Katolický kněz a exorcista Ripperger mluví o tom, co podle svých slov zažil při vymítání, jak si vykládá povahu andělů a démonů a proč je přesvědčen, že dnešní politické spory jsou ve skutečnosti sporem duchovním.
Jde výhradně o jeho vlastní svědectví, zkušenosti a teologické názory. Redakce je nijak neověřuje ani nevyvrací; předává je tak, jak je formuluje, a úsudek nechává na čtenáři.
Není to spor názorů, ale boj dobra a zla
Ripperger říká, že už zhruba deset let veřejně tvrdí totéž: nejde o střet idejí ani o to, že lidé mají rozdílné názory, ale o boj dobra a zla. Psychologické vzorce, které podle svých slov vídá u lidí pod ďábelským vlivem, prý pozoruje i u těch, kdo řídí státní správu a zastávají mocenské pozice.
Souhlasí proto s tezí, že nezáleží na tom, kdo usedne do úřadu. Dokud lidé nezačnou problém řešit duchovně, jde podle něj jen o přeskládání židlí na palubě Titaniku. Připomíná biblické varování, že je lepší doufat v Boha než v knížata, a starozákonní pasáž, v níž si Izraelité vyžádali krále, ačkoli byli podle jeho výkladu jediní v dějinách, kdo měl autentickou teokracii. Bůh je prý předem varoval, že král pošle jejich děti do války a vezme jim nejlepší půdu — a oni krále chtěli stejně.
Mimozemšťané jako nástroj proti křesťanství
Na otázku po náhlém zájmu státních institucí o odtajňování spisů k neidentifikovaným létajícím objektům Ripperger odpovídá, že skutečný důvod nezná. Podezírá ale část lidí v mocenských strukturách z protikřesťanských postojů a celé to vyprávění považuje za další způsob psychologické manipulace. Upozorňuje, že narativ o mimozemšťanech, kteří napsali Bibli, aby ovládli lidstvo, se už šíří.
Podle jeho pozorování mají údajná sdělení připisovaná mimozemským bytostem vždy stejný obsah: nabízejí řešení lidských problémů, případně tvrdí, že člověk vznikl z jejich dávného zásahu. Výsledkem je podle Rippergera vytlačení křesťanství a knihy Genesis z role vysvětlení lidského původu.
Sám k otázce přistupuje přes to, čemu říká princip evidence: jistota soudu je úměrná jistotě důkazů. Pokud něco na obloze neumíme vysvětlit, neplyne z toho podle něj, že jde o bytosti z jiné planety — to označuje za logický skok. Odvolává se na astrofyziky, podle nichž jsou energetické nároky cesty i od nejbližších sousedů tak extrémní, že takovou možnost není rozumné předpokládat.
Ještě větší problém vidí teologicky. Kristus podle církevní tradice přišel vykoupit Adamovu linii a hřích prvních lidí zasáhl podle svatého Pavla celé stvoření. Rozumné bytosti mimo Adamovu linii by tak byly postiženy něčím, co se jich netýká. Myšlenka obydlených jiných světů proto podle Rippergera není nová a filosofové i teologové ji po staletí odmítali.
Andělé: devět kůrů, miliardy bytostí a pevné pořadí
Stvoření je podle Rippergera uspořádané hierarchicky — od nejnižších prvků až po anděly na vrcholu. Člověk podle Písma stojí jen o málo níž než andělé a tvoří most mezi nimi a zvířaty, protože je rozumným živočichem; právě rozumovost je tím, co ho odlišuje.
Celou andělskou hierarchii podle jeho výkladu stvořil Bůh naráz, v devíti kůrech seskupených do tří řádů. Každý anděl je přitom vlastním druhem — liší se prý tak, jako se liší kobylka od krávy — a to, co je odlišuje, je míra inteligence. Síle rozumu odpovídá i síla vůle, a proto podle Rippergera existuje hierarchie i v pekle.
Nejvyšší řád, serafové, byl podle Tomáše Akvinského stvořen k tomu, aby Boha prostě miloval; cherubové k tomu, aby ho poznávali; trůny předávají poznání Boží vůle níž. Střední řád má správní roli a Ripperger ho přirovnává ke střednímu managementu — démony z těchto kůrů prý při vymítání potkává jen zřídka. Nejnižší kůry včetně archandělů a andělů jsou vykonavatelé, a právě s nimi má člověk podle něj nejčastěji co do činění.
