Severoamerický kamionový průmysl prošel za poslední dekády plíživou transformací, která dnes ohrožuje bezpečnost na dálnicích, ekonomickou základnu střední třídy i národní bezpečnost. Třetí generace kamioňáka Gord Magill, autor knihy End of the Road: Inside the War on Truckers, popisuje, jak deregulace, falešný narativ o nedostatku řidičů a masová importace nevyškolených řidičů ze zahraničí proměnily jeden z nejdůležitějších článků západní ekonomiky v páteř, kterou kontrolují nadnárodní zprostředkovatelé a kriminální sítě. Příběh přesahuje USA — stejný vzorec je vidět v Kanadě, Austrálii i na Novém Zélandu a má přímé dopady i na evropského čtenáře.
Deregulace 1980 a vyrobený mýtus o nedostatku řidičů
Motor Carrier Act z roku 1980 otevřel americký trh kamionové dopravy. Předchozí regulační rámec fungoval jako kartel s povinnými sazbami a licencemi na vstup do oboru, ale „reformy“ šly tak daleko na druhou stranu, že firmu si mohl založit kdokoli s třemi sty dolary a pulsem. Nastoupila tvrdá konkurence, sazby klesly, firmy krachovaly a řidiči odcházeli. Místo aby trh řešil důsledky tržní deregulace zvýšením mezd, přišla v roce 1987 lobbistická skupina American Trucking Associations s tezí, že bez šesti set tisíc nových řidičů do roku 1990 zkolabuje celá ekonomika. Ekonomika nezkolabovala, ale narativ o „nedostatku řidičů“ se uchytil v médiích a slouží dodnes. Realita je jiná: lidí s řidičským oprávněním je dost, jen jim nikdo nechce zaplatit. Některé firmy vykazují devadesát až sto procent obměny řidičů ročně a celý problém je vlastně problémem nízké retence a chronického vyhořívání lidí v profesi.
Postupné nahrazování domácích řidičů zahraniční pracovní silou
Tento systém, financovaný americkými daňovými poplatníky přes dotované řidičské školy, byl postupně doplněn o masovou importaci řidičů ze zahraničí. V posledních letech, zejména po otevření hranic za Bidenovy administrativy, přišly do USA desítky milionů lidí a velká část z nich začala pracovat v dopravě. Není to jen americký fenomén — stejný proces probíhá v Kanadě, Austrálii i na Novém Zélandu. V Kanadě existuje takzvaný driver incorporated model, v Austrálii sham contracting, a fungují na stejném principu jako pseudo-podnikání řidičů přes 1099 formulář v USA: firmy se vyhnou odvodům na sociální pojištění, penzijní fondy i daním z mezd, a řidiči jsou v prekarizovaném postavení bez vymahatelných nároků na výplatu. Jsou doložené případy, kdy řidič v Kanadě odpracuje měsíce a pak prostě nedostane zaplaceno, protože firma nikdy neměla v plánu platit.
Anglický jazyk jako bezpečnostní pravidlo: 1937 a oslabení v 2016
Federální regulace platná od roku 1937 vyžaduje od řidiče komerčního vozidla základní znalost angličtiny — musí komunikovat s policií, číst dopravní značky a porozumět varovným tabulím o uzavírkách, sněhových řetězech v horských průsmycích nebo vysokém větru. V roce 2016, na sklonku Obamovy administrativy, bylo prosazování této regulace fakticky pozastaveno: úředníci dostali pokyn, že řidiči bez znalosti angličtiny už nebudou vyřazováni z provozu, dostanou jen pokutu a pojedou dál. Tím vznikla díra v systému, kterou využívaly statisíce takzvaných non-domicile CDL licencí vydávaných v podezřelých nebo přímo nelegálních podmínkách. Číslo jedna pro vydávání těchto licencí je Texas, vysoké pozice v korupci na úřadech drží Florida — problém tedy nelze redukovat na partyzánskou politiku jedné nebo druhé strany.
