Akcelerační zóny pro větrníky rozdělily české obce na tři poloviny: jedni berou vidle, druzí nerozumí o co jde a třetí by stavbu uvítali. Datová analýza ukazuje, že větrník je při dostatečném počtu skutečně levný zdroj a postaví se nejrychleji ze všech, ale samotná cena silovky není celý příběh. Stejně tak jaderka, jejíž výstavba zabere v EU mediánově 18 let — pokud nemáte korejského dodavatele.
Akcelerační zóny: zkrácení povolení z deseti let na rok
Akcelerační zóna není rozhodnutí, kde se postaví větrník. Je to nástroj, který zkracuje povolovací řízení z obvyklých zhruba deseti let na rok. Zrychluje se lhůta pro stavební povolení, omezuje se posouzení vlivů na životní prostředí (EIA) a v ideálním případě vzniká jednotné environmentální stanovisko — všechny vyjadřovačky úřadů ke krajině, vodě, hluku a ochraně přírody se sjednotí pod jeden papír.
Z hlediska elektrifikace má smysl pravidlo o zónách rozšířit. Pokud je cílem co nejrychleji navýšit kapacitu sítě, akcelerační zóny by ideálně měly platit na jakýkoliv energetický zdroj — větrník, fotovoltaiku, plynovku i posílení sítí. Hlavním problémem české energetiky není dnes typ zdroje, ale délka administrativního procesu.
Mapa zón ostatně ještě není finální. V první fázi se ze stovek tisíc km² odečetly chráněné oblasti, vyhodnotila se síla větru a osvit, vyřízly se nevhodné lokality. Pak proběhlo zcelení do větších ploch a v druhé fázi výběr prioritních zón zvlášť pro vítr (s hodnocením hustoty osídlení) a pro fotovoltaiku (kde racionálně vyšly brownfieldy). V mezikroku se mluvilo o 2 684 km², dnes jsou plochy uspořádané do zhruba 80 zón na pár stech km². Aktuální mapu drží stát jen v GIS vrstvě, kterou běžný občan obtížně najde — část iracionality v dnešní debatě jde právě na tento informační deficit.
Pravidlo 10 km a paradox: kdo nechce zónu, dostane větrník vedle
Ve sněmovní novele stavebního zákona se objevil návrh, aby větrník nesměl stát blíž než 10 km od nejbližší osady. AI generovaná mapa České republiky s tímto pravidlem ukazuje téměř celé území jako červené — při šesti tisících obcích prakticky neexistuje místo v okruhu 10 km bez jakéhokoli stavení. Návrh by stavbu větrníků fakticky zakázal.
Paradoxem zatím zůstává chování developerů: někteří akcelerační zóny ostentativně obcházejí a staví vedle nich. Důvod je prostý — zóny se staly veřejně viditelnou polemikou, sousední pozemky bez tohoto označení zatím zájem obcí ani aktivistů nepoutají. Schvalovací proces běží i mimo zónu, jen bez mediální pozornosti.
Odpor k velkým stavbám není exkluzivní jev kolem větrníků. Lidé nechtějí jadernou elektrárnu ani sklad jaderného paliva, mosty, novou výškovou budovu, dálnici, auta, ani cyklostezky. Otázka, jak se rozhodovat ve společnosti, která nechce nic, je hlubší než spor o větrník.
Větrník versus cena silovky: část pravdy, ne celá pravda
Snižuje větrník cenu silové elektřiny? Odpověď je ano — ale s podmínkou, že jich postavíte dost. Korelace polských dat za rok 2025 mezi výkonem větrníků a denní cenou silovky ukazuje, že při výrobě nad zhruba 5 000–6 000 MW se cena přestane šplhat nad 100 EUR za MWh. Polsko ovšem do větrníků investovalo masivně, žádné tři turbíny na Vysočině silovku nezlevní.
