Dvouhodinový rozhovor s americkým kardinálem Raymondem Leem Burkem prochází Starý zákon jako celek: co je Bible, jak církev určila kánon, co znamená slovo smlouva a proč katolické čtení vidí v každé starozákonní stránce přípravu na příchod Krista. Burke byl arcibiskupem v St. Louis a prefektem Apoštolské signatury, nejvyššího soudu církve; kardinálem ho v roce 2010 jmenoval Benedikt XVI. Věroučné výklady patří jemu a tradici, ze které mluví.
Odpor přijde, jakmile jde o pravdu
Ďábel nesnáší nikoho, kdo přináší druhým pravdu — a Písmo podle katolického výkladu vrcholí v pravdě samé, v Kristu. Burke k tomu připomíná evangelijní charakteristiku: vrah od počátku, lhář a otec lži. Kdo se k pravdě přiblíží, dostane potíže, a útoky míří především na rodinu.
Za hlavní pokušení pokládá malomyslnost. Stačí člověka přesvědčit, že to, oč se pokouší, nemá naději nebo mu jen uškodí, a dílo skončí samo. Odpovědí je vytrvat: Pavlovo „bojuj dobrý boj, dokonči běh, zachovej víru“.
Vize pekla, o které v rozhovoru přišla řeč, ho přivádí k fatimskému zjevení z roku 1917. Světem tehdy procházela první světová válka a nastupoval komunismus; tři děti podle katolické tradice dostaly vidění pekla proto, aby pochopily, co je tou druhou možností. Oporou v utrpení je podle Burkeho eucharistie a svátost smíření. Zmiňuje i snahy donutit kněze vyzradit obsah zpovědi — kajícník mluví k Bohu, kněz je jen nástroj a svolení k prozrazení nedostane nikdy.
Bible jako Boží slovo v lidské řeči
Bible je Boží slovo dané v lidské řeči: Bůh inspiruje lidské autory, aby napsali, co má člověk vědět. Odtud plyne úcta k textu — František z Assisi podle Burkeho žádal, aby se s respektem zacházelo i s útržkem papíru, na kterém stojí biblický verš.
Kánon je seznam knih, které církev uznala za Bohem zjevené. Burke počítá pětačtyřicet starozákonních knih (jinde se uvádí čtyřiačtyřicet, protože se dvě spojují) a sedmadvacet novozákonních, dohromady tedy dvaasedmdesát. Výběr nevznikl dekretem od stolu: knihy četli kněží i věřící a rozpoznávali, že nejde o běžné psaní, sporné případy pak rozhodly autority a církevní sněmy. Jiná evangelia existují a číst se dají s užitkem, do kánonu ale nepatří.
Nejdůležitější jsou evangelia, protože vyprávějí o Slovu, které se stalo tělem. Při každé mši zazní úryvek evangelia; předchozí čtení ze Starého zákona v něm podle katolického výkladu nachází naplnění a při proměňování se zpřítomňuje oběť z Kalvárie.
Od stvoření k Janu Křtiteli: rozsah, autoři a přísnější Bůh
Starý zákon sahá od stvoření až k příchodu Krista. Poslední z proroků je Jan Křtitel; knihu po sobě nezanechal, ukázal ale na Ježíše slovy „Hle, Beránek Boží“. Autorů je zhruba čtyřicet. Prvních pět knih, Pentateuch čili Zákon, se tradičně spojuje s Mojžíšem, aniž by se dnes tvrdilo, že je napsal všech pět.
Na Písmu Burkeho fascinuje vnitřní jednota: knihy se navzájem citují a odkazují na sebe napříč staletími. I pasáže, které působí okrajově — podrobné předpisy o bohoslužbě v Levitiku a Deuteronomiu —, mají podle něj smysl. Bůh v nich učí, jak ho ctít, aby člověk neskončil u uctívání sebe sama.
Proč Bůh Starého zákona působí přísněji než Bůh evangelií? Ještě nevzal na sebe lidské tělo a vedl lid, který Písmo samo nazývá tvrdošíjným. Sotva Mojžíš vystoupil pro desky Zákona, dole si z vlastních šperků odlili zlaté tele. Bůh se podle Burkeho nezměnil, jen dovedl svůj plán do plnosti.
