Ve středu 30. září připoutali v Tennessee k popravčímu lehátku ženu odsouzenou za vraždu. Dostala dvě dávky smrtící látky a o několik hodin později stále žila. Samotné selhání popravy je otřesné, skutečná otázka ale sahá dál: jak často se smrt, kterou provádí nebo zprostředkovává stát, nepovede, a proč se o tom ví tak málo. Stejnou techniku totiž používají i programy asistované smrti v Kanadě a v Evropě, které ji nabízejí nemocným a trpícím.
Poprava, která nezabila
Christa Pike dostala v Tennessee trest smrti za mučení a vraždu devatenáctileté Colleen Slemmer v roce 1995. Při popravě jí nejdřív podali dávku pentobarbitalu, a když nezabrala, i druhou, záložní. Přežila. Převezli ji do nemocnice a podle dostupných zpráv může zůstat s poškozeným mozkem.
Obhajoba přitom předem varovala, že mohou nastat komplikace. Odsouzená má celoživotní poruchu krve, kvůli které se jí odjakživa těžko hledají žíly. Podle agentury AP ještě chrápala, když v popravčí místnosti víc než hodinu po začátku popravy vypnuli mikrofon. Novináři, kteří popravu sledovali, popsali, že se zatáhl závěs, ale zvuky zpoza něj byly slyšet dál. Odsouzená se prý vězeňských úředníků ptala, jestli má paži cítit takto – podle zpravodaje stanice CBS říkala, že má pocit, jako by jí paže měla explodovat. Ještě téměř půl hodiny po záložní dávce z ní vycházelo chrápání a pištivé zvuky.
Republikánský guvernér Bill Lee popravu i další plánované popravy odložil a nařídil nezávislé prošetření, protože událost označil za hluboce znepokojivou. Úřady přitom na takové riziko upozorňovaly a podobné případy se staly už dřív. Objevily se i zatím nepotvrzené zprávy, že popravu vedl tentýž lékař, který stál i za předchozí zpackanou popravou.
Případ ukazuje, že záruka humánní smrti neexistuje. Stát umí potvrdit, že člověk zemřel, ne však to, jak umíral.
Statistika, která o umírání nic neříká
Kanadská provincie Ontario uvádí, že komplikace při eutanaziích v programu MAID (lékařská pomoc při umírání) provázely v roce 2023 jen 1,8 % případů. Mezi komplikace řadí nezdařený nitrožilní vstup, nutnost podat další dávky a nečekanou reakci na lék, všechny zákroky však vykazuje jako úspěšné. Co ale znamená úspěch? Jen to, že člověk nakonec zemřel. O tom, jak umíral, číslo nevypovídá, a zemřelých se už nikdo zeptat nemůže.
Odsouzená vražedkyně a trpící pacient jsou samozřejmě různí lidé, technika i postup jsou ale stejné. Ukázal to i první případ švýcarské sebevražedné kapsle Sarco, propagované jako rychlá a bezbolestná smrt. Její první použití v roce 2024 skončilo zatýkáním a trestním vyšetřováním a o tom, co se uvnitř odehrálo, se dodnes vedou spory. Podle vyšetřovatelů slyšela žena v kapsli před smrtí jako poslední slova předsedy provozující organizace, který její umírání sledoval: „Pořád žije.“ Umírající tak slyšela, jak se ti, kdo ji mají usmrtit, diví, že ještě žije.
Dítě, které o smrt požádat nemohlo
V Nizozemsku úřady nedávno schválily eutanazii dítěte mladšího dvanácti let – batolete, kterému ještě nebyly dva roky. Nemohlo o smrt požádat ani popsat, co prožívá. Případ prošel zvláštní komisí: o ukončení života požádali rodiče, jeden lékař ho schválil, druhý posoudil. Nizozemský zákon vyžaduje, aby dítě nesnesitelně trpělo bez vyhlídky na zlepšení, aby neexistovala rozumná alternativa a aby rodiče souhlasili. Státní zastupitelství dospělo k závěru, že vše proběhlo v souladu se zákonem.