Počet andělů odhaduje na miliardy. Vychází z toho, že každý člověk má vlastního strážného anděla a lidí se podle odhadů narodilo asi dvacet miliard; k tomu podle něj přibývají andělé s jinými úkoly. Anděl si přitom nemůže polepšit, protože jeho místo odpovídá jeho přirozenosti a je dané. Člověk naopak může zásluhami v tomto životě dosáhnout v nebi místa výš, než mají někteří andělé. Ripperger uvádí, že právě proto se jeden jeho případ táhne — žena podle něj musí dojít k takové míře svatosti, aby zaujala místo po jednom z padlých andělů.
Pád andělů: jediná volba, která platí navždy
Andělé podle Rippergera poznávají opačně než lidé. Zatímco člověk se k pochopení věci propracovává přes smysly a čas, andělské poznání je vlité. V okamžiku stvoření proto podle jeho výkladu pochopili svou vlastní přirozenost, svůj zadaný úkol, ostatní anděly i to, že se Bůh stane člověkem — a v tomtéž okamžiku poznali Boha samotného. Přirozenou odpovědí vůle byla podle Akvinského radost.
Zkouška spočívala v tom, že viděli dokonalosti vyšší, než jaké dostali. Chtít je znamenalo odmítnout vlastní zadaný úkol, tedy to, čím sami jsou. Kdo tuto touhu obětoval a zůstal věrný, dostal blažené patření, které podle Rippergera převyšuje jakoukoli dokonalost. Kdo ne, padl.
Protože andělé nejsou hloupí a znali plné důsledky, je jejich volba definitivní a vůle se v ní napevno ustálila. Boží milosrdenství podle Rippergera míří na člověka právě proto, že člověk je hloupý a může své volby litovat. Démoni prý v seancích říkají, že si za rozhodnutím stojí a udělali by je znovu, přestože vědí, co je čeká.
Pád proběhl podle jeho líčení naráz, jako blesk. Církevní otcové v obrazu draka, který ocasem strhne třetinu hvězd, vidí pád třetiny andělů; podle Akvinského a většiny teologů nepadl nikdo z nejvyššího řádu serafů. Ripperger dodává, že při vymítání dává démonovi příkaz vybavit si první okamžik radosti z pohledu na Boha — vzpomínka ho podle jeho zkušenosti drtí.
Na otázku, odkud se tyhle věci vůbec vědí, odpovídá, že jde o kombinaci teologického uvažování, Písma, mystických zkušeností světců a dva tisíce let sdílené zkušenosti exorcistů, která je podle něj v čase konzistentní.
Oběť: proč se má člověk umět odpoutat
Nejvyšší, co Bůh podle Akvinského od rozumného tvora chce, je oběť vlastní vůle. Ripperger na to navazuje popisem struktury oběti, která má podle něj tři nutné části: obětování, usmrcení oběti a její úplné strávení. Chybí-li jedna z nich, o skutečnou oběť podle něj nejde.
Obětování znamená být ochoten odloučit se od nějakého dobra, které mám. Právě tady vidí předěl mezi Ábelem a Kainem: Ábel dal to nejlepší, co měl, Kain si nejlepší nechal pro sebe. Podstatné podle Rippergera je, že už v samotném odevzdání menšího dobra se uskutečňuje dobro větší — člověk se tím stává lepším. Uvádí příklad vojáka: menším dobrem je ironicky jeho vlastní život, větším obecné blaho, a to, co v tom procesu získává, je čest.
U Krista podle něj obětování zaznělo slovy o tom, že se má stát vůle Otcova, nikoli jeho; usmrcením bylo utrpení a smrt a strávením slovo o dokonání. Smyslem celého požadavku oběti je podle Rippergera to, aby se člověk nespokojil s menším dobrem — je to výzva k dobru většímu.
Co podle exorcisty při seanci přiznal démon
Nejsilnější pasáž rozhovoru tvoří případ, který Ripperger popisuje jako přímé přiznání démona. Seance podle jeho líčení začínaly mší; když se démon během mše projevil, znamenalo to podle něj, že mu Bůh nařídil něco sdělit. Démona označuje jménem Belzebub, které podle něj patří Satanovi.
Mluvit mu prý nejdřív zakázal. Jednak proto, aby bylo jasné, kdo řízení vede — démoni se podle něj neustále snaží dostat za volant — jednak proto, že jde o běžnou logiku boje: nejdřív se pozice měkčí, teprve pak jdou dovnitř pozemní jednotky. Po pětačtyřiceti minutách, které popisuje jako trestání, prý démon řekl, že má prozradit svou přirozenost.
