Spor o sochu bývá málokdy sporem o sochu. Debata o tom, jestli se maršál Radecký vrátí na Malostranské náměstí, otevírá mnohem větší otázku: jak dnešní česká společnost nakládá s habsburskou érou, s katolickou tradicí i s vlastní představou o tom, kdo vlastně je Čech. Vedle Radeckého se do stejné debaty vejde i mariánský sloup na Staroměstském náměstí a pomník Zdeňka Nejedlého v Litomyšli.
Pomník, který se nemusí vymýšlet znovu
Radeckého pomník stál na Malostranském náměstí od roku 1858 do roku 1919, tedy poměrně dlouhou dobu. Když byl odstraněn, nebyl zničen — jen rozebrán a uložen v lapidáriu Národního muzea na výstavišti.
To je zásadní rozdíl proti mariánskému sloupu. U Radeckého je skutečně co rekonstruovat: existuje původní dílo, ne jen představa o něm.
Voják, kterému lékaři vojnu rozmlouvali
Pokud dnešní česká společnost Radeckého vůbec zná, zná ho spíš prostřednictvím karikatury — přes Radeckého marš, obvykle v nějaké zlidovělé podobě. Přitom jde o obdivuhodný životopis.
Pocházel ze šlechtického rodu, ale spíš z nižší šlechty, a k vojenství neměl ani tělesné dispozice: byl poměrně slabý a lékaři mu doporučovali, ať dělá cokoliv jiného. Osud i vlastní odhodlání ho nakonec zavály právě do armády, kde se vypracoval od píky, od nejnižších pozic až k těm nejvyšším. Nesporný vojenský talent doplňovala osobní odvaha — nebyl to typ vojáka, který by dirigoval bitvu ze štábu stovky kilometrů daleko. Navíc byl nadán podivuhodným věkem: dožil se více než devadesáti let, což v 19. století nebylo obvyklé, a za svůj život stihl sloužit pěti císařům.
Úspěšný byl už v napoleonských válkách, hlavní věhlas mu ale přineslo jaro národů. V čele rakouských vojsk potlačil v letech 1848 a 1849 italské národně osvobozenecké hnutí — byť jen na čas, o deset let později Habsburkové v Itálii slavně prohráli. Z českého hlediska je zajímavé ještě něco: Radecký byl etnický Čech, který se za svůj původ nijak nestyděl a česky uměl skvěle, což u českého rodáka v jeho postavení automatické nebylo. Jeho komunikačním jazykem přesto zůstávala němčina.
Argumenty pro: obnova památky, ne nová socha
Důvodů, proč pomník vrátit, se v debatě nabízí několik. Radecký byl výraznou historickou osobností a patří k největším evropským vojevůdcům 19. století; navíc jde o osobnost nesporně českého původu a úspěšných vojáků zase tolik nemáme. Především ale nejde o novou sochu, nýbrž o obnovu původní historické památky. Z urbanistického hlediska se dílo vrací na své původní místo a odborníci je řadí k nejkvalitnějším sochařským pracím svého typu v Praze.
Zastánci obnovy k tomu dodávají, že pomník nemá být oslavou habsburské monarchie, ale připomínkou naší složité historie v celé její komplexitě — tedy signálem, že si nezamlčujeme momenty nepohodlné z hlediska dnešních politických potřeb. Aby otupili ostří sporu, připouštěli v debatách i vysvětlující tabule, které by vyložily, proč zrovna tenhle vojevůdce dokáže vyvolávat společenské spory.
Zkušenost s takovými tabulemi je smíšená. U Benešova pomníku se pokus upozornit na rozporuplnost jeho postavy nesetkal s vřelým přijetím; u Zdeňka Nejedlého naopak vysvětlující tabulka dlouhá léta fungovala velmi dobře. U Radeckého by emocí zřejmě tolik nebylo — široká veřejnost o něm dnes moc neví.
Habsburská éra bez černobílé legendy
Sám Radecký by na sobě žádnou rozpornost neviděl — byl voják, který sloužil státu a přitom se hlásil ke svému původu. Rozpor vzniká až v paměti, a ta se odvíjí od toho, jak čteme celou habsburskou éru.
Historik Ivo Cerman z Jihočeské univerzity v nedávné debatě popsal, že existuje jakási česká legenda novověkých dějin. Vypadá zhruba takto: Habsburkové nastoupili roku 1526 a prvních sto let to s nimi nějak šlo — sem tam ukázali krutost jako po prvním stavovském povstání roku 1547, ale renesanci i humanismus jsme za nich zvládli. Po roce 1620 si pak představujeme, jako bychom se rázem ocitli za jakousi železnou oponou: to, co se děje po Bílé hoře, už nejsme my, je nám to vnucováno zvenčí a ještě na náš úkor.