U dětí do dvanácti let nizozemské úřady slovo eutanazie nepoužívají, mluví o „aktivním ukončení života“. Změna názvu ale na etickém jádru nic nemění. Dvouleté dítě smrti nerozumí a nemůže o ni požádat, rozhodují za ně výhradně dospělí. A jak tato smrt proběhla? To se nezveřejnilo, vláda jen oznámila, že bylo vše v pořádku.
Smrtící injekce, kanadský MAID, kapsle Sarco i eutanazie dětí jsou různé systémy s různými zákony. Všechny ale stojí na stejném předpokladu: že instituce dokážou úmyslně ukončit lidský život snadno, klidně a bez utrpení. Anesteziologové s dlouholetou praxí přitom upozorňují, že ukončit život není zdaleka tak jednoduché a předvídatelné, jak se veřejnosti tvrdí. Jsou vyškoleni k tomu, aby pacienta uspali a zase probudili, ne aby ho uspali navždy a odešli na oběd.
Chyby hlásí ten, kdo je udělal
Kanadská autorka Kelsi Sheren, která o eutanazii napsala knihu Do No Harm? (Jak zdravotnictví legalizovalo vraždu), považuje oficiálních 1,8 % za nesmysl. Kanadský systém podle ní stojí na tom, že komplikace hlásí sám lékař. Když je nenahlásí, nikdo se o nich nedozví, a zemřelý si stěžovat nemůže. „Mrtví nemluví,“ připomíná. Člověk usmrcený v rámci MAID podle ní není pacient, ale oběť – pacient přichází k lékaři pro pomoc a uzdravení.
Od zavedení programu Kanada podle Sheren usmrtila přes 103 000 lidí a do konce roku 2026 by jich za deset let mohlo být zhruba 112 000. Doložených i sporných případů, kdy se lidé po zákroku nebo přímo během něj probudili, je podle ní tolik, že skutečný podíl komplikací musí být výrazně vyšší. Lékař, který při zákroku chybuje, to sotva sám nahlásí lékařské komoře, protože by tím poškodil sám sebe.
Babička, která zemřít nechtěla
Sheren v červenci zveřejnila příběh, který se mimořádně rozšířil. Týká se třiaosmdesátileté babičky, které rodina říkala Gigi. Žila v pečovatelském domě The Pearl v ontarijském Bellevillu, byla věřící křesťanka a podle rodiny byla celý život nejspíš na autistickém spektru a vždycky o krok pozadu. Už to samo zpochybňuje, zda mohla o něčem takovém rozhodovat. Při nástupu do domova výslovně řekla, že „smrtící injekci“ nechce, že nechce zemřít a že je to proti její víře.
K souhlasu jsou potřeba dvě posouzení od dvou nezávislých lékařů. První proběhlo, když vnučka, která měla plnou moc, odjela na desetidenní dovolenou. Babička byla sama a pod silnými dávkami morfinu, nedokázala ani napsat své jméno – a lékař ji přesto uznal za způsobilou. Druhého posouzení se rodina zúčastnila. Gigi dostala šest otázek a na všechny odpověděla špatně. Na otázku, kolik má sourozenců, řekla, že žádné, přestože jich měla dvanáct a s jedním z nich týden předtím telefonovala. Nevěděla ani, kolik má dětí. Sheren upozorňuje i na obecnější slabinu: posuzující lékař správné odpovědi často sám nezná, takže nemůže poznat, zda je pacient schopen rozhodovat.
Když rodina na chybné odpovědi upozornila, lékařka poslala z místnosti příbuzné i zmocněnou vnučku a s babičkou mluvila čtyři minuty o samotě. Pak oznámila, že Gigi je způsobilá rozhodnout o ukončení svého života. Když se rodina pokusila zasáhnout, slyšela, že lékařka babičku chrání před nepatřičným vlivem rodiny – tedy před tím, aby ji rodina přemlouvala k životu. Druhý den jí rodina vysvětlila v němčině, její mateřštině, co ji čeká, a babička propadla panice. „V pátek mě zabijí,“ opakovala, vzlykala a omlouvala se, že řekla něco špatně. Ve čtvrtek, den před smrtí, utěšovala plačící dceru, ať nepláče, jinak prý v noci neusne.
