Slovenský občanský aktivista Daniel Slobodan Máčovský, bývalý sportovec, bankovní ředitel a komunální politik, který se dnes věnuje duchovní józe a pořádá poutě do Himálaje, už několik let bojuje proti výstavbě obřích větrných elektráren na Slovensku i v Česku. Turbíny vysoké 270 metrů podle něj nelze posuzovat jen optikou elektřiny, peněz nebo ekologie, ale celostně: co udělají s krajinou, vodou, zdravím lidí a se soudržností venkovských obcí. Na závěr přidává varování, že zoufalství lidí může jednou přerůst v násilí.
Starosta, který varoval, a pak podepsal další turbíny
Moderátorka s nadsázkou připomíná výtky, že občané i starostové v Česku byli pro větrníky, dokud slovenští aktivisté nezačali objíždět české obce s přednáškami. Máčovský odpovídá příběhem. Na Facebooku si všiml statusu starosty Potštátu, který vyzýval kolegy, ať si to dobře rozmyslí, protože jakmile se turbína zapíše do územního plánu, obec se jí už nezbaví. Zavolal mu, s manželkou a kolegou za ním přijel a rozhovor natočil.
Ze setkání si odnesl obraz zoufalého člověka. Starosta mluvil o vlastních zdravotních potížích, o mafii, která vyhrožuje jeho dětem a čeká na ně před školou, i o tom, jak marně o problému informoval ministra ještě za minulé vlády. Turbína se 150metrovým stožárem stojí asi 600 metrů od nejbližšího domu. Čtyři nižší, šedesátimetrové stroje na druhé straně obce lidem nevadí, ten velký ale podle starosty někdy celý týden v kuse hučí, jako by přistával vrtulník. Lidé nemohou spát, otevřít okna ani pobývat na zahradě. Starosta proto žádal odstup aspoň kilometr, aktivisté se odvolávají na studie, které zpochybňují i vzdálenost tří a deseti kilometrů.
Na konci loňského roku přesto tentýž starosta podepsal výstavbu dalších 22 turbín.
Smlouvy s investory: peníze slíbené do větru
Proč? Tlak je podle Máčovského enormní ze všech stran a kdo jednou podepíše spolupráci s investorem, uzavřel smlouvu s ďáblem. Obcím se slibuje 10, 16 i 30 tisíc eur ročně za jednu turbínu. Jenže ve smlouvách o spolupráci, které aktivisté na Slovensku viděli, stojí klauzule, že investor může jednostranně odstoupit, pokud se projekt ukáže jako nerentabilní. Peníze nejsou ničím zajištěné, investor nedal zástavní právo, nepodepsal směnku ani notářský zápis. Tvrzení, že obce, které podlehnou strachu, přijdou o velké peníze, často i o dvojnásobek rozpočtu, proto podle něj neplatí.
V Česku je situace jiná. V jednom z dřívějších vysílání téže stanice zaznělo od hostů, mezi nimiž byl Ivan Noveský, že český stát garantuje výrobcům zelené elektřiny pevnou podporu, kterou v posledních letech platí ze státního rozpočtu. Loni to podle nich bylo zhruba 30 miliard korun ze daní všech občanů. Garantovaná částka má navíc brzy výrazně klesnout. Na Slovensku podporu platí odběratelé v koncové ceně, ale i tam se dosavadní garance ruší. Sliby obcím jsou tedy doslova sliby do větru.
Kdo má peníze, je pro, sousedé jsou proti
Investoři podle Máčovského vyhledávají obce s finančními problémy. Když starostovi slíbí 30 tisíc eur, v Česku milion korun ročně za turbínu, rozzáří se mu oči, protože konečně dostaví cestu, kanalizaci nebo hřiště. Paradox je v tom, že starostové obcí, které peníze dostanou, jsou ochotní za projekt položit život, zatímco sousední obce, kde lidé spolu vyrůstali a chodili do jedné školy, protestují. Na zastupitelstvech pak zaznívá: Fero, jsi normální? Známe se čtyřicet let, nevidíš, kolik lidí je proti?