Jeho odpověď zněla podle Rippergera takto: „Přesvědčuji lidi, že se nemohou odloučit od konkrétního dobra.“ Exorcista to čte jako útok přesně na první část oběti — když člověk uvěří, že se od něčeho odloučit nedokáže, zhroutí se podle něj celý zbytek. Démon prý dodal, že tímhle způsobem dostal Adama a Evu, tímhle bere církev a tímhle vzal i vládu, a že jde o kořen každého hříchu a každé vady, kterou člověk má. Později to podle Rippergera označil za příčinu lidské průměrnosti.
Ripperger má za to, že démon v tu chvíli mluvil pravdu — mimo jiné proto, že to podle něj odpovídalo teologické struktuře, kterou sám znal a démon věděl, že ji zná. Jeho vlastní příklad: kdo chce zvládnout ctnost střídmosti, musí být ochoten odložit menší dobro, jímž je požitek z jídla.
Kdy a jak podle něj démoni získávají přístup k mysli
Rozšířenou představu, že si démoni dělají, co chtějí, Ripperger odmítá. Obraz lva, který obchází a hledá, koho by pohltil, podle něj neznamená, že smí na kohokoli — znamená, že vytrvale sleduje, kde je slabé místo. Celé bojiště je podle jeho výkladu pod kontrolou Krista a démon může jen tam, kam mu je dovoleno; smyslem toho dovolení je zkouška.
Přístup k mysli mají podle něj proto, že jejich přirozenost jim umožňuje hýbat hmotou a část lidského intelektu je materiální. Typickou branou je podle Rippergera pornografie a nezřízená touha po požitku, kterou člověk nese jako důsledek dědičného hříchu. Démoni podle jeho zkušenosti spíš využívají jiné lidi, aby do života člověka vnesli zlé věci, a pak už jen tlačí na to, co v něm je. Za obranu považuje rodičovskou formaci, ctnost a svátosti.
Vymítání samo za svůj výkon nepokládá. Na veřejný dotaz, kolik lidí osvobodil, prý odpověděl, že nikoho — osvobozuje podle něj Kristus a exorcista je jen nástrojem. Za horší než posedlost přitom považuje těžký hřích. Posedlost podle něj člověka bojem často zocelí, podobně jako se voják, který prošel bojem, liší od vojáka, který zná jen výcvik.
Andělé osvěcují mysl, démoni překrucují vnímání
Andělé i démoni mohou podle Rippergera vkládat obrazy do lidské představivosti a přidávat jim hodnocení. Démoni prý dokážou učinit přitažlivým cokoli. Uvádí případ jiného exorcisty, kterému během seance najednou připadala žena krásná, ačkoli podle jeho popisu vůbec nebyla; když se pomodlil, vnímání se prý vrátilo do normálu. Podobně vysvětluje i cizí a odpudivé myšlenky, s nimiž za ním lidé přicházejí — nepovažuje je za jejich vlastní.
Dobří andělé podle něj dělají opak: dávají jasnost a osvěcují nehmotnou část intelektu, aby člověk viděl skutečnost takovou, jaká je, a dokázal o ní soudit. Církevní otcové podle jeho slov připisují andělům dokonce i to, že naučili Řeky filosofii — odtud si vysvětluje zlom mezi materialisty a Platónem s Aristotelem.
Zajímavý je podle Rippergera i opačný mechanismus. Démoni prý umějí zablokovat pozornost, takže si lidé desítky let nevšimnou zjevně špatného jednání ve strukturách moci. Andělé podle něj dokážou totéž obráceně — člověka nebo firmu před nevhodnými lidmi skrýt. Sám prý o to prosí a doporučuje to i lidem, kteří vedou velké společnosti a stěžují si, že k nim opakovaně přicházejí lidé, kteří pak působí škodu.
Proč se podle něj smí beztrestně hanět jen křesťanství
Ripperger vidí dvě vrstvy vysvětlení. První je duchovní: Satana označuje za knížete tohoto světa a je přesvědčen, že démoni získávají nad světem stále větší vliv a míří přesně na to náboženství, o kterém vědí, že je pravdivé. Vědí to podle něj už ne z víry, kterou ztratili, ale z prostého odvozování — ostatní náboženství podle jeho argumentu založili lidé.