Testament znamená smlouva
Slovo testament znamená smlouvu — posvátnou dohodu, ve které Bůh slibuje, že bude Bohem člověka, a člověk se zavazuje k věrnosti. Každá kniha Bible je jejím výrazem.
Začíná to Adamem a Evou. Člověk je jediný pozemský tvor stvořený k Božímu obrazu, dostává správu nad zemí — a důvěru poruší. I v tu chvíli ale zaznívá příslib: mezi hadem a ženou bude nepřátelství a potomek ženy hadovi rozdrtí hlavu. Katolické čtení vidí v tomto verši Krista a jeho matku.
Smlouva se pak obnovuje. Noe a jeho rodina žijí věrně, a tak Bůh potopou trestá, zároveň ale zachraňuje dobro svého stvoření. Abrahám věří slibu potomstva proti veškeré lidské pravděpodobnosti; tři návštěvníci, které křesťanská tradice čte jako obraz Trojice a které zachycuje známá ruská ikona, ohlásí syna ženě dávno za hranicí plodnosti. Sára se tomu smála, Izák se přesto narodil. Zkouška s obětováním Izáka končí Božím zásahem a dřevo, které syn nese na zádech, čte křesťanský výklad jako předobraz kříže.
Přes Jákoba a jeho dvanáct synů vede příběh do Egypta. Bratři prodají Josefa ze žárlivosti do otroctví, on to tam dotáhne prakticky na správce země a v hladomoru je nakonec nasytí. Zamýšleli zlo, Bůh toho použil k záchraně — tak Burke shrnuje logiku, kterou v Písmu čte znovu a znovu.
Stvoření, evoluce a hranice vědy
Co je vědecky prokázané, nemůže být v rozporu s Biblí — takto Burke odpovídá na otázku po velkém třesku a dinosaurech. Evoluci označuje za teorii, která podle něj prokázaná není, a zprávu o stvoření žádá číst podle literárního druhu, kterým je: neříká, jak se to technicky odehrálo, ale že řád světa pochází od Boha, ne z náhody.
Za rozhodující rozdíl pokládá duši. Rozum a svobodná vůle se podle něj nevyvinou, protože jde o dar, který může dát jen Bůh. Vzpomíná na dobové pokusy prokázat rozumovou komunikaci u zvířat: u včel se ukázalo, že jde o instinkt, protože jejich signalizace probíhá i tehdy, když ji nemá kdo přijmout.
Chyby ve Starém zákoně? Pár míst o přírodních jevech, například o pohybu slunce, nikdy nemělo učit přírodovědě. Rozpor mezi pravou vědou a správně vyloženým Písmem podle Burkeho nevznikne.
Pět smluv a král David
Smluv Burke napočítá pět — s Adamem a Evou, s Noemem, s Abrahamem, mojžíšskou a davidovskou —, přičemž jde pořád o jednu a tutéž smlouvu, kterou Bůh obnovuje.
Než přišli králové, vedli lid soudci obdaření zvláštní moudrostí, mezi nimi Samuel. Lid ale chtěl krále jako okolní národy. Prvním králem byl Saul. Davida proslavilo, že prakem zabil Goliáše, vůdce Pelištejců, a po Saulovi nastoupil na trůn. Bůh mu slíbil, že skrze jeho potomstvo přijde záchrana. Rodokmen na začátku Matoušova evangelia vede až k Ježíši, který je Davidovým potomkem skrze svatého Josefa.
Potomky Abrahama jsou židé a křesťané se podle Burkeho označují za duchovní semity: sdílejí s nimi Písmo a posláním židovského lidu je přivést světu Spasitele. Mezi židovskou vírou a politickými reáliemi přitom výslovně rozlišuje a do těch druhých vstupovat nechce. Od Adama k Janu Křtiteli žádný rozkol nevede — je to nepřetržité předávání z pokolení na pokolení, které zachycují dva rodokmeny, u Matouše a u Lukáše.
Desatero: co Bůh dal na Sinaji
Lid je v egyptském otroctví, Mojžíš žádá faraona o propuštění, farao couvá a mění rozhodnutí, přicházejí rány. Poslední je pesachová noc: kde je na veřejích krev beránka, tam prvorozený přežije. Farao ustoupí, pak si to rozmyslí a pošle za prchajícími vojsko — moře se vrátí a armáda v něm zůstane.
