Americký senátor Ron Johnson uspořádal v pondělí 28. září ve Washingtonu kulatý stůl o covidových nemocničních protokolech. Lékaři, sestry, pacienti a pozůstalí na něm líčili, co podle nich zažili za zavřenými dveřmi amerických nemocnic během pandemie: izolaci od rodin, léky podávané proti výslovnému přání pacientů, napojení na ventilátor bez souhlasu a odlišné zacházení s neočkovanými. Svědectví den nato rozebral lékař intenzivní péče Pierre Kory, který se na panelu podílel a během pandemie veřejně odmítal oficiální léčebné postupy.
Jde výhradně o svědectví, zkušenosti a názory účastníků a o Koryho vlastní výklad. Část z nich jsou vážná obvinění nemocnic, úřadů a farmaceutického průmyslu a tvrzení o léčbě, která se rozcházejí s oficiálními doporučeními. Redakce je neověřuje ani nevyvrací, předává je tak, jak zazněla, a úsudek nechává na čtenáři. Článek není léčebným doporučením.
Chirurg James Miller: soucitní lékaři zhrubli
Nejtíživější otázka panelu zněla, zda část lidí vedených jako oběti covidu nezemřela spíš na následky nemocničních protokolů. Rodiny na něm tvrdily, že i zemřelí na úrazy a jiné nesouvisející příčiny byli zapsáni jako oběti covidu. Jedna vdova popsala, že manželovi během týdnů v nemocnici nikdo nevyčistil zuby ani ho neumyl a do nemocniční košile ho oblékli hodinu před smrtí.
Chirurg James P. Miller vypověděl, jak podle něj dříve soucitní a obětaví lékaři a sestry v průběhu covidu zhrubli a přestal je zajímat osud pacientů. Přednosta infekčního lékařství v jeho nemocnici mu prý soukromě řekl, že spolupracuje se státní vládou na omezení občanských práv neočkovaných: obnovení řidičského průkazu mělo záviset na očkování proti covidu, a tím i možnost dojíždět do práce. Vedení nemocnice včetně hlavního lékaře jeho lékařské skupiny podle Millera podpořilo, že místní zdravotnictví odmítalo neočkované pacienty ošetřovat. Praktičtí lékaři a pohotovosti je podle něj odmítali s vědomím a souhlasem hlavního lékaře.
Rodiny: zákaz návštěv, remdesivir a ventilátor bez souhlasu
Sestřih výpovědí, který připravila organizace Children's Health Defense, skládá dohromady příběhy rodin. Opakuje se v nich stejný průběh: nemocnému klesla hladina kyslíku v krvi, lékař ho poslal do nemocnice a rodina ho tam už nesměla doprovodit. Jedna pacientka popsala, že ji kvůli odmítnutí očkování nechtěly ošetřit tři různé pohotovosti a triážní sestra ji hned začala nepřátelsky vyslýchat. Podle jiných výpovědí lékař na neočkovanou pacientku křičel a personál s ní jednal, jako by ji už odepsal.
Několik rodin tvrdí, že jejich blízcí dostávali remdesivir, přestože ho výslovně odmítli, a dozvěděly se to až ze zdravotnické dokumentace. Matka jednoho pacienta vypověděla, že jí lékař slíbil lék vysadit, a když synovi začaly selhávat ledviny, zjistila, že dostával plnou dávku. Jiný pacient ho podle rodiny dostával deset dní místo pěti, ačkoli měl potíže s ledvinami. Když se ptaly proč, slyšely, že jde o protokol.
Rodiny také popisují, že žádaly ivermektin, hydroxychlorochin, vitaminy C a D nebo zinek a nemocnice to odmítla. V jednom záznamu prý stálo, že ivermektin se podávat nemá, přestože se na něj pacient i rodina opakovaně ptají. Mnozí nesměli za blízkými do pokoje, nemohli se rozloučit a pacienti umírali sami. Jedna žena vyprávěla, jak vešla do pokoje a našla manžela mrtvého, aniž jí to kdokoli řekl. Jiné ženě podle její výpovědi lékařka oznámila, že manžela napojí na ventilátor s jeho souhlasem, nebo bez něj.
