Vystudoval lesnictví, roky podnikal ve stavebnictví a dnes vyrábí esenciální oleje, kosmetiku a doplňky stravy. Jiří Černota, zakladatel firmy BEWIT, popisuje cestu, v níž zpětně nachází vnitřní logiku, a sám opakovaně připomíná hranici, za kterou výrobce nesmí — léčebná tvrzení mu zákon zakazuje.
Následující text shrnuje jeho vlastní zkušenosti, výklad dějin medicíny a názory na chemii v potravinách i kosmetice. Redakce je neověřuje ani nevyvrací a nejde o zdravotní doporučení; o léčbě rozhoduje lékař.
Od střešních oken k esenciálním olejům
Po vysoké škole lesnické a dřevařské nastoupil do firmy, která vyráběla dřevěná střešní okna, a po roce si s kolegou založil vlastní podnik. Zdánlivě to spolu nesouvisí, přiznává, ale ta léta bere jako organizační trénink: sehnat lidi, zavést řád, nakupovat, prodávat, skladovat, vést účetnictví. Zdravým životním stylem se přitom zabýval už tehdy, a když firmu v roce 2006 prodal, přešel podle svých slov docela přirozeně k tomu, co ho bavilo.
Hledal látky, které by mohl s čistým svědomím nabídnout známým i rodině — tedy bez chemie. Shodou okolností tehdy narazil na esenciální oleje; první, ke kterému přivoněl, byla máta. Žena, která mu dala olej vyzkoušet, ho chtěla zaregistrovat do americké firmy, on ale odpověděl, že se už nikam registrovat nechce a případně si založí vlastní.
Na esencích ho zaujalo, že jde o koncentráty, které vydrží desítky let. Vzpomíná také na nález lahvičky se zbytkem oleje z černuchy seté v egyptské hrobce — sám si není jistý, zda šlo o hrobku Tutanchamonovu — a dodává upřesnění, že olej z černého kmínu je chemicky něco jiného než esence; vyrábějí ho lisováním za studena.
Vegetariánem už v osmdesátých letech
K bezmasé stravě se podle svého vyprávění nepropracovával dlouho — stačil jediný den. Na vysoké škole si spolužačka koupila vegetariánskou kuchařku a o přestávce mezi cvičeními začala argumenty předčítat kolegovi z kulturistické skupinky, který měl maso rád. Diskuse se vyhrotila, on ještě týž den koupil stejnou kuchařku a maso vyřadil.
Misionářem se ale nestal. K veganům a vegetariánům, kteří musí okolí za každou cenu přesvědčit a bývají až obtížní, se nepočítá.
Věda i tradice a zásada bez ropných aditiv
Chemikem se necítí, i když organická chemie patřila na škole k nejtěžším zkouškám. Firma má laboratoř a vlastní tým a jeho přístup stojí na dvou pilířích: na vědě — o esenciálních olejích podle něj existují desítky tisíc studií, na jejichž prostudování by nestačil život — a na pohledu do minulosti, tedy co se kde používalo a komu to pomohlo. Část oboru navíc podle něj patří spíš k umění: u parfému jeden člověk řekne, že krásně voní, a druhý, že to nechce ani cítit.
Kosmetiku začali olejovou, přidali másla a před dvěma lety se pustili do emulzí. Trvalo to rok a půl, protože odmítli emulgátory na bázi ropy — bílé krémy z běžného trhu podle něj obvykle nějaký derivát polyethylenglykolu obsahují. Právě odmítnutí aditiv na bázi ropy, dehtu a uhlí je červená nit, která firmou prochází od začátku.
Dnes napříč obory nabízejí několik tisíc vlastních výrobků — esenciální oleje, kosmetiku, doplňky stravy, superpotraviny i přírodní prací prášky. Druhou firmu srovnatelné velikosti se stejně přísnými zásadami v Evropě podle svých slov nenachází; malým pěstitelům s biocertifikací přitom fandí. Věří, že se z toho jednou stane standard. To, že lidstvo začalo do potravního i kosmetického řetězce dávat tolik chemických látek, považuje za anomálii.
Proč je změna jídelníčku těžká
Že by přechod ke zdravějšímu životu byl pro průměrného člověka snadný, netvrdí. Může být náročný a bohužel i drahý. Supermarket popisuje s ironií — je tam čisto, teplo, hraje hudba, v létě se chladí, „jdeme plašit smrt“ — jenže najít v regálech něco skutečně přírodního je podle něj problém. I to, co se přírodně tváří, má háček: hromada naleštěných jablek prošla za sezonu mnoha postřiky.
Změnu komplikuje ještě jedna věc: zpracované jídlo podle něj vytváří návyk. Odvolává se přitom na studie o návykovosti bílého cukru. Jsme bytosti návykové, shrnuje, takže vyřadit něco z jídelníčku vyžaduje rozhodnutí, vůli a také určité znalosti. Některé věci se dají změnit hned, jiné jsou složitější.
Hranice, kterou hlídá zákon
Dvakrát se sám zastavil a upozornil: jako výrobce léčit nesmí, ani preventivně působit. Zůstává mu rovina podpory a možnost bavit se o věci z hlediska studijního a vědeckého. Co je v Česku lék, rozhoduje Státní ústav pro kontrolu léčiv — tedy státní úřad s vlastní zákonnou působností — a co smí výrobce doplňků a kosmetiky o svém zboží tvrdit, hlídá regulace reklamy a zdravotních tvrzení.
