Slovinec, který víc než polovinu života žije v Česku, projel na motorce šest kontinentů a zhruba 140 zemí. Před pár týdny se vrátil z dvouměsíční cesty napříč Spojenými státy a ve studiu vyprávěl o Africe, Americe, jídle i o tom, jak se dá vyjednat s ozbrojeným lupičem.
Šest kontinentů, 140 zemí, jedna motorka
Igor Brezovar má cesty doslova na ruce: mapa světa ukazuje, kudy všude projel. Šest kontinentů, 140 států, většinou sám a vždy na motorce. Mezi kontinenty ji posílal lodí, výjimečně letecky, a týdny, kdy stroj plul přes oceán, trávil doma v Česku – vydělával na další etapu a nejednou se mezitím stihl zamilovat.
K motorkám ho dostal otec diplomat. Když se rodina v jeho šestnácti stěhovala z rodného Slovinska do Československa, nechtělo se mu opouštět hory, moře a dobré jídlo. Otec ho uplatil slibem stopětadvacítky, italského cestovního stroje, a slib splnil. Na motorce s diplomatickou značkou pak mladík bez řidičáku projezdil Československo, Polsko i kus Německa, protože ho policie nesměla zastavit. Sám dnes přiznává, že to tehdy zneužíval.
Lanýžová plantáž místo důchodu
Na velké výpravy kolem světa už v třiapadesáti netouží. Na důchod si připravil plantáž lanýžů, kterou pojmenoval Nomádův klid. Má ho donutit k pohybu: sekat trávu a s pejsky procházet mezi stromky, až houby dozrají.
Lanýž se nezasévá. Kupují se sazenice lísky, dubu, buku nebo habru, jejichž kořeny jsou naočkované myceliem. Půda musí být zásaditá, s pH nad 7,8, a stromky je potřeba chránit před myšmi a hraboši. Jedna naočkovaná sazenice stojí kolem tisíce korun a jistotu úrody nemá nikdo. Brezovar proto vsadil i na lísky – když nebudou lanýže, budou aspoň oříšky. První úrodu čeká zhruba za pět let.
Afrika, kontinent extrémů
Ze všech kontinentů mu k srdci nejvíc přirostla Afrika. Poušť, muslimský sever, pás Sahelu na přechodu mezi pouští a džunglí, tropy a na jihu znovu sucho až ke Kalahari. Stejně extrémní je bezpečnost: řídce osídlená Namibie, rozlohou zhruba desetkrát větší než Česko, patří k nejbezpečnějším zemím vůbec, zatímco v konžské Kinshase může cizinec mluvit o štěstí, když ho neokradou. Po setmění jsou podle Brezovara riskantní skoro všechna velká africká města, proto v noci jezdí taxíkem.
Extrémní jsou i cesty. Vedle nádherného asfaltu na jihu kontinentu zažil v Kamerunu rekord, na který nezapomene: sto kilometrů za sedm dní. Každé ráno postavil motorku, dojel k nejbližší louži, spadl, místní mu stroj pomohli zvednout a jelo se k další.
Nejvíc si cení lidí z vesnic, se kterými se domluví očima a gesty, i když nemluví stejným jazykem. Vesnice žijí tradičně a k cizincům jsou spíš ostražité. Ve městech je to jiné: bílý motorkář je tam pro řadu mladých žen symbolem peněz a lístkem do Evropy, takže čísla na sebe rozdávají ochotně a láska v tom často nehraje roli.
Přepadení cestou do Marsabitu
O život podle svých slov nikdy nešlo, i když na něj párkrát mířil kalašnikov. Spoléhá na to, že se umí domluvit, případně uplatit nebo odevzdat, co má. Nejvíc se vylekal na etiopsko-keňské hranici. Etiopie se navíc řídí vlastním kalendářem, posunutým zhruba o sedm let, takže jeho silvestrovské oslavy tam nikdo nechápal.
Tehdejší cestovní příručky varovaly před přepady, a když se na hranici ptal, jestli je konvoj ještě nutný, slyšel, že se naposledy střílelo před čtrnácti dny, takže teď je klid. Do konvoje se raději přidal. Na rozbahněné cestě k prvnímu keňskému městu Marsabit, vzdálenému asi 200 kilometrů, mu ale kamiony ujely. K večeru je dohnal – a zjistil, že je přepadli muži v kuklách. Policisté i ženy leželi na zemi a lupiči z nákladních aut brali rýži i ovce.