Cerman se ptá, jak je tedy možné, že jsme přesto stihli osvícenství 18. století i liberalismus 19. století a že Češi z habsburské monarchie vyjdou jako docela prosperující, solidní moderní národ. Na Habsburky podle něj svádíme spoustu věcí, za které bychom jim lát neměli. Jistě byly situace, kdy se chovali nevybíravě — ale která evropská dynastie se nechovala nevybíravě? Strašlivý úbytek obyvatelstva v době bezprostředně po Bílé hoře navíc nezpůsobila hlavně represivní náboženská politika, ale třicetiletá válka, která byla strašná všude, nejen tady.
Závěr té úvahy je střízlivý: čtyřsetletá habsburská éra má střídání lepších a horších období, jenže tak vypadají dějiny každé evropské země. V tom nijak výjimeční nejsme. Je to kultivovaná výzva k revizi našeho nazírání a Radeckého socha v ní může sehrát i pozitivní úlohu — právě proto, že se o tématu bude debatovat. Letos je to navíc 500 let od nástupu Habsburků, tedy další důvod vrátit se k období, o kterém si jinak moc nepovídáme.
Argumenty proti: nadvláda, Italové a plný veřejný prostor
Na druhé straně stojí argument, že Radecký je symbolem habsburské nadvlády. Sloužil habsburskému státu a v roce 1919 byl jeho pomník odstraňován právě jako symbol rakouské monarchie, od níž se česká státnost v podobě nově vzniklého Československa chtěla jednoznačně distancovat.
Zajímavé je, že česká národní kultura s ním dlouho žádný problém neměla. V pozdním národním obrození, tedy ve druhé polovině 19. století, se maršál dostal i do veršů velikánů české literatury — objevuje se například u Svatopluka Čecha. Pro české nacionalisty byl Radecký skvělým příkladem toho, že i Čech, který se za své češství nestyděl, mohl v monarchii dosáhnout nejvyšších poct a skvělé kariéry. Jeho obraz se v českém prostředí začne kazit až od konce 19. století, kdy je vnímán stále méně jako Čech a stále více jako Rakušan. V tom je vlastně tragédie habsburské monarchie: nad etnickými identitami se nepodařilo vytvořit sdílenou zastřešující identitu, jak to zvládlo malé Švýcarsko — a nabízí se i britská analogie se Skoty, Angličany a Velšany. Rakouská zastřešující identita naopak postupně slábla a Radecký to odnesl.
Druhý problém je, že svůj největší věhlas získal potlačením italského národního hnutí. Odpůrci pomníku právem namítají: jsme v Evropské unii a tváříme se jako součást rodiny evropských národů, tak není úplně vhodné vracet do veřejného prostoru sochu člověka, který potlačoval národně osvobozenecké snahy jiných národů. Je v tom kus pokrytectví — česká emancipace je fajn, ale Italové usilovali o totéž a my budeme oslavovat vojevůdce, který je porazil. Přátelskému soužití v Evropě to rozhodně nepřispěje.
Politicky radikálnější kritici jdou dál: Radecký svým rakušanstvím a věrností trůnu není součástí české demokratické tradice. Byl sice rodem Čech, ale kariéru spojil s rakouským impériem, nikoli s českým národním hnutím, jehož výsledkem je dnešní český stát. K tomu se přidává pragmatický argument — veřejný prostor má omezenou kapacitu, a tak by stálo za to zamýšlet se, čím si ho zaplňujeme. Prospěšnější je dávat do něj spíš to, co lidi spojuje, než symboly, které společnost rozdělují.
Jak se z Čecha stal symbol němectví
Jednu vrstvu sporu dnešní debaty připomínají málo. Historik Jiří Rak, jeden z předních znalců pozdního Rakouska dlouhého 19. století, upozornil v pořadu Českého rozhlasu Jak to bylo doopravdy (díl z roku 2021 je dostupný v archivu), že problém s Radeckým nebyl jen v tom, že ho česká optika vnímala stále víc jako Rakušana a stále míň jako Čecha. Za první světové války se u sochy scházeli němečtí nacionalisté a symbol maršála se posouval k rakouskému němectví: byl to velký vojevůdce, ke kterému se vztahovali ti, kdo bojovali za německou Mitteleuropu, říšští i rakouští Němci. Odcizení české společnosti od Radeckého tím dostalo další impuls a odstranění pomníku z Malostranského náměstí v roce 1919 pak bylo docela přirozené.
Na vývoji vzpomínání na Radeckého se podle Raka odráží i to, jak se historicky proměňuje češství. Do první poloviny 19. století znamenal Čech toho, kdo je spjat s českou zemí — šlo o teritoriální pojetí. V důsledku národního obrození a jungmannovského programu se ale češství přestává definovat teritoriálně a začíná se definovat jazykově: Češi jsou ti, kdo mluví česky a pocházejí z matky a otce Čechů, zatímco ti druzí jsou nakonec sudetští Němci, co tady nemají co dělat. Právě v té změněné definici tkví kořeny etnického konfliktu.
