Herec a spisovatel Michal Gulyáš se v posledních letech proslavil ostrými komentáři na sítích. V rozhovoru mluví o sbírkách na zbraně, o vině médií, o cenzuře, kterou si lidé nosí v kapse, i o tom, proč se odstřihl od herecké obce. Jde o jeho vlastní názory, zážitky a přesvědčení — včetně ostrých soudů o lidech, kteří na válce vydělávají. Redakce je neověřuje ani nevyvrací; předává je tak, jak je Gulyáš formuluje, a úsudek nechává na čtenáři.
Kdo vydělává na mrtvých
Rozhovor začíná u Gulyášova textu o Martinovi, který podle něj „má mrtvoly, protože se u nich dobře obracejí penízky“. Moderátor se ptá, kdy se v Česku stalo normálním vybírat i od důchodců peníze na zbraně a dostat za to medaili. Kořen toho všeho vidí Gulyáš v korporacích. Vyrůstají tam podle něj psychopati a sociopati, kteří se vyškrábou nahoru a berou 350 tisíc, zatímco pokladní nebo skladník bere kolem minimální mzdy. Takový systém podle Gulyáše dělá z lidí otroky — a jakmile vznikne otrokářský systém, vyrojí se celá armáda sociopatů.
Muž, který s radostí vykřikoval, že za ním jsou vidět mrtví Rusové, je podle Gulyáše mediálně zdatný a ví, jak se to dělá. Zeměkoule se ale točí a nic nestojí, připomíná Gulyáš, ani úspěch s vybíráním obrovských částek na věci, které mají zabíjet. Na původu podle něj nezáleží: ať jde o Romy, Židy, Araby či kohokoli jiného, kdo vyrábí věci k hromadnému zabíjení, je podle něj zrůda. Lidé, kteří takové aktivity financují a peníze pak dostávají zpátky v násobcích, je podle Gulyáše podporují, protože k úspěchu je potřebují. Dlouhou trvanlivost ale takoví lidé podle něj nemívají; nakonec zůstanou jen ti, kdo peníze shrábnou a rozpočítají.
Válka jako zážitkový produkt
Moderátor se ptá na sbírku Dárek pro Putina a na válku podávanou jako zážitek. Gulyáš tu zrůdnost podle svých slov poprvé zaznamenal v devadesátých letech, u reklamy, kterou namluvil Vladimír Brabec: „V klidu a teple svých domovů můžete sledovat hrůzy války.“ Brabce si jako herce i člověka nesmírně váží, tehdy prostě vzal kšeft. Gulyáš si u té reklamy uvědomil, kam společnost směřuje — dnešek je podle něj jen následek.
Sám přiznává podobnou zkušenost. Když 24. února Rusové vpadli na Ukrajinu, chodil dál do televize a namlouval tam dokumenty, které pokládal za lživé a zkreslené. Skřípal zuby, říkal si, že je profesionál, a po natáčení si odplivl a vypláchl ústa. Člověk, jehož si v profesi nejvíc vážil a kterého považoval za přítele, tam podle něj tehdy udělal věc srovnatelnou s padesátými léty.
Vývoj po roce 1989 přirovnává k pavoukovi: z několika kokonů se vylíhly stovky malých zlých, sociopatických bytostí a rozlezly se. Záměrně se podle něj protěžují, protože vydělávají peníze několika rodinám, které je shromažďují — rozvětveným, ale v jádru těm, kdo celé věci šéfují.
Nemoc, ne marketing
Gulyáš je věřící a ve svém textu o výběrčích peněz na smrt obrátil Kristova slova z kříže: „Tohle jim, otče, neodpouštěj, neboť oni moc dobře vědí, co činí.“ Na otázku, zda je za tím nenávist, přesvědčení, nebo marketing, který zjistil, že smrt se nejlépe prodává, odpovídá jednoznačně: je to nemoc, posedlost na hranici šílenství. Jsou šílenci, kteří kolem sebe všechno rozsekají, a pak jsou tihle. Muž, o kterém psal, je podle něj někde mezi — a kdybyste ho potkali, řekli byste si, že je to „prima dřevo“.