Z Francie aktivistům psal energetik, který větrníky dlouho prosazoval. Dnes mu jeden stojí tři kilometry od domu, on, jeho žena ani dítě nemohou spát a rodina se stěhuje. Na Slovensku podle Máčovského působí nejméně sedm investorů, kteří obcházejí starosty. Nerozhoduje, kde dobře fouká nebo kde je vhodná rozvodná síť, ale kde najdou slabého starostu. Je jim jedno, že akcelerační zóna se 45 turbínami má vyrůst u lázní Podhájská a Bešeňová, kam se jezdí léčit pacienti z celé střední Evropy.
Piloty v zemi a mizející voda ve studních
Turbína vysoká 270 metrů stojí na betonových pilotách zapuštěných hluboko do země. Jedna lopatka váží podle technologie 5 až 15 tun, celý rotující mechanismus se strojovnou kolem 45 tun a konce lopatek se pohybují rychlostí až 300 metrů za sekundu. Obrovská kinetická energie se přenáší do základů a podle studií, na které se Máčovský odvolává, ovlivňuje vodonosné vrstvy v podzemí.
Starosta Potštátu podle něj na videu popsal, že na stavbě turbíny jim ze země valila podzemní voda, přestože stála na kopci. Místo se muselo odvodnit a lidem mizí voda ze studní. V suchém období jde podle Máčovského o extrémní zásah do krajiny. Připomíná slova slovenského profesora Petera Staňka, že pokud se nic vážného nezmění, venkov se stane neobyvatelným. Tehdy tomu nevěřil, lidé přece umějí pěstovat a chovat. Dnes v projektech větrných parků vidí pokus zničit venkovský život a znetvořit českou, moravskou i slovenskou zemi. Nemají podle něj respekt k ničemu, ani k Blaníku a Řípu, posvátným místům českých dějin.
Duchovní rozměr: vítr jako nositel životní energie
Duchovní rozměr celé věci Máčovský podle svých slov dosud v žádném médiu nerozebíral. Citlivější člověk podle něj nepotřebuje studii, aby poznal, že 270 metrů vysoký stroj s rotorem o průměru 185 metrů není pro přírodu ani pro proudění životní síly nic prospěšného. Feng-šuej nebo védská nauka vástu posuzují rozmístění každého stromu, skály a kopce, protože prostorem proudí životní energie. Vítr podle něj není jen mechanická veličina měřená v metrech za sekundu, ale stejně jako voda nositel životní informace. Každá překážka mění její proudění a Máčovský se odvolává na francouzskou studii o vlivu turbín na pránu.
Druhým tématem je infrazvuk. Investoři se brání tím, že infrazvuk vytváří i les, lednička nebo moře. Turbíny ale podle studií, na které se aktivista odvolává, vytvářejí pulzní infrazvuk jiného spektra, který se běžně neměří a jehož biologické účinky se při posuzování vůbec nezkoumají, přepočítává se jen na hlukové decibely. Německá lékařka podle něj na půdě Evropského parlamentu popsala, jak vibrace narušují buněčnou homeostázu, tedy stálost vnitřního prostředí, na níž závisí přenos nervových vzruchů, výměna plynů v krvi i trávení. Zda se narušení projeví cukrovkou, ekzémy, nemocemi srdce, migrénami, nespavostí nebo rakovinou, záleží podle Máčovského na odolnosti konkrétního člověka. Turbíny přirovnává k akupunkturním jehlám s opačným, škodlivým účinkem.
Vibrace se šíří i zemí. Rozsáhlá čínská studie podle něj popsala úbytek půdních živočichů až o 45 procent do kilometru od větrných elektráren. Žížaly, stonožky a další drobní živočichové přitom půdu provzdušňují a kypří. Člověk podle Máčovského nežije jen z chleba, ale také z prány, česky živy, a ta potřebuje určité podmínky.
