Debata o eutanázii se v Česku znovu otevřela v souvislosti s novelou zdravotnického zákona, kterou předložila senátorka Procházková. Václav Krása, předseda Národní rady osob se zdravotním postižením ČR, se k návrhu staví odmítavě a opírá se přitom o tři zdroje argumentů: vlastní zkušenost s umíráním na ARO, zkušenosti ze čtrnáctiletí práce v domově důchodců a komparativní pohled na státy, které eutanázii uzákonily. Rozhovor zachycuje, proč Krása považuje každý zákonný rámec asistované smrti za nástroj, který se nevyhnutelně rozšiřuje za původně zamýšlené hranice.
Divoká eutanázie a hranice přirozené smrti
Rozhovor začíná u fenoménu, který lékaři nazývají „divoká eutanázie" — situace, kdy lékař vědomě vede tišení bolesti tak, aby urychlil smrt pacienta. Geriatr a medicínský etik Zdeněk Kalvach patří podle Krásy k těm, kdo otevřeně přiznávají, že se tento jev v Česku tiše toleruje. Krása sám to označuje za záležitost výjimečných individuálních případů, nikoli za systémový jev. Poukazuje na jiný, pro něj zásadní rozdíl: lékař, který nepřipojí umírajícího pacienta na přístroje, jež by smrt jen prodlužovaly, nekoná eutanázii — koná lidsky. Přirozená smrt, kdy tělo nevyžaduje žádnou další invazi, patří podle Krásy k životu jako jeho přirozená součást.
Tuto hranici Krása ilustruje vzpomínkou na smrt vlastní matky. Byl u ní spolu se svými bratry, rozpoznal z letité zkušenosti příznaky blížícího se konce a lékaři v té chvíli správně nezasáhli žádnou mimořádnou technikou. Zemřela přirozeně. Právě tato situace je pro Krásu norma — a nikoli to, co navrhuje Procházkové novela, která by legalizovala aktivní rozhodnutí o ukončení léčby prostřednictvím etické komise.
Osobní příběh: kdyby mě tehdy odpojili
Klíčový moment rozhovoru přichází, když Krása přechází od obecných tezí k vlastnímu příběhu. Před sedmnácti lety prodělal závažný kolaps, byl uveden do umělého spánku a lékaři jeho manželce sdělili, že umírá. Přesto nasadili veškerou dostupnou léčbu a zachránili ho. Primářka mu tehdy řekla, že bude pracovat ještě deset let — pracuje sedmnáct. Kdyby tehdy lékaři rozhodli, že péče nemá smysl, a odpojili přístroje, neseděl by v rozhovoru. Tato osobní zkušenost je pro Krásu nepřehlédnutelným argumentem proti jakékoli legislativě, která by umožňovala třetí straně rozhodovat o „neadekvátnosti" další léčby místo samotného pacienta nebo jeho rodiny.
Krása přiznává, že v systému fungují neformální vztahy — jako veřejně známá osoba se domníval, že mu lékaři věnovali mimořádnou péči. Tuto nerovnost systému pojmenovává bez příkras. Právě to ho vede k přesvědčení, že zákony musejí chránit ty, kdo žádné takové „kulichy" nemají.
Návrh etických komisí: kdo rozhodne za vás
Konkrétní ustanovení návrhu, které Krása cituje a které ho znepokojuje nejvíce, zní takto: neadekvátnost další léčby by měl lékař probrat s ošetřujícím týmem, pacientem a případně jeho zástupcem; v případě, že se lékař s pacientem nedohodnou, by rozhodovala etická komise. Krása v tom vidí nebezpečný mechanismus: nejprve přesvědčování pacienta, aby souhlasil s ukončením léčby, a pokud selže, předání rozhodnutí jinam. Jinými slovy — zákon by umožňoval, aby o životě pacienta, který odmítl souhlas, rozhodl někdo jiný než on sám.
