Návrh rozpočtu se schodkem 389 miliard korun je druhý nejvyšší v historii Česka a přichází v roce, kdy ekonomika roste. Spor o něj se ale nevede o tom, kde ubrat. Vláda i opozice mají resorty, kterých se dotknout nechtějí, a shodnou se hlavně na tom, o čem se mluvit nebude.
Schodek 389 miliard a koaliční handrkování
Po dvou dnech se ozvali Motoristé, že se jim číslo nelíbí. Kandidovali s tím, že Andreje Babiše udrží u vyrovnaného rozpočtu, a místo toho podepisují druhý nejvyšší schodek. Podobně SPD, která při vyjednávání koaličního programu chtěla sociální výdaje ještě zhruba dvakrát vyšší, si nyní vzpomněla na rozpočtovou odpovědnost.
Jednání premiéra s oběma menšími partnery mělo pokračovat a výsledná částka může skončit níž. Pořád ale půjde o mimořádně vysoké číslo. Nabízí se výklad, že ministryně financí Alena Schillerová výdaje záměrně nadsadila, aby bylo z čeho ustupovat: sníží se o deset, dvacet miliard, proběhne taneček a pojede se dál. Kam vybrané daně putují a jak schodek vzniká, shrnuje přehled hospodaření státu.
Menší koaliční strany nemají výtlak na to, aby keynesiánské hospodaření státu zásadně omezily. Zásadní je něco jiného: už na jarních rozpočtových jednáních dostaly na srozuměnou, kam nesmějí.
Zdravotnictví a školství: peníze rostou, reformy stojí
Čtyři resorty, přes které teče nejvíc peněz, jsou pro premiéra nedotknutelné: práce a sociální věci s rozpočtem blížícím se bilionu korun, zdravotnictví, školství a zemědělství. Právě tam se nic nemění a právě to dělá z rozpočtu projídací dokument.
Nejvíc je to vidět na zdravotnictví. Objem peněz v něm se za posledních pět let zdvojnásobil a letos se blíží 800 miliardám korun. Z toho zhruba 570 až 600 miliard vybere zdravotní pojištění, kolem stovky přidávají kraje a obce jako zřizovatelé nemocnic a zbytek platí domácnosti přímo ze svého. Nárůst přitom začal už za vlády Petra Fialy a nynější vláda v něm pokračuje, takže mezi nimi v tomto ohledu není rozdíl. Systém zůstává neefektivní a reforma nepřichází, pokusem o ni je jen centrální registr výkonů. Růst platů přes pět procent dává smysl u nižších profesí, u ostatních se vysvětluje hůř.
Zaznělo i to, že vyšší náklady se nepromítly do kvality péče. Proti tomu stojí námitka, že české zdravotnictví na evropské poměry obstojí a spolužáci z Anglie jezdí na vyšetření do Česka. Spor je tedy spíš o to, co přineslo právě to poslední zdražení.
Ve školství měla přijít reforma se zrušením devátých tříd a s větším vlivem státu na to, jaké obory se učí. Samospráva vysokých škol nenese za utracené peníze žádnou odpovědnost a stát nemá nástroj, jak si říct o tisíc lékařů, stomatologů nebo sester ročně navíc. V debatě padl i jednoznačný souhlas se zavedením školného. Zatím se nestalo nic a pozdější vstup absolventů do práce má důsledky, které se ve společnosti projeví později.
Dva ministři, které Babiš potřebuje
Ministr školství Robert Plaga a ministr zdravotnictví Adam Vojtěch jsou oba za hnutí ANO a tvoří v něm středové křídlo, které stranu roztahuje ke středu, a tím doleva. Hnutí, které v Praze a ve velkých městech samo o sobě neboduje, přes ně oslovuje velkoměstské voliče. V interních průzkumech přijatelnosti politiků pro Prahu vychází jako první Adam Vojtěch, druhý Karel Havlíček a třetí Robert Plaga.
Obě ministerstva jsou proto z čistě politických důvodů ve vládě velmi silná. Oba ministři jsou krytí, protože premiérovi přivádějí voliče, které by jinak neměl, a na to konto si mohou dovolit být při reformách laxní. Ilustrace z přípravy rozpočtu: zatímco ostatní resorty se s ministerstvem financí handrkovaly o miliardu, dvě, případně pět, ministr zdravotnictví přišel s požadavkem na třicet miliard v jedné položce.
Kacířská otázka: je zadlužení vůbec problém?
Rekordní schodek v době ekonomického růstu se špatně obhajuje, protože rok 2021 byl covidový a okolnosti byly nesrovnatelné. Do debaty ale vstoupila i kacířská úvaha: české zadlužení je na evropské poměry nízké, zhruba na polovině průměru eurozóny. Pokud škrty vždycky znamenají cenu placenou u voličů a premiér má takto komfortní polštář, dává cynicky smysl, že ho využívá.
Výhrada nesměřuje k výši dluhu, ale k tomu, co za něj vzniká. Zadlužení by se dalo obhájit, kdyby peníze mířily do investic a bylo je vidět, jako je vidět prosperita v Polsku.