Druhá strana mince je regulovaná složka faktury. Vyšší podíl OZE znamená lokální přetěžování sítě, větší potřebu záložních zdrojů a vyšší kapacitní platby — paroplynová elektrárna, která drží zálohu pro chvíle, kdy nefouká, musí být zaplacena, i když nejede. Diskuze typu „solár vyrábí v neděli v poledne za korunu" tedy obchází podstatu: rozhodující není okamžik nejnižší ceny, ale to, zda systém funguje 6. ledna v půl sedmé večer, když je tma a vítr nikde.
Větrník na silnou síť tlačí v jiný čas než solár — funguje v zimě i v noci. To je zásadní výhoda v kombinaci s fotovoltaikou, ale neznamená to stabilní zdroj. Doplnění není totéž co náhrada.
Rychlost výstavby: větrník 2,7 roku, jenže trend roste
Studie ve 48 zemích a 12 000 projektech obnovitelných zdrojů (soláry, větrníky onshore i offshore, biomasa, vodní elektrárny) ukázala, že v zemích OECD se onshore větrník postaví s mediánem 2,7 roku — hned za solárem s 2,3 roku. A to včetně povolovacího procesu, tedy hrubá data o tom, jak rychle se zvládne nalít beton, postavit stožár a připojit zdroj.
Překvapivější je trend: doba výstavby roste. V roce 2007–2008 stál solár rok, větrník dva. Dnes jsme na dvojnásobných hodnotách. Hypotéz je víc — připojení k síti se zpomalilo, transformátory se čekají, normy se zpřísňují, beton se v některých zemích lije pomaleji než dřív. Žádné jednoduché vysvětlení, ale fakt, který odporuje představě, že čím vyspělejší společnost, tím rychleji staví.
Příklady ze sousedních zemí: Německo dosáhlo v některých letech přírůstku onshore větrníků skoro 5 GW, průměr 2,4 GW ročně. Pobaltská Litva, podstatně menší ekonomika, postavila mezi roky 2022 a 2025 1,7 GW větrných kapacit — ukázka, že i v zemi s nic moc podmínkami pro solár se vítr dá rozjet rychle, pokud existuje politická vůle.
Záporná strana cizí výroby: pokud nemáte vlastní záložní kapacity, vyvážíte problémy do zahraničí. Když Německu nefouká, vysává elektřinu z okolí; když mu naopak fouká nad plán, „cpe" levnou elektřinu přes přeshraniční profily, které jsou ovšem ucpané, takže z té údajně levné elektřiny český spotřebitel nic nemá. Pragmatický termín pro tento režim je energetický oportunismus.
Pro srovnání: paroplynová elektrárna se postaví ve stejných třech až čtyřech letech jako větrník — Dolná Odra v Polsku má 136 MW a šla nahoru velmi rychle. Jenže paroplynka je řiditelný, flexibilní zdroj. Větrník si dělá, co chce. Srovnávat čistou rychlost výstavby zdrojů s tak rozdílným charakterem je trochu nefér, ale pro plánování systému to má svou hodnotu.
Jaderky: 18 let mediánu v EU, Jižní Korea pod osm let
Jaderná elektrárna je bezemisní, slouží 60 i 80 let a je to nejstabilnější dostupný zdroj v energetickém mixu. Jenže výstavba trvá. Medián délky výstavby jaderného bloku v EU je přes 18 let — a to se počítá jen samotná stavba od první vylité kostry betonu po komerční provoz, bez povolovacího procesu. Slovenské Mochovce se táhly přes 40 let s dlouhou pauzou, francouzský Flamanville stále dobíhá, finský Olkiluoto se rozjížděl s mnohaletým zpožděním, britská stavba ještě není hotová.
USA jsou na polovině času — kolem deseti let, ovšem ze vzorku posledních tří bloků. Indie staví přes 12 let, Rusko přes 10 let. Spojené arabské emiráty postavily čtyři bloky pod osm let — dodavatelem byla Jižní Korea. Tatáž Jižní Korea, která má dodat dukovanské bloky. Z čistě statistické perspektivy je to ten nejlepší možný dodavatel; samozřejmě stavět blok v UAE je něco jiného než stavět ho v České republice, ale výchozí čísla dávají důvod ke klidu.