Tento bod spojuje s obavou o skupiny se sníženými kognitivními schopnostmi — osoby s demencí nebo mentálním postižením, které nemohou plnohodnotně vyjádřit vůli. Pokud zákon tuto výjimku explicitně neošetří, jeho vykladači ji ošetří sami — a ne nutně ve prospěch pacienta. Krása v tom vidí strukturální podobnost s logikou, která stála na počátku nacistického programu T4: tehdy šlo také o ekonomicky zdůvodnitelné zbavování se lidí, kteří jsou pro společnost „zátěží". Říšské úřady měly přesně spočítáno, kolik eutanázie úřadu ušetří. Rodiny postižených byly ideologicky manipulovány k souhlasu. Krása nezpochybňuje motivaci předkladatelů dnešního návrhu — zpochybňuje logiku, ke které každá podobná legislativa strukturálně tíhne.
Jako protiváhu cituje vyjádření uznávaného chirurga Pavla Pafka, podle nějž se jedná o filozofickou otázku svobody a člověk má právo rozhodnout o svém životě. Krása s tím zásadně nesouhlasí: život si člověk nedal, proto s ním nemůže libovolně nakládat. A absolutní svoboda, jak ji zastánci eutanázie definují, podle něj ani neexistuje — jsme vždy vázáni na druhé lidi a neseme odpovědnost i vůči nim.
Zkušenost Kanady: od práva na smrt k nabídce místo rampy
Kanada je v rozhovoru uváděna jako varovný precedent. Tamní program MAID (Medical Assistance in Dying) v roce 2023 zaznamenal přes 15 000 případů asistované smrti za jediný rok — zhruba každé dvacáté úmrtí v zemi bylo asistované. Krása upozorňuje, že program se začal prolínat s neřešenými sociálními problémy: chudobou, bezdomovectvím a nedostupností péče.
Konkrétním případem, který celou debatu zviditelnil, je příběh Christine Gauthier — bývalé paralympijské závodnice a veteránky kanadské armády. Když žádala Veterans Affairs Canada o instalaci plošiny pro invalidní vozík ve svém domě, úředník jí namísto toho nabídl asistovanou smrt. Krása tento případ označuje jako logický výsledek systému, který nastaví ekonomický kalkul jako součást rozhodovacího procesu. Jakmile je zákon na světě, začne fungovat svým vlastním životem — rozšiřuje se a nachází nová uplatnění, jak dokládají zkušenosti ze všech zemí, kde eutanázie existuje.
Krása doplňuje širší demografický kontext: porodnost klesá globálně, nikoli jen v Evropě. Japonsko, Jižní Korea a Čína čelí stejnému jevu. Místo hledání příčin a jejich řešení — tedy toho, proč lidé nechtějí mít děti, proč přibývá dětských depresí a úzkostí — se společnost zabývá tím, jak usnadnit odchod ze života. Psychiatr Max Kašparů to formuluje jako „dávání technických záplat na morální díry". Krása tento obraz sdílí.
Osobní příběh: dětství v ústavu a nikdy černé myšlenky
Rozhovor přechází k osobní rovině Krásova života. Prožil dětství a dospívání v různých ústavních zařízeních — do rodiny se vracel jen o prázdninách. Přesto, jak říká, tyto roky na něm nezanechaly psychické jizvy. Těšil se jak do ústavu, tak domů. Hodnoty — víru a odpovědnost — si odnesl z rodiny i z těch dvou měsíců ročně. Vzpomíná, že depresivní děti kolem sebe neviděl.
Na přímou otázku, zda někdy jako mladý vozíčkář uvažoval o ukončení života, odpovídá bez váhání: nikdy. Vadilo mu, že se mu některá děvčata vyhýbala kvůli vozíku — ale i to se nakonec vyřešilo. Tuto životní zkušenost předkládá jako protiváhu argumentu, že těžká zdravotní situace automaticky vede k touze po smrti. Právě naopak — kdo ji opravdu zažije, ví, jak silná je vůle žít.
Závěr
Václav Krása shrnuje svůj postoj do jediné věty pro zastánce eutanázie: až budete ve věku, kdy vám bude hrozit, že vás budou tlačit k asistované smrti, pochopíte, jak důležité je prožít život až do konce — a budete se bránit. Zákon ale může tuto obranu znemožnit. V tom spočívá jádro jeho argumentu: není proti právu na přirozenou smrt ani proti paliativní péči. Je proti mechanismu, který jednou zafixovaný v právu přestane sloužit výjimkám a stane se normou. Zkušenosti Kanady, Nizozemska a dalších zemí podle něj tento posun dokumentují s dostatečnou přesností.