Druhá vrstva je společenská. Popisuje postup, v němž se z jednání, které lidé považovali za nemravné, stane nejdřív soukromá výjimka, pak veřejná praxe, pak doporučení — a nakonec je napadán ten, kdo připomene původní normu. Podle Rippergera je to sled, který v jeho zemi reálně proběhl. Odvolává se přitom na Kristovo varování, že přijde čas, kdy budou lidé mít vraždění jeho následovníků za plnění Boží vůle.
Křesťané podle něj nechávají útoky projít, protože si zvykli číst nastavení druhé tváře jako povinnost snést všechno. To ale podle jeho výkladu Kristus neřekl: odpustit je nutné, ovšem odpuštění neznamená, že se člověku dopřejí i jeho účinky, pokud by ho to utvrdilo ve zlém. Milosrdenství projevené v nesprávnou chvíli je podle Rippergera pro člověka škodlivé.
Doporučuje proto dvě věci. Znát dobře vlastní víru i to, proč jsou podle něj jiné nauky a ideologie chybné — jinak se člověk pouští do sporu, který neumí vést. A být ochoten snést nevoli okolí. Připomíná Platónovo podobenství o jeskyni, kde ti, kdo znají jen stíny, kladou odpor při cestě ven. Stačí prý ale jeden člověk, který téma otevře nahlas — tím se z něj stane téma, o kterém se smí mluvit, a ostatní se přidají. Podmínkou podle něj je mít dost ctnosti tu ránu unést a opravdu vědět, o čem člověk mluví.
Jak podle něj komunikovat s anděly
Andělé nemají těla, takže jejich vzájemná komunikace je podle Rippergera čistě intelektuální — jakási telepatie. Jeden anděl se obrátí myslí k druhému, tomu je to Bohem vloženo do mysli, a pokud se vůlí obrátí zpět, sdělení proběhne. Stejný mechanismus podle něj funguje i u modlitby, která je podle definice pozvednutím mysli a srdce k Bohu.
Strážný anděl podle Rippergera nemá volný přístup k lidským myšlenkám. Slyší je ale ve chvíli, kdy se k němu člověk vědomě obrátí. Ilustruje to případem posedlé ženy, která mu volala, že se nemůže pohnout, zatímco on stál ve frontě k odbavení na letišti. Mentálně prý poslal anděla svého kněžství, aby jí pomohl; po hodinovém letu se ho podle jeho líčení žena sama zeptala, jestli jí ho poslal, protože se u ní objevil a celou dobu ji držel za ruku.
Míra zapojení strážného anděla podle něj závisí hlavně na tom, jak často ho člověk prosí. Poznat jeho působení je přitom paradoxně těžké: čím obyčejněji život plyne, tím spíš je podle Rippergera anděl v činnosti, protože chrání prostor pro svobodné rozhodování. Démoni prý dělají pravý opak — kalí rozum a komplikují všechno kolem. Strážné anděly podle něj mají nejen jednotliví lidé, ale i rodiny, města, země, církve a firmy určité velikosti, a prosit se dá i za ně.
Rozlišit sdělení anděla od sdělení démona podle Rippergera většina lidí neumí a panuje v tom velký zmatek. Vodítko nabízí jedno: démon podle něj nikdy nevede k větší lásce k Bohu ani k ctnosti. Zamilovaný cit sám o sobě proto podle něj není důkazem andělského vedení.
Růženec, modlitba a proč podle něj nestačí volit
Na otázku, co s tím vším může běžný člověk dělat, Ripperger odpovídá, že volit má, ale představa, že se problém vyřeší tím, že se bude volit víc a lépe, je podle něj mylná — jde o bitvu duchovní. Prvním nástrojem je pro něj modlitba a princip, že člověk dostane to, oč prosí. Doporučuje proto prosit velmi konkrétně: za ochranu dětí, za svázání toho, co považuje za duchovní příčinu konkrétního problému. Sám prý v jedné seanci mentálně poprosil o potrestání démona a účinek přišel okamžitě.
Růženec označuje s odkazem na Padre Pia za zbraň duchovního boje. Připomíná bitvu u Lepanta, kde byli podle jeho líčení křesťané v drtivé početní nevýhodě a modlitba růžence za vítězství se stala hromadnou. Doporučuje modlit se růženec vždy na konkrétní úmysl — a pokud se člověk snaží zbavit určité neřesti, právě na ni.