Podle toho, co se o případu ví, se jí dřív ptali, zda chce zemřít, a odpověděla: „Ne, děkuji.“ Ptali se znovu. Právě takové opakované nabízení prozrazuje, že jde o prodej. Sheren dodává, že s výjimkou Alberty, kde příslušný zákon ještě nenabyl platnosti, nic v Kanadě lékařům nebrání, aby pacientům eutanazii sami navrhovali. Připomíná i případ Donny Duncan, jeden z prvních případů eutanazie, které v Kanadě vyšetřovala policie: rodinný lékař, který ji znal dvacet let, odmítl eutanazii schválit, a tak ji poslali na koordinační pracoviště MAID, kde ji schválil jiný lékař. „Je to stroj na zabíjení,“ říká Sheren.
Veterinární lék a chybějící paralytikum
Christa Pike dostala pentobarbital, látku, kterou běžně používají veterináři. Pro MAID se v Kanadě podle Sheren nepoužívá vůbec, je to zakázané. Sheren netvrdí, že by vrahům, kteří spáchali otřesné činy, měl stát šetřit život. Ptá se ale, proč stát používá lék určený zvířatům a proč v tak nízké dávce. Doporučené soupravy pro kanadský MAID podle ní obsahují mnohem vyšší dávky několika látek – propofol, rokuronium a vysoké dávky chloridu draselného k zastavení srdce. Při popravě Christy Pike se podle dostupných zpráv nic z toho nepoužilo, žádné paralytikum, jen pentobarbital. Žádná z těchto látek přitom nebyla na zabíjení klinicky testována. Jak by taková studie vypadala, ukazuje podle Sheren historie – nacistický program T4.
Kanadský postup se od popravy liší hlavně tím, že pacienta nejdřív ochromí. Sheren nedávno zveřejnila svědectví manželky muže popraveného smrtící injekcí. To, co žena popsala, podle Sheren odpovídá průběhu MAID s jediným rozdílem: v Kanadě pacienta nepřipoutají, ale podají mu paralytikum, takže se nemůže pohnout, křičet ani volat o pomoc. Jinými slovy, když se něco pokazí, nikdo se to nedozví.
Nepovedené popravy nejsou v USA novinkou, v roce 2009 se v Ohiu nepodařilo popravit Romella Brooma. Sheren upozorňuje i na paradox: americké státy, které smrtící injekci pro odsouzené nejostřeji odmítají, často legalizují asistovanou sebevraždu. A zatímco v USA se smrtící injekce týká odsouzených za nejtěžší zločiny, Kanada ji zpřístupnila babičkám, lidem s postižením i s duševní nemocí a brzy možná i takzvaným vyspělým nezletilým. Proti trestu smrti se přitom ozývají i anesteziologové, protože vědí, že nejde o spolehlivý zákrok.
Tělo se brání
Zabíjení podle Sheren není dokonale zvládnutá věda. Tělo je stavěné tak, aby za každou cenu přežilo, a když se do něj vpraví velké množství jedu, brání se. Dokládá to i případ babičky Gigi. Rodina, která byla u zákroku, popsala, že kanyly v pažích nefungovaly a nedržely. Lékařka vypadala znepokojeně, léky do žíly nešly, a tak je tam nakonec natlačila. Lidé v podobných situacích popisují, že jim v žilách i po celém těle hoří.
Anesteziolog Joel Zivot podle Sheren prošel pitevní nálezy více než dvou set lidí popravených smrtící injekcí. U více než 80 % z nich se našly takzvané těžké plíce – otok plic, který vzniká během procedury, ne před ní ani po ní. Odpovídá smrti utopením nebo mučení vodou: plicní sklípky praskají a člověk se topí ve vlastní tekutině. U obětí MAID se pitvy dělají jen výjimečně, pitva Donny Duncan, matky Alicie Duncan, však podle Sheren ukázala tytéž těžké plíce. Vyšetřování nikam nevedlo, policie podle ní nechce otevírat otázku, zda lékaři nedělají něco špatně.
Zkoumat takovou smrt vědecky nejde, byl by to zločin proti lidskosti. Organizace jako Dying with Dignity přesto se stoprocentní jistotou tvrdí, že je bezbolestná a klidná. Podle Sheren je to lež, protože jsou známy případy, kdy se lidé uprostřed procedury probudili a křičeli „Pomozte mi“. Zda je oficiálních 1,8 % zahrnuje, je sporné – ontarijská statistika dělí komplikace jen na nezdařený žilní vstup, další dávky a nečekané reakce na lék.