Dálnice, nebo rozhledny?
Nejostřejší spor večera se rozhořel o jedné větě: Poláci dali evropské peníze do dálnic, my do rozhleden. Námitka přišla obratem. Polsko dálnice skoro nemělo a je to rovná země, kde se staví snadno. Otázka nezní, jestli se dá stavět, ale jestli další dálnice v Česku dávají smysl. Počet postavených kilometrů je ukazatel třetího světa, podobně jako výroba surového železa v padesátých letech.
Výdaje na zdravotnictví přitom závisejí na tom, jak zdravé obyvatelstvo stát má. Stárnoucí a nemocná populace, která navíc počítá s tím, že se o ni stát postará, vyžene náklady nahoru bez ohledu na reformy. Odtud i ironická pointa, že nejlevnější způsob, jak ušetřit ve zdravotnictví, je zkrátit dobu dožití. A odtud i obhajoba rozhleden: Čechy byly historicky zemí rozhleden, stavěli je Němci a lidé kvůli nim chodili do hor.
Kde peníze ve zdravotnictví mizí, ukazují konkrétní případy. Korupční kauza motolské nemocnice a policií prověřované implantace přístrojů v olomoucké fakultní nemocnici jsou důvod ptát se, jestli tu nefunguje něco jako medicínsko-farmaceutický komplex.
Vysokorychlostní tratě a dědictví bývalého ministra dopravy
Vlastní kapitolou je vklad Martina Kupky, bývalého ministra dopravy a dnešního předsedy ODS, který se do vysokorychlostních tratí zamiloval a chtěl z Česka udělat něco mezi Japonskem a Francií. Když před rokem odcházel z ministerstva, zanechal po sobě tříletý rozpočtový výhled, podle kterého se mají peníze do Státního fondu dopravní infrastruktury během tří let zdvojnásobit. Velká část by šla právě na vysokorychlostní železnici.
Česká republika je ale malá a rychlodráha tu smysl příliš nedává. Snad kdyby se člověk dostal z Brna do Prahy za hodinu. Vize, že si člověk odpoledne vzpomene na večerní operu a stihne cestu tam i zpět, působí spíš snobsky než rozvojově.
S železnicí jako takovou přitom problém nikdo nemá. Provoz funguje, slabinou jsou spíš nádraží. Zásadní zlom nastal, když se v Česku přestaly rušit lokální tratě, kterých se v devadesátých letech zrušilo mnoho. Polská prosperita ve Slezsku ostatně souvisí právě s obnovou zrušených lokálních tratí, po kterých začali lidé znovu jezdit.
Rozpočtová tabu opozice: doprava a obrana
Opozice správně říká, že schodek je skandálně velký. Neřekne ale, kde by ubrala, protože má vlastní nedotknutelné položky. První je doprava, kde by za předchozí koalice výdaje narůstaly neuvěřitelným tempem. Druhá je obrana. Kolem ní vznikl mediální závod v tom, kdo přidá armádě víc, a přemýšlet o tom, jestli desítky miliard navíc budou vynaložené smysluplně, se stalo tabu. Dohromady tedy máme vládu i opozici, které v zásadě šetřit nechtějí.
V jednom je nynější rozpočet upřímnější než ty předchozí: říká natvrdo, kam peníze půjdou. Minulá vláda část výdajů schovávala do fondu dopravní infrastruktury a tvrdila přitom, že na obranu dává dvě procenta, což se nakonec ukázalo jinak. V jedné věci ale přikrášluje stejně jako ty minulé. Navržený schodek 2,8 procenta HDP se po započtení mimořádných peněz na obranu blíží 3,5 procenta, tedy nad maastrichtská kritéria, u kterých se koalice dušovala, že tři procenta nepřekročí. Tento rozpočtový trik navíc výslovně dovoluje Evropská unie a mlčky ho sdílí i opozice, protože peníze na obranu jsou svaté.
Zvýšení obranných výdajů nakonec není výsledkem tlaku opozice, ale tlaku spojenců, především Spojených států. Kdyby vládla dál koalice Petra Fialy, výdaje by rostly rychleji: nynější vláda se drží zákonem předepsaných dvou procent HDP, zatímco předchozí měla politický záměr přidávat každý rok dalších 0,2 procenta.
Volby v Sasku-Anhaltsku: je AfD extremistická strana?
Zemské volby v Sasku-Anhaltsku, které se konají 6. září, budí strach a s ním i otázku, kterou přejímá česká i německá mainstreamová žurnalistika: je AfD extremistická strana? Programově obecně ne. V proslulé migrační politice je to naopak AfD, kdo trvá na dodržování německé ústavy a jejích změn z roku 1993, takže by se dalo říct, že je ústavnější než dnešní vládní strany.
Platí zároveň druhá věc. V nových spolkových zemích na území bývalé NDR se v blízkosti volebního lídra AfD pohybují lidé, které lze bezpečně označit za bývalé neonacisty. Podpora strany se v západní části Německa pohybuje kolem dvaceti procent, na východě šplhá ke čtyřiceti, a přesná čísla se v debatě stala předmětem přátelské přestřelky. Čím větší je ale skupina voličů, tím větší je i pravděpodobnost, že v ní najdeme extrémy na obou stranách.