Wolf Creek Pass: smrtelné nehody nevyškolených řidičů
Důsledky jsou viditelné v statistikách havárií. Na průsmyku Wolf Creek Pass v Coloradu v jedenácti tisících stop nad mořem zemřel řidič původem z Indie, který nedokázal přečíst značky o únikové rampě a po selhání brzd s kamionem se převrátil. Na Interstate 70 v Coloradu řidič z Kuby projel kolem únikových ramp, narazil do auto kolony a způsobil rozsáhlý požár, který zabil několik lidí. Magill cituje vyhledávání na GoFundMe: za pár týdnů našel dvě stě čtyřicet devět aktivních kampaní indických rodin, které vybírají peníze na převoz těl manželů, otců a strýců zpět do Indie po smrtelných nehodách na amerických dálnicích — a to jen pod jediným příjmením Singh. Jen v roce 2025 zemřelo v USA přes třicet lidí kvůli nehodám zaviněným nelegálními migranty za volantem kamionu. Klíčový problém je deskilling: nové školy učí lidi jen základní mechaniku ovládání vozu, ne to, jak řadit při sjezdu z hor, jak číst varovné značky o silném větru v Kansasu nebo Wyomingu, ani jak měnit pneumatiku v odlehlé oblasti. Z řidiče se stal „držák volantu“, ne kvalifikovaný operátor.
Dunkey Route: pašerácká cesta z Indie přes Mexiko
Cesta většiny indických řidičů do USA má jméno: Dunkey Route. Pašerácká agenturní síť funguje v Indii, dostává mladé muže do Střední Ameriky, odtud k mexickým hranicím, kde žadatelé požádají o azyl s tvrzením, že je v Indii pronásleduje vláda Narendry Módího kvůli politickému přesvědčení — nejčastěji s odkazem na hnutí Khalistán. Po vstupu obdrží pracovní vízum prakticky na počkání, bez prověření minulosti. Doma za ně jejich rodiny zadlužily majetek, aby zaplatily pašerákům, takže nový migrant přichází s dluhem kolem třiceti tisíc dolarů u zločineckých organizací. Najímají ho typicky firmy vlastněné dalšími krajany, které poskytují minimální výcvik. Není to jen lidský problém: indická vláda podle Magilla považuje vývoz svých občanů za politiku — vytváří tlakovou ventilaci pro nezaměstnanost, dluhy se splácejí formou remitencí, které dnes tvoří tři až čtyři procenta indického HDP a nemají žádné podmínky jako úvěry Mezinárodního měnového fondu. Stejnou strategii používají i další země od Pákistánu po Kyrgyzstán.
Power only, skin suit a chameleon carriers
Americký velkoobchod s dopravou se přizpůsobil. Vznikl model power only, který původně zavedl FedEx: velká firma vlastní jen návěsy a zákazníky, samotnou jízdu a vlastnictví tahačů přenechává malým subdodavatelům. Dnes podle Magilla devadesát plus procent subdodavatelů Amazonu jsou drobné firmy se sídly v etnických enklávách v Chicagu nebo v kalifornském Glendale, často řízené lidmi z Indie, Arménie nebo z postsovětských republik. Zaměstnávají krajany, často s podezřelými vízy nebo bez CDL, a kompletně přebírají balíkovou logistiku Amazonu pod programem Amazon Relay. Tento model okopírovaly velké klasické firmy jako JB Hunt, Knight Swift nebo Werner — už nechtějí vlastnit tahače ani zaměstnávat řidiče. Magill to označuje za skin suit: navenek americká firma, uvnitř outsourcing levné práce. K tomu se přidává problém chameleon carriers — firma s příliš mnoha porušeními pravidel zruší své IČO dopravce a stejné tahače i řidiče přesune pod nově registrované číslo. Známý případ: firma Hopetrans, vedená lidmi z Moldavska, na radaru úřadů roky, jejíž kubánský řidič v Texasu zabil v jedné nehodě téměř celou rodinu.