Patnáctiletý kluk se zbraní ho strhl na zem a chtěl peníze. Dostal peněženku s 80 dolary, zatímco dalších zhruba deset tisíc měl Brezovar ukrytých v rámu motorky. Mladík pak obdivoval pětisetkilový stroj, posadil se na něj a sundal si kuklu. Ve chvíli, kdy cítil, že se role obracejí, mu Brezovar začal vysvětlovat, že má žízeň, zítra bude mít hlad a musí dojet do Nairobi, kde na něj na ambasádě čekají peníze. Kluk mu nakonec 30 dolarů vrátil. Dodnes to považuje za vrchol své diplomacie.
Z Afriky do Ameriky: Po jedné stopě a Kolama dolů
Jeho cesty si všimla Česká televize a nabídla mu projekt Po jedné stopě. S hercem a motorkářem Martinem Písaříkem v něm projeli Afriku od Maroka až do Kapského Města, Brezovar v roli průvodce. Dokumentární seriál je dodnes k vidění v archivu České televize a podle Brezovara patřil k divácky nejúspěšnějším.
Fanoušci z besed se ptali, co bude dál, a tak vznikla Amerika. Na nový seriál Kolama dolů už Česká televize peníze nedala, dvojice ho proto natáčí na vlastní náklady a záznamy z cesty zveřejňuje na platformě Herohero.
Šestnáct tisíc kilometrů napříč Spojenými státy
Výprava vyrazila z New Yorku severem přes Yellowstone do Denveru, dál přes Utah, podle Brezovara jeden z nejhezčích států, do Las Vegas. Odtud do Údolí smrti hluboko pod úrovní moře, pak do Yosemitu ve výškách kolem 2 500 metrů a do San Franciska, které považuje za nejhezčí město Ameriky. Pobřežní silnicí sjeli do Los Angeles a od Santa Moniky se po Route 66 vraceli přes severní Texas, Memphis a Nashville zpátky do New Yorku. Za necelé dva měsíce najeli asi 16 000 kilometrů.
Denně jezdili kolem pěti hodin a 300 až 500 kilometrů, dalších pět šest hodin natáčeli. Písařík jel na půjčeném Harleyi, štáb za nimi ve voze s otevírací střechou. Spali v motelech, hotelech, kempech i ve stanu. Soustředili se na českou stopu: veterány, veteránská auta, závodní okruh v Indianapolis, národní parky i balónovou fiestu, kde k hlavním dodavatelům balonů patří český výrobce. New Orleans, Atlanta ani Houston se do plánu nevešly.
Ve Vegas bydleli v Excaliburu, pohádkovém hradu z doby, kdy se město snažilo stát zábavou pro celou rodinu. Pro znalce Vegas jde o jeden z nejslabších hotelů, Brezovarovi se v něm ale líbilo víc než v nočním životě, který nechal mladším kolegům.
Nashville, město, kde hraje i odpadkový koš
Nashville je kapitola sama pro sebe. Kdo má rád country, má tam jet: z reproduktorů v odpadkových koších na hlavní ulici hraje hudba a v klubech se živě hraje od rána do noci. Vstupné se nikde neplatí, kdo chce, dá si drink. Hraje se moderní i klasické country a Brezovar znal skoro všechno.
Koupil si pravou kovbojskou košili, klobouk i boty, a když tak vešel do baru, všechny starší dámy s ním chtěly tančit. Místní se divili, odkud ten kovboj je, a Brezovar je odzbrojoval omluvou za svou angličtinu. Na slavnou Grand Ole Opry ale nedošlo. Navštívili prodejnu, jejíž devadesátiletý majitel podle vyprávění prodával kytary Jimimu Hendrixovi, Rolling Stones nebo Ericu Claptonovi; nástroje tam stály desítky tisíc dolarů i víc. Písařík si v Americe koupil kytaru od českého výrobce Furch a večery pak zpříjemňoval hraním.
Nejlepší večery jsou u cizích lidí doma
V Nashvillu bydleli u krajana, další noci strávili u známé v New Yorku nebo u lidí uprostřed kalifornské pouště, kde žijí jako z amerického filmu – moderní klimatizovaný domek a kolem jen písek. Brezovar to dělá celý život, od Bosny po Austrálii. Motorka podle něj otevírá dveře a nejlepší večery jsou ty, kdy ho někdo pozve domů. V Pákistánu nebo Íránu si vždy našel někoho, kdo mluvil anglicky, a vybíral si ty nejupravenější hostitele: věděl, že bude mít čistou postel a teplou večeři.