Takoví lidé by podle Gulyáše měli být pod odborným dohledem; vyléčit se z toho nedají. Sám prý spolupracoval s narcistou, jméno ale říct nechce. Vedle nemocných jsou podle něj i ti, kdo pochopili, že je to příležitost, a investují do ropy, zlata — a do zbraní, protože ty budou potřeba. Nikdo je neléčí, protože svět je posledních třicet let obecně nemocný. Vinu nesou podle Gulyáše média, a on sám je jejich součástí. Lidé dnes podle něj přecházejí k alternativním médiím, a proto se od velkých médií sám odstřihl: jednoho dne nebudou mít žádnou hodnotu.
Goebbels a sociální sítě
Kdyby nacistický ministr propagandy Joseph Goebbels uviděl logo Facebooku a tlačítko YouTube, propadl by podle Gulyáše naprostému nadšení — pochopil by, jak úžasný prostor se mu otevírá. Gulyáš s nechutí, ale přece mluví o jeho temné genialitě a dodává, že by se Goebbels blahem počůral jako pejsek.
K Němcům má podle svých slov zvláštní vztah. Mají velké filozofy a básníky, geniální vědce jako Max Planck, a pak jsou z nich magoři, kteří dokážou vraždit národy — a hájí se tím, že to byl rozkaz.
Herec není autor
Na otázku, zda má publikum snášet aktivismus herců, odpovídá Gulyáš rozlišením. Herec dostane text a naplňuje svou postavu v dané situaci; okolnosti si nastuduje, aby příběh ozvláštnil svou interpretací. Herec ale není autor — a v tom je podle Gulyáše rozdíl. Proto prý musel opustit tupě bučící stádo. Kolegové ho za to nenávidí a on jim to s chutí vrací.
Sám se považuje za spisovatele. Psát začal v osmi letech a vyhrával všechny literární soutěže; na gymnáziu mu prý jednou řekli, že mu musí dát druhé místo, protože pořád vítězí. Manuálně je podle svých slov úplně nešikovný, za schopnost psát je ale nesmírně vděčný. Těší ho, že může v této době lidem dávat naději, bavit je a ulehčovat jim tísnivé pocity.
Cenzor v každém mobilu
Moderátor připomíná, že cenzor dřív pobíral plat, kdežto dnes ho má každý nainstalovaného v mobilu a možná i v hlavě. Gulyáš souhlasí: tam se to dostalo. Navazuje na Goebbelse — tehdejší propagandisté takové nástroje neměli, dnes k nim podle něj mocní kráčejí. Chtějí nám sebrat peníze a kontrolovat nás. Zmiňuje muže, který žil v Austrálii a vyprávěl, že tam člověku na místě prohlédnou mobil.
Své komentáře podle vlastních slov začal psát, když „napadli doktora Rajchla“. Ptá se, co je komu do toho, co si kdo dělá. Řešit by se podle něj měly vraždy, ne tohle. Lidé se podle něj musí postavit a ztratit strach. On sám prý je odposloucháván dlouhodobě a do telefonu jim schválně říká věci. Žijeme podle něj v blázinci, kde nám šéfují magoři; lékaři to nestíhají, protože ošetřují běžné lidi, kteří se ze současného dění hroutí.
Odposlechy a záznamy na později
Na žert, že by odposlouchávači měli dostávat rizikové příplatky, Gulyáš odpovídá, že nárok na ně nemají — dělají to, protože chtějí a protože je to baví. Většinu práce podle něj stejně odvádějí roboti, kteří lidem na druhé straně posílají jen nahrávky s klíčovými slovy: řeknete-li „bomba“, zapnou se mobily a nahrává se. Záznamy si podle něj skladují, aby je pak mohli proti lidem použít.
Vzpomíná na dokument Zlato, které nevoní o zpracování exkrementů, ke kterému komentář namlouval zesnulý Vláďa Čech a v němž Gulyáš namlouval jednu z „chytrých hlav“, tedy hlas mluvících odborníků. Celou dobu prý myslel na to, že jednou budou lidi sledovat i na záchodech — protože tam se nekontroluje a dá se tam napsat moták. Podle Gulyáše to už dělají. „To je diagnóza,“ opakuje.