Právě proto zůstává u předpovědi: domnívá se, že až lékařská věda poznatky o esenciálních olejích plně přijme a začlení do svého systému, mohly by silice část chemických antibiotik nahradit. Popisuje také, že si u laboratoře oficiálně objednal měření dvou vlastních směsí a výsledek má černé na bílém; na web ho ale dát nemůže, protože by tím porušil zákon.
Ke stávající medicíně se přesto nestaví odmítavě. Když jde o záchranu života, je použití chemických léků podle něj v pořádku. Vadí mu spíš rutina: olomoucký lékař, se kterým byl před lety v kontaktu, mu řekl, že antibiotika působí ve střevech jako atomová bomba, tedy neselektivně. Ve střevě žijí i bakterie, které člověk pro život potřebuje, a když dítě na základní škole dostane antibiotika několikrát do roka, může se podle něj střevní mikrobiom narušit.
Pod slovem lék si dříve nikdo nepředstavoval pilulku
Řekne-li se dnes lék, většina lidí si představí pilulku a lékárnu. Tato představa je ale podle něj stará zhruba sto let. Před dvěma nebo třemi staletími by si člověk pod stejným slovem vybavil tinkturu, vodičku, čaj, obklad, mast nebo právě olej.
Zlom klade do roku 1910 a spojuje ho s Rockefellerem: ten podle jeho výkladu ovládl trh s ropou, z ropy se začala vyrábět chemická léčiva a peníze mířily na vysoké školy, které šly touto cestou — ostatní je nedostaly. Během dvaceti let tak ve Spojených státech historickou medicínu nahradila ta moderní a v dalších letech se totéž přeneslo do západní Evropy.
Vlastní pomyslnou pyramidu podpory těla a psychiky staví jinak. Základ tvoří jídlo a připomíná u něj výrok připisovaný Hippokratovi, že strava je lékem. Nad jídlem stojí čaje a tinktury a na špici klade esenciální oleje. S jejich silou se podle něj musí zacházet uvážlivě; zásada číslo jedna zní neublížit nikomu, ani sobě. S odkazem na Paracelsa dodává, že všechny látky jsou jedy a od léku je dělí jen míra dávkování. V extrémním množství se jedem stane i čistá voda nebo kuchyňská sůl a škodit začne i to nejlepší jídlo, když se jím člověk přejídá.
Proč alternativa naráží: sledujte tok peněz
Ptát se, proč se u nás bylinky, maceráty a esence prosazují tak ztěžka, je podle něj namístě — o české specifikum ale nejde. Weby ve Spojených státech sleduje dvacet let a situaci v západní Evropě má za podobnou. Nabízí staré vodítko: sledujte tok peněz. Příroda se ve většině případů patentovat nedá, a tak z kopřivy velký byznys nebude.
Zároveň tvrdí, že se situace mění a lékařů s holistickým pohledem přibývá; s firmou jich podle něj spolupracují stovky. Odvolává se na slovenského lékaře, primáře naturmedicíny, kterému je kolem osmdesáti a který mu kdysi řekl, že před akutní medicínou — při havárii, zlomenině, záchraně života — smeká. Akutní část ale podle tohoto výkladu tvoří asi desetinu medicíny a zbylých devadesát procent připadá na chronické potíže. Právě tam se podle něj často zabředne do slepé uličky a mohou převládnout i finance.
Zdraví jako rovnováha a hledání příčiny
Zdraví definuje jako přirozený stav harmonie; lékaři od středověku po dnešek podle něj mluvili o homeostáze, tedy o rovnovážném stavu. Co člověka z rovnováhy vyvede, otevírá prostor nemoci. Úloha číslo jedna proto zní najít příčinu a odstranit ji — a platí podle něj pro pacienta stejně jako pro lékaře. V dnešním systému se místo toho často léčí příznak: bolí tě něco, vezmi si prášek.
Kde má laik hledat kořen potíží, shrnuje do tří rovin. První je nedostatek živin: v běžně kupovaných potravinách podle něj chybějí minerály, vitaminy i aminokyseliny. Tělo je geniální, chvíli nedostatek přemostí, ale při dlouhodobém deficitu přijdou problémy. Ilustruje to historií námořníků, kteří na dlouhých plavbách umírali na kurděje z nedostatku vitaminu C. Druhou rovinou je zátěž opačným směrem — látky, které se do těla dostávají a neměly by tam být. Třetí je psychika: batohy negativních myšlenek a emocí, které si člověk nese roky. Muž po padesátce, který pořád nese křivdu za nespravedlivou známku ze základní školy, podle něj netrestá učitelku, ale sám sebe.
Závěr
Rozhovor drží pohromadě jedna myšlenka: odpovědnost za vlastní zdraví leží především na člověku samotném a začíná u toho, co jí, čím se maže a co si nosí v hlavě. Host se loučí přáním, ať jsou posluchači zdraví, vitální a kreativní.
Jde o jeho osobní zkušenosti, výklad a názory, ne o redakcí ověřená fakta ani o zdravotní doporučení. Jednotlivá tvrzení si čtenář může ověřit a posoudit sám; o léčbě patří rozhodnutí lékaři.