Pacient, nebo vězeň? Jaká práva má člověk v nemocnici
Kory připomíná, že pacient má teoreticky plné právo rozhodovat o vlastním těle: smí léčbu odmítnout a z nemocnice odejít i proti radě lékařů. Většina lidí to ale podle něj nevěděla, a kdo to zkusil, toho personál zastrašil, že kvůli nízké hladině kyslíku zemře dřív, než dojde k autu. Připomněl svědectví manželského páru z panelu. Muž, bývalý záchranář a voják, naléhal tak dlouho, až nemocnice zavolala policii, a jeho žena se policisty zeptala, jestli je pacientka, nebo vězeň. Nakonec ji propustili, ale jen díky krajnímu tlaku. Policii podle svědectví zavolali i na jinou manželku, která chtěla odvézt muže domů.
Kory se pokouší vysvětlit i pohled nemocnice. Tým má chránit pacienta, a pokud má za to, že by mu odchod uškodil, snaží se ho přemluvit. U pacienta na kyslíku navíc může vytáhnout eso z rukávu a prohlásit, že nemocný není schopen o sobě rozhodovat. Rodina, která žádá jeho odchod, je pak ve složité pozici. Lidé, kteří chtěli odejít, ale podle Koryho jednali rozumně: viděli, že péče selhává, a chtěli jinou léčbu. Proti nim stál personál přesvědčený, že poskytuje tu nejlepší možnou péči, a takového člověka je podle něj těžké přesvědčit o opaku.
Remdesivir: slabé důkazy a pozdní podání
O remdesiviru Kory tvrdí, že dopadl špatně už při epidemii eboly, kde na tom podle jeho vzpomínky byli pacienti, kteří ho dostali, hůř. Studii, po které ho v USA na tiskové konferenci v Oválné pracovně představili jako průlom, považuje za slabou. Hlavní sledovaný ukazatel se podle něj během studie změnil z úmrtnosti na délku hospitalizace a lék ji zkrátil asi o dva dny. U studií placených z velkých peněz podle něj navíc hrozí, že výsledky ovlivní ti, kdo na nich vydělávají. Navazující studie ve světě podle Koryho přínos neprokázaly, spíš naznačily statisticky nevýznamný sklon k vyšší úmrtnosti.
Světová zdravotnická organizace remdesivir nedoporučila, zatímco v USA se stal celostátním protokolem. V americkém panelu, který léčbu doporučoval, podle Koryho seděli lidé placení výrobcem, firmou Gilead. Nelogické je podle něj i načasování: lidé přicházeli do nemocnic zhruba osmý až desátý den nemoci, kdy už v těle nebyl aktivní virus, takže dostávali protivirový lék v době, kdy už nešlo o virovou infekci. Raná studie, ve které lék fungoval, se podle Koryho týkala včasného podání. V nemocnicích se ale remdesivir podával pozdě, po celou pandemii a podle jeho odhadu i dnes.
Ventilátory: rozhoduje načasování
Strach z ochrnutí při intubaci podle Koryho vychází spíš z dojmu. Pacienta nejdřív uspí a teprve potom mu podají lék, který ochromí svaly, aby šla snáz zavést trubice do průdušnice, takže ochrnutí nevnímá. Skutečným problémem je načasování: napojit pacienta na ventilátor příliš pozdě i příliš brzy škodí. Tomu Kory celou kariéru učil budoucí specialisty intenzivní péče a sám patřil k lékařům, kteří intubovali co nejpozději.
