Hluk, infrazvuk, neustálé blikání světel, zásah do fauny a flóry, změna mikroklimatu i tváře krajiny. Odpůrci větrných elektráren mají dlouhý seznam výhrad, příznivci je odbývají jako dezinformátory. Věcná veřejná debata o tom, co větrníky přinesou energetickému mixu, jak jsou rentabilní a stabilní, ani tentokrát nevznikla. V Česku zůstalo bez reakce víc než 30 tisíc připomínek občanů, starostů a ochranářských spolků a obce se mohou bránit už jen soudní cestou proti vlastnímu státu.
Jak to vypadá na Slovensku, které energii už dnes vyváží a díky jádru a vodě má velmi zelený energetický mix? Odpovídá Daniel Slobodan Máčovský – bývalý profesionální sportovec, ředitel banky, farmář a komunální politik, dnes se věnuje hlavně józe a vodí poutníky do Himálaje. Stal se jedním z nejvýraznějších slovenských odpůrců větrných parků a je spoluautorem knihy o negativních účincích větrných elektráren.
Jak se z bankéře a farmáře stal odpůrce větrníků
Důvodů bylo víc, ten fyzický ale přišel až ke dveřím. Zhruba 900 metrů od domu Máčovského měl vyrůst park se 17 turbínami vysokými 250 metrů. Projekt byl podaný v sousední obci, jejíž katastr končí právě 900 metrů od domů v Máčovského vesnici. Když o záměru zavolal starostce, ukázalo se, že o něm nic neví – a to jde o zkušenou komunální političku, která asi 30 let vedla městský úřad v nedalekém větším městě a ve vesnici je starostkou zhruba třetí volební období.
Právě tato utajenost Máčovského zburcovala. Nikdo nevěděl ani o tom, že v blízkosti Hlohovce má stát 70 větrných turbín. Ani to podle něj není konečné číslo: aktivisté získali mapu, podle níž je v témže záměru naplánováno 150 turbín vysokých 270 metrů. „Tam jsou zasypány celé obce směrem až po Nitru,“ popisuje plán, který označuje za katastrofický.
Tři patra slovenských záměrů
Záměry na Slovensku mají podle Máčovského tři úrovně. První tvoří asi 35 menších projektů po šesti až 21 turbínách, za nimiž stojí zhruba sedm drobných investorů – sem patřil i park u jeho domu. Druhou úrovní jsou dvě obří akcelerační zóny: jedna na západním Slovensku se záměrem 150 turbín, z nichž je zatím podáno 69, druhá na východě nedaleko Košic, u Michalovců a Strážského.
Třetí úrovní jsou akcelerační zóny v celostátním měřítku, tedy totéž, co česká vláda už schválila v počtu 61 zón. Slovenská vláda o svém návrhu teprve rozhodne. Aktivisté podle Máčovského udělali vše pro to, aby upozornili na dopady projektů, které považuje pro člověka, přírodu i život na venkově za likvidační.
Proč Slovensko, když má energie dost
Moderátorka se ptá, proč Slovensko na větrníky tlačí, když má energie dost a po dostavbě čtvrtého bloku Mochovců bude doslova za vodou. Máčovský odpovídá, že nejde jen o Slovensko, Česko ani o Evropskou unii. Projekty obřích turbín s rotory až 270 metrů vysokými se podle něj rozjely po celém světě: od Brazílie přes USA a Kanadu, celou západní Evropu, nyní i střední a částečně východní Evropu, přes Írán a střední Asii až po Indii, Čínu, Japonsko, Nový Zéland a Austrálii. S tématem aktivisté vystoupili i na půdě Evropského parlamentu v Bruselu.
Pozadí vidí dvojí. Jedno je ekonomické, celosvětové i evropské. Druhé duchovní – hlubší příčina, proč se tyto procesy dějí právě teď a s takovou intenzitou. Sám tomu říká větrný mor: každá morová epidemie podle něj měla kořen v úpadku společnosti, nejen ve špinavých rukou nebo chudobě.
Od přispalého postoje ke knize o 450 stranách
Na otázku, jestli by toleroval větrníky aspoň tam, kde hodně fouká a kde jsou daleko od lidí, třeba v Severním moři, odpovídá Máčovský vlastním příběhem. Když mu matka řekla, že u její vesnice mají stát šest obřích turbín, mávl nad tím rukou: celá západní Evropa je plná takových zelených projektů, kdyby to škodilo, už by se to vědělo a politici by to nedovolili. Matka, která už tehdy měla informace, trvala na tom, že je to velmi škodlivé. Sám dnes svůj tehdejší postoj označuje za přispalý.