Rak, jemuž historici přezdívají poslední staročech, proto plédoval za návrat k teritoriálnímu chápání: Čechem je ten, kdo má české občanství a — jak se říkalo ve středověku — trpí se zemí, bez ohledu na to, kdo je jeho matka nebo otec. Etnická definice totiž znamená, že Čechem se nikdo stát nemůže, když nemá českou matku. A tam vedou kořeny nebezpečného nacionalismu.
Mariánský sloup nebyl oslavou Bílé hory
Druhý pomník zmizel ve stejné době jako Radecký, ale doprovázelo ho mnohem větší divadlo — spektakulární výbuch lidového hněvu. A na rozdíl od Radeckého se ho už podařilo obnovit. Mariánský sloup na Staroměstském náměstí je případ ještě kontroverznější a krásně se na něm ukazuje, jak se proměňují významy historických artefaktů. Původní záměr může být za dvě tři stě let čten úplně jinak; s historickou fakticitou to nemá nic společného, jde o dnešní vztahování se k něčemu z minulosti.
Sloup totiž nebyl vůbec žádnou oslavou bělohorské výhry a potlačení českých stavů. Když byl v letech 1650 až 1652 budován, šlo o hold srdnaté obraně Pražanů proti švédskému obléhání v závěru třicetileté války. Právě tahle symbolická rovina z něj během 19. a 20. století úplně vymizela.
Stojí za to připomenout, že švédské protestanty, kteří se roku 1648 snažili dobýt Prahu necelých třicet let po Bílé hoře, už nikdo nevítal jako osvoboditele — Pražané město srdnatě hájili. Ještě v roce 1631 přitom Prahu úspěšně obsadila jiná protestantská, saská vojska a s nimi se vrátili i někteří exulanti. Tehdy katolický establishment dostal strach a z města utíkal, zatímco část Pražanů měla z protestantské okupace radost a začala rabovat kláštery a katolické domy. O necelých třicet let později už byla společnost úplně jiná; ta paměť prostě vymizela.
Sloup nebyl Praze vnucen jako symbol vnější moci a proti vůli Pražanů. Čtvrt tisíciletí, celých 250 let, nebyl nijak kontroverzní stavbou. Kontroverzním se začíná stávat až ve druhé polovině 19. století, kdy v rámci českého národního hnutí začne převažovat nekatolický narativ českých dějin nesený Palackým, Masarykem a Jiráskem nad rakušansky katolickým vyprávěním — což zase souvisí s prosazováním etnonacionalismu uvnitř hranic monarchie.
Replika v jedné z nejsekulárnějších zemí
Zastánci obnovy sloupu argumentují tím, že původně šlo o naprosto legitimní oslavu obránců Prahy proti švédskému obléhání — tedy o připomínku hrdinství Pražanů, nikoli porážky českých stavů. Druhý argument je nábožensky kulturní: sloup s Pannou Marií symbolizuje křesťanskou tradici a kontinuitu českých dějin, náboženské památky jsou běžnou součástí evropských měst a neměly by se posuzovat podle pozdějších politických konfliktů. Třetí argument je umělecko-historický — původní sloup nepochybně patřil k nejvýznamnějším barokním památkám svého typu ve střední Evropě a jeho stržení bylo aktem vandalismu, o tom není sporu.
Jenže Česká republika je dnes jedním z nejvíce sekulárních států a společností na světě. Vracet do jejího středu vysoce spornou katolickou památku jí nijak nepomůže, spíš to rozdmýchá vnitřní konflikty. A pozor — nejde o instalaci původního sloupu, ale o repliku. Ta se moc nepovedla — a je to zřejmé i běžnému chodci, který kolem prochází bez ambice hodnotit ji odborně.
Proti obnově stojí především to, že se sloup postupem doby stal symbolem protireformace, násilné rekatolizace a vítězství jedné konfesní skupiny nad druhou — přičemž katolíci byli vždycky menšinou. Katolíci jsou samozřejmě mezi námi, jsou občany jako každý jiný a mají právo na svou paměť jako jakákoliv jiná skupina. Jenže katolicismus a jeho tradici v českých dějinách si lze připomenout tisíci jinými způsoby. Proč volit zrovna Staroměstské náměstí, tedy místo, které je pro významnou část české společnosti v tomhle ohledu nepřijatelné? Přidává se i námitka jednostranné interpretace dějin: obnova může sloužit jako rehabilitace pobělohorského uspořádání a relativizace útlaku, který v 17. století postihl protestantskou většinu.
