Rozhovor s hostem, který dlouhodobě kritizuje lidskoprávní politiku pojatou jako národní identitu, prochází od Íránu přes Turecko a nástup multipolárního světa až k české zahraniční politice. Společným jmenovatelem je dvojí metr: velmoci porušují pravidla, která samy předepisují ostatním, a malá země si ze zahraniční politiky dělá morální maják, protože na skutečný vliv nemá.
Režim nešíření jaderných zbraní je mrtvý
Údery dopadly na jaderná zařízení státu, který je smluvní stranou smlouvy o nešíření jaderných zbraní a byl pod inspekcemi Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Po tom, co s ním udělali Američané, je režim nešíření v podstatě mrtvý.
Děravý byl vždycky a od začátku zásadně nespravedlivý. Už od vzniku v sedmdesátých letech platí, že kdo jaderné zbraně má, ten si je ponechá, a kdo je nemá, ten je mít nebude nikdy. Pokud jsou jaderné zbraně škodlivé a je dobře, aby jich mělo co nejméně států, dává to smysl. Smlouva ale obsahuje i druhý závazek, o kterém se už nemluví: jaderné mocnosti udělají všechno pro to, aby se odzbrojily. Slíbily si to před více než padesáti lety a nedodržely z toho vůbec nic.
Řada států si proto říká, že jaderná zbraň je zárukou přežití ve chvíli, kdy se dostanou do sporu s jadernou velmocí. Je tedy pochopitelné, že pravidla porušil Izrael, Indie, Pákistán i Severní Korea – a nelze se jim úplně divit.
V případě Íránu jde o něco mnohem závažnějšího. O jeho vojenském jaderném programu se spekuluje, ale jde právě jen o spekulace: Íránci ho popírají a ani zprávy různých organizací nenaznačují, že by takový program měli. Na druhou stranu obohacovali uran na poměrně vysoký stupeň, takže podezření, že výhledově chtěli vojenský program zahájit, je na místě. Írán hrál ambivalentní hru, ale pravidla se stále snažil respektovat. To, co udělali Američané, je porušení úplně všech pravidel – opět porušili ta, která předepisovali ostatním. Budoucnost režim nešíření nemá; podle všeho to teď bude volné pro každého.
Írán: poničená země na vrcholu vnější legitimity
Kdyby prezident Trump skutečně vzal vážně vlastní slova, že Írán už nikoho nezajímá, a přestal se o něj zajímat, ulevilo by se Íránu, regionu i celému světu. Ocenili by to všichni kromě Izraele.
Írán je nesmírně těžce poškozen. Zemi už vyčerpaly sankce, které Američané neustále stupňovali, a když jí začali ničit infrastrukturu, dostala se do velmi těžké situace. Údery ale možná režim spíš posílily – hrdí Íránci na ně odpověděli, že něco takového nechtějí. Dlouhodobě si přesto nelze představit, že by to země mohla přežít. Je to podobné jako s Ukrajinou, jen s tím rozdílem, že Írán je docela sám: Ukrajinu zásobuje celý Západ, kdežto u Íránu se jen spekuluje, co mu dávají Rusové a co Číňané. Něco se tam zřejmě děje, ale srovnat se to s pomocí Západu Ukrajině rozhodně nedá.
Írán má zato sympatie podstatné části světa, která nechce, aby prohrál a aby to Američanům vyšlo. Z hlediska vnější legitimity je íránský režim dnes na samotném vrcholu – mimo Írán nebyl nikdy tak populární. Vnitřní situace je ale nesmírně složitá a otázkou zůstává, co Američané vymyslí dál. Držet se v takové situaci léta Írán podle všeho nedokáže.
Turecko hraje na obě strany
Turecko se stalo samostatnou velmocí. Spojenecké závazky vůči Spojeným státům a Evropě zatím neruší, ale hraje na obě strany, což velmoci jeho velikosti asi přísluší. Poslední léta samostatnost turecké zahraniční politiky jasně ukázala a v Evropě pro ni Turecko žádného partnera nemá.
Evropa šla opačnou cestou. Kolem roku 2000 bylo Turecko poslušným vazalem Spojených států, zatímco Evropa se pokoušela o vlastní zahraniční politiku. Dnes je to naopak: Turecko vlastní zahraniční politiku nejen zkouší, ale skutečně má, a Američany často dokáže postavit před hotovou věc – podobně jako Izrael.
Příkladem je Sýrie, kde zvítězili islamisté. Byla to do značné míry turecká hra. Američané do ní nebyli plně zapojeni, spíš přihlíželi, a co s islamisty dělat, začali řešit teprve ve chvíli, kdy už seděli ve vládních funkcích. Turci jim vysvětlili, že když už tam jsou, je dobré to s nimi zkusit.
Turecko je přitom s Izraelem na kordy, což Američanům nevyhovuje – potřebovali by, aby obě země spolupracovaly. Turecko si ale diktovat nenechá, stejně jako si spoustu věcí nenechá diktovat Izrael. A to, že Evropa na Turecko nemá žádné páky, souvisí s neblahým stavem úplného evropského úpadku.
