blízkosti božství; převažují v ní mladí muži a jejich argumenty nejsou hloupé — vyléčíme rakovinu, skoncujeme s nerovností, zabráníme válkám, tak proč bychom měli zpomalovat. Brzdou by mohly být leda náklady a fyzické zdroje, protože zatím tyhle firmy prodělávají závratné částky; proti tomu stojí vojenský rozměr, kvůli kterému žádný stát couvnout nemůže. Ironií je, že o otevřených modelech dnes mluví Číňané, zatímco americké firmy sázejí na uzavřenost. A až přijdou dopady na zaměstnanost, většina lidí si souvislost s technologií nespojí — vinu přiřkne politikům.
Závěr
Spor, který se odehrál nad migrací, klimatem, Hormuzem i umělou inteligencí, má společný půdorys: jak dalece může kdokoli řídit síly, které jsme rozpoutali. Jedna odpověď zní vyvinout lepší technologii a zbytek nechat na motivacích, druhá přiznat, že koordinace, kterou bychom potřebovali, není politicky možná, a připravit se na náraz. Obě se přitom potkávají v jediném praktickém doporučení — soustředit se na to, co skutečně funguje, místo na to, co v nás vyvolává dobrý pocit, a ve zbytku času žít tak, aby to mělo smysl.