Výsledkem je zvláštní paměťová směs. Když člověk jde po Staroměstském náměstí, má po levé ruce Husa, před sebou obrovský kalich navrácený na Týnský chrám, po pravé ruce mariánský sloup a za zády seznam sedmadvaceti českých pánů na Staroměstské věži i s datem vyskládaným v dlažbě. Úsměvný nechtěný důsledek, který stojí za zamyšlení — byť negativa celkově převažují.
Je v tom navíc symbolický rozkol s první republikou. Stržení sloupu bylo aktem vandalismu rozdivočelého davu, zároveň ale projevem tehdejších nálad — a za celou první republiku už sloup obnoven nebyl. Masaryk naopak hlásal, že Tábor je náš program, a v roce 1925 pro jistotu nechal nad Pražským hradem vyvěsit husitský prapor s kalichem. Symbolika první republiky se zkrátka utvářela úplně jinak než v návaznosti na rakouskou katolickou tradici. Masaryk přitom nebyl programovým antikatolíkem: i když vyzdvihoval protestantskou linii českých dějin, s vírou a náboženstvím problém neměl. Byl antiklerikál — odmítal církev jako mocenskou instituci, která si nárokuje ovládání veřejného prostoru a politiky.
Smíření, které se nekonalo
Když byl sloup znovu instalován na Staroměstském náměstí, prezentoval kardinál Duka jeho návrat jako symbol smíření. Kreslíři Oprásků, té skvělé karikatury českých dějin, to okamžitě reflektovali pointou: no smíření, tak se s tím smiř.
Odpor nekatolických církví a spolků kvůli jejich relativní slabosti v české společnosti tolik nerezonoval. Daleko hlasitější byli sekularisté — na fotkách z té doby, které jsou dodnes na internetu, stojí s transparentem politik Jan Zahradil — Česká republika je sekulární stát a takové haraburdí podle protestujících do veřejného prostoru nepatří.
V návratu mariánského sloupu na Staroměstské náměstí žádné smíření není. Smíření se dělá jiným způsobem; tohle je silové prosazení jednostranného symbolu, který je pro protistranu nepřijatelný. Instalace, po kterých jedni vyjdou jako vítězové a druzí jako poražení, jsou naprosto kontraproduktivní a mluvit o smíření v takovém případě nemá smysl. Není to ostatně problém jen České republiky — evropský prostor se sekularizuje jako celek, takže je čím dál spornější prosazovat díla, která oslovují jen relativně malý zlomek společnosti.
Nabízí se proto jiné čtení: návrat sloupu není deklarovaným aktem smíření, ale aktem mocenských ambicí církevního establishmentu. Katolická hierarchie pod vedením kardinála Duky udělala politický obrat doprava k národnímu konzervatismu a prosazení kontroverzní dominanty do veřejného prostoru je jeho obrovským symbolickým vítězstvím. Že by to pomohlo postavení katolicismu v české společnosti nebo přispělo k její harmonii, se ale říct nedá — jiný benefit než symbolickou moc církve v tom hledat nelze.
Rudý dědek v Litomyšli
Třetím sporným pomníkem je socha Zdeňka Nejedlého v Litomyšli. Nejedlý pokračoval v protikatolické a prohusitské linii, která vede od Palackého přes Jiráska k Masarykovi, a přidal k ní marxistický rozměr — z husitů udělal první proletáře. Režim mu za to postavil v Litomyšli pomník.
Důvody, proč zrovna tam, byly po ruce: Nejedlý byl s Litomyšlí spjat velmi úzce a byl milovníkem a vyzdvihovatelem díla Bedřicha Smetany, který z Litomyšle rovněž pocházel. Pomník rudého dědka, jak se Nejedlému říkalo, je dodnes předmětem sporů o to, jestli tam má, nebo nemá stát. Koněvovu sochu, o níž jsme si mysleli, že ve veřejném prostoru nemá co dělat, jsme zlikvidovali; Nejedlému se to nestalo — a právě u něj přitom dlouhá léta dobře fungovala vysvětlující tabulka, tedy řešení, které se jinde prosadit nedaří.
Tři pomníky, tři různé lekce
Ze tří sporných pomníků plyne pokaždé něco jiného. Radeckého případ ukazuje, že obnova původní památky může být příležitostí k revizi zjednodušeného pohledu na habsburskou éru — pokud se povede vysvětlit, proč je ta postava rozporná. Mariánský sloup ukazuje opak: symbol prosazený proti vůli druhé strany není smířením, ale mocenským gestem. A rudý dědek v Litomyšli připomíná, že skromná vysvětlující tabulka někdy zvládne víc než odstranění i než triumfální návrat.
Společné mají to hlavní: spor nikdy není o kámen a bronz, ale o příběh, který si o sobě chceme vyprávět.