New York: metro plné tanečníků i bída na Skid Row
New York stojí za to zažít tak na tři dny. Nejlepší scéna celé cesty vznikla v metru, kde se na štáb nalepila parta tanečníků s rádiem, kteří se živí akrobacií na tyčích ve vagonech. Provedli je turnikety bez placení, protože po patnácti letech v metru znají každého policistu, a štáb s nimi tančil, zatímco úředníci s kufříky nechápali, co se děje.
Ještě horší než newyorské metro je ale Skid Row v Los Angeles: stany, alkohol, lidé s rozedřenou kůží. Bílí i černí, někdy i lidé, kteří chodí do práce, a přesto žijí ve stanu. Tolik chudoby na jednom místě nečekal.
Největší zážitky: příroda, Rodeo Drive a taxi bez řidiče
Největším zážitkem z Ameriky je podle Brezovara jednoznačně příroda, druhým Nashville a třetím kontrast mezi chudobou Los Angeles a bohatstvím Rodeo Drive. Tam vyrazili lovit hollywoodské hvězdy – a místo nich si o autogram řekli kolemjdoucí Češi u Martina Písaříka.
V Los Angeles si také objednali taxi bez řidiče. Auto přijelo prázdné, samo objelo stojící autobus, s blinkrem se zařadilo, aby neohrozilo vůz za sebou, a vysadilo je přesně před podnikem. Cestou se ještě vyptávalo, jestli jsou ve městě poprvé, a doporučovalo, kam se podívat. Pocit je zpočátku zvláštní, pak člověk začne věřit. Rozdíl proti autům, která jen pomáhají řidiči, je zásadní: za volantem nesedí nikdo.
Chicago: tisíc bruslařů a pravý bluesový bar
V Chicagu skončili na diskotéce v hale velikosti hokejového stadionu, kde na kolečkových bruslích tančilo kolem tisíce lidí všech typů a věků. Brezovar se tam nejdřív nehrnul, nakonec to byl jeden z nejsilnějších večerů. Prioritou ale byl pravý bluesový bar: vede ho muž, jehož matka podnik založila, chodí tam hvězdy a štáb si poslechl skvělý koncert.
Kde se na světě nejlépe jí
Za jídlem by Brezovar jel do Koreje. Proti Japonsku má výhodu v tom, že maso se griluje, a ne jí syrové: maso a zelenina, málo sacharidů, rýže jen občas, chleba vůbec. Miluje italskou kuchyni, kterou sám vaří, a také maďarskou, slovenskou a českou. Tu zbožňuje ze zvyku, i když je v ní podle něj příliš mouky v omáčkách a knedlících. V Americe překvapivě jedli hlavně steaky, fazole a zeleninu, pizzu jen jednou.
Ve studiu zazněla provokativní teze, že česká kuchyně dala světu jen obložené chlebíčky a smažený sýr. Brezovar nesouhlasí: smažený sýr znají i jinde, ale bramboráky, španělského ptáčka nebo znojemskou pečeni ve světě nenajdete. Čínu navštívil dvacetkrát, tamní kuchyni ale nemá rád – maso se seká i s kostmi, které se pak plivou na stůl, a jídlo je mastné. Čínské bistro v Česku mu chutná víc.
Co dál: Namibie, Maroko a další vyprávění
Velké výpravy si teď kvůli práci dovolit nemůže. Vracet se chce do zemí, kde se cítí doma, hlavně do Maroka a Namibie, kam v únoru jede už podvacáté jako průvodce. Témat má dost na další povídání: Jižní Amerika, Asie, Austrálie i Rusko.
Závěr
Rozhovor s Igorem Brezovarem je hlavně vyprávění o lidech: o africkém klukovi s kalašnikovem, který nakonec vrátil část lupu, o tanečnících z newyorského metra i o hostitelích, kteří pozvou cizince domů. Afrika zůstává jeho srdeční záležitostí, Amerika ho překvapila přírodou, Nashvillem i taxíkem bez řidiče – a na důchod chystá lanýže, nebo aspoň lískové oříšky.