Na Sinaji dostává Mojžíš Desatero. První tři přikázání upravují vztah k Bohu: úcta patří jen jemu, žádné modly, jeho jméno se nezneužívá, sedmý den náleží odpočinku a díkůvzdání. Následuje rodina — cti otce a matku —, a v širším rozvinutí i vlast jako prostředí, ve kterém rodiny mohou žít. Pak přijdou zákazy zabít, cizoložit, lhát a dychtit po tom, co patří druhému.
Horské kázání, tedy kapitoly pět až sedm Matoušova evangelia, Desatero podle Burkeho nezrušilo, nýbrž potvrdilo. Námitku, že Kristova láska přikázání nahradila, odmítá: mají v ní najít dokonalý výraz, ne konec platnosti.
Sedm knih navíc
Rozdíl mezi katolickým a protestantským Starým zákonem tvoří sedm knih. Starý zákon vznikl hebrejsky; do řečtiny ho podle tradice přeložilo dvaasedmdesát učenců a překlad se jmenuje Septuaginta. Právě v něm jsou i knihy, které hebrejský originál nemají — a proto je část židovské tradice mezi zjevené texty nezařadila a nepřevzala je ani pozdější protestantská vydání.
Církev je přijala jako inspirované. Burke jmenuje knihu Tóbijáš a obě knihy Makabejské, které mluví o věčném životě a o modlitbě za zemřelé.
Noemova smlouva a zákon vepsaný do srdce
Genesis říká, že Boha stvoření člověka mrzelo. Doslova se to podle Burkeho brát nemá, jde o obraz toho, co se svobodnou vůlí dokáže člověk provést. Noe a jeho rodina žili spravedlivě, a tak dostali pokyn postavit archu; příslibem bylo potomstvo a trvalé Boží přátelství.
Noe ovšem žil dávno před Mojžíšem a Desatero tehdy nikdo neznal. Odtud se odvíjí pojem přirozeného zákona: Bůh stvořil člověka s rozumem a svobodnou vůlí a zákon mu vepsal do srdce. I bez znalosti přikázání proto člověk podle Burkeho ví, že lidský život je nedotknutelný, že sexualita směřuje k manželství a rodině a že Bůh se ctí v duchu a v pravdě.
Dny Noemovy a Sodoma jako obraz dneška
V další části přechází Burke od výkladu k hodnocení současnosti. Mezi Noemovou dobou a dneškem vidí podobnost: porušování lidské přirozenosti muže a ženy, vztahy mimo manželství a nevěru, ale i nepoctivost a zneužívání druhých v hospodářských věcech.
Sodomu a Gomoru popisuje jako dvě města, jejichž obyvatelé žili bez Boha a hosty, kterým nabídli přístřeší, chtěli sexuálně zneužít. Dnešní obdobu vidí v přesvědčení, že člověk je autorem sebe sama — že si smí určit, jestli bude žít, i jakou identitu bude mít místo té, se kterou se narodil. Za projev téhož pokládá ateistický materialismus a komunismus, které podle něj podřizují člověka ideologii.
Odmítavě se staví k manželství osob téhož pohlaví; to, že je Irsko, země jeho předků, zapsalo do ústavy, označuje za blud nejen proti víře, ale i proti rozumu. Medicína je podle něj uměním léčit, a když místo toho operuje zdravé tělo kvůli změně pohlaví, mrzačí ho; upozorňuje na žaloby lidí, kteří takové zákroky podstoupili. Vlastní pohlaví má člověk brát jako dar a rozvíjet, co k němu patří.
Abrahám, David a Mojžíš: smlouvy, které Bůh dodržel
Abrahám odchází z prostředí, které Boha nezná, a jde s ním synovec Lot; jeho stopu klade Burke do země Ur Chaldejských, tedy na území dnešního Iráku, jehož osud komentuje jako smutný. Slib zní na syna a na potomstvo početnější, než si kdo dokáže představit. Izák se narodil, po něm Jákob a dvanáct synů — a v katolickém čtení pokračuje ta linie až k církvi, která se sama chápe jako misijní.
Davidova smlouva má stinnou stránku. Král podlehl touze po ženě svého velitele Uriáše, počal s ní dítě a Uriáše nechal zabít, aby se nic neprovalilo. Trest přišel, David se ale kál a Bůh mu slíbil, že z jeho rodu vzejde král, který bude vládnout navěky.