Výlet do Dolního Rakouska bez investora
Kdo se tomu směje, ať podle Máčovského stráví jeden den v Dolním Rakousku nebo Burgenlandu za slovenskými hranicemi. Ne na exkurzi s investorem, který vezme návštěvu k jedinému parku, kde zrovna turbíny stojí, a pak na víno a oběd. Stačí sednout do auta nebo autobusu a celý den se procházet po vesnicích mezi turbínami. Jemu se tam srdce třikrát rozbušilo takovou arytmií, jakou zažil naposledy jako bankovní ředitel před 25 lety, jeho ženě celý den duněla hlava.
Dolní Rakousko bylo podle něj zapomenutým koutem: za studené války tam byly ostnaté dráty, málo lidí, chudší půda a víc větru. Ve většině rakouských spolkových zemí turbínu téměř nenajdete, drtivá většina jich stojí právě v Dolním Rakousku a Burgenlandu. Slovenská občanka, která tam žila, si stěžovala lékaři na arytmie a ten jí prý odpověděl, že to má z větrníků. Lékaři o tom podle Máčovského vědí, ale málokterý si dovolí veřejně vystoupit.
Moderátorka připomíná případ z francouzského Toulouse, kde soud v roce 2021 přiznal manželům odškodné v přepočtu asi 2,8 milionu korun a uznal, že jejich potíže způsobil takzvaný syndrom větrné turbíny. Turbíny, které dnes stojí, jsou podle ní jen děťátka proti těm, které jsou v plánu.
Proč právě teď: nemocná civilizace a zlato první republiky
Moderátorka přidává i rozměr energetické sítě. Když v severním Německu silně fouká, do české přenosové soustavy proudilo tolik elektřiny, že u Kadaně musel vzniknout transformátor, aby síť nezkolabovala. Když nefouká, hrozí naopak podpětí, takže větrné parky potřebují zálohu v klasických elektrárnách. Jak je možné, ptá se, že inženýři, lékaři i politici spí?
Máčovský odpovídá přes duchovní a politické pozadí. Evropská společnost se podle něj dostala do slepé uličky, daleko od hodnot, morálky i smyslu lidského života. Jak nahoře, tak dole: buňka, člověk, Země i vesmír mají podobné struktury. Člověk, který žije špatně, nejdřív trochu onemocní, potíže potlačí léky, pak přijde operace, a když nezmění myšlení ani způsob života, zemře. Stejným procesem prochází podle něj západní civilizace. Menší výstrahy už přišly a v Česku i na Slovensku dnes podle něj kolabuje všechno: státnost, legitimní procesy i vymahatelnost práva u soudů.
Jako příklad uvádí zlato. Podle dokumentu České televize mělo Československo krátce po vzniku nulové zlaté rezervy, za sedm let 40 tun a koncem třicátých let 95 tun. Země s menším počtem lidí a průmyslu a s nižšími daněmi přitom stavěla přehrady, silnice, továrny i pohraniční opevnění a zajistila školství i zdravotnictví. Dnes Slovensko nevytváří žádné rezervy, státní dluh mu naopak každoročně roste o miliardy eur. Selhalo se podle Máčovského na všech úrovních.
Moc pochází z lidu a evropské závazky lze změnit
Odborných argumentů je podle Máčovského dost. Turbíny podle něj prokazatelně ničí zdraví, zemědělskou půdu, podzemní vodu, energetickou soustavu i ekonomiku, a v knize o negativních účincích větrných elektráren cituje desítky studií. Žádný sedlák se základním vzděláním by si nepůjčil na projekt, který se nikdy nezaplatí. Přesto se to děje, protože lidé zapomněli, co stojí v ústavě České i Slovenské republiky: moc pochází z lidu. Sám patnáct let nevolil, protože žil v přesvědčení, že nad politiky zleva i zprava stojí struktura, která je řídí, a výsledek je vždy stejný. Současná politická scéna v Česku mu to podle jeho slov potvrzuje.