Probudil ho teprve park u vlastního domu a starostka, která o něm nevěděla. Při studiu zjistil, že chráníme přírodu, památky UNESCO i další složky života, ale člověka jen minimálně. Začal se zabývat zdravotními dopady, s dalšími založil web zapravdu.sk a facebookovou skupinu Za pravdu o větrných parcích. Začali se ozývat lidé ze zahraničí, kde zkušenosti s větrníky mají – ze Švédska, Německa, Kanady nebo USA – a zaplavili aktivisty studiemi, posudky, knihami i vlastními zážitky.
Z toho vznikla kniha, kterou Máčovský sepsal spolu s Katarínou Ondrušovou. Má 450 stran a podle něj obsahuje asi 1800 studií, posudků, vyjádření a odborných i právních analýz. Psal ji jako obranu člověka; když ji dokončoval, uvědomil si, že pokračovat musí i kvůli přírodě.
Ani moře, ani poušť
Kdo tvrdí, že turbíny lze bez obav stavět v moři nebo oceánu, podle Máčovského nemá dost informací o tom, co dělají s mořským ekosystémem, s teplotou vody, se vzduchem nad hladinou a s mořskými savci. Infrazvukové vibrace se ve vodě šíří obrovsky daleko a narušují echolokaci i komunikaci velryb, které se dorozumívají na vzdálenost až 200 kilometrů.
Přirovnává to ke zkušenosti každého, kdo se šnorchluje a kolem projede motorový člun: pod vodou je slyšet jemné, vysoké a nepříjemné bzučení. „Tak si nyní představte, že takové bzučení se na vás valí z každé strany v jednom kuse,“ říká. Článek na webu zapravdu.sk k tomu podle něj odkazuje na 243 odborných studií. Snad by připustil poušť, ani o dopadech na ni ale prý nic neví.
Brutální peníze a studie na objednávku
Moderátorka v roli advokáta ďábla připomíná, že řada médií Máčovského označuje za dezinformátora. A když mohou být zmanipulované studie o neškodnosti větrníků, nemohou být ohnuté i ty, které je haní? Máčovský odpovídá, že by mu pak nemohly psát stovky Slováků a Čechů, kteří žijí v Nizozemsku, USA, Rakousku nebo Německu a s větrníky mají přímou zkušenost.
Hlavní argument je podle něj finanční: „Za těmito projekty stojí brutální prachy.“ Tak velké, že dokážou zaplatit celé výzkumné týmy, které pak chrlí studie, jež jsou už z logického pohledu absurdní. Příkladem je tvrzení, že větrníky zvyšují zemědělskou produkci. Ke každé turbíně přitom musí vést cesta a kolem ní leží obslužná zóna, třeba 40 krát 70 metrů. Při montáži nebo servisu přijede 40 kamionů, malý jeřáb postaví velký a ten operuje ve výšce 160 až 180 metrů, kde je strojovna. Celistvá pole i lesy se tak rozdrobí a jejich obdělávání se zkomplikuje.
Magické číslo 71 procent
Druhým příkladem je číslo z oficiálního webu planobnovy.sk, který spravuje úřad slovenského místopředsedy vlády a vyvrací na něm údajné mýty o větrnících: 71 procent Slováků prý vítá větrné elektrárny v blízkosti svého domova. Kolega Máčovského se proto podle slovenského informačního zákona zeptal, kdo průzkum dělal, kdy, na jakém vzorku, v jakých oblastech, s jakými otázkami, kolik stál a kdo ho zaplatil.
Úřad má podle zákona osm dní na odpověď a lhůtu dodržel – odpověděl, že má technické problémy a na dotazy odpovídat nemůže. Od té doby uběhly dva a půl měsíce a jinou odpověď neposlal. Sedmdesát jedna procent je podle Máčovského magické číslo, které se objevuje všude, od nesouhlasu s digitalizací po mytí rukou: „To si člověk jen tak vycucá.“
Studie z Mohuče: srdce lidí v blízkosti turbín
Druhý důvod, proč o škodlivosti nepochybuje, je studie z německé Mohuče. Univerzitní profesor Christian-Friedrich Vahl podle Máčovského provedl asi největší zdravotní studii na světě. Netázal se lidí na subjektivní pocity, ale procházel záznamy zdravotních pojišťoven: zhruba 26 tisíc lidí, kteří žijí do kilometru od větrných turbín, sledoval tři roky od jejich spuštění a porovnal je s kontrolní skupinou 49 700 lidí žijících asi 15 kilometrů od turbín.
Studie se zaměřila jen na kardiovaskulární onemocnění. U lidí v blízkosti turbín jich podle záznamů přibylo o 21 až 68 procent. Profesor výsledky letos představil na mezinárodním kongresu s naléhavým apelem. Podobných studií je podle Máčovského mnoho, jenže větrní investoři mají takové peníze, že dokážou výsledky zpochybnit a vyvinout tlak na univerzitu i na cokoli jiného. Mají marketéry, mají podchycená média i soudnictví, říká.