Mojžíš do zaslíbené země nevstoupil. Když si lid stěžoval na nedostatek vody, měl udeřit do skály; místo toho pronesl hněvivou řeč a udeřil dvakrát. Burke to čte tak, že v tu chvíli neodrážel Boží svatost. Lid nakonec do zaslíbené země uvedl Jozue, Mojžíš ji z hory Nebo jen viděl.
Genesis 3,15: zápas, který prochází celým Písmem
Příslib z Genesis 3,15 rozehrává konflikt, který jde napříč celou Biblí. Satan podle Burkeho neustává v pokušení, aby se člověk pokládal za Boha; obrazem toho je babylonská věž, stavba, která měla spojit nebe se zemí bez Božího plánu. Proroci na naplnění ukazují — Izaiáš mluví o panně, která počne a porodí syna.
Vítězství se podle katolického výkladu odehrálo na kříži, o Letnicích přišel Duch svatý, dokončit se to ale musí v každém člověku zvlášť, a proto Satan působí dál. Pavel to vyjadřuje obrazem doplňování toho, co zbývá na Kristových utrpeních — ne že by cokoli chybělo Kristu, chybí to v nás.
Vzorem spolupráce je Marie. Na svatbě v Káně řekla služebníkům, ať udělají, cokoli jim Ježíš nařídí; při zvěstování odpověděla andělu svým fiat. Pod křížem zůstala s Janem, zatímco ostatní apoštolové ze strachu utekli, a slova „Hle, tvůj syn“ a „Hle, tvá matka“ čte církev jako svěření všech věřících. Být spolupracovníky pravdy — obrat ze třetího listu Janova, který si Benedikt XVI. zvolil za heslo — je podle Burkeho úkol pro každého.
Pesachový beránek a proroctví mířící ke Kristu
Mojžíšův příběh začíná v ošatce v rákosí, kde ho našla faraonova dcera. Následují rány — voda proměněná v krev, kobylky ničící úrodu — a nakonec pesachová noc. Beránek je zabit, jeho krví se pomažou veřeje a dům je ušetřen. Katolické čtení v tom vidí předobraz eucharistie: krev beránka zachraňuje před smrtí.
Všechna starozákonní proroctví míří podle Burkeho k jedinému bodu, k příchodu Mesiáše. Nejzřetelněji to vyjadřuje Jan Křtitel, poslední z proroků, který volá po pokání a po přímé cestě pro přicházejícího Boha. Prolog Janova evangelia pak konstatuje, že přišel do vlastního, a vlastní ho nepřijali.
Zvlášť naléhavě zní Burkeovi Zachariášovo „bij pastýře, a rozprchnou se ovce“. Ďábel podle něj pracuje přesně takto: zkazí pastýře a stádo se rozuteče. Připouští, že totéž se opakovalo i v dějinách církve, kdykoli lidé povolaní do vysokých úřadů svůj úřad zradili a poškodili tím nespočet duší.
Marie a Josef: zasnoubení bylo manželství
Tvrzení, že Marie byla první svobodnou matkou, Burke odmítá odkazem na židovské právo. Manželství mělo dvě fáze: nejprve manželskou smlouvu, od které byli muž a žena manželé, a teprve po čase uvedení ženy do mužova domu a naplnění svazku. Naplnění manželství nezakládalo, to už existovalo.
Proto Josef v Matoušově evangeliu uvažuje o propuštění Marie; kdyby šlo jen o zasnoubení v dnešním smyslu, nebylo by co propouštět. Josefa nazývá tradice panenským či domnělým otcem a Burke ho dává za vzor manželům: láska k ženě má být čistá a obrácená jen k jejímu dobru.
Trojice a poselství Starého zákona
Na prosbu o popis Trojice Burke odpovídá, že kdyby ji popsat uměl, byl by sám Bohem. Tři osoby sdílejí jednu přirozenost a Bůh je jeden, ne tři. Přirovnání pomáhají — trojlístek svatého Patrika, trojúhelník —, mystérium ale nevyčerpají.
Poselství Starého zákona shrnuje jedinou větou: Bůh zachraňuje, a jméno Ježíš přesně to znamená. Celý Starý zákon je podle Burkeho přípravou na okamžik, kdy Bůh přijde sám. Doporučuje ho číst — od exodu přes příběh krále Davida až po knihu Tóbijáš — a v jednotlivých příbězích hledat různé stránky téhož. Pokračování rozhovoru má patřit Novému zákonu.