Elektronické záznamy a krádeže nákladu
V roce 2017 byl americkým řidičům povinně nasazen elektronický záznamový systém jízd (ELD) — oficiálně z bezpečnostních důvodů, aby řidiči nepřekračovali povolené hodiny. Realita je opačná. Studie zveřejněná v odborném časopise Overdrive ukázala, že po zavedení ELD vzrostla agresivní jízda, únava, překračování rychlosti i počet nehod. Důvod je strukturální: řidič placený od mile, kterému elektronika ohraničuje denní hodiny, ujíždí mezi nakládkami jako maniak. Navíc systém je triviálně obejitelný — v Srbsku sedí poskytovatelé software, kterým řidič napíše přes Telegram a oni se zadními vrátky přepíší záznamy jízd. Krádeže nákladu dosáhly podle Magilla stovek milionů až miliard dolarů ročně. Funguje takzvané double brokering, kdy zprostředkovatel přebrokeruje zakázku dalším zprostředkovatelům, často v zahraničí, a po cestě se ztratí celé tahače nákladu. V Kalifornii byla nedávno rozbita síť známá jako Singh Organization, která se specializovala na krádeže celých nákladů a jejich rychlé přebalení mezi tahače.
Tahání vojenských zásilek a pošty cizími firmami
Nejvážnější rozměr má napojení tohoto systému na americkou armádu a poštovní službu. Podle výzkumu novinářky Danielle Chaffin na Substacku Highway Veritas táhnou americké vojenské zásilky firmy provozované lidmi z Moldavska, Ukrajiny, Indie nebo Ruska. Existuje regulace ministerstva obrany, která pro určité typy vojenského materiálu zakazuje použití zprostředkovatelů a omezuje přepravu na schválené dopravce — v praxi je ignorována. Stejné pravidlo platí pro americkou poštu: zákon stanovuje, že s poštou smí manipulovat jen Američané, ale celá síť zásilkové logistiky USPS jede přes subdodavatele se sídly v zahraničí. V říjnu se to úřady pokusily zastavit, systém téměř zkolaboval a nikdo nevěděl, jak zpátky najmout americké řidiče. Klíčový bezpečnostní problém je v datech: ELD jednotky obsahují metadata o vojenských základnách, fotografie nákladů, dokumenty o pohybu armádního vybavení — a všechna tato data odcházejí přes zahraniční providery k neznámým příjemcům v Evropě, Jižní Americe nebo Indii, odkud se mohou prodávat dál do Ruska nebo Číny.
Kanada: Konvoj svobody, Stellantis a Mark Carney
Souběžný kanadský příběh sahá k Freedom Convoy z roku 2022. Skupina takzvaných Coutts Four (kanadských řidičů obviněných ze spiknutí k vraždě policistů během blokády na hranici) byla z hlavního obvinění zproštěna, byli propuštěni a kasační odvolání proti zbylým menším bodům běží — podle Magilla se ukazuje, že byli udělaní obětními beránky se závažnými porušeními ústavních práv. Hlavní organizátoři konvoje Chris Barber a Tamara Lich dostali v říjnu 2025 podmíněné osmnáctiměsíční tresty (z toho dvanáct měsíců domácího vězení) po desítkách milionů dolarů utracených na stíhání pokojných demonstrantů. Vláda Marka Carneyho, který v Globe and Mail v době konvoje vyzýval Justina Trudeaua k zablokování bankovních účtů demonstrantů a invokaci nouzového zákona, oživuje pod jiným číslem (C9) zrušený zákon C63, který by zaváděl trestní postih za projevy. Carney podle Magilla zároveň jedná o prodeji Kanady čínským firmám, které již skupují kanadské doly. Příklad rozkrádání: kanadská vláda podle Magilla dala koncernu Stellantis (vlastníkům Chrysleru) miliardy dolarů na investice v Kanadě; firma s penězi utekla a o pár dní později ve Washingtonu oznámila třináct miliard dolarů investic v USA. Vláda nezastoupila své voliče a nikdo z kabinetu nepodal demisi.
Závěr: národní bezpečnost, ne stížnost řidičů
To, co začalo jako úzce odborný spor o sazby v dopravě, dnes podle Magilla představuje systémovou bezpečnostní hrozbu pro Severní Ameriku. Stejná logika — deregulace bez kontroly, masivní importace levné práce, vyhýbání se odpovědnosti přes řetězec zprostředkovatelů, prosakování citlivých dat do nepřátelských států — je viditelná v Kanadě, Austrálii a Novém Zélandu. Pro evropského čtenáře je to varování: model, kdy se kritická infrastruktura předává nadnárodním zprostředkovatelům a ti ji vyplňují nesplnitelnou levnou pracovní silou, není slučitelný s funkčním státem ani s národní bezpečností.