Ve své nové knize Sheren popisuje lékařku z Mississaugy, která dostala jen napomenutí a dál vykonává praxi. K zákroku nepřinesla všechny léky, uprostřed odešla a nechala pacienta v křečích před rodinou. Na pohotovosti jí léky nevydali, musela vypsat recept a zajít do lékárny, trvalo to hodiny, a pak se vrátila zákrok dokončit. Rodiny se přitom bojí ozvat. Rodina babičky Gigi podle Sheren čelí na sociálních sítích krutým útokům od lidí, které nazývá komunitou zastánců smrti. Ontario navíc není jediná provincie: nejvíc eutanazií má Québec, za ním Ontario a Britská Kolumbie. Za rok 2025 Kanada podle provinčních údajů směřuje zhruba k 17 700 úmrtím.
Lidé, kteří přežili skok z mostu Golden Gate v San Francisku, téměř shodně vypovídají, že během pádu litovali. Kdo se při eutanazii neuspí úplně, může v posledních chvílích prožívat totéž.
Moc rozhodovat o smrti
Hlavní otázka nezní, zda si vrah zaslouží smrt. Jde o rozšiřování moci státu, ať v Kanadě, v Evropě, nebo v USA. Když stát rozhoduje, kdo bude žít a kdo zemře, ocitá se na velmi kluzkém svahu. V Kanadě se eutanazie už nabízí chudým i nezletilým s depresí.
Podle Sheren svěřili Kanaďané tuto moc liberální vládě za posledních deset let, od nástupu Justina Trudeaua. Případ Carter proti Kanadě skončil v roce 2015 a o rok později byla eutanazie legalizována – původně jen pro smrtelně nemocné, aby nemuseli trpět. Nikdo se ale nezeptal, zda má stát vůbec dostat možnost vstoupit lidem do života a rozhodovat, jestli dostanou paliativní péči a klid s rodinou, nebo jim někdo nabídne smrt, protože jsou společnosti na obtíž. Publicista Michael Malice jí to podle jejích slov popsal tak, že nejde o kluzký svah, ale o výtahovou šachtu, kterou Kanada propadla až na dno.
Sheren připomíná nacistický program T4. Němci tehdy svěřili státu péči o lidi s duševním postižením a stát je usmrcoval jako přítěž pro společnost – nešlo o holokaust, ale o zabíjení vlastních německých občanů. Kanada podle ní už usmrtila víc vlastních lidí, než kolik jich tehdy zahynulo. Kampaně navíc vedou neziskové organizace placené státem. Dying with Dignity si podle Sheren kvůli pošramocené pověsti založila novou značku We Can Choose a vysílá reklamy na kanadských televizích i na YouTube. Obyvatelstvo tak podle ní za státní peníze postupně přesvědčují, aby se chtělo zabít.
Komu se smrt nabízí
Známé jsou případy obézních lidí, kterým lékaři nabídli MAID s odůvodněním, že stejně nikdy nezhubnou. Sheren připomíná ontarijskou koronerskou zprávu, na které se podílela lékařka Ramona Coelho a která našla přes 400 případů porušení pravidel. Jeden se týkal obézního pacienta, další ženy s chemickou přecitlivělostí, pro kterou nedokázali najít vhodný byt, a další lidí bez domova, kteří se nedokázali uživit.
Podle Sheren dodnes leží v nemocnici v ontarijském Londonu Roger Foley s degenerativním onemocněním. Na státní bydlení nemá nárok, a tak zůstává v nemocnici, kde se ho lékaři téměř denně ptají, zda nezváží MAID. Existují nahrávky, na kterých za ním lékaři chodí a přemlouvají ho, nechávají mu rozsvícená světla a každý den ho tak trápí. Vypadá to jako mučení, které trvá, dokud člověk se smrtí nesouhlasí.
Sheren, která se označuje za konzervativku, zdůrazňuje, že nejde jen o liberály. I předseda kanadských konzervativců podle ní veřejně řekl, že MAID by měl zůstat lidem, jejichž přirozená smrt je v dohledu. Kanadská vláda podle ní sklouzává ke kontrole řeči, pohybu, peněz i toho, kdo bude žít a kdo dostane zdravotní péči. Podle současných čísel umírá v Kanadě prostřednictvím MAID zhruba každý osmnáctý člověk. Program, který měl být malou výjimkou, se tak rozšířil do celé společnosti.