Praktický důsledek pro plánování: zatímco roztočí první korejský blok, uplyne 8 let a každý ten rok bude jaderka vyrábět nulu kilowatthodin. Mezitím se dá postavit nějaký počet větrníků a fotovoltaiky. Argument buď jádro, nebo OZE proto neobstojí — potřeba je v elektrifikované budoucnosti tak velká, že se sázet musí na každý zdroj, který má nárok existovat.
Ekonomika pro obce: 50 Kč za megawatthodinu leží na zemi
Zákonný režim obcí, na jejichž katastru stojí větrník, zaručuje 50 Kč za každou vyrobenou megawatthodinu. Průměrný park o výkonu 6 MW vygeneruje v rozumném roce trojčtvrtě milionu korun, které leží na stole. Jenže rétorika kolem akceleračních zón vede mnoho obcí k odmítnutí stavby ještě před jednáním — tedy odmítnutím i toho příjmu.
Smysl má opačný postup: vyjednávat s developerem o vyšším podílu, lokalitě, kompenzacích pro obyvatele v bezprostředním okolí, výhradě o ukončení provozu po vyřazení turbín ze sítě. Větrník není projekt, který zachrání českou energetiku — ale je to byznys, jako každý jiný. Hodnoťte ho podle pravidel byznysu: kde leží, kdo z něj má co, jak rozdělit zisk i nepříjemnosti.
U konkrétní lokality může výsledek vyjít obojí. Pokud má stát blízko kostela, lesa a domů, racionální odpověď je ne. Pokud má stát kousek dál, kam za ním budou chodit děti se podívat a obec z něj bude mít peníze, racionální odpověď je ano. Iracionální je říct ne plošně všemu.
Současný stav: v Česku stojí kolem 227 vrtulí s instalovaným výkonem zhruba 340 MW. I při aktivních akceleračních zónách lze realisticky čekat do tří let růst maximálně k 500 MW. Představa o lese vrtulí, který bude pokrývat každý kopec, je v českých podmínkách nereálná. Limity sítě, omezení bateriových úložišť a komplexita celé soustavy přírůstky strukturálně tlumí.
Bonus: ruský benzínový kolaps a dronové údery na rafinerie
Z aktuálního zpravodajství: dronové údery ukrajinských sil na ruské ropné rafinerie způsobily v některých regionech přídělový režim na benzín. Moskevská oblast hlásí 100 až 150 litrů na řidiče, Petrohrad 50 až 95 litrů. Krym má nejhorší situaci ze všech — místy 20 litrů na řidiče s přídělovým systémem, jinde úplný výpadek. Krym je nyní zásobován trajekty přes Kerčský průliv.
Rusko zároveň dokončilo první reaktor pro novou generaci plovoucích jaderných elektráren. Kombinace civilní jaderné kapacity s vojenským kolapsem zásobování palivem ilustruje, že energetika nikdy není o jednom zdroji a jednom okamžiku — je o stabilitě soustavy v čase a nezávislosti na vnějším šoku.
Závěr: energetika není černobílá
Změna evropské energetiky je nejhlubší od dob Františka Křižíka a doslova právě probíhá. Decentralizace, digitalizace, růst volatility na obou stranách — výroby i spotřeby. Místo politické debaty o jednom zdroji se vyplatí dívat se na soustavu jako celek: na to, kdy a jak rychle co vznikne, kolik to stojí v silovce, kolik v regulované složce, kdo z toho má příjem a kdo nese náklady.
Pragmatický závěr: postavme každý zdroj, na který má někdo nárok. Čekání bude tak jako tak dlouhé a poptávka po elektřině v elektrifikované ekonomice poroste rychleji než kapacity. Diskuze o tom, zda větrník ano, nebo ne, je špatně položená. Správná otázka zní: za jakých podmínek, na kterých místech, a kdo na tom vydělá.