V dubnu 2020, kdy vedl oddělení intenzivní péče na Wisconsinské univerzitě, za ním podle svých slov členové týmu přišli s návrhem na protokol časné intubace už kolem desátého covidového pacienta. Napojovat měli pacienty už při deseti litrech kyslíku nosní kanylou. Covidoví pacienti přitom podle něj často nelapali po dechu, vypadali klidně a potřebovali jen hodně kyslíku. Návrh zamítl. Jinde v USA se ale podle Koryho časná intubace používala a na výsledky léčby to mělo zničující dopad. Kritizuje i týdny trvající zákazy návštěv: nemocnice podle něj dotáhly opatření pro bezpečnost pacientů do extrému a nedomýšlely jejich vedlejší škody.
Arogance, vyčerpání a kampaň
Rodiny na panelu opakovaně popisovaly aroganci lékařů. Jedna žena stála venku u okna bratrova pokoje a lékařka, která mu vysadila ivermektin, se k ní podle jejího líčení ani neotočila. Kory říká, že takové chování u své profese nezná a nedokáže si ho představit. Vysvětluje si ho vyčerpáním a masivní kampaní, která podle něj mířila hlavně na zdravotníky: výzvy k očkování kvůli babičce, heslo o bezpečných a účinných vakcínách a noční talk show, které večer co večer pranýřovaly neočkované a každého, kdo uvažoval o ivermektinu.
Zdravotníkům se navíc podle Koryho tvrdilo, že nemocnice plní jen neočkovaní. On sám je přesvědčen, že tam leželi i očkovaní pacienti vedení jako neočkovaní. Vyčerpaný personál pak podle něj viděl v neočkovaném pacientovi člověka, který si nemoc přivodil sám a odmítá rozumnou radu. Kory chce zdravotníkům odpustit, protože „nevědí, co činí“. James Miller, se kterým strávil velkou část dne, mu podle jeho slov vyprávěl o nejbližším příteli, anesteziologovi a jednom z nejchytřejších lékařů nemocnice, který mu na začátku pandemie řekl, že si vybral druhou stranu. Od té doby spolu o covidu nemluví.
Konec lékařské svobody: jen schválené protokoly
Tlak podle Koryho přicházel i shora: vedení nemocnic začalo lékařům určovat, co smějí a co ne. Dřív mohl u pacienta, kterému selhávala léčba, sáhnout po jakémkoli léku mimo schválené použití v naději, že pomůže. Taková medicína podle něj skončila. Kdo se odchýlí od konsenzu, odchyluje se od standardní péče, a škody z covidové éry se podle Koryho v medicíně projeví ještě za desítky let. Když ho rodiny žádaly o konzultace u hospitalizovaných pacientů, ošetřující lékaři ho podle jeho slov většinou nevyslyšeli, přestože jim představil své publikace. Uspěl v méně než jednom procentu případů, a tak s tím přestal.
Advokát Ralph Lorigo a soudy o ivermektin
Advokát Ralph Lorigo z Buffala, který praktikuje přes padesát let, na panelu vypověděl, že dřív věřil úřadům jako FDA, NIH a WHO a tomu, že lékaři udělají pro záchranu pacienta vše. To se podle něj změnilo v roce 2021. Prvním případem byla osmdesátiletá žena na ventilátoru, které nemocnice dávala dvacetiprocentní šanci na přežití. Její syn podle Loriga přesvědčil lékaře, aby jí podal jednu dávku ivermektinu, načež se dostala z ventilátoru i z jednotky intenzivní péče. Když se jí na covidovém oddělení přitížilo a nemocnice další ivermektin odmítla, Lorigo podal žalobu a soud nemocnici nařídil lék podat. Žena podle něj o šest dní později odešla domů a žije dodnes. Podobně uspěl u pacientky v Rochesteru.