Moratorium, které vydrželo tři dny
V Bruselu se aktivisté setkali se zástupci ze 17 zemí, které řeší stejné problémy. Zástupce francouzského hnutí odporu proti větrníkům tam vyprávěl, že francouzský Nejvyšší soud loni vyhlásil moratorium na schvalování dalších větrných projektů s odůvodněním, že zdravotních důsledků je už tolik, že je nelze dál přehlížet. Platit mělo, dokud se nestanoví nové limity. Rakouský europoslanec už dříve upozorňoval, že dnešní limity vznikly před 20 lety, kdy turbíny měřily 60 metrů a měly výkon pod jeden megawatt. Dnes měří 270 metrů a mají výkon 7 megawattů.
Radost slovenských aktivistů francouzský host rychle zchladil: moratorium vydrželo v platnosti tři dny. Soud přitom musel rozhodnutí připravovat měsíce a opřít je o množství posudků a studií. Máčovský oceňuje, že v Česku se o větrné mafii mluví otevřeně, na Slovensku podle něj takové slovo žádný odborník zatím nepoužil. „To je mafie rozložená v nejvyšších strukturách celého světa, která dokáže změnit rozhodnutí Nejvyššího francouzského soudu za tři dny,“ říká.
Aktivisté komunikují s mezinárodní akustickou asociací, u níž si zaplatili studii ke konkrétnímu záměru na Slovensku, se švédským profesorem z univerzity v Uppsale, kterého Máčovský považuje za světovou kapacitu s 25 lety zkušeností, opírají se o závěry australského federálního vyšetřování i o finskou asociaci pro environmentální zdraví. Nikdo je podle Máčovského nemusí milovat ani jim slepě věřit, filtr vlastní mysli je třeba zachovat. Kdo si ale fakta ze světa projde, získá aspoň pochybnost, že tu není všechno v pořádku.
Vědci v knize a tlak na ně
Reagoval na knihu někdo z vědců s nabídkou podrobit ji kritickému rozboru? Podle Máčovského ne – odborníci ani politici. Kniha přitom cituje i dva významné vědce. Prvním je odborník na vibroakustiku Stanislav Žiaran, jehož zaměstnavatel se podle Máčovského dostal pod tlak lobbistů. Žiaran popsal, že u turbín vysokých kolem 250 metrů dochází k interferenci vibroakustických a zvukových vln v prostoru. Účinky se násobí podle toho, kolik turbín stojí pohromadě a jak jsou rozmístěné, a negativně na lidské zdraví mohou působit až do vzdálenosti několika kilometrů.
Druhým je slovenský praktický lékař Peter Lipták, podle Máčovského bývalý předseda komory všeobecných lékařů, který aktivistům vypracoval posudek. Popisuje psychologické účinky na člověka, který na venkově hledí na les nebo pole, a najednou mu kilometr od domu vyroste celý les obřích elektráren. Ruší ho, zhoršuje mu zdravotní stav – a to i přesto, že nebyl pasivní a bránil se peticemi a jednáním se starostou i s odborníky.
Desítky tisíc připomínek bez odezvy
V Česku lidé podali 30 tisíc připomínek, na Slovensku 45 tisíc – proti schvalování strategického dokumentu, který akceleračním zónám otevírá dveře. Příslušná ministerstva podle Máčovského nezapracovala ani jednu. Kdo se ozve, i když je to špičkový odborník, čelí útokům médií, zesměšňování a nálepkám ruského agenta, šarlatána, radikála či skoro fašisty. Stejné zkušenosti podle něj popisuje i rakouský europoslanec Hauser. Při projednání v Evropském parlamentu podle něj celou věc čeští europoslanci označili za ruskou agendu a jednoho z účastníků dávali do souvislosti s ruskými strukturami.
Aktivisté proto volají po otevřeném odborném veřejném dialogu. Vládní činitelé a ministerstva podle Máčovského na projektech intenzivně pracují tři až čtyři roky, a to pod pokličkou, aby se veřejnost nic nedozvěděla. Naplno se téma rozjelo až letos, kdy se záměry musely oficiálně oznámit. Posuzování je podle něj čistě alibistické: veřejnost dostane desetidenní připomínkové řízení, aktivisté v něm podají vysoce odborné připomínky – a hned desátý den vyjde rozsah hodnocení, v němž není zapracovaná ani jedna. Na generální prokuraturu proto podali přes 300 stížností kvůli nedodržování zákonných možností veřejnosti do řízení vstupovat.
Závěr
Z bývalého bankéře, farmáře a komunálního politika se stal jeden z nejhlasitějších kritiků větrných parků ve střední Evropě. Jeho argumenty stojí na třech pilířích: zdravotní dopady doložené zahraničními studiemi, utajené a formální schvalování bez skutečného dialogu s veřejností a obrovské peníze, které podle něj dokážou ovlivnit vědu, média i soudy. Odpůrce s nálepkou dezinformátora nemá v úmyslu přestat klást otázky – považuje to za závazek vlastní životní cesty.