Že jde o závazek minulé vlády, uznává. Lidé z evropských institucí však aktivistům posílají dokumenty, podle nichž lze o závazcích ze směrnice o obnovitelných zdrojích jednat s Evropskou komisí a měnit je. Pokud země nemá dost lomů, brownfieldů a technických ploch, nesmí stavět na úrodné půdě ani v lesích, může podle Máčovského komisi navrhnout, že závazek nenaplní a místo toho postaví vodní, geotermální či jiné zdroje. Kdy takové jednání nová vláda vyvolala, ptá se. Místo toho slyší, že závazek nelze vypovědět ani změnit, což označuje za lež. Snížení počtu akceleračních zón na 61 bere jako výsměch: nebojte se, budou to jen nějaké stovky turbín, zvyknete si.
Nejtěžší zátěží je nečinnost
Celý proces má podle Máčovského probudit lidi k činnosti, jeho samotného nevyjímaje. Už nechce jen meditovat a tvrdit si, že je vše v pořádku. Podle křesťanských zásad i podle karmy, slova, kterému podle něj málokdo skutečně rozumí, nevzniká největší zátěž z omylu v nevědomosti, ale z nečinnosti, kdy člověk vidí páchat zlo a nespravedlnost a nejedná. Cituje Danteho: „Nejzazší místo v pekle bude vyhrazeno těm, kdo si v časech krize podrželi neutralitu.“
Sám se přiznává, že se o věc nestaral, dokud nepřišla až k jeho domovu, a stydí se za to. Ptá se, který projekt v dějinách byl pro zemi likvidačnější. Předkové podle něj pokládali životy za svobodu, za druhé světové války čelili plánům na vyhlazení Slovanů a v Bělorusku byly srovnány se zemí stovky vesnic, jako u nás Lidice a Ležáky. Dnešní generace má nejen odpovědnost, ale i povinnost předat zemi potomkům. Nadávat na politiky v hospodě už nestačí, je třeba se zajímat a jednat.
Petice, hladovka a zkouška pro celou zemi
Na Slovensku aktivisté sbírají podpisy pod velkou petici, kterou chtějí předložit vládě. Máčovský v době natáčení držel patnáctý den hladovku a cestu do Prahy popisuje jako extrémně náročnou. Gándhí prý hladověl v ústraní ášramu, bez telefonátů a rozhovorů. K hladovce se na Slovensku přidaly desítky lidí a podle Máčovského se něco děje: lidé dostávají možnost přispět k procesu, na kterém může záviset budoucnost.
Jeden velký duchovní člověk podle něj řekl, že pokud projdou tyto turbíny na Slovensku a v Česku, projde už všechno. Je to zkouška: když člověka nepřiměje k činu ani to, že mu u domu mají stát desítky 270metrových turbín, pak si podle Máčovského nezasloužíme nic a přijdou spalovny, bateriová úložiště a cokoli dalšího. Až se vnuci zeptají, co jsme dělali, nebude stačit odpověď, že jsme chodili do práce, spláceli hypotéku a báli se promluvit, aby nás neoznačili za ruské agenty nebo dezoláty.
Varování před válkou všech proti všem
Samotné mluvení podle Máčovského už nestačí a situace vybízí k činu, i když zatím neví jakému. Vyzývá k pasivnímu odporu po vzoru Gándhího a Tolstého a zdůrazňuje, že násilí by chtěl jako poslední. Má ale pocit, že absurdní kroky na nejvyšší úrovni postupně vedou k totální válce. Nemyslí tím odvody na frontu, ale válku všech proti všem: lidé budou tak zoufalí a vyhecovaní, že povstane každý proti každému, křesťan proti nekřesťanovi, očkovaný proti neočkovanému, vegetarián proti tomu, kdo jí maso, soused proti sousedovi a otec proti synovi. Je to podle něj jedna z možných cest a právě s ní je potřeba pracovat.
Závěr
Spor o obří větrné elektrárny vidí Máčovský jako souhrn všeho, co se podle něj v Česku a na Slovensku pokazilo: nevýhodné smlouvy obcí, rozdělené vesnice, zdravotní dopady, které se neměří, a politiky, kteří se schovávají za evropské závazky. Zároveň v něm vidí zkoušku občanské odvahy. Moderátorka rozhovor uzavírá Gándhího heslem o tom, že se vám nejdřív smějí, pak vás ignorují, pak s vámi bojují a nakonec zvítězíte.