Po vystoupení v podcastu mu podle jeho slov volalo 30 až 40 lidí denně. Rochesterské nemocnice žaloval šestkrát a pokaždé vyhrál. V prvních třech případech nemocnice lék podala, ve čtvrtém a pátém se odvolala a řízení protahovala, dokud pacient nezemřel. V šestém soud odklad nepovolil, nemocnice ale přesto odmítala s odkazem na imunitu, kterou podle Loriga nemocnicím poskytl tehdejší guvernér Cuomo, a pacient zemřel. Celkem podle svých slov zastupoval 212 rodin ve 40 státech. Ve 72 případech vyhrál a pacient ivermektin skutečně dostal; zemřeli z nich podle něj jen tři, což počítá jako 95,8procentní přežití. Ze 140 případů, kdy se k soudu nedostal včas nebo prohrál, podle něj zemřeli všichni.
Kory pro Loriga připravil odborné čestné prohlášení, které průběžně doplňoval o nové studie. Lorigo podle Koryho zpočátku pravidelně vyhrával, později ale začal prohrávat. Nemocnice si najaly silné právní týmy, a i když soud léčbu nařídil, kladly překážky: tvrdily, že nemají lékaře ani sestru, kteří by lék s čistým svědomím podali. Kory to přirovnává k situaci, jako by šlo o toxickou chemoterapii. Proto také svou knihu nazval The War on Ivermectin, tedy válka proti ivermektinu.
Ztracené licence a velký trh
Podle Koryho nešlo jen o ideologii. Lékaři po celých USA přicházeli o licence a živobytí za předepisování léků mimo schválené použití, ačkoli je to podle něj běžná praxe, kterou dřív podporoval i americký lékový úřad FDA. V nemocnicích jde podle něj o 30 procent všech lékařských předpisů. Jako příklad uvádí lékařku Meryl Nassovou z Maine, která přišla o licenci a musela k psychiatrovi, a psychiatrické vyšetření podle Koryho nařídili i Jamesi Millerovi.
Příčinu Kory vidí v penězích. Na začátku pandemie se podle něj otevřel trh za 40 až 50 miliard dolarů pro remdesivir, protivirové léky a vakcíny a největší hrozbou pro zisky farmaceutických firem jsou levné léky bez patentové ochrany. Firmy proto podle Koryho působily až u nemocničních lůžek a prosazovaly u vedení nemocnic pravidla proti použití starých léků. Lékaři navíc podle něj obecně špatně rozpoznávají nežádoucí účinky vlastní léčby a vakcíny měly svatozář jediné cesty z pandemie, takže informace, které tomu odporovaly, k nim nepronikly.
Jak podle Koryho vznikla nálepka koňského odčervovadla
Kory ve své knize rozebral, jak se podle něj zrodila nálepka ivermektinu jako koňského odčervovadla. Na začátku byl podle něj dopis amerického úřadu CDC všem státním zdravotním odborům o nárůstu volání do toxikologických center kvůli ivermektinu. Novináři, se kterými spolupracuje, podle něj zjistili, že v jednom státě šlo o nárůst ze dvou na šest hovorů. Dopis přesto dorazil ke všem lékařům s licencí. O tři dny později vzkázal úřad FDA, že lidé nejsou koně ani krávy, a o další čtyři dny později zaznělo na CNN z úst představitele třetího z hlavních zdravotnických úřadů, že účinnost léku nepodporují žádné klinické důkazy.
Následovaly podle Koryho tři týdny, kdy o koňském odčervovadle mluvily všechny večerní talk show i zpravodajské stanice. Většina země pak podle něj věřila, že si ho na virovou infekci vezme jen blázen. Kory to považuje za koordinovaný a načasovaný postup tří hlavních amerických úřadů veřejného zdraví.