Obhájkyně: zpackané popravy jsou pravidlem
Floridská trestní obhájkyně Beth Bourdon tvrdí, že zpackané popravy jako v případě Christy Pike jsou pravidlem, ne výjimkou. Neobvyklé bylo jen to, že odsouzená dostala smrtící látku dvakrát. Státy považují popravu za úspěšnou, pokud člověk zemře, bez ohledu na to, jak dlouho to trvá a kolik utrpení to způsobí. Podle Bourdon jde o krutý a neobvyklý trest, který porušuje osmý dodatek americké ústavy. Trest smrti má podle ní 27 států, ve čtyřech z nich vyhlásil guvernér moratorium.
Bourdon je proti trestu smrti obecně. Doživotí považuje za plně dostačující trest, který mnozí odsouzení ani nechtějí, protože ve vězení mohou strávit i sedmdesát let. Trest smrti se nevykonává rychle, následuje odvolání za odvoláním a vychází dráž než doživotí. Ani poprava zastřelením se neobejde bez chyb – Bourdon připomíná případ, kdy kulka nezasáhla srdce a odsouzený trpěl až do smrti. Popravy na rozdíl od asistované sebevraždy sledují novináři, a proto se o jejich selháních ví.
Na Floridě podle Bourdon popravy neprovádějí lékaři, ale zaměstnanci vězeňské služby. Minou žílu nebo ji propíchnou skrz a způsobí chemické popáleniny. Smrtící injekce je podle ní nejčastěji selhávající způsob popravy; už článek z roku 2001 napočítal 21 zpackaných poprav. Na Floridě se dřív nejdřív podávalo sedativum, pak paralytikum a nakonec látka, která zastaví srdce, ale pálí v každém nervu a působí jako infarkt. Paralytikum zakryje, čím odsouzený prochází. Svědci vidí klidně spícího člověka, který ve skutečnosti cítí bolest.
Christa Pike byla těžce narušená osobnost, od dětství byla znásilňována a vyrůstala s matkou alkoholičkou. Její čin to nijak neomlouvá. Bourdon připouští, že mohla trpět fetálním alkoholovým syndromem, prožila sexuální trauma v dětství a trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Jsou to polehčující okolnosti, některé zločiny jsou ale tak hrozné, že je porota přehlédnout nedokáže.
Pojistky, které nefungují
Proti popravám nevinných mají existovat pojistky, přesto k nim v USA došlo. Bourdon jim nevěří. Nejvíc lidí osvobozených z cely smrti má Florida, celkem třicet. Illinois trest smrti zrušil poté, co se takových případů nahromadilo. Dodatečné testy DNA podle ní nestačí a soudy už v některých případech v podstatě rozhodly, že nezáleží na tom, zda je odsouzený skutečně nevinný, pokud ho porota uznala vinným.
Trest smrti podle Bourdon ani neodrazuje. Kdyby odrazoval, ve státech, které ho mají, by se nevraždilo. Vraždy se páchají z psychózy, ze vzteku i v afektu, a pachatelé by je často rádi vzali zpět. Jedna událost v životě by neměla znamenat, že člověk o život přijde jen proto, že sám jeden vzal. Moc vzít život dává vládě moc Boha. A i když zabíjí stát, jde stále o zabití člověka.
Závěr
O etice trestu smrti se lze přít a argumenty mají obě strany. Dvě věci ale zůstávají: státem prováděná smrt nefunguje tak, jak se tvrdí, a dává vládě moc rozhodovat o životě. Trest smrti neodrazuje, státy, které ho mají, vykazují spíš vyšší počet vražd, takže zbývá jen odplata. Nikdy přitom nelze mít stoprocentní jistotu, že odsouzený čin skutečně spáchal, a falešná přiznání nejsou výjimkou. Kdo by v roce 2026 chtěl takovou moc svěřit vládě? Pokud stát může zabíjet, bude zabíjet víc – ať jde o odsouzené, nebo o nemocné a staré, kterým smrt nabízí jako péči.