Vysvětluje také, proč se podle katolické nauky lidé obracejí na světce a anděly, a ne vždy přímo na Boha. Přirovnává to k prosbě, kterou za člověka přednese někdo, koho oslovený má rád — přímá cesta podle něj funguje také, ale přímluva má svůj smysl. Sám vydal knihu modliteb za osvobození, zároveň ale zdůrazňuje, že se lidé nemají cítit vázáni konkrétní knihou; podstatné je podle něj porozumět tomu, jak zlo působí, a prosit adresně.
Kde se bitva odehrává a jak podle něj skončí
Krátce po pádu byli podle Rippergera věrní a padlí andělé odděleni. Úkol oddělit je dostal svatý Michael, kterého označuje za strážného anděla vyvolených. Přímý boj mezi anděly a démony proto podle něj dnes neprobíhá — nebeské bytosti mají nad démony to, čemu říká prelace, takže stačí příkaz a ten má okamžitý účinek. Hlavním bojištěm je tak podle jeho výkladu lidská mysl a lidské tělo.
Z toho podle něj plynou dvě věci: zapojit do vlastního života anděly, světce a Boha — a zároveň se bránit sám. Člověk má podle Rippergera nad vlastním tělem právo a může démonům přikázat, aby odešli; při vytrvalosti odejdou.
Konec dějin si představuje jako sled, v němž se mravní stav lidstva zhroutí, přijdou války a v tom okamžiku se objeví antikrist, který se představí jako řešení lidských problémů a získá značnou moc. Podle jeho výkladu se objeví Enoch a Eliáš a antikrist je nechá usmrtit; pak vystoupí svatý Michael, ale antikrista neusmrtí — to učiní až Kristus.
Nebe i peklo mají podle Rippergera stupně. V pekle jsou dané mírou zkaženosti, v nebi mírou posvěcující milosti, tedy tím, nakolik je člověk podobný Bohu. Kdo je v nebi výš, rozumí podle něj víc a je šťastnější — závist tam ale podle jeho výkladu neexistuje; naopak z většího štěstí druhého má člověk radost. Zmiňuje také, že se zemřelými příbuznými podle jeho zkušenosti určitá interakce probíhá; uvádí vlastní zážitky se svým otcem, po jehož smrti prý dvakrát dostal okamžité řešení mechanického problému poté, co ho o pomoc požádal.
Boží milosrdenství je podle něj pro hloupé a pro ty, kdo litují
Milosrdenství definuje Ripperger jako uvolnění pout spravedlnosti pro dobro člověka. Spravedlnost by podle starozákonního pravidla oko za oko žádala trest úměrný provinění; kdyby ale člověk nesl plné důsledky všech svých hříchů, byl by podle Rippergera zdrcen. Bůh proto podle něj pouta spravedlnosti povoluje, a svatý Augustin v tom podle jeho slov vidí největší projev Boží dobroty.
Milosrdenství se podle jeho výkladu vztahuje na dva případy: na lidskou hloupost a na lítost. Když člověk lituje, obrací pozornost od dobra, které z hříchu měl, ke zlu, které způsobil — a právě to je podle Rippergera ten správný řád duše, na který Bůh čeká. Zároveň upozorňuje, že jde i o věc spravedlnosti: Bůh podle něj dodrží slovo a pouta uvolní tomu, kdo podmínky splní, a neuvolní tomu, kdo je nesplní.
Protože je Bůh mimo čas, vidí podle Rippergera provinění i lítost současně a navždy. Právě proto má podle jeho výkladu Kristova smrt na kříži nekonečný účinek a slova žalmu o milosrdenství, které trvá navěky, platí i pro ty, kdo jsou už v nebi. Jediní, kdo Boží milosrdenství podle něj nikdy nezakusili, jsou andělé, kteří zůstali věrní — nikdy totiž neudělali nic zlého.
Závěr
Rozhovor je v jádru výkladem jednoho člověka, který spojuje klasickou katolickou teologii s tím, co popisuje jako vlastní praxi exorcisty. Jeho hlavní teze zní, že spor o podobu společnosti není sporem politickým, ale duchovním, a že rozhodujícím bojištěm je lidská mysl.
Jde o svědectví a světonázor konkrétního mluvčího, nikoli o redakcí ověřená fakta. Jednotlivá tvrzení si čtenář může ověřit a posoudit sám.