Multipolarita jako fakt, ne jako slib bezpečí
Multipolarita se u nás používá jako pozitivní pojem, ale je to především fakt – něco, co přichází. Svět může být mnohem nebezpečnější a chaotičtější než ten, který jsme znali, a to zejména v první fázi, než se nové uspořádání usadí a ustaví se nějaká pravidla.
Do multipolarity přecházíme z krátkého unipolárního momentu, kdy byla americkou sférou vlivu téměř celá planeta. Multipolarita znamená, že Američané jsou z různých částí světa vytlačováni. Takové mocenské přetlačování neprobíhá vždy mírově a nese obrovské riziko násilných velmocenských střetů. V době, kdy se multipolarita teprve ustavuje, proto svět bezpečnější nebude – bude nebezpečnější.
Hodina zbrojařské lobby
Na otázku, zda je propojení Hradu se zbrojařskou lobby a její mediální podporou skutečná struktura, nebo jen mediální bublina, host odpovídá, že o mediální spin rozhodně nejde. V Česku podle něj působí silné ekonomické skupiny, které mají na zahraniční politice zájem a ovlivňují ji.
V desátých letech bylo takovým tématem ČEZ. Firma podle hosta nadělala na Balkáně spoustu průšvihů nerozumnými investicemi a neobratným jednáním a česká diplomacie pak řešila ČEZ v zájmu ČEZ. S válkou na Ukrajině přichází hodina zbrojařské lobby. Čeští zbrojaři tu byli vždycky a vždycky se snažili politiku ovlivňovat, tak silní ale nikdy nebyli. Skutečně silnými je podle hosta udělala až válka na Ukrajině a zbrojař Strnad a řada dalších se tím stali naprosto klíčovými hráči.
Host přitom varuje před zjednodušením, že politickým exponentem zbrojařů je jen jedna strana – tito lidé to podle něj mají rozhozené na všechny strany. Zarazilo ho, že se premiér Andrej Babiš vůči Strnadovi výrazně vymezoval a o české muniční iniciativě mluvil jako o podvodu, ve kterém lítají miliardy. Podle hosta to od premiéra znělo celkem věrohodně, a tak čekal vyšetřování a že se něčemu bude věnovat státní zastupitelství. Nic takového ale nevidí. Vyvozuje z toho, že lobby si to dokázala obšlápnout i u této vlády.
Zahraniční politika není místo pro morální maják
Proč česká zahraniční politika dělí svět na režimy, které kritizuje, a režimy, které nevidí? Je to moralismus. Česká debata o zahraniční politice a část veřejnosti trpí obrovským neduhem: promítají si do zahraniční politiky vlastní morální představy. Rozhlédnou se kolem sebe, vidí, že věci moc nefungují a že by všechno mělo být jinak, a řeknou si, že aspoň v zahraniční politice si zachováme morální čistotu.
To je úplně zvrácený pohled. Kdo usiluje o morální čistotu, má se o ni snažit v rodině a ve své komunitě, možná na úrovni státu, kde je to už složitější, ale rozhodně ne v zahraniční politice. Ta je pro moralizování tím úplně posledním místem.
Řada spoluobčanů a intelektuálů to ovšem vidí obráceně. Žijí rozvrácené životy, všude kolem vidí krádeže, korupci, neschopné lidi v politice, oportunisty a šíbry. Říkají si, že je to strašné, ale že mají aspoň maják v zahraniční politice. Udělat si ze zahraniční politiky morální maják je ale naprostý nesmysl. Zahraniční politika nebude z morálního hlediska nikdy obhajitelná u nikoho, protože staví stát před věci, které se v jednoduché morálce dobra a zla uchopit nedají. Státy s dobrou zahraniční politikou to dobře vědí.
Spor, na kterém se dá jen zviditelnit
Když Česko nemá vojenský, ekonomický ani jiný výkon, dá se aspoň moralizující potenciál vynést vysoko? Slovně ano – slovně se o tom dá mluvit pěkně. Je to jako spor prezidenta s ministrem zahraničí: je totiž vlastně úplně jedno, co Česká republika dělá nebo nedělá. Oba si proto můžou dovolit vést obrovský spor, na kterém se zviditelňují. A pražský intelektuál nebo člověk z nevládní organizace si zase může dovolit hlásat super čisté a super morální postoje, protože i to je nakonec úplně jedno.
Závěr
Velmoci porušují pravidla, která předepisují ostatním, Írán zůstal sám, Turecko si vede vlastní politiku a nastupující multipolární svět bude přinejmenším zpočátku nebezpečnější. Česko do toho vstupuje bez vlivu a s moralismem místo zahraniční politiky, zatímco na jeho směr podle hosta s válkou na Ukrajině sílí vliv zbrojařů napříč politickým spektrem.