Miliarda za mluvčího prezidenta
Hypotetická otázka: přijdou pánové v černém z Hradu a nabídnou mu miliardu, aby dělal mluvčího prezidentovi. Gulyáš nechce hrát falešného hrdinu. Za žádné peníze by neublížil člověku, dítěti ani zvířeti, to nepřichází v úvahu. Mluvčího za miliardu ale rovnou neodmítá. Má prý jedinou věc, totiž to, co umí se slovem, a myslí si, že druhá strana tuší, jaký v něm je potenciál; takové částky dnes podle něj nejsou problém, jsou to jen čísla, která vám připíšou.
Než by se rozhodl, šel by za někým, kdo umí předpovídat. Jeho dcera vykládá karty a pod Krkonošemi, odkud pochází, žila u lesa paní, která mu v sedmnácti letech přečetla z kávy všechno, co se od té doby splnilo. Pochází z řeznické rodiny a za socialismu se mu žilo dobře; socialismus podle něj nebyl tak chudý, jak se dnes tvrdí. Vědmy by se zeptal, jestli peníze stejně nepřijdou o hodnotu, a teprve pak by se rozhodl. Přiznává, že vlastně neodpověděl, a myslí si, že by si spousta lidí tutéž otázku položila stejně poctivě. Ublížit by ale nikomu nedokázal — je cholerik, který ubližuje jen výbuchy, a to prý doma dobře vědí.
Noví svazáci
Přežil uvědomělý svazáček jako archetyp až do dnešní doby? Podle Gulyáše nejde o nákazu ani o metastázy, ale o normální generační průchod. Svazáci ze socialismu už zestárli a narodili se noví — ne nutně jejich děti, ale ideové a mentální potomstvo. Za deset let bude situace podle něj úplně jiná. Gulyáš prý tu věc skoro vidí, nechce o ní ale mluvit, aby o něm neřekli, že se zbláznil. Budou zase noví svazáci, říká, a lidé se budou ptát, kde se to tu bere.
Boží nervy a andělé
Poslední otázka: má stvořitel zasahovat do díla, kterému dal svobodnou vůli? Gulyáš je věřící od malička, víru ale moc nedává najevo. Má prý zážitky, o kterých mluví jen s lidmi, kteří ho za ně nebudou mít za blázna, a které jsou pro něj nepopiratelné. Ví, že kolem sebe má anděly.
Každý z nás, každá rostlina, člověk i zvíře, je podle něj boží nerv vyslaný k tomu, aby přinášel informace. Bůh je za zvláštní zástěnou, k níž se dostaneme, ale za ni ne. Co nás čeká po smrti, je podle něj jinak, než v co věříme — věříme proto, že bez naděje se žít nedá. I ticho a tma jsou podle Gulyáše velká naděje, protože se v nich opět něco zrodí, jen už to nebudete vy. Sloužit jako nerv něčemu absolutnímu je pocta, a proto je třeba mít úctu k životu. Kdo zabíjí, zabíjí boží nervy. Dřív zabíjel vosy a mouchy, dnes už to nedělá.
Funkci mají podle něj i lidé, kteří vykřikují o mrtvých Rusech. Na těle jsou krásné věci a jsou tam i orgány, které slouží něčemu ne úplně nádhernému — i to je součást celku. Andělé podle Gulyáše existují, stejně jako okultisté, kteří umí pracovat s jinými silami. Jak si je kdo představuje, nechává na každém. Že existují, ale za sebe potvrzuje.
Shrnutí
Gulyášův pohled spojuje jedna nit: válka, propaganda i sledování jsou podle něj projevem nemoci, kterou vypěstoval systém po roce 1989 a kterou média pomohla rozšířit. Proti tomu staví ztrátu strachu, úctu k životu a víru v to, že každý je božím nervem. Jde o jeho svědectví a světonázor; jednotlivá tvrzení si čtenář může ověřit a posoudit sám.