Patty Myersová: nejhorší chyba mého života
Patty Myersová, která o sobě mluví jako o vdově bojovnici, na panelu vyprávěla o manželovi Tonym. Bylo mu 55 let, pracoval jako asistent fyzioterapeuta a byl oporou rodiny i komunity lidí se zvláštními potřebami. Pozitivní test na covid měl 6. srpna 2021, a když se mu po týdnu zhoršilo dýchání, předepsala mu lékařka steroidy. Jinou včasnou léčbu podle Myersové nedostal, jen radu zůstat doma, dokud nebude moci dýchat. Když mu 15. srpna klesla hladina kyslíku pod 90 procent, poslala je lékařka do nemocnice, protože domů prý kyslík zajistit nešlo. Ve chvíli odjezdu měl přitom 93 procent.
„Odvezla jsem ho tam sama. Je to nejhorší chyba mého života,“ řekla. Tony podle ní strašně trpěl a pomalu se udusil. O jeho příběhu a dalších natočila dokument Making a Killing, aby jiné ušetřila podobného utrpení, a stále se ptá, kde bylo jeho právo zkusit léčbu. Rodina podle ní zaslouží odpovědi, odpovědnost, průhlednost a jistotu, že už žádný pacient neprojde tím, čím prošel Tony.
Právo zkusit léčbu: zákon, který nestačí
Právo zkusit léčbu je podle Koryho stěžejním zákonem senátora Johnsona. Federální zákon je ale podle něj úzký: umožňuje přístup k experimentální léčbě, která prošla jen první fází klinického testování a ještě nemá plné schválení FDA, což se týká hlavně nových léků na rakovinu. Johnson podle Koryho usiloval o to, aby umírající pacient, kterému standardní léčba nepomáhá, mohl zkusit i léky už schválené pro jiné použití, ale neprosadil to. Na panelu prý řekl, že se na rozšíření zákona znovu pracuje, což by podle Koryho vyřešilo téměř všechny problémy, o kterých panel slyšel. Kory je přesto skeptický, protože farmaceutický průmysl má podle něj v Kongresu rozhodující vliv díky penězům, které dává zákonodárcům.
Zdravotnická dokumentace a stigma neočkovaných
Rodiny se o podávaných lécích často dozvěděly až ze zdravotnické dokumentace. Kory nevěří, že by jim k ní úřady zakázaly přístup: zákon podle něj pacientům dává právo vidět záznamy kdykoli, i během hospitalizace, a nemocnice by u soudu okamžitě prohrály. Obává se spíš, že se začne zapisovat jinak nebo že v problematických případech některé záznamy zmizí. Slyšel prý o sestrách, kterým někdo vytýkal, že zapisují příliš mnoho, sám to ale neověřoval.
Ze záznamů podle Koryho vyčnívá diskriminace neočkovaných. Očkovací status je podle něj pro klinický záznam bezvýznamný, přesto ho zdravotníci v dokumentaci opakovali, jako by čtenáři naznačovali, že jde o špatného člověka. Sestry si na to podle něj stěžovaly po celou pandemii. Kory to srovnává s vlastní praxí: celou kariéru léčil umírající pacienty s cirhózou jater, kteří si nemoc do jisté míry přivodili sami, a nikdy ho nenapadlo je vinit. Kuřákům ani alkoholikům lékaři podle něj péči nevyčítají, jen neočkovaní se náhle stali nejhorší skupinou společnosti. Podle Koryho to způsobila propaganda, která změnila smýšlení lidí, kteří se mají o nemocné starat, a obrátila je proti pacientům.
Závěr
Svědectví z Johnsonova kulatého stolu a Koryho komentář skládají obraz nemocnic, v nichž podle účastníků převážil protokol nad úsudkem lékaře i přáním pacienta a rodiny: zákazy návštěv, remdesivir podávaný proti vůli, časné napojování na ventilátory a soudní spory o ivermektin. Jde o osobní svědectví a názory účastníků a o výklad lékaře, který s oficiálními postupy dlouhodobě nesouhlasí; jednotlivá tvrzení si čtenář může ověřit a posoudit sám. Otázky, které otevírají, tedy právo pacienta odmítnout léčbu, odejít z nemocnice a mít u sebe blízké, se ale netýkají jen Spojených států.