Bauhaus, Bismarck a hranice toho, co se v Německu smí
Německo je vlivem dějin citlivější než okolní země a leccos v něm dostává absurdní rysy. Stačí říct, že Německo je zemí Němců, a jste extremista. Debatuje se o tom, jestli se ultrapravicoví rodiče poznají podle toho, jak oblékají děti a v kolik je posílají do školy.
Ukázkou je spor o Bauhaus, německou chloubu moderního designu a architektury, jejíž centrum sídlilo nejprve ve Výmaru a potom v Desavě, tedy právě v Sasku-Anhaltsku. Ideolog AfD řekl, že vedle Bauhausu existuje i jiná tradice německé architektury, a stal se tím pravicovým extremistou. Téma je polemické, protože Bauhaus vytlačila nacistická éra a po ní si jeho odkaz přisvojily obě další ideologie. Architekti, kteří stavěli tradiční domy se sedlovou střechou, jsou naopak podezřelí.
Podobně dopadla podle textu v Respektu věta, že by v učebnicích mělo být o dvacet procent víc Bismarcka a o dvacet procent míň Hitlera. I to stačilo k nálepce, protože kdo o věci nic neví, klade skoro rovnítko mezi obě jména.
Kdo byl v posledních letech ve východním Německu, ví, že se tamní společnost neskládá ze čtyřiceti procent z extremistů. V Sasku jsou lidé vůči Čechům spíš vstřícní a před rozšířením Evropské unie o Česko byly východní spolkové země pro naše přijetí, zatímco západní obyvatelstvo ho v průzkumech spíš odmítalo. Dělat z nich dnes zakuklené nacisty je nesmysl.
AfD jako účet za ústup tradiční pravice
Teze, že AfD volí bývalí komunisté nebo lidé s nostalgií po Honeckerovi, neobstojí. Politolog Werner Patzelt, který dlouhá léta působil na drážďanské univerzitě, se tím zabýval vědecky a přesvědčivě ukázal, že AfD staví svou sílu hlavně ve volebních okresech, kde byla od roku 1990 silná CDU.
Čtyřicet procent pro AfD je proto v zásadě známkou selhání tradiční pravice, která rezignovala na umírněné konzervativní hodnoty. Došlo to tak daleko, že CDU je dnes ochotná spojit se i s postkomunisty, jen aby AfD zůstala mimo vládu. O to se v Sasku-Anhaltsku hraje. Dobrý výsledek může vyvolat zemětřesení i na celostátní úrovni a ohrožené jsou špičky vládní sociální demokracie stejně jako CDU včetně Friedricha Merze.
Dron v Lipsku a skepse ke zpravodajským službám
Německá vláda oficiálně obvinila Rusko, že stojí za nezdařeným dronovým útokem na letišti v Lipsku, kde měl být cílem letoun s municí pro Ukrajinu. Obvinění pronesl z pověření kancléře ministr vnitra Alexander Dobrindt a použil pozoruhodnou formulaci, že incident nese rukopis ruské práce. Jde o další eskalaci mezi Německem a Ruskem, a tedy i o zvýšení rizika války v Evropě. Pikantní je, že němečtí politici sahají k takto silným výrokům ve chvíli, kdy jsou vnitropoliticky slabí.
Že k pokusu o útok došlo, se v debatě nezpochybňovalo. Rusko na rozdíl od útoku na Nord Stream nebo od ostřelování jaderných elektráren na Ukrajině v tomto případě motiv má. Spor je o důkazy. Fotky dronu nikdo neviděl, informace pocházejí od zpravodajských služeb a v německých veřejnoprávních i tradičních médiích není k vládnímu tvrzení znát ani stopa skepse. Přitom Nord Stream ze září 2022 začínal stejně jistě a formulace o tom, že něco nese znaky ruské práce, je skoro doslova ta, kterou použilo jedenapadesát bývalých amerických zpravodajců u kauzy laptopu Huntera Bidena před prezidentskými volbami v USA.
Spekulace, že by za incidentem mohly stát samy německé služby a chtít jím zhatit volební výsledek AfD, v debatě zazněla a byla vzápětí označena za dost divnou, protože k incidentu došlo už před měsícem. Zůstává tedy hlavně poučení z jiného případu: před rokem se zavřelo kodaňské letiště kvůli údajným ruským dronům a letos v červnu dánská policie oznámila, že se existenci dronů prokázat nepodařilo.
Závěr
Obě půlky debaty spojuje stejný mechanismus. Nejdřív se rozhodne, o čem se mluvit nesmí, a teprve pak se počítá. V českém rozpočtu jsou to čtyři velké resorty a obrana, v Německu hranice přijatelného názoru. Výsledkem je v prvním případě schodek, který nikdo neumí zdůvodnit strukturou výdajů, a ve druhém strana, jejíž růst se vysvětluje snáz nálepkou než rozborem toho, co tradiční pravice opustila.
